Rozhovor: Prodloužila si mládí, běhat začala, až když měla dospělou dceru. Dana Ellingerová vzpomíná

Běhat začala až ve 47 letech. Na otázku, co by vzkázala lidem kolem padesátky, kteří mají tendenci už život pomalu zabalit, neví. Běh totiž bere jako nástroj naplněné druhé půlky života, jako dar, jako možnost. Když jí lékaři v 80 letech sdělili, že už by běhat neměla, nekončil jí tím život: „Tak, musela jsem si zvyknout.“ Žádné běhání přes bolest a přes zákazy. A takhle to má být. Z běhu si vzala to nejlepší a potom uměla skončit. Dana Ellingerová.

Rozhovor vedeme u paní Dany v bytě, v brněnských Kohoutovicích. Už v předsíni vidím plné zdi vzpomínek na dobu, kdy běhala. Manžel paní Dany Ing. Jan Ellinger (*1929) také rád vzpomíná a s neuvěřitelnou pamětí u každého startovního čísla i medaile povídá, odkud jsou. V době, kdy běhala, byl své manželce největším fanouškem, a ne jinak je tomu i teď, kdy přisedá k rozhovoru a vstupuje do něj s fakty i roky, vzpomínkami a ve svých 92 letech tak osvěžuje paměť své 83leté manželky.

Kde jste pracovala, že jste se přes zaměstnání dostala k prvnímu závodu deníku Práce?
V Energetickém výzkumném ústavu, kde jsem dělala referentku, to byl rok 1985, jsme měli sportovního referenta a mělo se jít běhat. Tehdy lidé mezi sebou soutěžili na větších závodech, třeba v Líšni (městská část Brna, pozn. red.), tak jsme šly s holkama taky. Od stolu, jak jsme byly, jsme šly na závod.

Přímo od stolu na závod?
Bylo to otřesné, nemohly jsme to ani vydýchat, ale řekly jsme si, holky, budeme něco dělat a budeme dobré. A dostaly jsme se až na první místo republiky!

Co to bylo za holky?
V oddělení výpočetního střediska, kde jsem pracovala, byla většinou děvčata. Takže jsme udělaly takovou skupinku. Už jsme ale neběhaly společně, každá se řídila podle svého. Byly tam tři opravdu výborné holky, ty nepotřebovaly ani vyvíjet nějakou velkou námahu. Já jsem do toho šla naplno.

Co tomu předcházelo? Měla jste nějaké sportovní koníčky?
Já jsem nedělala nic. Měli jsme dceru, jenom jsme chodili po výletech, po horách a tak, měli jsme auto a jezdili jsme po zámcích. To byla tehdy celorepubliková soutěž, sbírat návštěvy zámků. Ale jinak běhání nikdy. Ačkoliv přece jen! Jednou na škole jsme běžely z brněnské Rosničky do Pisárek a zpět, po silnici, po rovině. A už tehdy na té škole jsem byla první. 

Radost z běhání jste nakonec objevila až ve 47 letech. Co následovalo?
Potkala jsem jednu běžkyni, Karpíšková se jmenovala, která běhala ve skupině a jezdila i po světě a ta mi nabídla, ať chodím běhat s nimi. Přidali se i nějací muži, a tak se to začalo rozšiřovat.

Manžel: To už se začaly zvyšovat dávky, to je důležité, a byly jste tak dobré, že jste běžely Brněnskou 25. A pak už se k tomu přidala Praha, Běchovice…

Takže jste měla nějaký tréninkový plán?
To jsem neměla. Běhala jsem hlavně těmi zahrádkami, protože je to tam kolem řeky pěkné. Pak jsem běhala i večer. I když jsme se přestěhovali sem na kopec do Kohoutovic, tak jsem pořád běhala k řece a Anthroposem.

Co bylo vaší motivací, viděla jste před sebou závod, nebo vám stačila samotná radost z běhu?
Věděla jsem, že musím.

Proč jste musela?
No, když chci jít na závod, musím být připravená!

Když jste měla před sebou vidinu závodu, co konkrétně jste viděla?
Start, to byl takový okamžik, kdy jsem si říkala, to jsem blbá, že jsem zase tady. Ale jak jsem slyšela výstřel, tak jsem si řekla, už se nedá nic dělat, už musíš běžet.

Takže na co jste se těšila?
Až se vrátím. (smích)

Já pořád hledám ten bod, který vás táhnul na trénink…
Na závodě mě bavilo, že nebylo to běhání zbytečné a byl z toho nějaký výsledek.

Měla jste vždycky radost, když jste probíhala cílem, nebo jste cítila i zklamání?
Tak to víte, že když jsem doběhla dost špatně, tak jsem radost neměla, ale většinou jsem byla ráda, že jsem to zvládla.

Byla jste tedy ambiciózní, nestačilo vám závod jen uběhnout.
Ne! Ne. ne. Šlo mi o to, abych měla co nejlepší čas. Úplně první velký závod, kterého jsem se zúčastnila, byla desítka na silnici v Karlových Varech a bylo to mistrovství Evropy.

Manžel: Říkalo se tomu veteráni, ale později, to přišlo ze zahraničí, se tomu začalo říkat masters. Ty závody se začaly rozšiřovat a začalo se jezdit i ven. Vedoucí Českého atletického svazu pořádal výjezdy třeba do Španělska.

Kolik vám bylo, když jste byla poprvé na mistrovství Evropy masters?
Mám tam plakát a tam stojí rok 1987. Takže asi 48. A tam jsem se seznámila se Slováky, jak s ženami, tak muži, začali jsme se zdravit a kamarádit.

Jakou roli hrál ve vašem tréninku manžel?
Šel na skoro každý můj závod a vedl evidenci. Manžel si vždycky nějakou roli našel (smích).

A co vaše dcera?
Ta neměla zájem vůbec. Se sportem to má tak, že chodí ráda na procházky a hlavně si kupuje zájezdy do hor. Teď je jí 64.

Takže ten limit 47, že by začala běhat jako vy, to už minula.
To ne. Kdybyste ji viděla, to byste si řekla, ta nemůže běhat.

Takže dcera chodila po horách, zatím co maminka běhala mistrovství seniorů. Jak jste se umisťovala?
V těch Karlových Varech byly Němky a ty byly tedy dobré (smích). Takže nic extra.

Který první úspěch se vám vtiskl do paměti? 
To bylo ve Španělsku, nebo ve Francii? Tys tam se mnou byl… (otáčí se na manžela). Desítka to byla a tuším ve Španělsku. To jsem byla druhá. A moc krásné bylo, že na zemi nebyly šipky, ale byly tam takové ty ťapky. To se mi hrozně líbilo, protože kolikrát jsem i zabloudila.

Jaká distance je vaše zamilovaná?
Řekla bych ta desítka a hodinovka. Protože všichni končí v jeden čas bez ohledu, kolik se naběhalo. Zkrátka uběhne hodina a je konec. A desítku mám tak nějak vžitou, ten čas a způsob toho běhu. Půlmaraton nemám ráda, to už se mi zdálo dost dlouhé.

Manžel: Myslím, že v součtu jsi za těch 30 let uběhla 135 desítek. Pětek je méně, asi 115 a půlmaratonů bylo asi 35.

To vypadá, že váš manžel je sběratel vašich závodů. Máte stejný pocit, že ráda sbíráte závody?
Já to nepočítám. To je manželova evidence.

(otáčím se na manžela) A že vás to nestrhlo k běhu, když běhala manželka…
Já už jsem se sportováním skončil, začaly potíže s dechem a od té doby skoro celou tu dobu chodím na plicní. Ale já jsem byl stejně na zimní sporty, lyžoval jsem, absolvoval přechody hor…

V roce 2017 jsem četla v rozhovoru s vámi, že závod Vokolopriglu bude váš poslední. Byl? (V rozhovoru Dana uvedla, že trať je pro ni už náročná a nebezpečná, proto to bude poslední závod.)
Byl to až ten Vokolopriglu v roce 2018, to jsem skončila v nemocnici. Měla jsem něco s hlavičkou a se srdcem. To mě odvezli.

Takže jste ani nedokončila? Popište mi blíž váš poslední závod.
Dokončila. To byl hrozný závod. Už od začátku. Běžím po silnici, vidím bílý pruh a já se k němu blížím, tak jsem šla na kraj, ale za chvíli jsem byla zase na tom pruhu. Nezdálo se mi to. Před tím kopcem k hradu Veveří, tam je občerstvovačka, kámoš říká, prosím tě, co děláš, kde jsi? Jednak jsem běžela dost pomalu a zase nakřivo. Byla tam také zdravotnická služba, která mě odchytla a ptala se mě, co se mnou je a já říkala, že nevím, ale že jsem pořád na levé straně. A že ať mě nezdržují, musím utíkat, protože mě předbíhá hodně lidí (smích). Tak jsem běžela dál do toho kopce, tam je to příšerný, na té otočce, no a tam jsem se už chytala, dokonce jsem i spadla. Byla tam mladá kočena zdravotnice, a že mi ošetří koleno. A já ať to nechá být, že nemám čas, já pořád viděla jen ten čas (smích). Nakonec to byla taková desítka (Vokolopriglu má 14,1 km, pozn. red.), když mi řidič, co tam byl v sanitce, říkal, že limit stejně nedosáhnu, že to nemá význam, ať už neběžím. Tak jsem přestala, ale byl tam šéf závodu Božek a ptala jsem se ho, co mám dělat, že chci doběhnout. Poradil mi, ať sundám číslo, vezmu si ho do ruky a dojdu to. Tak jsem to došla. A pak mě odvezli.

Vstupuje do toho manžel: Ta sanitka tě dovezla až na Rakovec a až odtud jsi šla pěšky s číslem v ruce. Tam jsem vzal manželku ke zdravotníkům, kteří ji připojili na EKG, zjistili, že je to špatný a zavolali z Brna sanitku. Jeli jsme do špitálu, kde nakonec zůstala 10 dní.

Co se zjistilo?
Nějaká arytmie a mozková mrtvice. Něco bylo v nepořádku, tak jsem si tam poležela.

A od té doby?
Lenoším! Už jsem neběžela, jen jsem se byla na závodech podívat.

Jaké bylo slyšet od lékařů, že nesmíte dál běhat?
Tak musela jsem se s tím smířit.

Jak jste naložila s volným časem?
Co jsem dělala? Nic. Procházky a pořídila jsem si rotoped a jezdila jsem.

Jezdíte do dnes? To už asi ne, že…
Jezdím. Teď už ale asi tak týden nejezdím, protože mě zlobí.

Jak na něm trávíte čas? (Vidím, že stojí u ona v 11. patře s výhledem do daleka.)
Čtu si. Mám knihu položenou na řídítkách a čtu. 

Manžel: To je už druhý rotoped, ten první jsme už museli dát pryč, protože už na něm bylo 25 tisíc.

Vy jste začala až ve 47 letech a čekalo vás ještě 30 let aktivního života. Co byste vzkázala lidem, kterým je 50 a mají pocit, že už nemá cenu s něčím začínat?
Inu, jsou to pěkné chvilky, když běžíte přírodou a kocháte se. Přijdu domů, dám si sprchu, vanu, a je mi dobře. Zkuste to, jestli by vám to šlo. Já jsem byla vždycky, když jsem se vrátila, spokojená, že jsem udělala kus práce. Kdybych netrénovala, ty výsledky by nebyly. A taky jsem se vždycky těšila na známé, které jsem díky běhání poznala.

Manžel: Největší přínos je upevňování zdraví, vždyť se podívejte, mně je 92 a nevypadám na umření, že jo. A také to byl způsob cestování, poznali jsme spousty zemí a jak tam lidé žijí.

Prodloužilo vám to mládí?
Já mám pořád pocit, že mám ještě dluh, že bych potřebovala ještě běhat, i pro sebe jenom.

Osobní rekordy Dany Ellingerové (*1938) ze zápisníku Jana Ellingera:

• 1 500 m – 6:34 /ve věku 50 let/
• 3 km – 12:36 /63 let/
• 5 km – 21:40 /50 let/
• 10 km – 43:18 /50 let/
• hodinovka – 13 675 m /56 let/
• 15 km – 1:07:03 /51 let/
• 20 km  – 1:31:00 /51 let/
• 25 km – 2:03:44 /50 let/
• půlmaraton – 1:35:56 /57 let/