Úvod Inspirace Six Foot Track Marathon: Legendární závod pro vyvolené, jehož historie začíná koňskou stezkou

Six Foot Track Marathon: Legendární závod pro vyvolené, jehož historie začíná koňskou stezkou

od Rungo

Dnes vám naservírujeme kouzelný příběh vzniku běžeckého závodu a také osobní reportáž z letošního dění. Six Foot Track Marathon se odehrál 11. března 2023 v rozpálené Austrálii.

Tento asi nejvíc ikonický závod v Austrálii přiláká každý rok v březnu zhruba tisícovku běžců, hlásí se jich ale mnohonásobně více. Postavit se na startovní čáru je vlastně tak trochu za odměnu, i přesto že závod opravdu prověří vaše schopnosti, fyzické i mentální. Abyste se vůbec mohli ucházet o startovní tiket musíte v předchozím roce splnit některý z kvalifikačních závodů určených organizátory, poté se přihlásit do loterie a čekat, jestli se na vás usměje štěstí. A to je jen jeden z aspektů, který tento závod činí unikátním.

Historie Six Foot Tracku

Six Foot Track byl původně vybudován jako koňská stezka, dlouhá 45 kilometrů, která měla být zkratkou mezi horský městečkem Katoomba a Jenolanskými Jeskyněmi v Modrých Horách. Název Six Foot Track vznikl právě proto, že cesta byla široká přesně šest stop – tak, aby se na ní ideálně vyhnuli dva naložení koně jedoucí proti sobě. Prvním, kdo absolvoval celou cestu, byl v roce 1887 guvernér Lord Carrington. Dnes se zachovalo jen málo z původní cesty, která se ale stala velmi oblíbenou. Ročně její přechod absolvuje stovky chodců a turistů, většinou jako třídenní dobrodružství, s přespáním v přilehlých tábořištích.

Six Foot Track Marathon

Populární závod se poprvé uskutečnil v březnu 1984, účastnilo se ho tehdy sedm závodníků včetně jeho zakladatele Iana Hutchisona, který jako jediný znal celou trasu. Pro všechny ostatní závodníky to byl nejdelší trailový závod, který doposud absolvovali. Žádné občerstvovací stanice, žádné běžecké vesty, žádné lahve s vodou a žádná znalost terénu. Všichni závodníci se po celou dobu drželi blízko sebe, aby se neztratili – v té době totiž nebyl track označený turistickými značkami, na které jsme dnes zvyklí. Kolují historky, jak mezi sebou závodníci sdíleli cukrové bonbóny, které každý chvilku cucal, než ho předal dalšímu. Nebo jak byli nuceni pít vodu z kaluží v části závodu, kde není přístup k vodě. Tento první ročník vyhrál Bob Marden v čase 5 hodin 26 minut (současný traťový rekord je 3 hodiny 30 minut). Od roku 1984 počet závodníků stoupal a stoupal, závod se stával stále více prestižnějším až do té podoby, jak ho známe dnes. 

Závod je také jedinečný v tom, že pro svoji různorodost propojuje jak trailovou , tak silniční běžeckou komunitu. Je totiž jen o chlup delší než maraton (45 km), takže silničáři se odváží na chvíli obout trailové boty. Je dostatečně technicky náročný, střídají se úzké lesní pěšiny, schody, brod přes řeku, nekonečný fire trail a táhlá stoupání. Závod začíná zhruba v 1200 metrech technickým seběhem do údolí k řece Cox River. Tento úsek je dlouhý zhruba 15 kilometrů, během nichž klesnete o skoro 900 výškových metrů, z toho 400 hned na prvních asi třech kilometrech. Je důležité neodpálit si nohy, hlavně stehna a taky se nikde nerozsekat – příležitostí je po cestě dost. Pokud se ve zdraví dostanete k řece, věřte, že odtud závod teprve začíná. Teď budete mít šanci si ověřit, zda vás Six Foot Track spolkne, „sežvejká“ a vyplivne, nebo zda jste se na závod dostatečně připravili. Zbylých 30 kilometrů je sice vlnitých, ale více méně stoupáte celou dobu zase pěkně nahoru. 

V neposlední řadě bych ráda zmínila charitativní účel celého závodu. Závod funguje jako finanční sbírka pro hasičské dobrovolné sbory z celého okolí Modrých hor. Fungování složek dobrovolných požárníků je pro tuto oblast klíčové, nejen při bojích s lesními požáry nebo povodněmi, které oblast Modrých hor často sužují. Také se ale starají o údržbu tracku samotného, vybrané příspěvky se tedy používají na chod složek ale i na budování vodních tanků, údržbu tábořišť, opravy schodů nebo kritických míst. Hasičské brigády na oplátku zajišťují fungování občerstvovacích stanic a hasí žízeň všech běžců během závodního dne. Unikátní je Six Foot Track Marathon také právě v počtu občerstvovaček, letos jich bylo na celou délku závodu devatenáct! Hasiči jsou vždy zaručeně i našimi největšími fanoušky. To vše celému závodu dává neopakovatelnou atmosféru a přes všechnu bolest si odnášíte i krásné zážitky. 

Pro všechny výše zmíněné důvody se Six Foot Track Marathon stal po právu australským ikonickým závodem, který chce každý běžec aspoň jedenkrát za život dokončit (časový limit je 7 hodin). Nejvyšší počet doběhnutých závodů je 30 a doposud to zvládli jen 3 žijící legendy.

Osobní reportáž ze závodu roku 2023

I pro mě samotnou má Six Foot Track osobní význam. Byl to můj první trailový závod vůbec. Někdy v roce 2018 jsem absolvovala, jako chodec, jeho část z Katoomby k řece Cox River a naprosto mě okouzlil. Dnes již naši přátelé, Lucka a Pavel s jejich čtyřmi dětmi, mají hned u řeky eco lodge (druh ubytování v přírodě, které se snaží mít minimální dopad na životní prostředí), kde můžete strávit krásný víkend. Pavel a Lucka vám zajistí ubytování, uvaří vám skvělé jídlo ve venkovní kuchyni a Pavel vám večer u táboráku bude vyprávět historky z místních lesů. Nejen proto jsem se v roce 2020 zaměřila na to, abych se kvalifikovala na závod v roce 2021, a to se přes všechny komplikace povedlo. Byla to pro mě velmi silná a formativní zkušenost. Věděla jsem, že se rozhodně vrátím za rok znova. Pokud tedy dostanu registraci. Jenže loňský závod byl kvůli povodním zrušený. O to víc byli všichni natěšení na letošní ročník.

Taky jsem se neuvěřitelně těšila, ale zároveň jsem měla sama od sebe očekávání. Došlo mi jaká je to past, běžet ten samý závod o dva roky později. Chcete být rychlejší, víte kolik jste od té doby odvedli práce, jste si vědomí, že jste rozhodně fyzicky odolnější a silnější, jste ale taky o dva roky starší, už neběháte rychlé silniční půlmaratóny a maratony, takže už nemáte takovou rychlost. Byl to zároveň můj první závod od říjnové UTA 100, kde jsem si trochu poranila achilovku a dávala se dva měsíce dohromady. Pak jsem se znovu rozbíhala a měla tak jen pár týdnů na přípravu na 6FT. Necelý měsíc před závodem jsem, v rámci tréninku, běžela část trasy a cítila se perfektně. Předzávodní týden se nesl v duchu obrovských veder. Modlila jsem se, ať prosím není takové počasí v den závodu. A to jsem ještě netušila jak kombinace veder a všudy přítomné, na bomby chladící, klimatizace, zaútočí na můj zdravotní stav… Do závodu zbývaly čtyři dny a mně teklo z nosu, přišla jsem o hlas a ani průdušky mi zrovna netleskaly.

Když jsme v pátek mířili do hor a já pořád dusivě kašlala, neviděla jsem se v pozici, kdy budu útočit na osobáček. Byla jsem nervózní víc a víc. Nesoustředila jsem se na nic z toho, co kdo z mých přátel říkal. Nebyla jsem schopná myslet na nic jiného, než na to, jaké to asi zítra bude. Jaké Já se potká s mým Já na startovní čáře? Jak to zvládne oslabené tělo? Jak dokážu udržet tempo v kopcích, pokud bude smažit sluníčko? Jak to celé zvládne hlava? A co moje achilovka? Bude ok? Navíc jsem věděla, že letos bude trasa trochu upravená – před posledním kopcem bude přidaný úsek, tím se navýší výškový profil trasy na skoro 1 700 metrů. Moje kamarádka Zdenka mě ujišťovala, že jsem o 2 roky lepší a že to zvládnu! Věděla jsem, že všechny ty nároky na sebe kladu sama. Ale nedokázala jsem je ignorovat.

Stojím tedy na startovní čáře, srdce mi buší zběsile, mám knedlík v krku, nemůžu se pořádně nadechnout a potí se mi dlaně. Odpočítáváme posledních deset vteřin do startu, zaznívá výstřel a teď už jen nohy běžte, hlavo nezlob a ty Nikolo si to užij! Sbíháme technickým úsekem po vlhkých schodech a kluzkých kamenech. Běžci se tu řadí do takového štrúdlu, není zde totiž prostor ani bezpečno pro předbíhaní. Musíte to první dva kilometry prostě vydržet. Poslouchám příběh upovídaného běžce přede mnou a nemůžu se dočkat, až se cesta trochu rozšíří a já budu moct být chvilku sama, v tichu. Uvědomuji si, že dneska budu potřebovat spoustu mentální odolnosti, chci se co nejvíc soustředit na sebe, nedovolit si jedinou chybu, jediné zaváhání. A tak prostě přijdu o jinak oblíbené běžecké příběhy, povídaní a poznávání nových lidí, které za normálních okolností miluju. Jakmile se cesta rozšíří, běžci se rozprostírají a já dostávám svůj potřebný prostor. Tento úsek k řece znám tak dobře, že bych ho dokázala běžet i poslepu. Zároveň je to, podle mě, asi nejhezčí a nejrozmanitější úsek celého závodu. Když probíháme údolím Megalong Valley, začne vylézat sluníčko. Z okolních pastvin se začne odpařovat ranní rosa a pohltí nás hustá letní mlha. Je jen lehkou předzvěstí toho, jak velmi teplý den nás čeká.

Blížím se ve slušném tempu k řece, vím že budu ještě o chlup rychlejší než jsem si naplánovala a to mě trochu uklidní. Držím se časového plánu, cítím se dobře. Jsem na břehu řeky a z opačného konce na mě křičí hasiči: „Voda je minimálně po hruď, pro tebe spíš po krk. Vezmi si telefon do ruky a chytni se lana nataženého přes řeku.“ Směju se a plním pokyny. „Jo a voda je dneska opravdu studená,“ volá další z nich. Jenže to už teplotu vody zažívám na vlastní kůži a i přesto, že nejsem z cukru, mi z pusy uteče nadávka. Zároveň je ale brod řeky příjemným osvěžením. Vylezu a nedbám, že mám boty plné kamínků. Doplňuji vodu a elektrolyty do lahví a chystám se na první táhlé stoupání a zbylých třicet kilometrů. 

Usmívám se, protože tím vždycky dokážu trochu oblbnout hlavu. Vím, že mě teď čeká nejhorší a nejdelší stoupání táhnoucí se zhruba asi 12 kilometrů, mám na tento úsek opět vyčleněný čas. Jsme na otevřeném fire trailu, slunce už je vysoko a nemilosrdně do nás praží. Hádám, že oblečení bude do pár desítek minut suché. Uzavírám se do sebe a soustředím se jenom na moje nohy, držet tempo, svižně šlapat, nehrbit se, občas si dát ruce v bok, nezastavovat se, když to půjde – běžet. Soustředím se jenom na tohle. Potkávám kamarádku Helen, která startovala o vlnu dřív, s humorem na ni volám: „Už tě mám, máš problém!“ Směje se, ale zároveň dodává, že dneska není její den. Helen je špatně od žaludku a těší se jenom na další občerstvovačku a záchod. Vyjádřím jí soucit, ubezpečíme se, že se uvidíme v cíli a já zase svižně pokračuju dál. Znovu se uzavírám do sebe, reflektuju, co se děje v těle, zda něco bolí, hlava je pořád odhodlaná, vedro začíná být intenzivní. Blížím se na hranici 26. kilometru, kde bude k dispozici poprvé Cola! Těším se na to černé zlato jako nikdy! Taky mám za sebou nejdelší a z mého pohledu nejobtížnější stoupání. Pokud doběhnete sem, do cíle už se nějak doplazíte. 

Na třicátý kilometr dobíhám s malým zpožděním oproti plánu, ale snažím se na to nemyslet. Došlo mi během těch pár hodin, že i když je to stejný závod, který jsem běžela před dvěma lety, není to ten samý závod. Nemůže být. Dvakrát do stejný řeky nevstoupíš. Slunce je vysoko a nešetří nás ani trochu, na každé občerstvovačce si namáčím čepici. Někdy mám štěstí a hasiči mají i led – trochu do čepice, trochu za tričko. Na chvíli to ochladí a mentálně mě to vzpruží. Čeká nás upravený úsek trasy a po něm poslední a asi nejvíc příkrý kopec na celé trase Black Range. Těsně pod kopcem předbíhám běžce přede mnou, nevěnuju mu pozornost, ale najednou slyším: „Heeeey Nikola!“ Za běhu se otáčím a vidím, že je to kamarád Matt. „Jéééé! Ahoj, vůbec jsem tě neviděla! Jak to jde?“ ptám se. Matt přiznává, že ani on nemá dnes svůj den, ale lichotí mi, že já vypadám, že mi závod sedí dobře. Vysvětluju, jak i já se strašně těším do cíle a běžím dál. Začínám stoupat do toho šíleného kopce a taky začínám cítit, jak se mi trochu kroutí svaly na lýtkách. Hlavně prosím žádné křeče, pomyslím si. Zkouším hlavou svaly co nejvíce uvolnit, zdá se že to funguje. 

Black Range jsem tedy přežila a teď už zbývá asi posledních šest kilometrů do cíle. Opět technický single trail, přírodní schody a pár malých kopečků. Najednou znovu cítím začínající křeče v lýtkách, raději sundávám vestu a hledám Cramp Fixx. Tekutina, která je bytostně odporná, má velkou dávku sacharidů a minerálů, chutná hůř než ten nejsilnější ocet, ale dokáže do minuty opravdu pomoct. Modlím se jenom, ať to snese žaludek. Najednou se přede mnou otevře les a já si uvědomuju, že jsem blízko silnice a tudíž už blízko Jenolan Caves – dnešního cíle! Kontroluju čas a vím, že jestli chci osobáček aspoň o pár minut, tak musím trochu máknout. Přidávám, tělo se trochu braní, tep mám vysoko, nohy bolí, hlava protestuje. To slabší Já ve mně říká, ať zpomalím, že na výsledku nezáleží. Protože kolem mě nikdo není, nahlas sama k sobě promlouvám z pozice toho umanutého Já: „Chceš to Nikolo?! Tak mlč, běž a vem si to!“ A tak běžím, co mi zbytky sil stačí.

Najednou sbíhám dolů z kopce, slyším zvony a křičící fanoušky. Cítím štěstí, cítím úlevu, do očí se mi derou slzy. Na kraji cesty vidím dav lidí, naši českou vlajku a moji bandu! Přítel Braňo mi dává vlajku a já běžím dál s vidinou cíle, ale najednou se zase trať začíná od lidí vzdalovat. V hlavě mám zmatek, tělo už protestuje. Kde je do háje ten cíl?! Cesta se stáčí znovu do lesa, je mi malinko na zvracení. Když už si nejsem jistá ničím, tak se les zase otevře a já vbíhám do cílové rovinky. Unavená, špinavá, přehřátá, ale neskutečně šťastná a o 2 minuty rychlejší než v roce 2021! Dokončuju závod v čase 5 hodin 49 minut a vím, že jsem tam dnes nechala všechno! Jsem na sebe právem pyšná, přestože časově se zlepšení může zdát zanedbatelné, ale výkonnostně jsem si polepšila obrovsky! Přeci jen jsem o dva roky lepší.

V odpočinkové zóně se objímám s kamarády, strkám hlavu pod venkovní kohoutek s vodou, českou vlajku ovázanou kolem pasu. Chci si ochladit i bolavé nohy a nemotorně si začnu sundávat boty a ponožky. Najednou se objeví víla dobrovolnice, sehne se a vezme mi moji špinavou, rozmočenou a pravděpodobně smradlavou nohu. Strčí ji pod proud studené vody a začne mi ji omývat. To samé pak udělá s druhou nohou. Pak se jen usměje, mezitím co já nechápavě zírám. Zvládnu jen v šoku poděkovat a ona zase zmizí. Takový jsou tu prosím dobrovolníci, kteří zajišťují hladký průběh celého dne! A já jsem za takové lidi obrovsky vděčná!

Six Foot Track pro mě bude vždycky velmi speciální závod, který má jedinečnou atmosféru a není vůbec snadný. Vyžaduje mnohem více úsilí a odvedené práce v tréninku, než jakýkoli jiný maraton. A dvakrát tolik odhodlání a dřiny při samotném závodu. A i když vás během závodu několikrát napadne, že už to nechcete nikdy absolvovat, věřte mi, že jakmile proběhnete cílem a zalije vás pocit štěstí, budete se chtít za rok vrátit a závodit znovu. Takže velké díky Ianu Hutchisonovi za to, že nám dal tuhle báječnou výzvu v podobě závodu, který by chtěl běžet každý. A já doufám, že se najdu zase za rok na startovní čáře. Zase o rok lepší.

A co se bude dít v mém běžeckém světě po zbytek roku? Chci, aby tento rok byl více o propojení s ostatními běžci, protože poslední dva roky to byla dřina a samota. Takže letos víc zábavy a výletů, sociálních běhů, běžeckých kempů. V červenci mě čeká můj první závod kolem pobřeží. Zimní přípravu ukončím běžeckým kempem ve Snowy Moutains, který bude zároveň přípravou na hlavní závod sezóny Ultra Trail Kosciuszko by UTMB, 100 KM. 

Pokud by vás zajímalo něco víc z mého běhání najdete mě na Stravě  a nebo můžete sledovat můj profil na Instagramu.

Autorka textu: Nikola Ducová

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky