„Pokud mě někdo viděl běžet, bolely ho oči.“ Ultraběžec Dan Orálek hodnotí rok 2021

„Kdybych to musel zkrátit, tak loni to nezačalo moc dobře, ale skončilo to o dost lépe. Na článek by to bylo trochu málo, takže to v následujícím textu trochu prodloužím.“ O tom, jak hodnotí uplynulou sezónu, se rozepsal ultramaratonec Dan Orálek.

Po zranění, které jsem si způsobil při tréninku v listopadu, a které mi znemožnilo doběhnout na MČR v Plzni, jsem se koncem prosince a v lednu opět docela solidně rozběhal. Celková vzdálenost za leden byla 645 km a začal jsem tam zařazovat i krátká tempa.

Bohužel se kromě problému s kolenem začal objevovat i problém s pravým stehnem, což byl očividně následek skřípnutého nervu od SI. V půlce února se to pokazilo definitivně. Bolest byla nesnesitelná, a tím jsem začal doslova kulhat na obě nohy. Trénink se změnil v pouhé poklusávání, a pokud mě někdo viděl běžet, tak ho musely bolet oči. Zároveň začal kolotoč návštěv lékaře, fyzioterapeutů, cvičení, mazání a případně i braní prášků. Zlepšovat se to začalo až koncem dubna, ale bohužel dost pomalu.

Také objem i kvalita tréninků se zlepšovaly jen pomalu a z pohledu vnějšího pozorovatele to muselo stále vypadat, že jsem nedávno prodělal obrnu, nebo že mám nejméně jednu nohu dřevěnou. Co se týká závodů, tak ten první možný byl Borák v Lošticích, ale vydržel jsem jen čtyři kola z šesti, což nebylo mnoho –  asi 55 km. Ten další závod bylo MČR v Plzni a pro změnu to jsem odpadl už po 30 km, ale doklusal až do padesátky. Taky nic moc. Změnilo to až MČR ultratrailu, které bylo v mém oblíbeném působišti, totiž ve Veselici. Přes intenzivní křeče v posledních 15 km jsem dokázal vyhrát, což stálo za tu večerní oslavu. 

Měsíc, který zbýval do nejdůležitějšího závodu sezóny, tedy Moravského Ultramaratonu, jsem využil k tréninku trochu větší intenzity. Bohužel to vzhledem k výsledku moc nepomohlo. První dvě etapy ještě docela ušly, ale na té třetí Blanenské jsem se bohužel uvařil a poprvé na tomto závodě jsem musel dávat pauzy z důvodu zvracení. Mimochodem, je zajímavé, kolik lidí se vás zeptá, jestli jste v pořádku, když vás vidí zlomeného v pase vydávat nezaměnitelné zvuky. Jasně, že jsem, jenom něco hledám na zemi. Bohužel i další etapy už jsem se necítil zrovna skvěle a vrcholem byla ta poslední, kdy jsem se do cíle doplížil v čase přes pět hodin. Koleno rozhodně nespolupracovalo, takže to většinou byl boj vedený na poli sám se sebou než se soupeři. 

Po nezbytném odpočinku následovala příprava na závod z nejoblíbenějších a tím je holandský Winschoten. Tam to ještě šlo asi do 40 km, pak mi došlo. Bohužel jsem možnost vidět dva krátké záběry z mobilu, jak běžím někde kolem 60. kilometru. Musím říct, že kdybych sám sebe nepoznal, tak bych myslel, že jde o paralympiádu. Důležité bylo, že jsem dokončil svůj 15. závod na 100 km ve Winschotenu. Jak jsem u toho vypadal, historie v podobě výsledků rozhodně nezaznamená. 

Po nezbytném odpočinku, který zahrnoval i dovolenou, jsem se po týdnu klusání rozhodl, že poběžím Chřibský maraton, který patří k mým nejúspěšnějším. Pravda, při své 6. účasti jsem sice nevyhrál, ale čas pod 3 hodiny (2:58:30 v kopcích) a vítězství v kategorii „kousek před důchodem“, bylo celkem uspokojivé. Hlavně také proto, že jsem zvládl běžet jen s minimálním kulháním a snesitelnou mírou bolesti až do cíle. 

Na podzim jsem se vůbec pustil do závodění, protože následovalo osm kilometrů běhu Hronov-Náchod a týden později 30 km Ladermon trail za Olomoucí. Toho si zvláště vážím, protože jsem si na poměrně náročný terén vůbec nevěřil a nakonec jsem to zvládl více než dobře na třetím místě. Poslední podzimní běh se mi podařil zaběhnout v Otrokovicích a byl to mírně netradiční maraton a půl – tedy 63,3 km. Počasí bylo na podzim téměř perfektní a trasa po rovině. Trochu mě brzdilo, že v každém cca 10 kilometrů dlouhém kole byla pasáž s terénní vložkou, ale i to jsem zvládl. Výsledný čas 4:38:53 znamenal celkem jasné vítězství a průměr 4:36 min/km. Pravda, bylo to více jak o 25 minut horší než traťový rekord, který jsem stanovil v roce 2015, ale přece jenom jsem o 6 let a jednu operaci kolene starší. Teď už bude stačit, když k tomu přidám dalších 37 km ve stejném tempu a budu maximálně spokojen. 

Zbytek listopadu se odehrával v nabíhání tempových kilometrů až do půlky prosince, kdy jsem kvůli nachlazení musel ubrat a pár dní pouze klusal. Vánoce jsem se rozhodl mírně trénovat a tím jsem vynechal všechny oblíbené vánoční závody a že jsem jich dříve absolvoval docela dost.

Celková tabulka odtrénovaných hodnot

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.