Rodičové pochopí. Často nemusí nejvíce svazovat nohy pětikilometrový kopec tolik, jako malé dítě, které „háže klacky pod nohy“ všem tréninkovým a závodnickým snahám. Přesto si Adéla uměla nakonec závod užít a endorfiny vyhodnotily Rungo běh brněnskou zoo jako nejhezčí městský závod, který běžela.
Rungo po několikaleté pauze opět uspořádalo závod v brněnské zoo a já jako jeden z redaktorů nemohla chybět. Muže jsem vyslala coby fotografa na trať a já oprášila své závoďácké oblečení. Poslední závod jsem běžela v lednu 2020, pak mi do toho hodil vidle covid a narození dítěte. Zatímco covidu jsme se po čase nějak ubránili a závody se opět rozběhly, dítě bylo až do svého roku a půl vůči mým snahám o systematický běh jaksi imunní. Nicméně Rungo závod jsem si nechtěla nechat ujít, takže jsem povolala hlídače z řad mých rodičů a hurá do zoo.
Superschopností dětí je vycítit ten nejméně vhodný okamžik a začít prudit. V sobotu ráno jsem tedy byla vzbuzena již v šest místo obvyklých sedmi hodin, a když se mi povedlo zaostřit svůj rozespalý pohled na hodinky, zvesela mi hlásily, že za pět hodin startujeme (odbočka: zapůjčila jsem si na zkoušku Garmin Forerunner 255, které pro Rungo testoval Karel Holub a mohu jen a jen doporučit!). No nic, nasnídat, vyprovodit muže, který coby fotograf jel dříve, a hurá na to! No nic, tak jednoduché to nebylo. Drahý potomek se rozhodl mi předzávodní dopoledne zpříjemnit svou neustálou těsnou blízkostí a prudící náladou. Do toho začaly pracovat nervy a já tak prakticky celé ráno strávila na záchodě se řvoucím dítětem ukotveným na noze.
V zoo už byl předzávodní mumraj, všude usmívající se běžci a jejich rodinní příslušníci, kteří využili možnost strávit pěkný slunečný den mezi zvířaty. Mně se povedlo ze sebe setřást dítě za pomoci tygrů a surikat a v nestřeženém okamžiku jsem se vytratila. Koutkem oka jsem ještě zahlédla, jak se synátor snaží přes sklo krmit tygry listím a pak hurá na registraci.
Bylo to poprvé, co jsem své kontaktní dítě nechala s někým jiným na déle než čtyřicet minut a ještě k tomu v ne úplně ideálním rozpoložení. A protože jsem do poslední chvíle nevěděla, zda vůbec poběžím, neměla jsem trať závodu nijak dopředu nastudovanou. Zatímco před lety jsem věděla zcela přesně, kdy mě čeká jaký kopec a terén, nyní jsem si jen pamatovala, že prvních pět kilometrů je do kopce. Zrovna to jsem sice vědět úplně nechtěla, ale co už.
Hodinu před polednem zazněl startovní výstřel (samozřejmě jen pomyslný, přeci nebudeme rušit zvířata zbytečným hlukem) doprovázený hromadným pípnutím mnoha hodinek a šlo se na věc. Po kilometru se trasa stočila mimo veřejnou část Zoo Brno a kdyby to nebylo pořád do kopce, mohla bych se kochat odstaveným vláčkem, skladištěm sena či plastovým dinosaurem hledícím ze stodoly.
Na třetím kilometru jsme areál zoo opustili úplně a naskytl se nám pohled na letiště Medlánky. A taky na další obří kopec, který byl před námi. Já neustále laborovala nad tím, zda je lepší myslet na dítě a uvažovat, zda to rodiče zvládají nebo protivné vnouče už předhodili lvům, nebo myslet na to, že mi asi odpadnou nohy a že kopce zdaleka nekončí. Když jsme po čtyřech kilometrech začali stoupat na kopec zvaný Baba, bolavé nohy a vydýchané plíce konečně zvítězily a myšlenky na dítě mě opustily nadobro.
Přesně na pátém kilometru se cesta narovnala a následně začala klesat. Po technickém seběhu jsme doběhli na okraj Jinačovic, odkud jsme se vraceli zpět do Brna po krásné nové asfaltové cyklostezce. Aby to nebyla nuda, v cestě nám stálo celkem pět brodů, v nichž sice nebyla voda, ale i tak byly s to pěkně rozhodit tempo. Na devátém kilometru jsme pohodlí asfaltu opět opustili a zahli na úzkou lesní cestičku, která nás dovedla až k malé brance vedoucí opět do areálu zoo.
Teď už stačilo jen zasprintovat do cíle, nechat si pověsit na krk krásnou perníkovou medaili a zregenerovat u bohatého občerstvení (sušené maso, domácí cookies, chleby se škvarky, ovoce… mňam!). S časem pod 56 minut jsem vzhledem ke všem okolnostem byla spokojená a se závodem jako takovým taky. Nemůžu si vybavit žádný jiný městský závod s tak pěknou přírodní tratí, o domácké atmosféře nemluvě. A to ze mě nemluví redaktorka, ale přímo srdce běžkyně. Vítězové a jeden vylosovaný šťastlivec odjeli krmit žirafy a já se jala hledat svého potomka. Samozřejmě jsem ho našla vyladěného a dokonce poklidně spícího v kočáru. Achjo, muselo tomu předcházet takové drama? Asi ano, jinak by zážitek nebyl úplný. Tak za rok zase!
Rungo běh brněnskou zoo
- 24. září 2022, Zoo Brno
- 10,3 km
- Se svolením sdílíme fotogalerii Miroslava Noska ze závodu. Další fotografie ještě zpracováváme a dočkáte se jich.
