Bára Cichá (*1994) je mladá běžkyně, která je v horách jako doma. Opakovaně je na bedně na tuzemských horských ultra závodech (LH24, Perun Skymaraton) a neztratí se ani na mezinárodní scéně. Přečtěte si o jejím životě a tréninku a nechte se inspirovat a motivovat!
Řekni nám něco o sobě – odkud jsi, kde pracuješ, jak dlouho běháš…
Pracuji v běžecké a triatlonové speciálce Triexpert v Brně, ale pocházím z Dolní Lutyně. Běhám už docela dlouho, i když ze začátku to byly běhy dlouhé tak kilometr až dva kolem domu. Závodně běhám zhruba pět let.
Je výhoda pracovat ve sportovním odvětví? Nemáš pak běhu „plné kecky“, když jej musíš řešit ještě i v práci?
Nyní mám v Triexpertu na starosti e-commerce. Takže je to propojení práce v online prostředí s oborem, ke kterému mám velmi blízko. Mám možnost vytvářet marketingový obsah, sledovat nejnovější trendy a pracovat s podobně naladěnými lidmi. Ale je pravda, že si často připadám, že žiju v bublině, kam věci, co se netýkají sportu, moc nepronikají.
Pocházíš z Orlové, odkud je to do hor kousek. Proč jsi se přestěhovala do Brna, nechybí ti Beskydy?
Přestěhovala jsem se do Brna kvůli škole a zůstala jsem tam díky práci. Brno je na běhání docela fajn. Bydlím dál od centra a mám to asi tři kilometry k prvnímu kopci do lesa. Z Orlové je to pořád asi 40 minut jízdy do Beskyd a upřímně, běhání po naší vesnici je pro mě docela za trest. Do hor momentálně jezdím skoro každý víkend, ať už jsou to Beskydy, Jeseníky nebo třeba za hranice na Slovensko, či do Rakouska. Hory jsou vzácnější, když je nemáte hned za domem, ale stejně je můj sen se k nim jednou přestěhovat.
Jaká je konkurence mezi ženami v horském ultra? Potkáváte se na závodech pořád ve stejném složení, nebo se špička stále obměňuje a nikdy nelze odhadnout, kdo bude na bedně?
S většinou holek v té naší ultra komunitě se znám osobně. Když přijedu na známější ultratrailový závod, třeba LHUT (Lysohorský ultratrail), většinou už dopředu odhadnu, jak asi skončím. Ale sem tam se objeví nějaká nová tvář a zamíchá kartami – třeba právě vítězka letošního ročníku LHUTu.
Zaujala mě tvá odpověď v jednom rozhovoru, kde říkáš, že nesouhlasíš s politikou Spartan race. Jak jsi to myslela?
Je to asi jako u každé masové sportovní akce. Lidi zaplatí nemalé startovné za to, aby si po závodě mohli pověsit medaili na krk a nechají se poplácat po ramenou. Několikrát jsem dělala na takových akcích dobrovolníka a půlka startovního pole byli ti, co opravdu vstali z gauče a šli se „hecnout“ na závod. Trochu se umazali, u trestných cviků podváděli, ale byli to Sparťani… Pamatuji si, že na posledním závodě, co jsem běžela, na mě ze startu pár takových Sparťanů křičelo, ať neběžím, že to bude dlouhé, tak ať se neunavím. A mysleli to vážně! Navíc úroveň závodu z organizačního hlediska byla často docela nízká. Ale už uplynulo pár let a úroveň závodníků se ohromně zvedla a ti, kteří běhají v elitních vlnách, podávají skvělé výkony.
Máš trenéra? Jak zhruba vypadá tvůj tréninkový plán?
Trenéra mám už asi dva roky a docela mi to vyhovuje. Sama bych určitě nenaběhala tolik a trénink by neměl takovou strukturu. Běhám pětkrát až šestkrát týdně a objem záleží na závodech a na tom, jestli mám zrovna nějakou bolístku. Když se daří, naběhám 80 až 90 kilometrů týdně.
A co nejradši děláš, když zrovna neběháš?
Často jezdím do práce na kole, v zimě jezdím na skialpech, občas si zajdeme na lezeckou stěnu, a když se hodně nudím, tak si i zaposiluju nebo zacvičím jógu. Prostě se věnuji jiným sportům v nějaké dobré společnosti. A ideální je, když u toho můžu být na horách.
Běháš nejraději sama, nebo máš běžeckého parťáka? A jak se stavíš k poslouchání hudby\podcastů při běhu?
Běhat sama mi nevadí, ale ráda trénuji s parťákem. Před několik měsíci jsme si pořídili pejska, tak doufám, že za chvilku mi bude dělat parťáka na většině mých výběhů. Na podcastech jsem docela závislá. Když mám běžet nějaké intervaly, poslouchám hudbu, která dobře nakopne. V horách nebo na závodech ale poslouchám jen okolí.
Nelákala by tě dráha profesionálního běžce? Myslíš, že je to v českých podmínkách možné?
Myslím, že to v českých podmínkách možné není. A i v těch světových je to velmi těžké. Buď musíte být hodně vidět a být pro nějakou sportovní značku atraktivní nebo jednoduše vyhrávat všechny závody.
Co tě nejvíce motivuje ve dnech, kdy se ti fakt nechce?
Myšlenka, že to budu mít brzy za sebou a budu mít klid.
Máš ještě nějaké nesplněné sportovní sny? Co máš v plánu dále?
Závody, které mám na wishlistu, mě čekají už tohle léto. Nejdříve to byl na konci června Lavaredo Ultra Trail a potom UTMB trasa CCC. Jestli mě bude běhání pořád bavit i za pár let, chtěla bych se dostat na Western States. Atmosféra, terén a tamní běžecká komunita jsou úplně něco jiného, než v Evropě.
Ve zkratce:
- Oblíbený závod v ČR\SK: LHUT.
- Běžecký vzor: vzor úplně nemám, ale moc fandím a obdivuji Courtney Dauwalter.
- Největší úspěch: vítězství na LH24 v jednotlivcích i dvojicích, vítězství na Perun .Skymaratonu nebo 9. místo na ME ve skyrunningu (trasa UltraSky).
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: to už nemívám na nic chuť 😊.
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: záleží, po jakém závodě. Po tom posledním to bylo pivo a brambůrky.
- Nejlepší regenerace: spánek.
- Nejméně oblíbený trénink: když se vůbec nechce, jsou všechny druhy tréninky nejméně oblíbené.
1 komentář
Jenom doufám, že slečna Cichá to, že žije v bublině, kam věci mimo sport nepronikají, nebere jako klad.
Jinak jí fandím.