Zavřít
Ilustrační fotografie. Foto: Michael Fallon, Unsplash

20. 8. 2020 0:00

Radosti a strasti těhotných běhen, aneb jak omezit sport a nezbláznit se

Když je člověk (zpravidla žena, ale toto tvrzení je v dnešní hyperkorektní době poměrně nebezpečné) těhotný, lze očekávat, že se mu změní život. Když je v daném stavu člověk zvyklý sportovat v míře větší než malé, budou změny o to markantnější. Sport je totiž závislost jako každá jiná a zbavit se jí není jen tak. Ačkoliv jsem se vždycky těšila, že ve stavu požehnaném konečně zvolním a budu si užívat nic nedělání bez výčitek, když na to přišlo, nebylo to vůbec tak jednoduché.

Naběhaná kilometráž klesala, čísla na váze stoupala a apetit zůstal neměnný, ne-li vyšší. Termínovka zela prázdnotou a záznamy na aplikaci Strava nestály za řeč (kvantitativně i kvalitativně). Hýbala jsem se i nadále, ale co je uspokojení z pěti uběhnutých kilometrů šnečím tempem proti pocitu po kvalitním intervalovém tréninku? Zkrátka a dobře, zvláště zpočátku to bylo psychicky náročné. Pro nesportovce se může jednat o malichernosti, ale troufám si tvrdit, že mě většina zdejších čtenářů pochopí.

Mou výhodou a současně nevýhodou bylo, že mi nebylo špatně a netrpěla jsem žádnou nevolností. V prvním trimestru jsem tak o těhotenství téměř nevěděla, což na jednu stranu bylo fajn, protože jsem mohla v umírněné míře sportovat dále, na stranu druhou jsem se o to více musela hlídat, ať něco nepřepísknu. Pokud bych dennodenně zvracela, asi bych byla ráda, že jsem ráda a myšlenky na sport by mě zřejmě opustily… 

Postupem času se mi ale přestávalo běhat snadno a do kopců či v sebězích jsem musela dokonce přecházet do chůze. Pocity pro mě téměř nepoznané znamenající další zásah do mého již tak těžce zkoušeného běžeckého ega. Ani má PR v silovém tréninku se oproti minulosti nijak nevylepšovala a činky začínaly být nějaké těžké (mám důvodné podezření, že mi někdo ve chvíli nepozornosti kotouče vyměnil a nahradil osmiem, což je nejtěžší kov na světě, kdybyste to náhodou nevěděli. (Tímto se tento článek stává populárně naučným, není zač.)

Otázky rodiny a známých na mé běžecké výkony a plány v době, kdy o mém stavu věděl jen manžel (a zaměstnanci Rohlik.cz, protože členství v klubu Rohlíček jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít), mi na psychice taky moc nepřidaly. Naštěstí ve světě zrovna vládla koronakrize a s tím spojené rušení většiny akcí, tudíž se mé neběhání dalo svést na ztrátu motivace a vítaný odpočinek. Kdo mě fakt znal, nemohl na toto skočit, ale na většinu to zabralo. To ovšem nic neměnilo na tom, že mě svědomí z nesportování hryzalo a nohy svrběly (i když hryzání a svrbění různých částí těla mohlo být způsobeno dlouhým vysedáváním u Netflixu a sledováním zvrácených pořadů, u nichž by mělo být povinně uvedeno varování před negativním dopadem na IQ).

Předtím jsem byla členem různých běžeckých a jiných sportovních skupin, které jsem pravidelně projížděla a v duchu obdivovala výkony jiných, které mě současně motivovaly. Taky jsem sledovala výsledky závodů, četla si reportáže a internetové články (mimo jiné na RUNGO.cz – product placement alert). Poté, co jsem vlivem okolností spadla do kategorie čistokrevných hobíků bez jakýchkoliv výkonnostních ambic a místo běhu spíše provozovala jogging (au.), najednou jsem nedokázala do uvedených skupin nahlédnout, aniž by mi to přinášelo negativní pocity. Běžecké časopisy umístěné na záchodě postupně nahradily neutrální časopisy o vaření a reklamní letáky.

Ač to tak může z předchozích řádků vyplývat, nebylo to tak, že bych celé dny knedlila na gauči, pojídala kýbly zmrzliny a žehrala na nespravedlnost světa (tento postup je ospravedlnitelný jen v případě zranění či po prohře hokejového nároďáku ve čtvrtfinále). Za těhotenství jsem byla nadmíru ráda, nicméně překopat celý dosavadní životní styl a návyky prostě nebylo jednoduché. Pořád jsem nějakým způsobem běhala, posilovala, jezdila na kole a chodila na dlouhé výlety. Jen to prostě už nebylo tak intenzivní, a tedy ani uspokojující.

Postupem času jsem si ale začala zvykat. Povedlo se mi najít na aktuálním stavu pozitiva – například jsem objevila, že máme doma gauč a zahradu, že pořád existují kvalitní knihy nebo že restaurační zařízení mají otevřeno i v závodní sezóně (ovšem v koronavirované sezóně nikoliv, což byla docela podpásovka). Věděli jste například, že po venku se dá nejen běhat, ale ono to nějak funguje dokonce i s prostou chůzí?! Chůze má dokonce tu výhodu, že se můžete přejíst dle libosti a pokud se dokážete vyvalit ven, můžete jít z bodu A do bodu B bez rizika střevního diskomfortu, který byste měli v případě pokusu o běh (toto však neberte doslova. Pokud poobědváte svíčkovou s šesti, půl dortu a spláchnete to třemi pivy – nealko samozřejmě, jste přece těhotná a máte rozum! – nepomůže vám ani svěcená voda. Pomohl by jedině fernet, ale ten je bohužel rovněž zapovězen. Těhotenství je těžký úděl!).

Když se pak zase rozjely závody, přihlásila jsem se na jeden jako dobrovolník a celý den rozdávala ovoce a ionty na občerstvovačce. Při této příležitosti jsem asi vytvořila světový rekord v počtu snězených banánů jednou (resp. jednou a půl) osobou v jeden den. Následkům by nepomohl už ani ten výše zmiňovaný fernet… Dalším kladem těhotenství je ale to, že i když se přejíte, nafouknuté břicho můžete s klidem svést na aktuální stav, takže pohoda. Při pohledu na všechny ty běžce mi sice bylo líto, že mezi nimi nemůžu být, ale tento pocit jsem zahnala mohutným povzbuzováním, zkoumáním rozličných technik běhu a porovnáváním kvality bot.

Nyní, na konci druhého trimestru, jsem se již s intenzivnějším nesportováním smířila, a konečně se dostala do stádia, kdy si užívám, že nemusím. Břicho je již nezamaskovatelné, tudíž mi ve společnosti prochází případná lenost, čehož je třeba řádně využít.

A co tím vším chtěl básník (tedy těhotný, psychicky a hormonálně nevyrovnaný a v současné době lenivý autor tohoto článku) říct? Každá změna životního stylu je těžká, ale stačí nějakou dobu vydržet a tělo i psychika si zvykne na všechno. Taky bych chtěla všem ženám (do háje s korektností! Muži prostě v tomto ohledu nemají nárok. Ledaže by byli mořskými koníky, u nichž nosí mláďata samec – tolik k dalšímu vzdělávacímu okénku) vzkázat, že se nemají cítit blbě, když se cítí blbě (absolutní rým, když už jsem se tedy neskromně označila za básníka), že nesportují, ačkoliv samy ví, že priority jsou nyní zcela jinde. Takže přeji hodně sil všem v podobné situaci, a ještě více sil jejich okolí – není to s námi jednoduché a tentokrát problémy nemůžeme zdolávat za pomocí alkoholu, ba ani (což je ještě horší) se z nich nemůžeme jednoduše vyběhat. Tak s námi mějte trpělivost (a to pivo prosím pijte někde v rohu, ať na vás není vidět, děkuji).