Nachodit každý den v průměru kolem 16 200 kroků je určitě pro spoustu lidí pohoda. Pokud ale vyloženě pracujete z domu a v drtivé většině svého aktivního času trávíte na kole, tak je situace jiná. Cyklistovi se úplně chodit nechce a pokud nemáte vyloženě důvod, tak prostě nejdete. Bude to pro mě v prosinci šichta, o tom žádná, už teď, za první tři dny, jsem rozbitý jako už dlouho ne. Mám však velkou motivaci, již podruhé se chystám zdolat trasu Strade Bianche. Poprvé se to totiž nepodařilo i kvůli náročnosti trasy a přebytečnym kilům.
Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.
Za vším hledej váhu, je to prokletá mrcha. Kdo by měl taky rád omezování se v jídle? Shazováním kil je pruda, zvláště pro někoho, kdo by pro dobré sousto klidně obětoval i zdravé stravovací zvyklosti. Dát od teď do začátku léta dolů minimálně deset a více kilogramů se tak pro mě stane takovou afirmací, mantrou. Ono totiž netahat na kole nebo i při běhu něco navíc je zásadní pro dobrý radostný výkon. Lehkost dává křídla a tak, pokud chci v “opravné zkoušce” zdolat pro tentokrát celou trasu legendární trasy Strade Bianche, není jiné cesty.
Faktem je, že zbavení se “madel lásky” nebo jiné části tukem vytuněného těla je medicína i pro psychiku. I drobné úspěchy, pokroky v něčem, co chcete dokázat, pokořit, vás holt dělají silnějšími a sebevědomí roste, dopamin teče proudem. Jen se z toho nesmí stát středobod vašeho vesmíru. To naštěstí u mě nehrozí, protože nečekané myšlenky na něco dobrého mě atakují jak na běžícím pásu.
O svých neforemných záhybech vím, na cyklistický výkon těch pár kilo dole bude mít velký vliv, tak hurá do toho. Poslední měsíc se ponese opět v prověřeném lowcarb módu, který už mám odzkoušený a vím, že mi funguje. Žádné sacharidy a cukr. Hlavně to druhé bude ve vánočním čase skutečně výzva, kdy na každé návštěvě se chtějí pochlubit svými výtvory. Naštěstí na klasické sladkosti úplně nejsem, kromě coly tedy a želatinových bonbónů všech tvarů. Ale musím se kousnout, to je jasný a kdyby to nešlo vydržet, tak nějaký ten zapadlý medvídek se ve skříni u oblečení vždycky najde.
Když takhle částečné omezení v jídle doplníte onou zmiňovanou porcí chůze, přidáte ob den posilování a protahování, tak by bylo přinejmenším velmi nespravedlivé, kdyby se to na výsledku nikterak neprojevilo. Jen to chce důslednost, vědět a opakovat si, proč to dělám. Na druhou stranu, pokud mi to ujede, tak se z toho nezhroutit, protože to k životu také patří a jelikož nehodlám atakovat nominaci na olympiádu, tak o to víc.
Když jsem v říjnu totiž nedojel celou trasu mého vysněného Strade Bianche, tak jsem byl tak v pohodě, že jsem sám sebe překvapil. Neúspěchy jsem vždycky nesl až nepřiměřeně těžce, ale asi věk tyhle ostré emoční hrany obrousil a já to nepovedené beru s čím dál větší rezervou. Užít a přežít. Přesto ve mně něco z té minulosti zůstalo. Některé výzvy, které se vám nepodaří uskutečnit, nejdou prostě jen tak hodit za hlavu, byť byste chtěli. Není v tom logika, nad čím mávnete rukou a jdete dál a nad tím, co vám v hlavě stále neposedně tiká. Je v tom mix touhy, zklamání, potřeby si něco dokázat a bojovnosti. Takže na začátku léta se do Toskánska vrátím a spolu s mým podpůrným týmem Majdou, Martinem, Márou a Anežkou se pokusím trasu zdolat celou.
První pokus letos v říjnu skončil na cca 130. kilometru kvůli tepu, který jsem po delší dobu nedokázal držet pod 150 tepy za minutu. Nechci po operaci srdce tento orgán vystavovat většímu stresu než bych měl. Ta část, kterou jsem dal, byl totiž záhul, něco co jsem na kole ještě nikdy nezažil. Trasa nahoru a dolů, šotolinové úseky, které vám dají zabrat jak při výjezdech, tak i sjezdech. Kola se zakousávájí do různě hlubokých nánosů kamínkových dun a jeden musí být stále ve střehu, aby se nesložil. Strade Bianche je návykově drsná, musím, potřebuji se tam vrátit. Je pro mě důležité srovnat to nepříznivé skóre. Takže trénink začíná.
Slovo trenéra Martina Kubaly
Hlavou zeď neprorazíš, když máš krátký rozběh
Kdo říkal, že na splnění snu můžete mít jenom jeden pokus? Jasně, pokud se něco ukáže zcela mimo vaše schopnosti, nemá smysl bezhlavě opakovat pokusy. Jenže… V momentě, kdy splníte úkol na sedmdesát procent, je na místě položit si otázku, mám na to? A ve chvíli, kdy si ji položíte, je třeba začít hledat příčiny prvotního selhání. Pojďme si je teď hezky vyjmenovat.
Neznalost trati
Při stejném výkonu, na stejné trati zajedete na druhý pokus o deset procent lepší čas. Už jen proto, že přesně víte, kdy přišlápnout a kdy naopak zklidnit hormon, protože víte, že “támhle za zatáčkou” ten kopec rozhodně nekončí. Víte, které úseky na šotolině jsou “friendly”, a které naopak docela věrně simulují rodeo.
Mára na trati Strade Bianche z celkového počtu sto osmdesát kilometrů zdolal rovných sto třicet. Zbývalo padesát. Na první pohled hračka, ale opak je pravdou. Vzhledem k profilu a povrchu trati bylo jasné, že nemá smysl pokračovat. To nejhorší totiž začínalo právě na tom sto třicátém a to bylo ve chvíli, kdy byl Mára šťastný za to, že vůbec dokázal vycvaknout nohu z pedálů.
Na druhou stranu v momentě, kdy zdoláte asi desetikilometrový úsek mezi sto třicátým a sto čtyřicátým kilometrem, který se nedá nazvat jinak než peklo, přijde na řadu dalších dvacet, které jsou sice v kopcích, jenže po asfaltu a hlavně s mírně klesající tendencí. Ne že by si tam jeden bůhvíjak odpočinul, ale je to chvíle, kdy to opravdu začíná “odsejpat” a než se Mára naděje, bude na kilometru sto šedesát jedna. Do cíle bude mít dvacet tři kilometrů, které sice budou připomínat horskou dráhu, ale tohle už se prostě nevzdává. V jeho podání to bude poslední hodina a čtvrt agonie, ze které si po dojetí nejspíš nebude nic pamatovat, nicméně už bude vědět, že vyhrál.
Dvouměsíční výpadek v tréninku
To se prostě potkal srpen se zářím, kdy si Marek postupně procházel všemi dostupnými neduhy a více než sedlo kola zahříval doma povlečení. Paradoxně se na tom mohla podepsat příliš dlouhá příprava, která se sestavovala z ročního období s jedním “falešným” vrcholem, který byl v červnu a měl ukázat, kam jsme se za třičtvrtě roku dostali. Tehdy se Marek proháněl v Beskydech a bez problémů zvládal zdejší hornatý terén.
Jenže po pauze se začal potýkat se zdravotními problémy a nedokázal už naskočit do tempa. Říjnovou Strade Bianche pak absolvoval v kondici, která ani zdaleka neodpovídala té, kterou měl před čtvrt rokem. Jinak řečeno – dokud byl v neustálém zápřahu, šel pořád nahoru. Teď ho můžu uklidnit, žádná pauza nebude.
Nadváha
Jo, tohle byl fakt problém číslo jedna. Mírná a táhlá stoupání nejsou pro Marka nezdolatelná, ale zrovna takové je na celé trati Strade Bianche jenom jedno a to na sedmdesátém kilometru. Všechno ostatní jsou krátké kopce s průměrnou délkou kolem jednoho kilometru a kolísavým sklonem od šesti do šestnácti procent. Tady si metrákový řízek několikrát hrábne za hranu dlouhodobě akceptovatelného limitu. Ty prudké úseky nejsou nikterak dlouhé. Většinou mají kolem dvou set metrů, ale jsou převážně na velmi hrubé šotolině, často do zatáček a napočítáte jich na trati deset až dvacet v závislosti na tom, co si vaše nohy představují pod pojmem opravdu prudký kopec.
Je více než jasné, že pro úspěšné absolvování tratě se musíme dostat s váhou pod devadesát kilo. Nejde jenom o samotné překonávání gravitace při výjezdech, ale také o částečnou eliminaci otřesů a snížení námahy ve sjezdech. Kdo nezkusil, nedokáže si představit, jak se tyto opomíjené faktory dokážou během sedmi hodin nasbírat a vytřepat z vás energii fyzickou i psychickou.
Co Marka motivuje k druhému pokusu?
Především fakt, že těch sto třicet kilometrů, které absolvoval na Strade Bianche, bylo mnohonásobně těžších, než si vůbec dokázal představit. Ta trať je proklatě těžká, mnohem horší, než by se na první pohled mohlo zdát. Ale více než zklamaný z toho, že nedojel do cíle, byl Marek nadšený ze skutečnosti, že v takovém terénu vydržel jet sedm hodin. Tady prostě překonal všechny své dosavadní limity o parník a to i přes všechny výše zmiňované komplikace. Padesát kilometrů do cíle bylo ve chvíli, kdy odstoupil, opravdu neřešitelných, ale z dlouhodobého hlediska to není nic, na čem by se nedalo zapracovat, takže bylo nasnadě, že mu to bude vrtat hlavou, a že to takhle prostě nenechá ležet. Takže ve chvíli, kdy zavolal, že by to chtěl zkusit znova, mi jenom potvrdil to, co jsem tušil, když mi tenkrát na sto třicátém popřál šťastnou cestu, ať dokončím trasu bez něj.
Co nás teď čeká?
Prosinec bez kola, ale zato v neustálém pohybu. Záda, zádíčka pobolívala už od padesátého kilometru, takže začínáme budováním obecné kondice zaměřené na zvýšení pohybového rozsahu a posílení středu těla. Do toho musí Marek za prosinec ujít nebo uběhnout v průměru sedmnáct tisíc kroků denně. Když bude mít chuť a energii, může se o víkendu posadit na kolo. V lednu pak nastartujeme přípravu v podobě kombinace trenažéru a doprovodných pohybových a kompenzačních aktivit, v únoru přijdou na řadu první delší jízdy a v březnu začneme s nájezdem delších tratí tak, abychom mohli v červnu vyrazit do Toskánska na reparát v podobě Strade Bianche II. A tentokrát to bude jízda!
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.
1 komentář
Marku, držím pěsti! Vím, jaké to je překonávat zdravotní komplikace i vysokou váhu. Máš obrovskou motivaci i vůli, takže to dáš! Mnoho zdaru a pevné zdraví k tomu! Milan