Kde nejčastěji běháte? V parku, v lese, mezi poli? Nebo snad po silnici? A kde byste běhali nejraději? Troufám si říct, že většina nás běžců nejraději někde, kde není nutné pohybovat se v hustém provozu, motat se na úzké krajnici mezi auty a dýchat přitom výfukové plyny. Všichni jsme však nuceni přijímat kompromisy, ať už bydlíme kdekoliv.
Zkuste zavřít oči a představit si jarní rozkvetlou krajinu doslova prošpikovanou lesními a polními cestami. Doběhnu na rozcestí a mohu se rozhodnout, zda poběžím rovně jabloňovou alejí, nebo doprava mezi kaštany či doleva podél vzorně sestřižených živých plotů. Že je to fikce? Ano, bohužel. Alespoň v naší republice.
Pokud cestujete například po sousedním Rakousku, můžete si povšimnout, že v tamní krajině je cest nespočetně víc. Pole jsou totiž menší a pokud se majitelé mají s traktorem dostat i k vzdálenějšímu políčku, potřebují k němu přístupovou komunikaci. A tak se v polích křižují cesty, po nichž je možno se svobodně pohybovat. Sama jsem dlouhodobě pobývala na slovinském venkově a moc dobře si uvědomila rozdíl oproti české zemědělské krajině – cest bylo mezi malými políčky nespočet, různě se křížily a já mohla mezi poli klidně nachodit až dvacet kilometrů, aniž bych se musela vracet stejnou cestou nebo pochodovat po asfaltu.
Pro úplnost je však nutné podotknout, že takovou výhodu mohou využívat jen obyvatelé střední Evropy, kde platí tradiční právo na volný průchod krajinou. V takové Itálii nebo Velké Británii si jen tak mezi pole nevyjdete.
Šedá realita českého běžce
Pokud nemáme vysloveně štěstí, bydlíme obvykle v místě, kde musíme uběhnout kilometry, abychom se dostali k nejbližšímu lesu, na příjemnou zpevněnou stezku mezi poli nebo aspoň do parku, který však musíme oběhnout aspoň pětkrát, abychom nějaké ty kilometry nasbírali.
Příklad úspěšně udržované polní cesty u středočeských Kounic (naučná stezka Kounická). Foto: S. Dvořáčková 
Obr. 2, výřez z letecké mapy z počátku 50. let. Situace před scelením pozemků a zničením mezí a polních cest. V kroužku vyznačen úvoz, který dnes vede odnikud nikam, kdysi byl však zapojený do větvícího se systému polních cest. Podklad: https://geoportal.gov.cz/web/guest/map?openNode=MapList, grafika Soňa Dvořáčková 
Zanikající úvoz vyznačený na letecké mapě na obr. 2, Kouřimsko, stav zima 2022. Foto: S. Dvořáčková Zarostlý úvoz polní cesty, Kutnohorsko. Foto: S. Dvořáčková
Možná si říkáte, že tohle se vás netýká, že za vaším domem se rozkládá rozlehlý lesopark, v němž byste na pohodu mohli uběhnout půlmaraton. Ne každý má takové štěstí. A i když to zní paradoxně, právě na venkově může být pohyb krajinou největším oříškem. Nemluvím teď o atraktivních turistických oblastech, kde louky střídají lesy a kolem rozlehlých rybníků vede nespočet turistických cest. Mluvím o české zemědělské krajině, řekněme o takovém úrodném Polabí.
Z malebné návsi vede několik cest. Paprsčitě do všech směrů. Polovina z nich vás dovede k poslední chalupě a dál nic. Dvěma směry ves křižuje silnice první třídy. Zbývající dvě cesty jsou jak jinak než asfaltové a chci-li se po nich vydat, musím běžet mezi lány polí bez kapky stínu stejnou cestou tam a zpět. Okruh prakticky není možný zrealizovat. Smutná realita středočeské vesnice.
Půl století starý důvod
Kam se však poděly všechny cesty a cestičky? Asi vás to nepřekvapí. Byly rozorány. Scelování pozemků v 50. letech 20. století a rozorávání mezí a cest je notoricky známým faktem. Kromě narušení křehké biodiverzity a ekologických dopadů na krajinu způsobilo scelování malých políček do velkých lánů ztrátu paměti naší historické krajiny, krajiny našich předků. Zanikly při tom staré cesty lemované alejemi, drobné památky jako kapličky či křížky (nebo se teď nacházejí nesmyslně uprostřed pole) a lidem to znemožnilo volně se pohybovat krajinou.
Asi nejcitlivěji jsme tento problém mohli pocítit během opatření proti pandemii koronaviru. Jestli si vzpomínáte, na jaře 2020 došlo k omezení volného pohybu osob, za účelem sportu a rekreace, na katastry obcí. Kdo bydlí ve velkém městě, asi si mohl jít svou pětku po práci v pohodě zaběhnout, ale co lidé z vesnic, jejichž katastrální území tvoří dva kilometry čtvereční polí a od hranice k hranici katastru vede jen hlavní silnice?
Nadějné vyhlídky?
A jak z toho ven? Doba se naštěstí mění a na obnovu krajiny je kladen stále větší důraz. Mnohá městečka a obce už cesty mezi poli a s nimi spojené aleje vybudovaly. Budují se cyklostezky. Možná brzy nastane doba, kdy lidé místo do auta usednou zase na kolo a po cestě mezi poli se svezou do sousední vesnice do sámošky. A my, sportovci, budeme moct krajinu volně křižovat v běhu i na kole, aniž bychom museli běžet po silnici první třídy.
10 komentáře
Nejrozsáhlejší rušení polních cest proběhlo pochopitelně v padesátých letech při rozorávání mezí a tvorbou rozlehlých lánů. Bohužel v mnoha případech našim zemědělcům ani tohle nestačilo. Znal jsem několik cest na Litoměřicku, které byly zaorány počátkem osmdesátých let. Dodnes je ve fotomapách poznat, že tam kdysi vedly. Škoda jich, dneska by se hodily i pro cykloturistiku.
Destrukce krajiny pokračuje.I I v dnešní době.Stačí jenom si vzpomenout jak to někde vypadalo před např,15roky.
Tomáši zkus dát alespoň jeden konkrétní příklad co se kde rušilo, to jsou jen takové výkřiky, to že se v padesátkách (samozřejmě že to pokračovalo po celou dobu vlády bolševiků) v rámci kolektivizace nehledělo na krajinu je prostě fakt ať to přijmeš nebo ne. V následném období už toho moc nebylo co ještě rušit.
Situace se zlepšuje. Na jih od vsi, kde bydlím byl historický úvoz, který končil u okraje pole, asi 2 roky nazpět byl vysekán a v poli nechali traktoristi nezoraný pruh, letos tam dokonce zasadili novou álej stromů (bohužel od zasazení je nikdo nezalévá, takže na podzim byla tak pětina uschlá, ale stále lepší snaha, než tam nic nezasadit). Na konci úvozu vyrostla i lavička. Už jsme se naučili tamtudy chodit na procházky se psem. Je třeba více takovýchto projektů.
Ano, v posledních letech je na obnovu cest naštěstí kladen větší důraz a mnohá sdružení a obce cesty obnovují a vysazují nové aleje. Ale je to teprve začátek…
Myslím, že Tomáš záměrně mystifikuje, protože rozorávání mezí se v největší míře dělalo za socialismu.Ale někteří lidé zapomínají rádi a raději budou napadat jiné, než aby si přiznali pravdu.
Byly rozorány. Scelování pozemků v 50. letech 20. století a rozorávání mezí a cest je notoricky známým faktem…osobně jsem tento fakt, nějak nezaregistroval. Ale to bude stařeckou senilitou autorky.
V 80. a 90. letech byly ještě polní cesty, meze, potoky na svých místech. Staré mapy, kal by se nezměnily. To až konec 90. let přinesl destrukci české krajiny, scelování, zasypávání, narovnávání.
Možná by autorka měla pohledat fotky z mládí, a podívat se, jak to v 50 – 90. letech vypadalo.
Milý Tomáši, děkujeme za připomínku, nicméně se domnívám, že by to snad šlo bez těch impertinencí :-) K problematice rozorávání mezí a rušení starých cest v 50. letech existuje poměrně dost zdrojů. Samozřejmě, k devastaci krajiny bohužel docházelo a dochází i nadále a změny v 90. letech k tomu také pozitivně nepřispěly.
Tomáši, kecáš. A kecáš blbě.
Na portálu cuzk jsou dostupné archivní mapové listy. Zvlášť poučné jsou ty z r. 1952. Jsou dostatečně podrobné a vytvořené ještě před vlnou zcelování. Na katastru naší obce je to asi tak, že zmizelo možná 2/3 všech polních cest, desítky kilometrů. Zůstaly jenom páteřní polňačky. A žádná z těch zmizelých nebyla v krajině už na přelomu 70. a 80. let, kdy jsem začal coby děcko okolí dědiny důkladně prozkoumávat.
To jsou, Tomáši, docela hloupé a agresivní řeči, které bych si představil snad jen z úst kovaného komunisty. Že největší devastace krajiny proběhla v padesátých letech je nejen všeobecně známý, ale i snadno doložitelný fakt. A zdroje včetně mapových podkladů jsou veřejně dostupné.