Úvod Nezařazené „Pohyb vám umožňuje žít v přítomnosti. Je to skvělý způsob, jak lépe zvládat současnou situaci,“ říká psycholožka.

„Pohyb vám umožňuje žít v přítomnosti. Je to skvělý způsob, jak lépe zvládat současnou situaci,“ říká psycholožka.

od Marek Odstrčilík

Stres, neustálé sledování zpráv, nejistota z toho, co bude, nebo složitost pochopení vlastní existence. To vše v poslední době rezonuje mezi lidmi a pro mnoho z nich je to velmi psychicky náročné. Co ale s tím? Jak vše zvládnout? Je třeba sport správným katalyzátorem? O tom všem jsme si povídali se sportovní psycholožkou Veronikou Balákovou.

V současné době žijeme v obrovském stresu, co bude, jak to vše dopadne, jak to zvládneme. Může v těchto situacích sport pomoct?
Rozhodně může být pohybová aktivita užitečným, efektivním, a hlavně zdravým způsobem, jak na chvíli nemyslet na to, co se děje a víc se dostat do přítomnosti, k sobě a zrelaxovat. Je to cesta, jak v sobě navodit příjemné pocity, které díky sportu zažíváme.

Osobně jsem byl prvních čtrnáct dnů ukrajinského konfliktu totálně mimo a nebyl jsem schopný dělat vůbec nic a přišlo mi vlastně nemístné, abych se zvednul a šel si třeba zaběhat. Je to normální?
Otázkou je to, co mě k tomu zhroucení vede. Vždycky jde o myšlenky, které v hlavě mám. Tzn. Každou situaci si nějak interpetuji, nějak o ni přemýšlím, zaujímám k ní nějaký postoj. To ovlivňuje to, jaké emoce v té souvislosti prožívám. (my si tu situaci nějak interpretujeme, a to, jak o tom přemýšlím, jaký postoj a názor k tomu zaujímám, mě ovlivňuje v tom, jaké emoce prožívám.) A těch emocí může být celá škála, ať je to zloba, úzkost, nejistota nebo strach o naše hodnoty, v podstatě o naše bytí. Spousta lidí prožila šok, že tohle se může v téhle době dít a je to tak blízko. Člověk v tu chvíli vlastně zamrzne a neví, co s tím, protože je to něco, co vůbec nezná, s čím nemá zkušenost. Hodně lidem také přijde, že je nepatřičné si jít v takové chvíli zasportovat, jít na oslavu, pustit si film nebo jít závodit a rvát se o medaili.

A co s tím tedy dělat?
Myslím, že máme právo na to, žít si svůj život a naplňovat ho, protože jsme za něj zodpovědní. Neovlivníme to, co se tam děje, ale můžeme ovlivnit to, že sami sebe nějak stabilizujeme, a pak případně můžeme pomáhat druhým. Svět pořád funguje a bude fungovat. Nemůžeme všeho nechat kvůli tomu, že se na ukrajině dějí hrůzy. Je dobré se ale chvíli zamyslet nad tím, co je pro mě v životě důležité a v čem vidím smysl. Myšlenky o tom, co můžu osobně ovlivnit, jsou také na pořadu dne, uvědomit si, co mám pod svojí kontrolou a co v mé moci už prostě není. Úsilí pak vždycky směřovat tam, co ovlivnit můžu. Nikdy asi nenajdeme odpověď na to, co je správné, co bych přesně měl dělat a kdy, co bude za pár dnů či týdnů atd. Vyvstává tak otázka, zda jsou pro mě takové myšlenky užitečné, zda mi v něčem prospívají. Myslím si, že odpověď je ne, že nejsou. Je potřeba pracovat na tom, co je nyní, to je podle mne užitečné.

Lze se na takové situace vůbec připravit?
Pocit ohrožení vlastního života je natolik neznámý, že se na to připravit dost dobře nejde. Na druhou stranu jsme se díky covidu některé strategie už naučili a můžeme z toho nyní čerpat. To, co nám pomáhalo zvládnout pandemii, tak můžeme využít i nyní, byť je současná situace jiná, ale v něčem podobná.

Já měl na mysli třeba mindfulness nebo jiné způsoby cvičení. Jsou užitečné do budoucna, abych takové situace zvládal lépe?
Určitě mindfulness, relaxační cvičení a sport jsou dobré způsoby, jak na sobě pracovat, ale v situaci, která je opravdu závažná a extrémní, nemusí fungovat vždy.

Pracujete po psychologické stránce se spoustou sportovců, je ukrajina pro ně nyní velké téma, problém?
Určitě u některých ano. Spousta z nich hledá odpovědi na otázky: je dobře, že jsou sportovci z Ruska a Běloruska vyloučeni ze soutěží a závodů, což když je někde potkám, jak to zvládá můj kolega na ukrajině, jak mám zpracovat svoje emoce a myšlenky, které jsou pro mne naprosto nové? Atd.

A je podle vás dobře, že jsou vyloučeni?
No, sportovci z těchto zemí jsou zakomponováni do ruského nebo běloruského systému přípravy a podpory. Jsou součástí toho stejného systému, který nyní vede válku. Spousta sportovců souhlasí s konfliktem na ukrajině, protože souhlasí s politickým systémem, který ale není úplně fair play a často je spojený s dopingem. Sportovci, kteří podporují agresi, mají být za mě jednoznačně vyloučeni a nemají tam co dělat. Ruský sport je s politikou provázaný.

Jak je to podle vás teď psychicky náročné pro české sportovce, kteří jsou pod smlouvami v ruských týmech? To pro ně musí být přece strašný nápor.
Je to obrovská frustrace, protože se nemůžou z ruska dostat. Závodníci, kteří jsou v ruských cyklistických týmech nemohou závodit, je to bezmoc a zmar. Zvládat takovou situaci je rozhodně obrovsky náročné.

Dá se tohle „rozumně“ zvládnout?
Nezbývá nic jiného než to přijmout a zaměřit se na další možné cíle.

Jednou celý konflikt skončí a mě zajímá, zda z toho můžeme vyjít po psychické stránce silnější?
Pokud si dobře pojmenuji a zreflektuji, co jsem prožíval, co se se mnou dělo, co jsem se o sobě dozvěděl, naučil, co mi pomohlo, tak to pro mě může být do budoucna užitečné. Každá krize také vede k přemýšlení o svých životních hodnotách, což může být velmi přínosné a překvapující zároveň. Je důležité ale na to nebýt sám a mluvit o tom. Je jedno, zda to bude terapeut nebo někdo z mých blízkých. Sdílení může být dost úlevné, podporující a inspirující. Zase pozor, není dobré o tom, co se děje a co mě trápí, debatovat celý den a pořád vše sledovat.

Hm, tak to mám asi problém, protože mi doma informace běží neustále a velmi často se nedokážu přimět to nesledovat.
Asi vám to k něčemu slouží a má to pro vás jakousi funkci. Je to takové zabezpečovací chování ve smyslu toho, že když budu všechno slyšet včas, tak budu umět rychleji na změny reagovat. Má to pozitiva, ale i spoustu negativ, na to si musí člověk přijít sám. Pokud začnou převažovat minusy, měl by zpozornět a snažit se to změnit.

Prostě čekám konečně na tu „dobrou zprávu“.
Může přijít dobrá zpráva, ale následně vás může napadnout: co když… pak se snadno dostanete do bludné kruhu, kdy vám není nic dost dobré, nic vám nedává dost velkou jistotu. Neustále tak pochybujete a napadají vás katastrofické scénáře. Ani „dobrá“ zpráva, na kterou čekáte, nemusí přinést úlevu. Bohužel.

Mgr. Veronika Baláková. Phd.
Do svých dvaceti let aktivně hrála volejbal a beachvolejbal na republikové úrovni. Vystudovala FTVS UK v Praze, obor tělesná výchova a psychologie a úspěšně dokončila phd. Studium na FF UK v Praze. Převážnou část vzdělání v oblasti psychologie sportu získala na Glamorgan university ve Walesu, s tamními odborníky jsem stále v kontaktu a konzultuji s nimi některé dílčí problémy či postupy.
Je členkou a místopředsedkyní Asociace psychologů sportu ČR, pod jejíž záštitou organizuje odborné konference pod názvem psychologie sportu v praxi. Již několik let spolupracuje s centrem sportovní medicíny v Praze a VSC Victoria.
Mezi její klienty nepatří pouze špičkoví sportovci, s nimiž spolupráce směřuje k me, ms či oh, ale také začínající sportovci, pro které je důležitý každý dobře odehraný bod či odběhnutý závod. Při své práci využívá nejen trénink psychologických dovedností, ale také terapeutické postupy a dovednosti (aktuálně ve výcviku kognitivně behaviorální terapie).

Okomentovat


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.
Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky