Úvod TréninkCyklistika Deník robotické cyklistky. Jaro je tu! Ptáci řvou, řepka smrdí a všude spousta kol

Deník robotické cyklistky. Jaro je tu! Ptáci řvou, řepka smrdí a všude spousta kol

od Kateřina Rusá

Katka je takový odolný nezmar brázdící české silnice, a to především na silničním kole. Od roku 2016 byla v sedle každý den bez ohledu na vrtochy počasí. Letos chce opět překonat 50 000 kilometrů, což je teda fakt pořádná porce. Je to obdivuhodné a napěchované vášní. Tohle je její deník, který každý měsíc píše k nám na RUNGO.cz.

Duben byl ohledně počasí jak na houpačce. Prostě chaos. Dvanáct měsíčků se totiž pořád nějak nemohlo dohodnout, kdo bude vládnout. Holt apríl se vším všudy. Nejednou jsem se převlékala z krátkého dresu do zimní bundy a kalhot s membránou. Ke slovu přišel opalovací krém, ale i „palčáky“…

1. dubna – Jen drobná regenerace po závodě…
https://www.strava.com/activities/11087264970

První duben a Velikonoční pondělí zároveň. Chtělo by to nějaký aprílový žertík, ideálně tak čtyřsetkilometrový… Jenže to bych nesměla mít po včerejším „gravelovém“ závodě spánkový deficit a odrovnaná kolena. Volím tedy strategii nenařizovat žádný budík a vyspinkat se dorůžova. Když se posunul ten čas, není kam spěchat… 

Nakonec se vykutálím až po třetí hodině a jedu prakticky rovnou do Poděbrad, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli stánek s pizzou prodloužil otvíračku už ode dneška. Pořád mě trochu bolí chodidla ze včerejška, tak to moc nejede. Pizza mě trochu nakopne, navíc to stáčím na sever, takže už nemám vítr přímo v ksichtě. Jedu tradičně na Činěves a z ní po 32ce, ze které odbočuju za Nouzovem na Rožďalovice, když už jsem to tam minulý týden omrkla. 

Tentokrát z nich pokračuju na Doubravany, kde mě teda trochu zklame stav asfaltu, ale co už, včera jsem jezdila po mnohem horších tankodromech. Pak už jedu po pěkné úzké silničce mezi poli, ze které se napojím na silnici na Mcely. Z těch pokračuju na Loučeň a Vlkavu, odkud jedu přes Straky a Stratov na Lysou. Už je tma a dost se ochlazuje, navíc se otočil vítr a dost silně fouká ze západu, tak se v otevřených prostranstvích trochu trápím. Kvůli větru radši zalezu do lesa a jedu na Starou Boleslav.

Po včerejšku by mi asi připadaly v pohodě i kostky, ale já to pro jistotu stejně objíždím přes Houštku, kde ten asfalt teda není o moc lepší. Z Brandýsa na Dřevčice a s drobnou logistickou zajížďkou jedu na Prahu.

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

2. dubna – Na divoký západ podle navigace
https://www.strava.com/activities/11095097229

Měla jsem náladu vyjet na západ, ale můj „místní průvodce“ neměl čas, tak jsem se musela spolehnout sama na sebe a na trasu, kterou jsme spolu jeli před pár týdny. Dala jsem si ji do navigace a až na pár detailů jsem se jí radši držela. Tentokrát jsem s radostí vynechala cyklostezku podél Berounky, s o něco menší radostí jsem se teda vyšplhala na kopec z Černošic, abych se z něj vzápětí zase sesypala do Dobřichovic. Ale s tím se počítalo. V Řevnicích jsem to vzala svojí oblíbenou myší dírou pod tratí a pak už pokračovala po vybrané trase na Hostomice, Zdice, Beroun a Nižbor, ze kterého budu muset najít nějakou placatější cestu :-P Ten kopec směrem na Unhošť se mi fakt nelíbí! Ale je fakt, že pak už je to prakticky až k Vltavě z kopce… Pozdě večer je i ta Praha krásně vymetená, takže se ani na Plzeňské nemusím prodírat žádným hustým provozem a můžu si vybírat, kterou přes den ucpanou ulicí to vezmu. Musím přiznat, že jsem docela vymrzla… Kolem Zličína bylo totiž místy mokro, jen jsem nebyla schopná definovat, jestli tam pršelo, nebo jen kropili…

3. dubna – Kilíčko s ranečkem
https://www.strava.com/activities/11101205192

Takový to, když vyrazíš s ranečkem plným oblečení a mlíka s tím, že ho odložíš doma a pak se pojedeš projet nalehko… Pak ale zapomeneš odbočit a asi až po deseti kilometrech si vzpomeneš, že ten raneček pořád máš… No vracet už se mi nechtělo, tak jel jednou raneček na výlet!

4. dubna – Zatáhli za splachovadlo
https://www.strava.com/activities/11107763095

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Cestou do práce se mě na trhu nějaký pán zeptal, jestli „to je to kolo z kosmického materiálu“. Tak mu to samozřejmě odkývu. Paní od stánku jen nevěřícně kouká a nejspíš si představuje, jak kopnu do vrtule a i s Festkou vystřelím ke hvězdám :-)

Před vyjetím z práce koukám na meteoradar a moc růžově to nevypadá. Spíš zeleně. Zatím se nacházím v „bezpečné“ oblasti a vyhodnotím, že jestli chci mít aspoň nějakou šanci, že „v bezpečí“ zůstanu, musím vyrazit na jih. Vylezu z práce před barák a vidím modrou oblohu, tak se popovezu kousek na východ a na jih to stáčím až v Měcholupech. V Křeslicích mě vyděsí, že už začínají ze zelených polí vykukovat první žluté kvítečky… Ano, žlutý mor se blíží…Jestli dneska sprchne a o víkendu bude tak teplo, jak slibujou, máme tu už v sobotu žluto.

Pokračuju přímo proti větru přes Písnici na Dolní Břežany, do libeřské ďoury, ze které se zase musím vyšplhat nahoru na Radlík. Tam mě potěší nový obchvat Jílového – hurá, už nemusím na Davli přes kostky! Sotva se vyškrábu na horizont a dočkám se vytouženého sjezdu po novém asfaltu, spustí se totální apokalypsa. Nevím, jestli jsou to kroupy, nebo tak prudký déšť, ale na hlavu mi padá nejen to, ale i menší větvičky. Chvilku přemýšlím, jestli nezalezu do autobusové zastávky, tohle nemůže trvat dlouho… No nezalezu – jednak prší šikmo zprava a budky jsou z nějakého důvodu jen na levé straně, ty by mi moc platné nebyly, jednak by mi stejně byla brzo zima a stejně bych pak musela po těch mokrých silnicích jet. Když pojedu dál, mám aspoň teoretickou šanci, že z toho vyjedu. Na západě se rýsuje ostrá hranice toho černého mraku a pod ní oranžový pruh zapadajícího Slunce…

Sjedu do Davle, pršet pomalu přestává, nebo už to aspoň nevnímám, jak si stejně cákám do ksichtu předním kolem. Na to, abych zpod mraku vyjela úplně, bych ale musela na kopec :-P A já chci jet podél Vltavy až na Zbraslav! Takže jedu po 102ce a snažím se přišlápnout, abych se zahřála. Na Zbraslavi zjišťuju, že mám okruh moc krátký, tak tam pošlu ještě drobnou zajížďku na Lipence a Černošice. No pořád je to málo. Tak to trochu prokličkuju po Praze, vzdalovat už se mi z ní nechce, aby mě to ještě někde mezi poli nespláchlo. Dám si pekelný kostky po nábřeží, fujtajbl, to snad i ty v Jílovém byly lepší :-D Na kopec vyjedu kolem plynojemu, nebo co to je nad Palmovkou za kouli, a dám si ještě malý oblouček po Žižkově, abych dokroužila 100 km. Ale trasu jsem nepřekřížila! :-)

5. dubna – Nechat mráček ch*áček odplout
https://www.strava.com/activities/11114927220

Před vyjetím z práce opět koukám na radar a opět je tam velký zelený flek. Potřebuju se otočit doma s nákupem, tak ho vyklopím z ranečku s tím, že hned vyrazím, abych mraku ujela. Jen namátkou zkontroluju stav nabití přehazovačky a vyhodnotím, že budu muset „start“ ještě aspoň o 15 minut odložit. To kilo by to nemuselo vydržet… Sotva napíchnu Festku na krmelec, začne venku pršet. Tak tohle jsem nestihla. Chvíli přemýšlím, jestli do toho vyrážet, nakonec se vyzevlím takovým způsobem, že mrak stihne přejít, a vyrážím až po deváté hodině odpoledne. Na poslední chvíli se ještě rozhodnu přioblíct, a než vymyslím, co si vezmu na sebe, skoro to venku uschne. Nakonec jsem kapánek „overdressed“, ale už se nevracím, kdo ví, jestli ještě nezmoknu. Na základě radaru jedu tentokrát na sever. Prosek, Kobylisy, Bohnice, Březiněves, Líbeznice, Bašť… U Zálezlic schytávám dávku od polního sprinkleru, aby mi náhodou nebylo líto, že jsem nezmokla. Potmě mě docela překvapil. A vracím se přes Kly a Tišice, abych se ujistila, že se za ten měsíc, co jsem přes ně nejela, na té rozkopané silnici vůbec nic nezměnilo. Naštěstí to jde objet po chodníku a v tuto hodinu už po něm živáčci nechodí… Pak už klasika přes Kostelec a Měšice, jen z Proseka tentokrát sjíždím estakádou, protože kolem Bulovky jsem přece jela tam :-D

6. dubna – Ambiciózní plán se odkládá
https://www.strava.com/activities/11122009411

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Podle předpovědi má konečně dorazit pořádné jaro, tak jsme se se „západním domestikem“ Davidem domluvili, že dáme 400 kilometrů. Sraz na sedmou v Radotíně byl vraždou pro nás oba, ale co bychom kvůli pořádné vyjížďce neudělali? No… Když to zkrátím… Z pelechu se mi nechtělo a David mi do toho ještě napsal, že je u nich mokro. Kouknu z okna a i bez čoček vidím, že tam prší. Z cukru sice nejsme a déšť má brzy přejít, ani tak se nám ale nechce jet čtyřstovku se zaprasenými koly, rybníčky v tretrách a skřípajícími řetězy. Sraz v Radotíně tedy posouváme na půl desátou a čtyřstovku na neděli…

Vyrazím s nemalým zpožděním, které se umocní ještě tím, že se zrovna běží půlmaraton a půlka centra je zavřená. Nebo tedy od deseti bude. A tak se proplétám mezi policisty, organizátory a pruhovanými páskami, na místo srazu se nakonec probiju asi s půlhodinovým zpožděním.

Chvíli dumáme nad trasou, nakonec ji nechám na Davidovi, přece ho nebudu komandovat zezadu, kudy má jet. To se mi už u několika domestiků těžce neosvědčilo, protože často v okamžiku odbočky nebyli dostatečně blízko na to, abych jim sdělila, že tam mají jet… Tak mě provede po svém rajonu – cestu do Hostomic ještě znám, pak už se nechám vést. Zastavíme kdesi u Neumětel, kde je hadrová figurka cyklisty, tak se s ní vzájemně vyfotíme, a frčíme dál mezi žlutě zářícími poli na Hořovice a Rokycany. Cesta je to pěkná, ale sama bych ji asi znova netrefila.

V Rokycanech si vynutím zastávku na „nějaké zásadnější jídlo“, objedeme centrum kolem dokola a skončíme u Kauflandu. Jsem do něj vyslána já, takže nakonec obědváme koblihy :-) Samozřejmě až poté, co se dohodneme, že skutečný oběd dáme ve Zdicích, kde už máme osvědčený kebab. Na výjezdu z Rokycan jsem seznámena s demarkační čárou, resp. jejím památníkem, tak tam vyfotíme kola z několika úhlů a jedeme vstříc kebabu :-) Asi za hodinu tam dorazíme a s kebabem se usadíme na dlažbu před bistro. Zastavuje u nás cyklista a zdraví nás, ukazuje se, že se známe ze Stravy, tak prohodíme pár slov a jede dál. Po chvíli se zvedáme i my, mně to ale moc nejde… Podívám se pod sebe a zjišťuju, že jsem se neomylně posadila na žvýkačku! Trochu se ji snažím odrbat z kalhot, ale moc se mi to nedaří. Nedá se nic dělat, dál jedu se žvýkačkou na zadku.

Za Berounem se chceme rozloučit, ale David zjišťuje, že ještě nemá ani 200 km, tak se mě rozhodl ještě kousek doprovodit na sever. Začíná se stmívat a ochlazovat, já samozřejmě začínám pi*ovat, že proti radaru nic nevidím, a dožadovat se toho, abych mohla „držet úhel“ a nemusela do toho čumět napřímo. V Kyšicích se rozloučíme doopravdy a potvrzujeme si zítřejší sraz na sedmou v Radotíně. I proto už to moc neprotahuju a domů dojíždím už někdy kolem jedenácté s 241 kilometry, abych se byla vůbec schopná vykopat z pelechu.

7. dubna – Ambiciózní plán se opět odkládá :-)
https://www.strava.com/activities/11131294332

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Zvoní mi budík a já ho chci zabít. Oba je chci zabít. Budík i toho, kdo mě přiměl si ho nařídit. Od toho mám ale nakonec zprávu, že mu po celém dni na sluníčku není dobře a čtyřstovku se mnou nedá. Čtyřstovku bych zvládla odjet i sama, ale vstát v šest fakt ne :-D Budík posouvám na osmou, v osm na devátou… No nakonec vyrážím po desáté a tak nějak tuším, že to už je na čtyřstovku opravdu pozdě. V Garminu si ale nějakou vylovím s tím, že ji mám kde zkrátit.

A tak jedu skoro nejkratší cestou do Poděbrad, s hrůzou zjišťuji, že záplava žlutého svinstva už je i tam… Když v Pískové Lhotě najíždím na 611ku, jede nějak podezřele pomalu. Postupně to odstavným pruhem (nebo spíš po krajnici) předjíždím a zjišťuju, že jsem tam trefila nějaký motorkářský sraz. Ve snaze koloně nadjet odbočuju na cyklostezku, abych zjistila, že zdymadlo přes Labe je ještě pořád zavřené, tak se potupně vracím zpátky k mostu. Probojuju se ke stánku s pizzou, tu si srabácky objednám z druhé strany stánku, abych nemusela stát frontu :-) Mít protekci se někdy hodí, čím hezčí bude počasí, tím víc tuto možnost ocením… Rozplácnu se s pizzou na trávu a nějak se tam vyzevlím. Na to, že je kolem strašná spousta lidí, mi je na tom sluníčku docela dobře.

Osloví mě nějací dva kluci, jeden z nich se se mnou chce vyfotit! A sakra, já, která na všech fotkách vypadám jak dement, budu strašit někomu ještě v telefonu :-D Byla jsem tak v šoku, že jsem se ani nezeptala, jestli mě poznali díky tomuto deníčku, nebo jestli mě znají ze Stravy…

8. dubna – Hurá, bude nový koberec!
https://www.strava.com/activities/11137687792

Po práci jedu klasické kilíčko na Český Brod, Nymburk a Lysou, z ní už po 611ce na Prahu. Na jejím okraji mě čeká milé překvapení. Vyfrézovali spojku z Vinoře na Horní Počernice! Že by se konečně blýskalo na lepší časy? Zrovna v Počernicích by ti asfaltéři mohli ještě nějakou dobu zůstat, zábavy by se tam pro ně našlo dost tak na dva roky… Snad se tedy neraduju předčasně a nenechají to tam prostě jen odfrézované.

9. dubna – Moje Festka slaví 10 000 km
https://www.strava.com/activities/11147773990

Od začátku roku mám najeto skoro přesně 13 000 km, moje Festka to má kulatější, ta slaví 10 000 km. K „narozeninám“ dostala nový řetěz :-) Dojmy mám zatím pořád pozitivní. Defekty k cyklistice patří a nic jiného „zlého“ mi to kolo zatím neprovedlo. Dobře, provedlo mi ještě to, že je bílé a je na něm vidět úplně všechno :-D

Už mi z toho výjezdu po Českobrodské začíná hrabat. Už tam znám každou díru, každý semafor a nedivila bych se, kdyby mě tam předjížděla pořád ta samá auta. A tak se zase po nějaké době uchýlím na jihozápad. Z Prahy vyjíždím po nábřeží, které je sice docela zasekané, ale pořád o něco méně než souběžná cyklostezka. Už při najíždění na ten její kousek přes Barrandovský most se nás s koly na přechodu naštosovalo asi pět. A cestou na most pochopitelně vypukl „závod“ o to, kdo přes něj bude moct jet první. Už to vypadalo, že to vyhraje „turista“ na kole z Decathlonu, ale spadnul mu řetěz. Tak za ním prudce zabrzdím, abych mu nepřistála na zádech, totéž nejspíš museli udělat ti dva bajkeři za mnou. Chlapíka zatím nepředjíždím a předpokládám, že když se mu řetěz podařilo nahodit za jízdy, pojede plynule dál. Spadlo mu to znova a mně dochází trpělivost a předjíždím, přestože povrch na „chodníku“ není zrovna silniční. Z úzkého prostoru na mostě chci co nejdřív pryč, z cyklostezky, na kterou z něj sjedu, taky. Nemám ráda, když je někde moc lidí. Příště asi na Smíchově najedu na Strakonickou a bude klid :-P 

Chuchle, Radotín, Černošice… Klasika. Někde za Řevnicemi se začíná stmívat, do toho se stahují mračna, jako by snad mělo pršet. Fouká ze západu, takže přímo do ksichtu, prostě parádní podmínky. Nestydím se za to, že už odpočítávám kilometry do Hostomic, kde to aspoň trochu stočím. Aby byla aspoň nějaká změna oproti mému „západnímu matrixu“, odbočím v Králově Dvoře na Hudlice. Tuhle chybu už v západním větru nikdy neudělám. Že to je do kopce, vím, ale jak dlouhý bude ten otevřený úsek proti větru, mi nedošlo. Otročiněves, Nižbor, Hýskov, Beroun… A deštík je tu! Snažím se mu ujet, jenže mezitím se změnil směr větru a fouká z jihu, ne že bych zmokla nějak moc, ale silnice jsou tak mokré, že mi to stejně cáká na nohy i záda. 605ka je nebývale ucpaná, nakonec se po ní ale přece jen bezpečně dostanu do Prahy.

11. dubna – Poněkud zvlněná cesta z práce
https://www.strava.com/activities/11160318196

Dneska to chtělo změnu. Nějak se mi nechtělo jet po Vinohradské, na západě jsem byla včera, tak jsem si to prokličkovala přes Vršovice a Hostivař. Dubeč, Královice, Nedvězí, Křenice… Tam trochu váhám, jestli pokračovat po 101ce na Škvorec, nebo to vzít na kopec na Strašín a Babice, nakonec volím druhou možnost. Z Mukařova na Štíhlice a z těch zase zpátky ke Kutnohorské užít si z ní desetikilometrový sjezd na Český Brod.

Z toho už klasika na Poříčany a Sadskou, kde mi srnka tancovala před kolem takovým způsobem, že si snad musela něco šlehnout. Tohle běžně dělají zajíci… Občas si fakt říkám, že bych měla vozit na helmě kameru.

35 km od domova mi světlo hlásí, že je vybité. Bohužel ho mám zrovna v silnějším režimu, tak můžu počítat tak s hodinou a půl, to bude hodně těsné… Zbytek trasy jedu napjatá jak kšandy, aby mi světlo nakonec zhaslo přesně ve chvíli, kdy zastavím před barákem a uložím trasu. Tomu se říká načasování! Samozřejmě jsem s sebou měla powerbanku, ale takhle to bylo o dost jednodušší.

12. dubna – Pro změnu zase jihozápad
https://www.strava.com/activities/11168099163

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Výjezd na jih nemám ráda, ale nějak jsem se standardního východu přesytila. Pořád vymýšlím, kudy je to na jih nejmenší zlo, ale všechny cesty mají svá pro i proti. Ať už jde o zasekanou Žitnou, nebezpečný Vyšehradský tunel, kličkování po kostkách přes Vinohrady, Příkopy plné lidí, nebo změť kolejí u Národního divadla.

Dnes volím Žitnou plus Vyšehradský tunel. Na cyklostezku nevlezu, na to je moc hezky, ta je neprůjezdná. A tak jedu po hlavní na Zbraslav, z ní na Lipence a Černošice, kde si tradičně poslechnu, že se přes lávku na kole nemá jezdit, co na tom, že jsem ji přejížděla pomaleji, než by ji leckdo přebíhal. Jen zkrátka nemám boty, ve kterých by se dalo chodit… 

Pak už jedu svým tradičním matrixem na Řevnice a Zadní Třebaň, z té na Svinaře a po 115ce až do Hostomic. V těch doprava na Zdice, po cyklostezce na Králův Dvůr (to byl zase zvěřinec!), přes Beroun a Nižbor zase na kopec, pak už jen ďolík v Poteplí a hurá na Prahu přes Unhošť a Hostivici. Po vymetené Plzeňské je sjezd (až na těch pár děr) za odměnu.

13. dubna – Objevit novou silničku (nebo vlastně ne :-D)
https://www.strava.com/activities/11175942642

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Dnes jsem se rozhodla pro výrazně jižnější cestu do Poděbrad. Ze Strašína tedy oproti běžným cestám z práce pokračuju na Tehov a Světice, kde najíždím na poměrně novou cyklostezku do Mnichovic. Za ty dva roky, nebo jak dlouho tam je, už ji zjevně objevilo dost lidí, tak na ní není zrovna plynulý provoz. 

Z Mnichovic se vyhrabu zase na kopec, Voděradské bučiny už jsou pěkně zelené. Přes les se sesypu do Jevan a posléze do Sázavy, odkud už musím zase stoupat. Jakmile se vyhrabu na otevřenou pláň nad Sázavou, tradičně si hlídám šipky na Zásmuky, protože tam kvůli kostkám nechci :-) K jedněm z nejhorších si přičichnu odbočkou na Sobočice, ze kterých se to chystám vzít zase zpátky na východ. Koutkem oka ale zahlédnu nový asfalt na cestě na Bečváry, která už dlouho byla v mapách vedená jako silnice, ale moc tak nevypadala. To prostě musím zkusit!

Chrochtám si na parádním, ještě voňavém asfaltu a libuji si, že tuhle silničku zařadím do svého matrixu. Ale ouha, asi po kilometru krásný asfalt končí a cesta pokračuje tak, jak jsem ji znala – rozbitá, hrbatá, občas někde s kouskem asfaltu… Chvíli zvažuju, jestli nejet dál s tím, že třeba z druhé strany taky něco vyasfaltovali, do Bečvár to bylo něco přes kilometr, ale radši jsem se po tom krásném asfaltu vrátila do Sobočic a pokračovala podle „plánu“.

Pokračuju na Kolín, který už nemám čas objíždět, v Poděbradech dám samozřejmě pizzu a domů z nich jedu přes Kopidlno a Mladou Boleslav. Z té Staré to beru už tradičně zajížďkou přes Konětopy a Neratovice, protože všechny kratší cesty vedou po strašných tankodromech. Vyjde mi to skoro přesně na třístovku.

14. dubna – Zase přes Kolín…
https://www.strava.com/activities/11184324400

K tradiční dvoustovce přes Poděbrady není moc co dodávat, snad jen to, že jsem zase vyrazila tak pozdě, že jsem nestihla objet Kolín po obchvatu a zase jsem se přes něj musela plácat.

Z Poděbrad jsem se nějak nemohla rozjet. Nevím, jestli jsem se pizzou přecpala, nebo jestli jsem si jí naopak měla dát víc, ale prostě to nějak nejelo, a to jsem (teoreticky) měla asi i vítr v zádech. No nelámu to přes koleno a prostě točím nohama tak, abych se posouvala dopředu, a snažím se zaměstnat mozek, aby se netrápil tím, že tělo nespolupracuje. Přemýšlím nad blbostmi a „bavím“ se tím, že odhaduju, jak daleko to bude k ceduli příští vesnice. Ne že by mi ty odhady vycházely, ale na zabavení to funguje a brzo už odhaduju těch asi 200 metrů od konce Hovorčovic k začátku Prahy :-)

15. dubna – Počkat si, až přejde déšť a přijde vichřice
https://www.strava.com/activities/11191407105

Z práce vezu nákup, tak jedu nejkratší cestou s tím, že raneček odložím a objedu si kilíčko nalehko. Plán vlastně ve výsledku vyšel, i když to nešlo tak hladce, jak jsem si představovala. Doma se samozřejmě vyzevlím, a když se chystám vyrazit, koukám, že venku začalo pršet. Podívám se na radar a za chvíli má být po všem, tak počkám. 

Co s načatým večerem? Mám několik restů, které potřebuju dohnat. O úklidu škoda mluvit, mám dvě akutnější věci – už několik týdnů odkládám barvení vlasů a několik měsíců popřezouvání kol na cyklokrosku. Asi tušíte, jak to dopadlo :-D

Za chvíli už mám v předsíni hromádku duší, plášťů a montpák. Potřebuju „sladit“ kola a pláště – na karbonová silniční a na hliníková cyklokrosové. V tuto chvíli mám na karbonových cyklokrosové a na hliníkových žádné… Vyrážím z hliníkových ráfků bezdušové ventilky a pouštím se do akce. Hlavně nic nepoplést… První pokus nevyšel, no ani nezjišťuju, jestli jsem tam cpala píchlou duši, nebo jestli jsem ji skřípla, tak se zařeknu, že teď už budu všechno nasazovat radši bez montpák. To byl zase blbej nápad :-D No nakonec se zadaří a montpáky použiju jen při sundávání plášťů. Nasazování bez montpák mi sice trvá o poznání déle, ale palcem duši neskřípnu :-P Prsty mě bolí už po dvou nasazených pláštích, tricepsy mám namožené jak z posilovny. Ale je to tam. Radši jsem si to nestopovala, ale po X desítkách minut mám konečně čtyři obutá a nafouknutá kola, z nichž dvě rovnou na cyklokrosku vrátím. Kupodivu stejná :-P

Je kolem deváté odpoledne a já se znovu kouknu z okna. Pořád je tam trochu mokro, ale už by to nemuselo cákat. Podle radaru bych měla vyrazit na sever, abych ten slejvák ještě nedojela. A tak zatnu zuby a vyhrabu se na Prosek, který častěji využívám na dojezd, protože sjezd do Libně a následná rovinka jsou příjemným zakončením vyjížďky. Pokračuju přes nově vyasfaltované Třeboradice na Hovorčovice a Líbeznice, zatímco na severu se podezřele blýská. Přemýšlím, jestli jen ve Spolaně dělají nějaké pokusy, nebo jestli je tam opravdu bouřka. V Předboji se radši podívám na radar, jestli se do něčeho neřítím. Vidím, že bouřka opravdu je, ale je naštěstí daleko. Zato ze západu se blíží něco, co jsem na radaru před vyjetím neviděla…

Váhám, jak moc se na západ odvážit, nechce se mi ten mrak moc provokovat. Radši to v Netřebě stáčím na Chlumín a Obříství, z něj po „devítce“ na Kly a z nich na Přívory a Všetaty. Tankodrom na Kostelec je sice výživný, ale moc lepších možností nemám: 331ka v Tišicích je pořád rozkopaná, její úsek mezi prasečákem a Lhotou už se nedá považovat za silnici a objíždět to přes Starou Boleslav už se mi nechce, jednak je dost hodin, ale hlavně bych musela po kostkách :-D

Z Kostelce jedu na Brandýs, a sotva z něj vyjedu, strašně se rozfouká. Ten kousek, co jsem jela po obchvatu Záp přímo proti větru, byl nekonečný. Chvílemi jsem si nebyla jistá, jestli se ještě pořád posouvám dopředu. Obchvat se naštěstí brzo stáčí na jihovýchod a já si můžu oddechnout. S větrem v zádech to frčí pěkně, poryvy se mnou ale i tak slušně mávají, přece jen to jde trochu z boku. Na silnicích už naštěstí kolem půlnoci moc aut není, tak mám celou šířku pro sebe a občas toho vlivem větru i využiju.

Vichřice sílí, na silnicích se válí větve nezanedbatelných rozměrů, odpadkové koše, povalené značky i popelnice. Popadané jsou i mobilní ploty kolem stavenišť a já už myslím jen na to, abych dojela domů bezpečně. V Újezdě najíždím na Českobrodskou, vybírám ji jako nejmenší zlo proti větru. 

Sotva odbočím na Dubeč, mám dojem, že mi to zadní kolo plave nějak jinak než jen větrem. V Dubči tedy pod lampou zastavím a ověřím si, že mám zadek opravdu měkký. To mi ještě chybělo. Vzhledem k tomu, že jsem na tom dojela dva kilometry, dám tomu ještě šanci a tasím svůj kapesní kompresor. Domů to mám asi 12 kilometrů, tak aspoň zjistím, kam až na jedno dofouknutí dojedu. Uchází to docela pomalu, až skoro přemýšlím, jestli se mi třeba nemohl jen povolit ventilek. Někde na pomezí Strašnic a Vinohrad už se ale pocit měkkejše dostaví, tak to pro jistotu přece jen ještě dofouknu a kolem druhé konečně dojedu domů.

16. dubna – Alzheimer zase úřaduje
https://www.strava.com/activities/11200753738

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Ráno popadnu Festku, zjistím, že mám vzadu zase prázdno. Jsem ráda, že jsem se včera ještě ve dvě večer dokopala tu duši vyměnit… No nevadí, ty dva kilometry do práce to zvládnu na čemkoliv jiným :-) Tak beru Boona, přendám radar, nasadím záložní světlo… Jsem na sebe pyšná, že jsem si vzpomněla vyměnit v kapse duše za větší… Aby mi vzápětí došlo, že jsem na něm včera vyměnila pláště za menší :-D Tak prohazuju duše zpátky a vyrážím… Sice na schodech zjišťuju, že jsem ještě ani nesundala startovní číslo z březnové akce Ultrabikers, protože CX kolo od té doby celkem logicky nejelo, ale na to není čas. Už tak jedu pozdě. Nasedám, zacvaknu a… Nezacvaknu! Do háje, nekompatibilní tretry! Vracím se potupně nahoru a vybírám nějaké MTB tretry, ve kterých se svým pořád trochu oteklým palcem aspoň tu cestu do práce vydržím… No když to všechno sečtu, asi by bývalo bylo rychlejší vyměnit tu duši na Festce :-D Nebo jsem to měla na prasáka prostě nafouknout a dojet, kam to půjde. Přece jen to utíkalo celou noc…

Zvažuju, jestli se po práci normálně neprojet na cyklokrosce, ale MTB tretry mě prostě tlačí moc i na to, abych pohodlně dojela ty dva kilometry domů. Jasně, mohla bych doma jen přehodit pedály, ale to by bylo asi na dýl než výměna duše. U té totiž nemusím řešit, na kterou stranu se povoluje, a vyndat jde taky bez použití hrubé síly :-) 

Jedu teda nakonec na Festce, tentokrát na západ, kde už míň hrozí přeháňky. Jedna mě stejně potká, naštěstí poměrně rychlá. Škoda, že zrovna zase před sjezdem – nejenže jsem v něm musela jet opatrněji, navíc jsem pěkně vymrzla. Korunu tomu nasadil železniční přejezd v Srbsku, kde jsem strašně dlouho čekala, než přejely dva vlaky, mezi nimiž byl prostoj několik minut. No aspoň že už nepršelo… Za Berounem už bylo naštěstí sucho, kopec přes les vražda jako vždy, od Unhošti už tradičně na pohodu. Teda až na Plzeňskou, která byla tentokrát i pozdě večer těžce ucpaná…

17. dubna – Paní zima ještě neřekla poslední slovo
https://www.strava.com/activities/11205497481

Po včerejším vymrznutí už beru regulérně zimní hadry. Nejenže má být večer asi pět stupňů, k tomu má foukat ze severu a nelze vyloučit, že přijde i nějaký ten deštík… Jen rukavice jsem trochu podcenila, sice jsem vzala nepromokavé, ale zjevně ne dost teplé. Ziminka mi byla solidní, nějak jsem se prostě nebyla schopná zahřát.

Nechtělo se mi to moc protahovat, objela jsem si kilíčko na východ – Královice, Škvorec, Český Brod, Poříčany, Velenka, Čelákovice… Pak už se jen vyhrabat na kopec. Na silnici ze Mstětic do Zelenče leželo strašně moc čerstvě sražených zajíců. Buď tam musel projet nějaký pirát silnic, nebo to byla nějaká hromadná sebevražda…

V Radonicích mám drobný kiks, jedu po lepší silnici vedoucí na Vinoř s tím, že z ní těsně před Vinoří odbočím na Satalice a vrátím se na svou běžnou trasu. Hlavně že jsem nedávno konstatovala, že z Vinoře do Horních Počernic vyfrézovali silnici… Takže na Satalice nakonec neodbočím a musím to objet přes Vinoř. Ještě že tak, nakonec mi to na 100 km vyšlo jen tak tak, přes ty Satalice by to tak nejspíš nevyšlo, a přes to nejede vlak :-)

18. dubna – Nabalená jak na severní pól
https://www.strava.com/activities/11213446087

Co se týče oblečení, trochu přitvrzuju a beru zimní prstové rukavice. Přece v druhé půlce dubna nebudu brát „klepeta“. Po práci dávám okruh na východ, moc to nejede, no těch pár kilo hadrů navíc je znát. Aspoň mám na co svádět, že jsem marná :-P Vezmu to na Český Brod a z něj na sever – Štolmíř, Černíky, Tuklaty… Prahu objedu po východním obvodu a vjíždím do ní ze severu. Na cyklostezce v Horních Počernicích byla opět nějaká zaječí session, tentokrát byli naštěstí všichni živí. Dva teda trochu moc, až jsem kvůli jejich živosti musela přibrzdit. Silnice z Vinoře na Čakovice už je otevřená oficiálně, podél nejspíš vznikla cyklostezka – nebo je to jen chodník? Kdo ví, potmě jsem to nezkoumala. 

Je sice fajn, že jsem s čerstvě umytým kolem nezmokla, ale kropicí vozy to pojistily… No zítra má pršet, tak to kolo doma ani nemyju…

19. dubna – Změna směru nepomohla
https://www.strava.com/activities/11220505710

Pršet má skoro všude. Jen kdesi na severozápadě se rýsuje nějaká mezírka mezi mraky, tak se ji pokusím trefit. To pro mě ovšem znamená výjezd z Prahy přes Holešovice, Bubeneč a Lysolaje. Šárecké údolí je pořád zavřené, tak musím do kopce tím Lysolajským. Ono je to prašť jako uhoď, nastoupat to musím tak jako tak, jen to prostě z nějakého důvodu jezdím radši přes Nebušice. Několik desítek kilometrů se mi daří dešti vyhýbat, někde za Unhoští už ale vidím, že je zle. Křivoklátskými lesy už spíš proplouvám než projíždím a poslední sluneční paprsky využívám k analýze oblohy, jestli míň zmoknu na severu, nebo na jihu. 

Jih vypadá o něco líp, tak to na něj stočím, no dobrý nápad to nebyl, protože v nekonečném sjezdu do Nižbora strašně vymrznu. Cit do prstů se mi vrátí někde u Berouna, ze kterého už to radši pošlu (skoro) nejkratší cestou po 605ce, jen s výjimkou Rudné, kterou radši objíždím přes Nučice a Jinočany.

Domů přijíždím kolem jedenácté odpoledne, promrzlá jak v lednu. Udělám si kakao a rovnou si ho vezmu s sebou do vany, kde se na dost dlouho utábořím…

20. dubna – Ch*ije a ch*ije…
https://www.strava.com/activities/11225454096

Od mého prvního probuzení je venku počasí jak Na samotě u lesa. Do deště se mi nechce, navíc jsem nějaká nedospaná, tak z postele nespěchám. A když už vylezu, jen tak mimochodem něco sežeru a zase zalezu. Nakonec se na kolo vykopu až kolem půl páté, kdy už sice neprší, mokro je ale pořád. Kolo jsem si po včerejšku musela opláchnout, přestože jsem věděla, že dneska dostane zase čočku, ale na to, abych na tom ještě jeden den jela, už fakt bylo zaprasené moc. A to už je v mém případě co říct :-P

Ještě napíšu pizzaři, že přijedu na poslední chvíli, a vyrážím nejkratší cestou do Poděbrad. Mám co dělat, abych to stihla, tak pro jednou dávám šanci 611ce, kterou už v některých místech přestávám považovat za silnici. Fouká ze západu, sice žádná vichřice, ale i drobná opora do zad se počítá. Jede to pěkně a někde u Sadské už si začínám být jistá, že do sedmi v Poděbradech budu. 

Rozbitý nadjezd za Sadskou projíždím kupodivu celkem plynule, některé krátery zaplácli, takže už se tam dá najít i stopa, kudy bez úhony projet… A v místě, kde už je silnice lepší, najednou slyším dvojí křupnutí. V domnění, že jsem asi přejela nějaký klacík, jedu dál. Z nějakého důvodu se zvedám ze sedla, asi jsem si chtěla jen poposednout, a když se chci posadit zpátky, nějak nemám na co. Sedlo mi visí ze sedlovky dolů! 

No nepíše se mi to dobře, ale i Festka je přece jen kolo, takže má právo se občas porouchat… Na první pohled vidím, že mi chybí karbonová kolíbka, na které sedlo bylo posazeno, tak si to vyložím tak, že mi asi praskla a uletěla do trávy. Napíšu pizzaři, že nakonec nedorazím, a mechanikovi z Festky, abych se ho zeptala, jestli bez kolíbky můžu nějak bezpečně dojet, a domluvila si na pondělí audienci. Shodou okolností o své poruše napíšu ještě kamarádovi, který byl zvědavý, jestli pizzu stihnu. Vzhledem k tomu, že je „místní“, nechala jsem si i poradit, kde je v Sadské nádraží.

Chvíli zvažuju, že bych mohla ve stoje dojet do Poříčan, odkud bych to měla bez přestupu, ale měla jsem strach, že bych těch šest kilometrů neudržela v hlavě, že si nemám sedat… Cestou pěšky na vlak namátkou koukám do trávy, jestli tam nezahlédnu ztracenou součástku, ale marně, ta mohla uletět kamkoli. Vlastně ani nevím, kolik dalších součástek mi vypadlo.

Na nádraží mě oslovil nějaký chlapík s dotazem, co se mi s tím stalo, přičemž konstatoval, že mám prasklý šroub. Že by se ta kolíbka přece jen válela v trávě celá? To už asi nezjistím, na to je ten úsek, kde mi to mohlo uletět, moc dlouhý a tráva moc vysoká. Kdybych bývala aspoň zastavila hned…

Než jsem se těmi couráky (zaplaťpánbůh za ně, aspoň jsem měla na pohodu přepravu kola) doplácala do Prahy, stihlo se setmít a na Masaryčce jsem vystoupila do solidní zimy. Pěšky už se mi fakt nechtělo, tak jsem to riskla a po cyklostezce jsem od Bulhara na Žižkov vyjela ve stoje. Jediný problém nastával při rozjíždění, kdy jsem měla strach, že mi pravá noha po pedálu sjede a já se napíchnu. To docela bolí, i když tam to sedlo mám.

Co s načatým večerem? No plán je jasný – když nebyla pizza, dám si doma něco k jídlu a pak vyrazím na jiném stroji dojet aspoň kilo… No člověk míní… Něco k jídlu jsem si doma dala, ale tím můj plán skončil. Probudila jsem se asi ve tři, tak jsem provedla nezbytnou večerní hygienu a šla pokračovat v započaté činnosti.

21. dubna – Zapíchat si s cyklokroskou
https://www.strava.com/activities/11234808484

Po dlouhé době mě okolnosti přiměly vytáhnout cyklokrosku. Ale tak když už jsem ji nedávno přezula na letní, neměl by to být zas až tak velký rozdíl. No je to znát, nějak to pořád nejede, svou roli sehrál i severovýchodní vítr. Snažím se ho „ignorovat“ a jedu po Českobrodské, za Brodem už toho větru v ksichtě mám ale fakt dost a stáčím to na sever na Poříčany, za těmi si trochu pokličkuju na Hořany, Žhery, Skramníky, Tatce a Milčice, no nenásilně se na ten východ pořád tlačím :-) Pečky, Ratenice, Cerhenice, Sokoleč… V té odbočuju na Klipec a Velim, kde mi kupodivu nespadly závory, Kolín výjimečně stíhám objet po obchvatu, kde byl tentokrát docela nezvyklý provoz. Odbočení doleva na Starý Kolín tentokrát vyšlo prakticky jen s drobným přibržděním.

Sotva jsem sjela z 38ky, pociťuju pod zadkem poněkud měkko. Ach jo, už zase… Tak hlavně že jsem tu duši nemusela měnit na obchvatu. Defekt zrovna ve Svaté Kateřině, to je trochu ironie. Ale tím, že přes ni jezdím často, se vlastně moc nemám čemu divit. Sotva vyndám zadní kolo, zastaví mi kolem jedoucí cyklista, jestli nepotřebuju pomoct. Tak mu popravdě říkám, že to snad zvládnu, pak si vzpomenu, že kdykoli jsem poslední dobou pomoc odmítla, nastal nějaký problém, tak trochu zapochybuju a on zastaví. Psychická podpora mi pomáhá, aspoň mi pomohl zalepit píchlou duši, zatímco já jsem dávala do kola novou. Správně jsem si pamatovala, že Vittorky s hnědým bokem jdou nasadit na pohodu i bez montpáky, tak mám za deset minut hotovo. Nasadím kolo, rozloučím se s pomocníkem a jedu. Zatím pořád proti větru, odpočítávám kilometry do Končic, kde to konečně stáčím na západ. Pizzu stíhám jen tak tak, ale stíhám.

Od stánku vyrážím nějak před sedmou a na live tracku vidím kamaráda Sašu. Tak mu pošlu z Garmina přednastavenou zprávu, kupodivu mu prý na rozdíl od posledního stejným způsobem osloveného objektu přišla česky, a vyrazíme si vstříc. U Sadské se potkáme, shodou okolností kousek od místa mé včerejší poruchy, a společně pokračujeme na Hradištko, Kersko a Semice. Stěžuje si, že je mu zima, tak ho posílám napřed s tím, že se mnou se nezahřeje, jsem na CX kole ještě pomalejší než běžně, ale odmítá a radši mi dělá společnost až do Satalic, kde se rozloučíme.

Původně zamýšlené třístovky se vzdávám, nechce se mi jezdit do dvou večer, když je taková zima. Ale 200 prostě dojedu, i kdybych měla zmrznout :-P Nebo znovu defektit… A tak ve Ctěnicích dojedu pod lampu a chvíli zkoumám opět měkké zadní kolo. Je mi zima, měnit duši se mi nechce, tak tomu dám šanci a zkusím to dofouknout. Pošlu tam 80 „psů“ a říkám si, že to zkontroluju v Čakovicích, kam bych snad mohla na jedno dofouknutí dojet.

Béžový bok plášťů se mi sice nelíbí, ale má nespornou výhodu v tom, že když se trochu „rozplácne“, je to na první pohled vidět i ze sedla kola, a to i potmě. A kupodivu pořád rozplácnutý nebyl, tak jsem v Čakovicích ani nezastavovala a jela dál s tím, že to dofouknu v Letňanech. I v těch to ale ještě vypadá dobře, přestože už cítím, že „po tvrdém“ už dlouho nejedu. O nějaký „žvejkanec“ v zatáčce ve sjezdu z Proseka do Libně ale nestojím, tak to pro jistotu nahoře na kopci dofouknu. Za těch asi 10 kilometrů mi uteklo asi 18 „psů“, tak je tam pošlu zpátky a už to na pohodu dojedu. Doma na pohmat pořád tvrdo, ale přes noc mi to uteklo do prázdna… 

22. dubna – Milých 12 měsíčků, přestaňte už chlastat
https://www.strava.com/activities/11241845392

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Ráno jedu do Festky se sedlem v ranečku na zádech. Trochu vystresovaná z toho, jestli jsem toho včera neztratila víc, než si myslím. To se sice stalo, ale mechanik si jako vždy poradil :-) Po pár minutách štelování na to sedám a konečně v sedě svištím do práce…

Domestiky mám všechny nějaký rozbitý. A tak když se po půl roce ozval kluk, se kterým jsem kdysi jela, jestli nedáme kilíčko po práci společně, řeknu si, proč ne. Sraz domlouváme asi hodinu, nakonec se shodneme na křižovatce před libeňským nádražím. Vyrazíme na sever, takže to zahájíme stoupáním po Vysočanské estakádě, no aspoň nám není zima :-P Kopcem jsem natolik vyčerpána, že zapomenu, že jsem nahoře chtěla jet doprava na Letňany a zavelím jet rovně na Kobylisy. No dá se to i tudy, tak to neotáčíme. Semafor střídá semafor, na naši rychlost nejsou seřízené, tak stavíme snad na každém. Odbočka na Ďáblice je snad ještě větší tankodrom, než když jsem tam jela naposled, což není zas tak dávno. 

Když si myslím, že hůř už být nemůže, tlemí se na nás cedule s hláškou, že Ďáblická ve směru Březiněves je uzavřená. Nooo, tak to bude ještě zajímavý. Napjatě čekám, kam až nás to po ní pustí, a moc dlouho se neradujeme. Koukám na mapu na Garminu a vypadá to, že zástavbou vede souběžná silnice, tak jí dáme šanci. Ukáže se, že je sice jednosměrná, ale zeď tam není, tak prostě jedeme rebelsky protisměrem a asi po kilometru vyjedeme „do civilizace“. Nakoukneme směrem k Ďáblické a zjišťujeme, že dál už rozkopaná není, tak se na ni vrátíme a pokračujeme podle plánu, který už byl po prvním „neodbočení“ vlastně plánem B, na Líbeznice. Pak už klasicky Bašť, Panenské Břežany, Předboj, Korycany, Netřeba… Pomalu se setmí a rychle ochladí. Mám nahoře tři vrstvy, kalhoty s membránou, přes tretry gumové návleky a na rukou zimní „klepeta“, tak mi ty dva stupně zatím stačí…

Pohled na Říp a Sedlo proti oranžově zbarvené obloze na západě působí pohádkově i přízračně zároveň, my to ale stáčíme na sever na Chlumín a přes Obříství na východ. Tišice jsou pořád rozkopané, tak to objíždíme přes Přívory, ve Všetatech máme štěstí a přijíždíme, zrovna když zvedají „věčně spadlé“ závory. 

Už je nám ale opravdu zima, tak to zkracujeme a jedeme rovnou na Kostelec, nedobrovolně očucháme místní prasečák a po 101ce jedeme na Brandýs. Pak už jen obchvat Záp, Mstětice, Zeleneč, Šestajovice, Klánovice, Újezd, Běchovice, odbočka na Dubeč a ještě drobná zajížďka na Uhříněves, aby to hodilo aspoň 100 km i mému v tu chvíli už hluboce zmrazenému společníkovi :-) Toho na křižovatce u Europarku opouštím a ujišťuju se, že těch 6,5 kilometru domů zvládne, aniž by zmrznul, a já si svou plus minus stejně dlouhou trasu dojíždím po Černokostelecké. A přesně ve chvíli, kdy zastavím před barákem, mi zmizí z live tracku na Garminu, dobrá náhoda :-)

23. dubna – Beroun
https://www.strava.com/activities/11249547061

Jedno slovo na sto kilometrů jako Otík z Vesničky střediskové? To není můj případ, já si pro sebe pořád něco brblám, v horším případě si zpívám. No občas si říkám, že bych se měla krotit, protože když si povídám sama se sebou (nebo s nějakou kočkou sedící u silnice) a zrovna mě někdo předjíždí, připadám si trochu jako blázen.

Každopádně kdykoli vjedu do Berouna, na ten nesmrtelný film si vzpomenu a „Beroun“ si prostě nahlas řeknu. A je mi jedno, jestli je někdo kolem. Otík Beroun prostě proslavil, tak mu to přejme :-)

24. dubna – Pořádně si zapíchat… Ano, už zase!
https://www.strava.com/activities/11259359117

Katka se v dubnu rozhodně neflákala a opět najela slušnou dávku kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Z meteoradaru vyhodnotím, že bude lepší vyrazit na západ. Sice jsem tam byla včera, ale radši mít podobnou cestu z práce než zmoknout. Když se konečně probojuju na nábřeží, zjišťuju, že na cyklostezce probíhá nějaký běžecký závod. Jasně, zrovna když na ni jednou najedu… No stane se, stezka naštěstí není uzavřená a většina běžců běhá ukázněně. Prodrala jsem se kamsi do Modřan a cítím pod zadkem měkkejše. Ale ne, už zase… No v neděli to bylo na jiném kole, tak snad to prostě vyměním a pojedu dál. 

Postupně kolem mě proběhnou všichni ti běžci, které jsem do té doby složitě předjížděla, a nakonec mi zastaví i princ na modré Meridě a trvá na tom, že mi pomůže. Tak mu tedy podám kolo, na kterém už stačí jen zastrkat jednu stranu pláště do ráfku, a on z něj začne vyndávat duši… Říkal, že na to má nějaký fígl, tak čekám, co z něj vypadne, on ale duši zahodí do trávy a sebere tu píchlou, co jsem z toho kola vyndala. To už je mi trochu divné, tak se ho zeptám, co to je za zvláštní fígl cpát tam zpátky píchlou duši :-) Začnu tedy vysvětlovat, že ta duše, kterou z toho kola tak pohrdavě vyhodil, byla ta, kterou jsem do něj chtěla dát, a ne ta, kterou jsem chtěla vyndat… Tak ji tam tedy s omluvou začal soukat zpátky a já jsem zatím hledala díru na té píchlé. Na stezce bylo dost rušno a do Vltavy se mi s tím nechtělo, tak se mi nepodařilo zjistit, kudy to syčí. No měla jsem ještě jednu náhradní duši, tak jsme nasadili kolo a jeli dál. 

Pod mostem na Zbraslavi už mám zase měkko. To jsme v tom plášti vážně něco přehlídli? Nebo je to nějaká blbá smůla? Tak opět zastavujeme a zase měníme. Při obouván pláště navíc objevuju docela solidní páranec na boku, asi už chápu, proč mi to v posledních dnech tak „házelo“… Teď abych se ještě bála, že se mi ta duše vyvalí bokem ven. 

Long story short, ačkoli to na první pohled vypadalo, že to drží, v Černošicích mám ten zadek zase měkkej. Tentokrát to ovšem vyhodnotím jako svoje lajdáctví, protože ta duše, kterou jsem tam dala tentokrát, nebyla vůbec lepená, zároveň ovšem nebyla smotaná jako z obchodu… Z čehož dost jasně vyplývá, že už byla píchlá a ten Němec s dlouhým jménem od A mi ji zapomněl zalepit!

Nacpu tam tedy jednu z dnes píchlých duší, kterou se mi podařilo zalepit, můj zachránce mi půjčuje pro jistotu ještě svou duši a rozloučíme se. Radši do toho neposílám moc velký tlak, takže pokračuju na nějakých 60 PSI s neustálým pocitem, že už mám nejspíš zase defekt (naštěstí už ne). U Berouna pro jistotu kontaktuju dalšího zachránce, který mi půjčil plášť na dojetí, abych nemusela trnout, kde mi to pozdě večer bouchne. Domů už díky němu dojíždím na pohodu a bez dalších defektů.

26. dubna – Placaté kilíčko po práci
https://www.strava.com/activities/11271055840

Po včerejšku nějak nemám náladu na další kopce, tak jedu klasicky po Českobrodské na Brod, z něj na Poříčany, Sadskou a Nymburk. Z něj Lysá, Čelákovice, Brandýs a pak už prakticky pořád rovně až domů.

V lese kolem Přerova pořád praskají větve. Prase jsem tam nikdy nepotkala, ale to ještě neznamená, že tam nejsou. Riziko samozřejmě představujou i srnky, tak se uchýlím k nouzovému řešení a začnu si nahlas zpívat v naději, že zvěř vyplaším nebo aspoň upozorním, že se na té silnici něco děje a nemají na ni lézt :-) Asi to fungovalo, ani se těm zvířatům nedivím, že zdrhala.

27. dubna – Třístovka tak trochu za trest
https://www.strava.com/activities/11279405619

Tradiční problém, nejsem se schopná vykopat z postele a jedu až ve dvě. Kdybych aspoň pořádně spala, já jsem se jen převalovala a prokrastinovala. Samotnou mě občas štve, že se nevykopu třeba aspoň ve dvanáct, ale jsem prostě marná. Není to únavou, není to nevyspáním, jen mi prostě ráno všechno strašně dlouho trvá.

Původně jsem chtěla dneska zajet aspoň 300 kilometrů, ale když vyrážím ve dvě, dojela bych domů tak ve tři v noci. Tak se s myšlenkou třístovky postupně rozloučím, cestou si to ale rozmyslím a rozhodnu se, že ji tam přece jen pošlu. Tak trochu jako trest za to, že jsem se nevykopala dřív. Ano, bude mi večer zima, dobře mi tak, třeba se z toho poučím :-P Zima mi večer fakt byla, ale dojela jsem to! Opět jsem se musela snažit zaměstnat mozek vším možným, jen aby se nesoustředil na to, že mi mrznou prsty na nohou…

28. dubna – Vyspinkat se do růžova
https://www.strava.com/activities/11287411340

Nějak se mi nechtělo z pelechu. Není divu, včera jsem přijela pozdě, tak se potřebuju vyspinkat do růžova. Tak to nijak nehrotím a pošlu tam klasickou dvoustovku na Poděbrady. Ač to venku přes den vypadalo jako léto, byla mi po setmění docela zima. Tyhle výkyvy teplot jsou celkem peklo. To aby s sebou člověk místo návleků vozit raneček se zimní sadou hadrů… Ale vzít si je na sebe v poledne rovnou, škvařila bych se ve vlastní šťávě.

29. dubna – Syndrom dlouhého volna
https://www.strava.com/activities/11294363233

Také tím trpíte? Když před sebou mám vidinu několika volných dní, nikam nespěchám. Nejen s kolem, ale všeobecně. Na všechno je totiž přece času dost. A tak si naplánuju udělat doma všechno možné, odpovědět na „neakutní“ maily a zprávy, na což prostě dosud „nebyl čas“, a samozřejmě najezdit spoustu kilometrů na kole. Výsledek je ovšem takový, že se půl dne válím v posteli a střídavě spím a střídavě se něčím láduju. 

Na kolo nakonec vyrážím stejně pozdě, jako bych jela po práci, a nemám ani ambice najet víc, než kdybych jela po práci. Přece jen bych se měla nejen šetřit, ale hlavně taky sbalit na výzvu, která mě čeká 1. května. Pojedu přes celou republiku. Jasně že by bylo lepší vyrazit ráno, přijet domů brzo a v klidu se pobalit. Jenže i kdybych nějakým nedopatřením ráno zvládla vyrazit, brzo bych určitě stejně nepřijela a akorát bych byla unavenější, protože by mě to svádělo ujet víc :-)

Pošlu tam teda jen odpolední kilíčko, před půlnocí jsem doma a začínám si balit batůžek na výpravu z Chebu do Opavy. Budík na osmou bude velkou výzvou…

30. dubna – Na start velké výzvy…
https://www.strava.com/activities/11301308290

Jestli mám jet 1. května z Chebu do Opavy, dá přece rozum, že 30. dubna pojedu z Prahy do Chebu. Ale o tom už více v samostatném článku…

Takže když to shrnu, duben byl na kilometry slabší než březen. Ale čemu se divím, vždyť je o den kratší! :-) Snad se tedy v květnu polepším…

1 komentář

Petr Filouš 10. 5. 2024 - 8:29

Dobrý den,
jste Terminátor. Ve Vašem případě Terminátorka. Klobouk dolů.
Přeji Vám dalších spoustu kilometrů bez nehody.
Pěkný den.
Petr Filouš

Odpověď

Okomentovat


The reCAPTCHA verification period has expired. Please reload the page.
Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky