“Odpanění” klasického cyklisty aneb stal se ze mě obývákový princ

Vždycky jsem říkal, že trénink doma není ono, že jezdit v obýváku mě nebaví, že si to raději odjezdím venku, byť v mrazu. Člověk se někam podívá, nadýchá se čerstvého vzduchu a je to pořád klasická jízda na kole. Trenažer, kde je kolo na pevno uchycené, ani se nehne a člověk tak kouká maximálně na televizi, mě úplně nelákalo. Měl jsem dokonce úplně obyčejný trenažér, ale znamenalo to opravdu jen šlapat a pustit si u toho film, i tak to byla celkem otrava a přišlo mi, že jde víc o trénink hlavy než těla. 

Jak se ale rozvíjí technologie, přišly chytré trenažéry, aplikace Zwift (virtuální svět, jak počítačová hra) a Rouvy (reálné trasy nasnímané na kameru), což už vypadalo zajímavěji. Loni to v mé bublině (čti u mých přátel) začal být skutečný boom. Jezdilo hodně lidí, účastnili se hromadných virtuálních jízd, kde si i povídali (telekonference) a někteří jezdili i závody. A to už mě začalo zajímat a po pravdě i trochu lákat. Trenažér ale vyšel na poměrně dost peněz a v tu dobu se mi je do toho nechtělo investovat. Odjezdil jsem to tedy venku. 

Jak se blížila zima, čím dál víc jsem o trenažéru uvažoval, dokonce i poptával nabídky. Velkou výhodu, kterou jsem v tom viděl, bylo také to, že když mám děti, mohu trénovat a přesto být s nimi. Mezi tím mě přemluvil kamarád „Mrkef“, abych mu poslal data svého proslulého trojúhelníku (trasa Poděbrady – Nymburk – Sadská – Poděbrady), aby ji mohl nahrát na Rouvy a zkusit. Chytlo se více lidí a začali se mezi sebou předhánět. Na mojí trase! Měl jsem chuť tam vlítnout a předjet je…

A pak to přišlo. Naskytla se velmi dobrá nabídka. Lákadlo zařadit se do té skupiny, zajet trojúhelník a tahle nabídka přinesly své ovoce. Zadal jsem objednávku. Neskutečný, bude ze mě „obývákový princ“. Když jsem to řekl kamarádům, ani tomu nechtěli věřit. Ale musíme se pořád rozvíjet… 

První zkušenost s Rouvy

Den D. Přišla bedna. Celý natěšený jsem to doma vybalil, sestavil, nasadil kolo, vypnul topení a otevřel okno, rozběhl aplikace a okamžitě zadal na Rouvy trojúhelník. Nejrychlejší byl tehdy kamarád s přezdívkou Mario66 a průměrnou rychlostí na těch jedenatřiceti kilometrech 40,7 km/h. Cíl byl jasný, být rychlejší. Bohužel, nemám dost chytrou TV, takže jsem Rouvy pustil na mobilu, na který není vidět nejlépe, a tak jsem jel podle Garminu. Nedošlo mi tehdy, že Garmin nemá údaje o trase, takže bere čistě jen data z trenažéru. Vypálil jsem na trať a držel rychlost na Garminu kolem 42 km/h (v aplikaci to znamenalo skoro 50 km/h, ale to jsem neviděl a netušil). Vydržel jsem to takhle prvních 10 km. Pak jsem málem omdlel.

Při rozboru s kamarády jsem dostal okamžitě za uši, že jsem se zbláznil jezdit bez ventilátoru. Hned odpoledne jsem si nesl z prodejny domů jednu vrtuli… Druhý pokus dopadl o mnoho lépe, průměr jsem dostal na 41,9 km/h a získal rekord trati. 

Hned od začátku mě mezi sebe přibrali Vlčáci, jak si původně říkali, dnes už CSVC (Czech & Slovak virtual cycling). Ochotně mi se vším radili, jezdím s nimi hromadné jízdy a taky závody. A to je taky velká legrace. První závod jsem zaspal hned v prvním brdku. V reálném světě člověk vnímá, že za ním se tvoří nástup. Ale tady vidí člověk jen před sebe. Takže přestože jsme jeli do kopce slušný tempo a já se zkušeně držel v háku za první dvojicí, najednou se kolem přehnalo TGV o 30 lidech. Chtěl jsem je dohnat, takže klasicky vyletěl ze sedla. V reálu, za jízdy, jdu nahoru a dopředu s pohybem kola. Udělal jsem tedy tenhle nacvičený pohyb. Div jsem nepřeskočil berany… Kolo v trenažéru stojí na místě, že. 

Jednoduše jsem zjistil, že jízda doma na trenažéru je prakticky něco jiného. Dalo by se to označit za svou vlastní disciplínu. Pořád ale platí, že vše odjeté je v nohách a zúročí se i venku, což jsem si už stihl ověřit na vlastní nohy. Vtipné bylo, že jsem si zase musel zvykat na to, že se pode mnou to kolo pohybuje. Pořád jsem zelenáč, učím se, ale baví mě, že je zase vidět ten posun a těším se, že mi to zase pomůže být o kousek lepší v sezóně. A jestli přestanu jezdit v zimě venku? To ani náhodou. Jízda venku je prostě jízda venku. Názor na trenažér jsem však musel přehodnotit a uznat, že to má svoje plus a kouzlo.

Autorem textu je Petr „Cyklomagor“ Jaderný