Rozhovor: Při překonávání 22letého rekordu jsem se dostala do fáze flow, říká česká šampionka Moira Stewartová

Na desítku má 32:08,96 minuty. Překopala celý svůj jídelníček a na závodě sleduje na hodinkách pouze jednu metriku. Kde ráda běhá, jakým jídlem hřeší a který další rekord chce překonat? Nejen o tom je rozhovor s Moirou Stewartovou (*1995), nadanou českou běžkyní.

Moiro, dělala jste atletiku už od mala?
To ne. Dělala jsem jako malá nejdříve závodně tancování, něco jako streetdance. Drželo mě to asi osm let. Pak jsem přešla k mamce do atletického kroužku. Tam jsem byla asi rok a odešla jsem do Spartaku Praha 4, kde jsem vlastně do teď.

Takže máte atletiku v rodině. 
Mám, ale rodiče mě nikdy k běhání nenutili.

Běh většinou nemají děti úplně v lásce. Jak vás to napadlo?
Viděla jsem běh od dětství u rodičů, a tak nějak jsem si k tomu našla cestu sama. Pořádně jsem, popravdě, začala běhat až někdy ve čtrnácti letech. Ve Spartaku Praha 4 jsem si prošla přípravkou a po tři čtvrtě roce bylo jasné, že běh bude to pravé. Začínala jsem na osmistovce, pak přešla na patnáctistovku a postupně tu vzdálenost prodlužovala. Ty delší tratě mi šly jednoduše nejlépe a cítila jsem na nich přirozeně.

Takže jste na nich byla dobrá od prvního okamžiku?
No, svým způsobem ano. Já jsem celkem brzy po přestupu do Spartaku Praha 4 běžela na mistrovství republiky žáků 1500 m a skončila třetí, to byla moje první mistrovská medaile. A od té doby se mi tak plus minus začalo i dařit. Díky tomu úspěchu jsem asi u toho zůstala a celkem se mi daří tak nějak pořád. (smích)

Co vás na půlmaratonu, který teď převážně běháte, vlastně baví nejvíc? 
Mě nejvíc baví to, že se dostanu ven a že díky těm dlouhým tréninkovým běhům poznávám třeba okolí. To je super. Běžím, kochám se a užívám si to. Já už bych bez toho prostě asi nemohla být. Běhání je můj život.

A ve kterém terénu se cítíte úplně nejlépe? Asfalt nebo les a polní cesty?
Záleží na tom, jakou mám náladu, ale naprostou většinu toho odtrénuji na asfaltu, nebo na dráze. A pak hodně času trávím na cyklostezce podél vody.

To zní až idylicky, ale klidně se přiznejte, jestli se musíte přece jen do běhání nutit?
Jasně, jsou momenty, kdy se mi do tréninku nechce. Pokud vidím v tréninkovém plánu nějaké opravdu těžké běhy, tak radostí zrovna neskáču, ale za ty roky už to mám tak v sobě zafixované, že nejít to odběhat bych si strašně vyčítala.

A co znamená pro vás těžký trénink? 
Bývají to většinou třeba nějaké dlouhé tempové úseky. Mně nevadí 20kilometrové fartleky, ale když je to nad tuhle vzdálenost, tak to už úplně nejásám. Je to dlouhý, no. 

Podle čeho si vybíráte, na jaké závody pojedete?
Většinou asi podle toho, na co se chci ten rok soustředit. Třeba letos to je mistrovství světa v Budapešti. S trenérem vlastně skládáme sezónu tak, aby to byl mix testovacích závodů, pak těch, ve kterých potřebuji získat body, nebo zaběhnout limity na vrcholné akce.

Je nějaké místo, na které se ráda vracíte závodit? 
Já se přiznám, že nemám místo, kam se vyloženě ráda vracím. Spíš to zobecním, vždycky se těším na desítku na mistrovství republiky na dráze. 

A cestování sem a tam vám nevadí?
Já jsem zatím cestovala na závody jenom po Evropě, takže jsem většinou na cestě pár hodin. Na místo odletím, nebo odjedu, dva dny předem, takže tam mám čas si odpočinout. Obecně mi ale cestování nevadí.

Překonala jste před rokem český rekord na dráze na deset kilometrů – po 22 letech (Moira Stewartová zaběhla v roce 2022 na evropském poháru ve Francii český rekord, a to časem 32:08,96 minuty. Překonala o více než 18 sekund výkon Aleny Peterkové z roku 2000)! Jaký to byl pocit?
No, to bylo pro mě hodně velké překvapení. Já jsem teda tušila, že mám šanci. Běželo se strašně dobře a byl to podle mě jeden z mých nejlepších závodů. Když jsem běžela, tak jsem se dostala do fáze flow a běželo se mi strašně lehce. Dokonce jsem si říkala, že by mi nevadilo, kdyby se ta prostřední část závodu běžela i rychleji. No a pak ten cílový čas byl pro mě hodně neuvěřitelný.

Co v tu chvíli probleskne hlavou. 
Nejdřív jsem tomu nevěřila – že jsem běžela takhle rychle. Pak se dostavil „wow“ efekt a uvědomila jsem si, co jsem dokázala, a že je to úplně skvělé. Já jsem v podstatě skoro celou svoji kariéru k tomuhle mířila a chtěla tento rekord posunout, a že se mi to podařilo o docela takový kus, je velký úspěch. 

A čím si vysvětlujete, že se to takhle potkalo?
Tam šlo o to, že jsem opravdu nějaký dva roky neběžela kvalitní závod, kde bych to mohla prodat, to hraje hodně velkou roli. Fanoušci vytvořili okolo celého oválu úžasnou atmosféru. Byl to kouzelný okamžik

Nemrzí vás, že většinu života pořád trénujete, protahujete, závodíte, a že přicházíte o jiné věci, které život nabízí? 
Někdy asi ano. Ale teď je mojí největší touhou něčeho dosáhnout, takže ráda atletice všechno obětuji, protože vím, že za pár let se ten život bude točit zase kolem něčeho jiného. Běhání je mým životním stylem, je to moje láska, takže jsem ve fázi, kdy mu chci obětovat prostě všechno. 

Rozumím, ale co vás přesto mrzí, že nestíháte? 
Cestování je trošičku jedna z věcí, co mě mrzí, že nestíhám naplno, ale zase na druhou stranu tím běháním se taky podívám na spoustu zajímavých míst, byť není čas si to pořádně užít. 

Zranění se vám více méně vyhýbají, ale někde jsem četl, že jste léčila achilovky nějakými bylinnými injekcemi. Popravdě to vůbec neznám. O co jde?
Jde v podstatě o výživu na přírodní bázi. Nechci do sebe nechat píchat kortikoidy. Sice vám zaberou fakt rychle, ale zranění to nevyřeší. To vlastně ani ty bylinné injekce, alespoň ale nejsou tak drastické pro tělo. 

Chápu. A pomohlo to? 
Ale i jo. Byla jsem na tom asi jen třikrát, protože nechci, aby byla achilovka rozpíchaná. Injekce se neaplikuje přímo do achilovky, ale pod kůži kolem ní, aby se léčiva rozlila kolem zánětu. Stejně mi nejvíce vždycky pomůže volno a odjet na dovolenou, a pak pomalu zase začínat se zátěží. Klid je prostě nejzázračnější lék.

A vy fakt umíte být v klidu a odpočívat? 
To tedy rozhodně umím. Jak jsem už říkala, nedělá mi vůbec problém si jít po obědě lehnout a usnout. Často si odpočinu i při pomalých klusech, které jsou v nízké intenzitě. Klidně klušu 25 kilometrů v tempu 5:00-5:30 na kilometr. 

Dobře, jste třeba ale na té dovolené a máte úplně pauzu. Jak váš ideální relax vypadá?
Odpočinek musí být aktivní, to znamená třeba túry. Plácnout sebou na pláž, to zase ne. Na takové dovolené ani nejezdím. Ráda poznávám nové věci, místa, takže já, když někam jedu, poznávám zemi.

U vrcholového sportu je velmi důležitá strava. S tím třeba problém nemáte? 
Bojovala jsem s tím dlouho, zvlášť, když jsem začala běhat na silnici delší věci. Měla jsem zažívací potíže, takže to byl vlastně takový ten impuls, proč jsem začala spolupracovat s nutričním terapeutem, panem profesorem Vítkem, a nakonec jsme překopali v podstatě skoro celý můj jídelníček. Jsem primárně na docela vysoké sacharidové dietě, abych měla co nejvíc energie. To znamená, že toho sním docela dost. Během dne do sebe dostanu třeba 3000 až 3500 kalorií. Někdy i 4000. Rozhodně nejsem anorektička, jak si občas lidé myslí. Běhání je o velmi vysokém energetickém výdeji, strašně rychle spalujeme. Stravu tedy řeším opravdu hodně. Před maratonem jsem měla v rameni čip, který měří glykogen v krvi, abychom získali přehled do budoucna o tom, kdy mi energie dochází, co a kdy začít víc jíst a podobně. Jenže mi způsoboval bolesti, takže jsem ho před závodem vyndala.

A mohla byste konkrétněji uvést to, jak strava vypadala předtím, než jste to překopali?
Byla jsem hodně masový typ, jedla jsem ho denně, v rámci rodinné tradice jsem ho měla k večeři. A teď? Dám si ho občas. Když už, tak jsou to ryby, které jsou jednodušší na trávení. Snažím se tak získat pro mě tolik potřebné bílkoviny a tuky. Jde o to mít jídelníček co nejpestřejší. Můj základ je přílohové jídlo, takže těstoviny, rýže, kuskus a do toho si třeba udělám nějaký mišmaš z výše vyjmenovaného. A samozřejmě hodně zeleniny. V tréninku jsem v minulosti vlastně moc nejedla. Něco před odpoledním tréninkem a pak něco malého až po návratu z tréninku. A to už bylo devět večer, takže poslední pořádnější jídlo byl oběd, což je špatně. Takže jsem si postupně najela na nějaké menší svačiny typu banán, tyčinka, nebo sacharidový nápoj, aby mi nedocházela energie. A je to o dost lepší. (smích) 

To byla docela velká změna. 
To ano, ale cítím se mnohem lépe. Víte, maso je vlastně těžké na trávení a mě to při trénincích zatěžovalo, jak jsem nebyla schopná ho strávit.

Dobře a teď popravdě, zhřešíte někdy?
To zase jo. Po závodech je „mekáč“ skoro povinný. (smích) Teď jsem nedávno na soustředění absolvovala opravdu těžký tempový trénink na nějakých 25 kilometrů. K apartmánu to byl kus cesty, a protože mi dal trénink dost zabrat, tak jsem u parkoviště využila stánek s burgery a hranolky. Do půl hodiny po tréninku bych totiž měla něco sníst.

Spousta lidí má ale potíž něco do sebe během půl hodiny třeba závodě dostat.
To chápu, ale je to fakt dobré. Stačí sacharidový nápoj.  Není nic horšího než „hlaďák“, to vás úplně sejme. 

Co se týká běžeckého vybavení, řešíte ho?
Ani ne. Třeba s tepákem neběhám vůbec. Běhám na pocit. Občas sledujeme laktát, ale to hlavně pro zajímavost, ne, že bych se podle toho řídila. Hodinky třeba mám, jen na nich sleduji pouze tempo, ostatní metriky vůbec. A boty mám díky Pumě prvotřídní.

A jak vidíte svoji budoucnost?
Nejraději bych běhala jen půlmaratony, to je podle mě vzdálenost, která mi hodně sedí. Jen to není olympijská trať, neběhá se ani na mistrovství světa a Evropy, takže to prostě budou maratony v kombinaci s desítkou. Konkurence na desítce je tam ale mnohem vyšší. Limity jsou postavené strašně vysoko a myslím si, že pro mě nejsou moc reálné. V maratonu mám šance určitě větší, tempo není zas tak drastické, jen ho musíte vydržet. (smích)

A vysněný závod?
Určitě ten olympijský, tam bych se ráda probojovala. A pak bych chtěla jednou pokořit český rekord v maratonu.