Na začátku byl nápad na originální dárek ke svatbě a záhy poté objevení díry na trhu. S Michaelou Sušickou, tvůrkyní originálních cyklistických ponožek Traťoffky, jsme si popovídali v naší minisérii o inspirativních podnikavých ženách, které milují sport. Dnes o tom, jak rozjela podnikání na mateřské, a jak s dítětem zvládá běh i milovanou cyklistiku.
Docela obyčejná věc, kterou mají v každém obchodě, a pro někoho tak trochu „spotřební zboží“. Nebo také originální kousek, kterým všem za námi dáme jasně najevo, jaký je náš přístup (nejen) ke sportu, a zároveň splní všechny požadavky na funkční doplněk pro oblíbený sport – jsou pružné, perfektně drží a navíc jsou antibakteriální. A právě takové jsou ponožky Michaely Sušické. Skvěle padnou k elegantnímu, minimalistickému i zářivému sportovnímu outfitu. A bez řečí jimi dáte najevo, jestli dnes jedete jen tak na kávu a na pohodu, nebo si chcete dát závod. Traťoffky si dnes objednávají cyklisté, běžci i celé sportovní týmy. Původně ale měly být originální ponožky s mottem jen jedny…
| Článek je součástí naší minisérie o podnikavých ženách, matkách a sportovkyních. Na našem webu najdete inspirativní rozhovor s Martinou, tvůrkyní kultovních náušnic Flowerski, které nosila i Gabriela Soukalová, a také příběh čelenek bjež i povídání o pracovních mítincích za pochodu v rozhovoru s Alžbětou Ježkovu. |
Na počátku byla svatba
První ponožky jste nechala vyrobit jako překvapení pro manžela. Proč padla volba právě na ponožky?
Prvním impulsem bylo, že jsme s manželem měli před třemi lety svatbu a já mu k té příležitosti chtěla dát malý osobní dárek. Oba milujeme cyklistiku, manžel je navíc triatlonista a účastník Ironmana na Havaji. A protože máme příjmení Sušický a Sušická, tedy „Súša“, tak jsem nechala udělat ponožky s nápisem „just married“ a obrázkem sušenek. A ponožky proto, že jednak je manžel docela náročný na sportovní vybavení a třeba jen tak nějaké tričko s potiskem by nenosil a jednak se mi líbil ten nápad mít každou patu jinou, originální a zároveň doplňující se.
A pak vám došlo, že by originální nápad mohl prorazit v pestré konkurenci sportovních doplňků…
Celý ten proces mě moc bavil a navíc mi došlo, že takové ponožky u nás vlastně nejsou. Takže hned zhruba měsíc po svatbě jsem se rozhodla udělat si průzkum trhu, najít firmy, které u nás ponožky vyrábí, a zkusit to rozjet. Předtím jsem pracovala jako projektová manažerka v consultigu a pak v oblasti smart cities a navíc studuju i doktorát na dopravní fakultě. Moje práce mě naučila pracovat systematicky, ale zároveň mi v ní vždycky chyběla kreativita. Mám pocit, že lidé, kteří jsou kreativní a nemohou to ventilovat, jsou pak tak trochu nešťastní. Rozjezd značky pro mě byl tedy i způsobem, jak naplnit tuto potřebu.
Traťoffky už existují nějaký ten pátek a mě by zajímalo, jestli je pro vás práce pořád hlavně kreativní zábava, nebo se už stalo, že vám přerostla přes hlavu a musela jste se rozhodnout, co upřednostnit, co odložit, nebo se naopak hecnout a dotáhnout do pověstné cílové rovinky?
Někdy to jde samo a hezky to plyne a někdy je potřeba zatnout zuby a překousnout to. Jsou dny, a já si jich strašně vážím, kdy přijde hodně objednávek – což pro mě znamená, že budu muset jít pozdě spát, nebo třeba nebude uklizeno. Kolikrát jsem si říkala – rozplánuju si to, pondělky budu uklízet, úterky udělám spoustu práce…pro někoho to může být cesta, ale mně to moc nejde.
Takže ano, musím se často rozhodovat, čemu dám přednost. Že bych ale vůbec nešla sportovat, to ne: Spíš dám běhání přednost před časově náročnějším kolem. A pak si prostě dám kafe a dělám práci večer. Navíc mám výhodu v tom, že manžel, když je doma, je do péče o dítě zapojený stejně jako já. Takže když potřebuju, tak on si vezme dítě, já pracuju. A někdy si člověk holt objedná jídlo a nemá uklizeno. Ale s tím se rozhodně dá žít. A myslím, že se to děje i bezdětným.
Mateřství je někdy pakárna, ale sport vyčistí hlavu
Podnikání kloubíte s péčí o dítě i s oblíbenými sporty – co vás posouvá dál a motivuje nepřestat, nezlenivět, nebo neodložit práci nebo pohyb na zítra, pozítří…?
Momentálně jsem na mateřské s dvouletým synem. A ponožky se rozjely až právě na mateřské. Já jsem si nedovedla moc představit, jak to celé bude fungovat a je pravda, že na začátku jsem na to podnikání neměla úplně myšlenky. Ale nikdy jsem nepřestala sportovat – už na konci šestinedělí jsem vyjela na kolo a pak jsem začala běhat. To je pro mě něco, co mi nejvíc dobije baterky, nejvíc si tím vyčistím hlavu.
Mateřství je někdy trochu „pakárna“ – rutinní, náročná činnost. A myslím, že hodně lidem pomáhá, vyčistit si hlavu oblíbenou aktivitou. Právě to je pro mě motivace, která mi pomáhá přimět se ke sportu, i když se třeba cítím unavená. Jsem docela pozitivní a vyrovnaný člověk, nechci být máma, co nezvládá emoce svého dítěte. Ale když se stane, že se taky začnu cítit jako to dítě, tak mi hodně pomáhá třeba jen na chvilku vyběhnout – i půlhodinový běh je pro mě skvělá terapie a myslím, že jsem díky tomu i lepší rodič.
Jakou radu nebo motivaci byste dala lidem, kteří mají strach, že s dítětem přijdou o velkou část svého životního stylu, o oblíbený sport, volný čas nebo třeba právě i práci, která je baví (a třeba kvůli tomu i váhají, zda a kdy si dítě „pořídit“)?
Kdo zažil mateřství a má děti, tak ví, že změna je to velká. Zároveň, pro mě osobně, to dítě za to stojí, i kdybych třeba na sport neměla čas. Jen bych možná byla trochu protivnější. (smích) Dítě je zase jiný level motivace, který z nás dělá lepší, autentičtější verzi sama sebe. Cítím, že jsem teď víc sama sebou, a že nechci být jenom máma, kterou syn uvidí, jak doma dala prát prádlo a uvařila, ale chci pro něj být i motivací – i díky tomu si podle mě člověk pak může najít věci, které pro něj mají smysl.
Možná se to někomu nebude líbit, ale i člověk s dítětem si vždycky může najít chvíli na sport. I kdyby šlo o cvičení doma. Budou dny, kdy to půjde hůř, ale pak zase budou i dny, kdy to půjde skvěle, a které nás motivují. Druhá věc je, že to člověk hlavně musí zkusit risknout vystoupit z komfortní zóny – možná se to dítěti nebude líbit a bude potřeba všechno nějak skloubit a přizpůsobit. Možná to ale dítě vezme úplně skvěle. Jde o to to zkusit a zkoušet i dál, když se to napoprvé nepovedlo. Vyhmátnout si vhodný moment, překonat únavu nebo pasivitu, která může nastat. Zároveň si myslím, že dítě vám toto snažení bohatě vrátí.
S životní filozofií v patách
Coffee for ride – ride for coffee. Girl power. No mountain too steep. Definují motta nad patami ponožek váš vztah ke sportu, nebo se inspirujete i jinde?
Motta hodně vycházejí ze mě, z životních fází, které jsem zažila já nebo i partner, se kterým to hodně probírám. Díky tomu, že je opravdu velký sportovec, můžeme o tom vášnivě diskutovat. V mottech chci zachytit to, co cítím já jako žena, ale i on, který jde ve sportu víc po výkonech. Motta odráží náš život, to, jak se vyvíjíme.
Teď už ale vznikají i vzorky s motty, která jsem nasbírala díky „trhu“, tedy svým zákazníkům, kteří mě sledují na sociálních sítích. A fungují i jako reklama „v terénu“ – některý ze zákazníků ponožky vynese ven a někdo další si jich všimne a ptá se, odkud jsou…
Díky cyklistice můžeme být občas ty silné ženy, co zdolávají kopce a rekordy, a občas holky, co se jen tak projedou na kafe. Je to životní styl, který vám pomohl překonat třeba i nějakou těžkost nebo diskomfort?
Cyklistika pro mě znamená svobodu a obrovskou terapii. Ani u běhu nebo posilování si tolik neoddechnu a zároveň nepřijdu na tolik věcí. Třeba před každou delší cestou jsem vždycky měla lehkou cestovní horečku – všechno sbalit, všechno to včas připravit, nanosit. Když to jde, dělám věc, která mi strašně dobře funguje – všechno si připravím už večer, a ráno, než vyrazíme, si zajdu na kolo. A zajezdím si vlastně úplně vyklidněná. Na kolo vyrážím, kdykoli je čas, když mám hlídání, když je počasí a taky když si potřebuju urovnat myšlenky a je toho na mě moc.
A funguje to úplně skvěle. Myslím, že kdokoli, kdo miluje cyklistiku, tohle pochopí – že to je ta svoboda, obrovské uvolnění těla i hlavy. Často jsme takhle jezdili i s partnerem a teď jezdíme zase – už jako rodina. Společná rande na kole ale nezmizela – pravidelně na ně vyrážíme, když jsme s manželem sami dva. Cílem je často nějaké místo s kávou, což ke kolu tak nějak patří a já kávu miluju. Koneckonců, vyjadřuje to i jedno z mott na mých ponožkách.
