Trénink na Strade Bianche: Když vám praskne rám doma na trenažéru, tak jste vlastně klikař

9,K

Pořád doma říkám, že jedno kolo prostě nestačí. V tomhle se nemýlím, byť moje žena si to tak úplně nemyslí. Mimo to, že jsem koly tak trochu posedlý, tak se více bicyklů prostě hodí. To svoje úplně první kolo máte na výjimečné vyjížďky, když je hezky, druhé do špatného počasí, další jen na koukání, jiné zase na většinu svých tréninků v roce atd. Mít více kol je mazané i v případě, že se vám jedno porouchá, a vy tak nechcete netrpělivě čekat až se opraví. Zvláště ve chvíli, kdy vám doma na trenažéru praskne pod zadkem rám kola a vy jste v přípravě na opakované zdolání pekelné trasy Strade Bianche.

Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.

Je to vteřina, ve které máte pocit, že se najednou propadáte na onen svět. Prostě takové skoro až povznášející umírání na kole. Něco se děje, vy to nemáte vůbec pod kontrolou a nezbývá vám nic jiného, než být s tou situací smířený. Popravdě jsem měl kliku, že se mi to stalo doma na trenažéru. Být to venku, tak ani nechci domýšlet. Klátivý pohyb vlevo a vpravo, chvilku jsem se s tím zkusil prát, ale nemělo to cenu. Opřel jsem se o knihovnu a to bylo vlastně celé. Zadní stavba na dva kusy, které se na mě skoro až posměšně šklebily. Brrr.

V Canyonu mi rám naštěstí v rámci naší spolupráce strašně rychle vyměnili, takže únor zase tréninkově takový průšvih nakonec nebyl. Proč se tak stalo, lze těžko říct. Pravdou je, že jsem na tu stranu kola při zdolávání trasy Strade Bianche spadnul. Možná tam se začala karbonová vlákna mezi sebou dohadovat. Kdo ví.

Únor jinak zase tak marný nebyl, najel jsem nakonec nějakých 500 kiláků doma, do toho začal pořádněji protahovat a cvičit. Navíc o dost víc chodit, a to díky mému novému externímu zaměstnání, které jsem začal v únoru dělat. Takže pohybu bylo dost.

Nejpekelnější trabl ale byl, a stále je, najít si čas na trénink v momentě, když nevíte, kam dříve skočit. Je to trochu stres a honička a pokud jste někdo, kdo strašně nerad plánuje a rád se rozhoduje spontánně, tak jde o pěknou výzvu. Brzy ráno vstávám, protahuji, pak rychle do práce, z ní kvapíkem domů, abych stačil odtrénovat a někdy po druhé mi začíná další pracovní okno. Večer se pověnovat Rungo a odpadávám. Jediný problém v tomhle režimu je to, že mi ho nesmí nic narušit, jinak jsem naprosto rozhozený. Ono si to ale postupně vše sedá a já se učím, jak s časem zacházet – a třeba vydat tenhle článek na začátku měsíce, a ne v jeho druhé polovině, za což se rovnou omlouvám.

Být v presu je taky ale k něčemu vlastně dobré, nemám čas tolik prokrastinovat a díky pestrému a naprosto pracovně rozdílnému dnu, se na kolo neskutečně těším a užívám si ho. Zase začíná být můj svět v pořádku.

Očima trenéra Martina Kubaly

Některé věci prostě nevymyslíte. Marek se letos zaměřil na zadní stavby. Nejprve si vzal do parády tu svou vlastní a poté, co mu tým fyzioterapeutů, masérů, psychologů a řezníků pomohl uvolnit zablokovaný sedací nerv, zjistil, zač je toho loket i jeho milovaný Canyon. Marka znám dlouho, takže vím, že pokud chci predikovat nějaký vývoj, musím vždy počítat s tou nejméně pravděpodobnou variantou. Ani na to se však nelze stoprocentně spolehnout.

Marek rád překonává své limity, takže ani ne týden potom, co mu realizační tým dovolil se opět posadit na kolo, zlomil při jízdě na trenažéru zadní stavbu rámu. Ano, dva měsíce v háji a za všechno může pochroumaný zadek. A je jedno, jestli Markův anebo od rámu. Výsledek byl stejný. Vlastně nebyl. Bylo to lepší, mnohem lepší. Nejlepší věc, která se mohla stát.

Když nemůžete jezdit, můžete aspoň chodit. A Marek začal chodit. Když můžete chodit, můžete chodit do práce. A tak Marek začal chodit do práce. Nejdříve do jedné, potom do druhé a najednou měl i bez kola pohybu více než dost. A když mu opravili kolo, zjistil, že je rád, když si na něj dokáže najít čas. Ale dokázal to. Najednou má jasně daný každodenní program, který mu nedovolí uhnout a Mára díky tomu začal šlapat jako hodinky.

Najednou dokáže využít každou chvilku k tomu, aby udělal byť jeden maličký krok kupředu, který z pohledu jednotlivého dne může vypadat bezvýznamně, ale během roku se to nasčítá. Je to přesně taková ta mravenčí práce, kterou se člověk nikde nemůže pochlubit, která ale v konečném důsledku rozhoduje o tom, jestli uspějete nebo ne. Protahování, posilování, mezitím spousta kroků, v odpolední pauze dvouhodinový trénink a především čistá hlava zaměřená na cíl. Cíl, který jsme vlivem okolností museli přesunout z června na září, ale který je teď mnohem blíže než kdykoliv předtím, protože k tomu, abyste se někam spolehlivě dostali, potřebujete kombinaci 3P – pohyb, pravidelnost, pohoda. A přesně v této kombinaci se teď Mára našel.

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách. 

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.