Úvod Inspirace Horská ultraběžkyně Linda Tekeliová: „Běžecký parťák je jako člen rodiny.“

Horská ultraběžkyně Linda Tekeliová: „Běžecký parťák je jako člen rodiny.“

od Adéla Ptašková

Linda Tekeliová (*1978) je přední česká běžkyně, která je v horském ultra jako doma. Mimo to je hrdá máma dvou puberťáků a zakladatelka nadačního fondu NEZÁVODÍM-POMÁHÁM, který prostřednictvím sportovních výkonů podporuje nemocné děti. V rámci série „Hobby+“ vám přinášíme rozhovory s běžci, jejichž výkony se můžete inspirovat – o tom, že Linda a její počiny motivační jsou, nemůže být pochyb!

Prozraď nám něco o sobě – kde pracuješ, kolik máš dětí či párů běžeckých bot?
Pracuji ve firmě Tekon, která vyrábí enzymytické přípravky na odpadní vody a ve sportovní výživě nejlevnejsiprotein.cz. Mám jednoho manžela, dva syny (16 a 18 let) a tři pejsky. Jinak počet běžeckých bot asi raději nebudu komentovat, ale rozhodně už nemám na další v botníku místo. No, opravdu jich tam je víc než dvacet, a to je průběžně musím měnit.

Jak ses dostala k ultra?
Kvůli těžké životní etapě, kdy jsem potřebovala začít myslet na něco jiného. Běhala jsem asi tři měsíce denně 10 km. Někdy jsem vyběhla v noci na kopec, abych se přes den věnovala synům. No a po třech měsících jsem si dala závod B7 (100 kilometrů, pozn. red.), a díky tomu jsem pochopila, že dlouhé tratě jsou ty, které budu milovat… Už je to asi sedm let a myslím, že jsem se rozhodla moc dobře.

Běháš hlavně s parťákem. Dokázala bys běhat i sama? Máš jednoho stabilního spoluběžce, nebo to střídáš?
Běhám ve dvojici, jelikož miluji ten pocit, kdy vše spolu na trati prožíváme. Ať už to dobré, nebo to zlé. Teprve potom pochopíš, jestli ten člověk vedle tebe je opravdu ten pravý parťák. A já musím říct, že na parťáky jsem měla vždy opravdu štěstí. Teda až na jednoho, který se nechal ovlivňovat kamarády, a to byl náš konec. Jinak byli všichni absolutně top, ale bohužel je zradilo zdraví a nemohli jsme spolu dál běhat. Ale na všechny opravdu často myslím, a hlavně jsme tady pro sebe pořád. Mám vždy parťáka jako člena své rodiny, udělala bych pro něj vše a myslím, že je to vzájemné. Aktuálně běhám s Markem Svobodou.

Běháš s někým i na závodech, kde není speciální kategorie pro dvojice?
Ano, někdy běžíme vedle sebe i na závodech, kde kategorie dvojic není. Ovšem není to o tom, že by mě parťák přišel třeba v půlce svěží dotáhnout do cíle. Běžíme spolu z bodu A do bodu B a jsme tudíž oba stejně unavení, nemáme ani jeden žádnou výhodu. Vlastně, když to mohu porovnat, je daleko horší běžet s někým vedle sebe tam, kde to není oficiálně kategorie dvojic. Když běžím sama, tak si udávám své tempo a moc dobře vím, že si to tak dopinkám až do cíle. Když běžím s parťákem v závodech, kde dvojice nejsou, tak vlastně soutěžím i s muži, protože parťák chce taky super výsledek. No a já, abych ho nezdržovala, běžím úplně jiným tempem, než které by mi stačilo v kategorii žen. Ta radost, že jsme spolu doběhli a celou dobu to vše na trati prožívali spolu, je ale nepopsatelná. Když jsem na závodě ve Slovinsku doběhla z celého světa na druhém místě sama za sebe, tak mi to upřímně nic nedalo a neuměla jsem se z toho ani radovat. Člověk doběhne a nemá si pak ani s kým o tom promluvit. Bohužel oficiální závody dvojic skoro žádné nejsou, a to ani v zahraničí. Přitom si myslím, že třeba na trati ve Švýcarku (170 kilometrů s převýšením 11 500 metrů, pozn. red.) by to bylo i daleko bezpečnější pro závodníky…

Jaké vidíš rozdíly mezi muži a ženami ve světě ultra?
Muže a ženy asi nemůžeme moc porovnávat, pokud se bavíme o špičce. Muži mají od přírody nižší tepy a jsou na tom určitě celkově fyzicky mnohem lépe než ženy. Na druhou stranu bych řekla, že je mnohem více ovlivňuje ego a zbytečně se pak třeba na závodech zataví. Nás ženy zase více ovlivňují hormonální změny. Tak si asi nemáme co vyčítat. Člověk by měl běhat tak, aby byl za sebe s výsledkem spokojen a je úplně jedno, jestli je to muž nebo žena.

S tvými výkony by ses mohla stát klidně i profíkem. Nenapadlo tě to?
Víš, nad tím jsem ani nepřemýšlela, protože jako typická „beranka“ nesnáším tlak. Dokážu ze sebe vyždímat na tréninku opravdu maximum, ale dělám to proto, že to chci sama. Nevím, co bych dělala, kdyby mě dostal do parády nějaký trenér, který by mi hlídal třeba i stravu. Možná bych se posunula úplně jinam, ale to bych musela zkusit, abych věděla, jestli bych to chtěla. A hlavně si myslím, že bych se tím asi neměla šanci ani uživit. Tak jsem vůbec nezjišťovala, co bych proto musela udělat. Třeba se někdo ozve a řekne mi…

Takže žádného trenéra nemáš?
Trenéra jsem zkusila jen jednou, protože jsem chtěla vyzkoušet, jestli mi to něco dá. A zjistila jsem, že to není nic, co bych chtěla. Jedu si prostě vše pocitově a srdcem a myslím, že to je to nejlepší. Dělám to proto, že to miluji a ne proto, abych byla ve stresu, že něco musím.

Loni jsi založila nadační fond Nezávodím-pomáhám. Jak jsi spokojena s jeho dosavadním vývojem?
Založila jsem ho s ohledem na to, že jsem pořád trénovala, ale díky COVID-19 se veškeré závody zrušily. A vzhledem k tomu, že jsem vždy pomáhala lidem, kteří to potřebují, rozhodla jsem se, že spojím své tréninky s něčím užitečným. Od založení neuběhl ani rok a my už jsme dokázali díky našim sportovním projektům vybrat 220 tisíc korun. A k tomu jsem hned na začátku ještě pro jiný spolek vyběhala 140 000 korun, když jsem za měsíc duben nastoupala pro děti 54 000 výškových metrů. Vzhledem k tomu, že v radě nadačního fondu jsme všichni sportovci, chtěli bychom pomáhat hlavně dětem, které měly těžký úraz. Sami víme, jaké to je, když najednou člověk nic nemůže a jaká je to beznaděj… Samozřejmě jsme na začátku a kvůli Covidu a situaci ve světě je velmi těžké najít partnery. Ale věnujeme tomu mnoho času a veřím, že díky našim projektům, které děláme po celé ČR, se s námi partneři brzy spojí a pojedeme bomby! Tady bych strašně chtěla poděkovat a vyzdvihnout marketingovou agentruru MARVIO z Ostravy, která se nás ujala a neskutečně nám pomáhá a věříme, že z jejich pomocí to dostane úplně jiné obrátky. Je opravdu neskutečné, že se v dnešní době někdo takový najde.

Vím, že jsi před časem utrpěla nehodu, když tě na silnici srazilo auto. Můžeš nám k tomu říci něco více?
Bylo to před třemi lety a 14 dní do závodu LH24. Nejsem silniční běžec a vyběhnout na silnici je moje noční můra. Běžela jsem na chatě lesem, ale byla tam taková ledovka, že jsem se rozhodla poslední tři kilometry běžet po silnici. V krásně jiskřivých barvách jsem si to po silnici cupitala, když přišla najednou rána do mého zadku. Řidič, který objížděl auta, a koukal do mobilu, to nějak nezvládl a o můj zadek si zlomil zrcátko. Proběhla všechna vyšetření a jediné moje štěstí bylo to, že nejsem žádné chrastítko a hlavně pravidelně posiluji. Od té doby jsem přidala k cvičení ještě SM a DNS systém, jelikož mám z toho lehce posunutý obratel. Tak se tímto způsobem snažím udržovat v rovnováze.

Četla jsem, že v začátcích jsi jezdila na hory v noci, když děti spaly. To ses prostě sebrala, vzala čelovku a šla do tmy běhat?
Ano, přesně tak jsem to dělala. Nechtěla jsem své děti zanedbávat a prostě chodila v době, kdy měly půlnoc. A dělám to někdy i dnes.

Jsou synové také zapálení sportovci?
Kluci neběhají a opravdu je k tomu nenutím. Nicméně věřím tomu, že třeba jednou s tím starším synem zaběhnu i nějaký závod. Tam je vždy z jeho strany nadšení, když vidí ty emoce, když doběhneme do cíle B7 a chce to se mnou běžet. Každopádně se snažím, aby si každý z nich zamiloval nějaký sport a hlavně aby byli aktivní. Nenásilně pořádáme cyklo vyjížďky, lyže nebo jednou za čas výšlap na nějaký kopec. A jelikož se oba kluci zamilovali do fitka, tak s nimi teď pravidelně třikrát týdně cvičím v posilovně a užívám si to, že jsme spolu. A věřím, že časem dojdeme i k tomu, že si společně zaběhneme, jako já kdysi se svým taťkou.

Popiš nám tvůj běžný den. Jak lze skloubit práci a rodinu s tréninkem na horské ultra?
Díky založení nadačního fondu jsou mé dny úplně jiné než kdysi. Opravdu mi nezbývá moc čas, abych jezdila trénovat někam na hory. Každé ráno vstávám kolem páté ráno, chystám klukům svačinky, odcvičím SM systém a DNS a jdu do práce. Po práci uklidím, postarám se o věci doma a jdu běhat. Délku tratě volím podle toho, co nás zrovna čeká za závod nebo projekt. Nedávno jsem před projektem, kdy jsme měli běželi 170 kilometrů z Brna na Červenohorské sedlo, trénovala po práci kolem 20 až 30 kilometrů denně a do toho chodila s klukama do fitka. Někdy zase odmakám intervalový trénink doma ve své tělocvičně.

Když jsme chtěli o víkendu s manželem na skialpy, tak jsem to vyřešila tak, že jsem z Ostravy do Frýdku doběhla, tam jsem naskočila manželovi do auta a jeli jsme na Lysou na skialp. A večer jsme si zašli s klukama na večeři. Vždy je to o prioritách a jestli chce člověk opravdu něco dokázat. Já mám také zodpovědnost i vůči dětem a partnerům z nadačního fondu, kterých si vážím a vždy chci pro ně podat kvalitní výsledek. Ležením na gauči bych takový výsledek asi nepodala. Takže na televizi čas nemám a maximálně u ní usnu. Na spánku si dost zakládám, tak chodím spát nejpozději ve 22 hodin.

Kromě spánku máš ještě nějaké vychytávky na regeneraci?
Kvalitní spánek je základ. Pak je super kryokomora, kterou máme k dispozici ve firmě Náskok, nebo případné střídání ledové a teplé sprchy. Užívám pravidelně komplexní vitamíny a na závodech BCAA, molekulární vodík v kapslích RecoveryH2 INSIDE a po doběhnutí nápoj recovery. Samozřejmě kvalitní strečink, masážní válec, sauna… K tomu si pravidelně natírám nožky regenerační mastí od značky Tiandez FM, která mi je dodává.

Jsi ambasadorem značky Kilpi. Co to obnáší?
Díky běhu jsem dostala nabídku, abych se stala ambasador značky Kilpi a jsem za tuto možnost moc ráda. Jako ambasador vidím, kolik je práce za tím, aby si pak člověk zakoupil opravdu kvalitní a funkční oblečení. Všichni ambasadoři veškeré oblečení testují v těch nejtěžších podmínkách. Já samozřejmě testuji hlavně běžecké produkty, ale tento rok jsem hodně testovala i zimní kolekci na skialpech a v létě testuji i cyklo. Díky těmto recenzím se pak produkty pilují, aby dostal zákazník to nej. A tohle je opravdu úžasné, protože vidíme, že této značce jde opravdu o spokojenost zákazníka. Celkově se tam cítím moc dobře, jinak bych tam ani nemohla být.

Dávají ti jen oblečení, nebo tě podporují i finančně? A co třeba startovné na závody – platíš si ho sama, nebo dostáváš pozvánky od pořadatelů?
Co se týče oblečení, tak samozřejmě vše dostanu. Ohledně startovného je to tak, že závody v ČR mám většinou díky Kilpi zajištěné. Dostávám nabídky na startovné zdarma i od jiných pořadatelů, ale to se většinou bije s jiným závodem a nemůžu je využít.

A co startovné na závodech v zahraničí? Lákalo by tě to? Třeba slavný UTMB?
Tento rok to možná budu řešit víc. Už jsme se o tom v Kilpi bavili, že by mi nějak pomohli. Tady jsou totiž úplně jiné částky jednak za startovné, ale hlavně člověk musí zaplatit dopravu a ubytování, a to už je mazec. Ale věřím tomu, že se pomaličku ale jistě budu objevovat i na zahraničních závodech. UTMB bych určitě jednou běžet chtěla. V červnu mám před sebou SCENIC TRAIL – 170 kilometrů s převýšením 11 500 metrů. A v září zvažujeme s Markem závod v Alpách – 290 kilometrů s převýšením 17 500 metrů, který se běží úsekově osm dní. Musím si v tréninku vyzkoušet, jak bude moje tělo reagovat, když poběžím každý den naplno daný úsek s převýšením kolem 2 000 a 3 000 metrů. Jsem spíš na dlouhé tratě, které odběhnu najednou a pak mi je vše jedno. Tady netuším, jak stihnu regenerovat.

Lindě přejeme ve sportovním i osobním životě mnoho štěstí! Na měsíc duben s její nadací NEZÁVODÍM-POMÁHÁM nachystala další výzvu – opět po roce se Linda pokusí nasbírat 50 000 výškových metrů a tímto způsobem vybrat peníze pro děti, které neměly v životě tolik štěstí. Zapojit se můžete i vy. Více najdete na stránkách nadačního fondu.

Ve zkratce:

  • Oblíbený závod v ČR\SK: Vzhledem k tomu, že je tento závod oficiálně ve dvojicích a je to nejdelší závod v ČR, tak B7.
  • Běžecký vzor: Nikdy jsem žádný vzor neměla. Ale jinak jsou to samozřejmě mojí parťáci – Pavlík Horkel, Radovan Keler a Marek Svoboda. A nesmím zapomenout na svého muže, který mi pomáhá, abych si splnila své sny a samozřejmě se mnou běhá.
  • Největší úspěch: 100 miles of Istria 2019 1. žena v kategorii a 4. žena celkově z celého světa, což jsem obhájila i loni. A v ČR výsledek na B7 s Radovanem Kelerem (1. místo v kategorii a 2. místo v kategorii dvojic i mezi muži).
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: Mám takový rituál, že si dávám asi 6 hodin před závodem puding s piškoty.
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: tak po 170 km bych druhý den snědla snad vše. Pokud to jde, tak si dám kvalitní vývar a pak poslouchám tělo, co by si dalo. Jiné to je v létě a jiné v zimě.
  • Nejlepší regenerace: spánek, kryokomora, vitamíny, strečink
  • Nejméně oblíbený trénink: intervaly

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky