Trochu se zpožděním, ale nakonec se deníček přece jen zrodil. Venku je konečně přijatelná teplota i po setmění, tak kdo by po večerech vysedával u počítače a psal deníček, když můžu jezdit na kole? Tak snad mi to zpoždění prominete… Asi se nemusíte bát, že by červenec přišel v závěsu a nebudete stíhat číst. Nejspíš dopadne podobně…
1. června – Jak na samotě u lesa…
https://www.strava.com/activities/11551539801
To nám ten červen pěkně začal. Celý den prší, ostatně oproti konci května žádná změna. Z cukru sice nejsem, ale co si budem, prostě se mi do toho sajrajtu fakt nechce. Zvlášť když jsem si včera umyla kolo. To už je klasika, kdykoli si umyju kolo, druhý den prší.
Tak se pořád tak nějak převaluju, možná by stálo za to ten hnusný den využít třeba k úklidu toho bordelu doma, ale je tak hnusně, že se mi nechce ani z postele :-P Na kolo samozřejmě nakonec vyrážím, a to až po dešti – okolo půl sedmé odpoledne. Nestíhám už nejen pizzu v Poděbradech, ale ani dvoustovku. Tak tam pošlu odpočinkových 150 s minimálním převýšením a jdu pokračovat v započaté činnosti :-) Nebo spíš nečinnosti…
2. června – Tam v dešti, zpátky proti větru
https://www.strava.com/activities/11559919998
Na počasí se toho od včerejška moc nezměnilo. O něco lepší to ale přece jen je, tak si vyhlídnu mezírku mezi mraky a vyrazím. Tentokrát už dostatečně včas na pizzu i na dvoustovku :-) Asi nastala nějaká chyba v matrixu a mezírka byla někde jinde, než být měla… Ještě než opustím Žižkov, jsem durch. Kde se vzal, tu se vzal, najednou nacucaný černý mrak, před kterým nebylo úniku. Chvíli přemýšlím, jestli se nemám vrátit aspoň převléct do suchého, ale jak se znám, jednak bych se doma zase vyzevlila, jednak by mě to stejně spláchlo znova.
Vyhodnotím, že nejrychleji z mraku vyjedu směrem na sever, tak pro jednou změním směr jízdy a na Poděbrady jedu takzvaně „horem“. Dokonce přežiju i kostky ve Staré Boleslavi. V Poděbradech se nějak nemůžu rozhodnout, kudy chci vlastně pokračovat, no ta trasa podle toho vypadá :-) Aspoň mám jednou originální tvar čáry :-) Nakonec jsem se vracela víceméně podle plánu jihem po 12ce. Proti větru to bylo dost náročné, ale aspoň už bylo sucho.
3. června – Dneska nějak na houby :-)
https://www.strava.com/activities/11566528443
Cesta z práce celkem tradiční, nic výjimečného se nestalo ani s trasou, ani s její délkou. Za zmínku stojí tak možná to, že po nedávných deštích začaly růst houby. Kozáka, který po zesvětlení fotky (už se stmívalo) vypadal spíš jako křemenáč, jsem musela zdokumentovat :-)
4. června – Koledníky nebrat
https://www.strava.com/activities/11577794870
Ráno jsem Festku vzala na „preventivní prohlídku“, v rámci které dostala nový řetěz a brzdové destičky. Vrátila se mi tak nablýskaná, že je zase po dlouhé době poznat, že někdy byla bílá. Jak to ten Venca dělá, mi prostě není jasné. Já s tím kolikrát strávím hodinu a stejně se do všech zákoutí nedostanu… Holt léta praxe a zkušeností!
Po dlouhé době odpoledne vyrazím na západ a doufám, že aspoň pár dní nezmoknu, aby mi kolo vydrželo krásně čisté. Přemýšlím, kde bych svůj tradiční západní matrix narušila… Učiním tak v Tetíně. Nesjíždím dolů do Berouna, ale jedu ještě na jihozápad v domnění, že „prostě jen sjedu o silnici dál“. To se sice stalo, jen před tou „další silnicí“ byl dost dlouhý a nepříjemný kopec. Obec jménem Koledník si dávám na black list :-D Ale asfalt tam byl pěkný, to se musí nechat.
5. června – Rozmysli si, koho stalkuješ
https://www.strava.com/activities/11583360957
Cestu z práce zahájím jižněji – přes Strašín, Babice a Doubek – v domnění, že si tím odbudu tu zvlněnější část jízdy a pak už se jen svezu k Brodu a po rovince pojedu domů…
Jenže v Brodě díky live tracku potkám známého ze Stravy a poté, co se dohodneme, že budeme pokračovat spolu, se vracíme ještě jižnější a ještě zvlněnější cestou. Tou, kterou jsem chtěla jet já, totiž zrovna přijel… Takže hurá zpátky na kopec… Ale část mi proti větru pěkně odtahal, tak si stěžovat nebudu :-) Jen jsem si teda v Dubči musela překřížit trasu, z toho budu mít trauma asi dlouho :-)
6. června – Zkusit sousední kopec
https://www.strava.com/activities/11592649278
Východní vítr, západní matrix. Jedinou změnu provádím na kopci nad Nižborem, neodbočuju na Poteplí, ale jedu rovně na Běleč a Bratronice, jestli to náhodou nebude jetelnější. A výsledek? Jak se to vezme… Kopce jsou asi menší, ale o to jich je víc. Asi zůstanu u původní varianty.
Ovšem někde na Plzeňské jsem učinila převratný poznatek! Tohle znáte určitě taky – stojíte na semaforu, za vámi fronta aut a vy chcete co nejmíň zdržovat… Jenže čím rychleji chcete z křižovatky vypadnout, tím pomaleji se nakonec rozjedete, protože zaboha nemůžete trefit pedál. Dlouho jsem to považovala za zákon schválnosti, případně jsem to sváděla na určitou míru nervozity. Teď jsem na to ale přišla – čím rychleji se „odrazím“, tím víc se mi pravý pedál roztočí a logicky se mi hůř trefuje správná strana… V tomhle mají MTB pedály nespornou výhodu :-)
7. června – Když jsi bez energie, vyraz mezi elektrárny
https://www.strava.com/activities/11596516646
https://www.strava.com/activities/11598001482
Zítra mám turnaj ve scrabblu v Kadani. Dlouho jsem váhala, jestli si brát volno celý den, půl dne, nebo vůbec a jet až po práci. Nakonec jsem si vzala dovolenou celý den a cestu jsem si naplánovala velkorysou zajížďkou.
Celé dopoledne ale propršelo, tak jsem nakonec musela plány změnit a vyrazit až odpoledne jednou z nejpřímějších cest. Potřebovala jsem to navíc stihnout do šesti, kdy zavírala recepce ubytovny. Přestože včera foukalo z východu, nemůžu říct, že by mě kdovíjak překvapil západní vítr. Cestou do Kadaně přece nemůže foukat z východu.
Nejede to. Plazím se jak hlemejžď a kilometry vůbec nepřibývají. Nakonec mám co dělat, abych těch 120 kilometrů za 6 hodin stihla. Radši skoro nezastavuju a jím jen zásoby z vlastních kapes. Čím blíž jsem ke Kadani, tím silnější je vítr. A tím větší mám hlad :-P
Vizi mám takovou, že se ubytuju, něco rychlého sním a do hodiny vyrazím dát „nášup“. Přece jen je světlo skoro do deseti, to by bylo škoda nevyužít. Nakonec ale ještě před procházkou na kebab dávám sprchu, což mě trochu zdrží, s kebabem se taky chvíli vyzevlím na lavičce… No nakonec váhám, jestli se mi vlastně ještě vůbec někam chce :-P
Ale jo, chce. Paní na recepci mi poradí, že prý nově vyasfaltovali nějakou cyklostezku kolem elektráren, to si nemůžu nechat ujít. Sice netrefím nájezd a jedu prvních pět kilometrů po nějaké poměrně hladké šotolině, ale co nadělám. Hlavně doufám, že jsem neminula ten výhled na elektrárnu. Pořád se tam a zpátky předjíždím s kluky na nějakých elektrických vozítkách, vlastně už ani nevím, jestli to byly nějaké jednokolky, nebo spíš nějaký druh skateboardu. Asi od třetího setkání už jsme se vždy pozdravili.
Cyklostezka bohužel v nějaké vesnici končí, dál už je areál jedné z elektráren a já to beru po hlavní silnici zpátky do Kadaně. Nakonec jen 35 km, ale jako dezert dobrý :-) Aspoň si ještě stíhám zajít do obchodu pro nějaké jídlo na zítřejší cestu zpátky.
8. června – Zkratkou z Kadaně
https://www.strava.com/activities/11607069261
Turnaj ve scrabblu. Vědět, jak mi to na něm nepůjde, ani jsem tam snad nejezdila :-) Aspoň nemusím čekat na vyhlášení výsledků a před šestou už sedím na kole a jedu domů. Bez navigace. Včerejší vyjížďka po cyklostezce mezi elektrárnami se mi líbila, tak si ten úsek dám znovu. Co na tom, že mě to vyplivne zbytečně na severu?
Vyskytnu se na silnici 1. třídy směrem na Most. Provoz je na ní docela hustý, ale jednak je na ní odstavný pruh, jednak mám vítr v zádech, takže to docela jede. A v neposlední řadě – vlevo jsou kopce a vpravo areál elektrárny, takže stejně moc nemám na výběr.
Trochu se děsím průjezdu městy, naštěstí je to pořád rovně a není moc kde zabloudit, tak projedu Chomutov i Most, za tím přichází první větší kopec. Moc se mi na něj nechce hrabat, ale nakonec se nahoru vyškrábu a pokračuju pořád na východ. Zvažuju, jestli jet nejkratší, nebo nejplacatější cestou, rozhodnu se pro tu placatou, která je asi o 20 kilometrů delší. Odměnou je mi krásný západ slunce u Roudnice nad Labem, trestem kostky dolů k řece a kvanta mušek na cyklostezce.
Z Roudnice už jedu podél Labe až k Mělníku, odkud už to zbytečně neprotahuju. Jen ten vítr už se stočil spíš na jihozápadní a přestává být tak dobrým kamarádem jako cestou z Kadaně do Roudnice.
9. června – Proti větru tam i zpátky
https://www.strava.com/activities/11615748570
Potřebovala jsem se vyspinkat dorůžova, nakonec jsem se z pelechu vykulila nějak po poledni. Pár hodin bloumání mezi ledničkou, koupelnou a gaučem, a rázem jsou skoro čtyři. Pizzu v Poděbradech stíhám jen tak tak!
Dovolím si drobnou zajížďku jihem, ale nepřeháním to. Z Kutnohorské jedu na Dubeč a Královice, kde mě neúmyslně stresuje nějaká dvojice – kluk na silničním kole a holka na e-biku. Do kopce mě předjeli, na rovině jsem je zase předjela zpátky… Pak mě předjel jen kluk, pak se to začalo zase zvedat, tak i holka… No nakonec jsme se vzájemně předjeli asi třikrát, oni teda taky nějak nemohli sladit tempo. Z Královic už asi naštěstí jeli jinam, jinak by mě asi ve stoupání na Nedvězí zase předjeli.
Jedu jednu ze svých klasik na Křenice, Březí, Strašín a Babice, z těch už ale musím spěchat na Poděbrady, trochu jsem tu zajížďku přepálila. Naštěstí je to až do Brodu z kopce, tak nějaký čas naženu… Pizzaři se hlásím radši už ze Sadské, aby náhodou nezavřel dřív. Před sedmou to nakonec stíhám a občerstvovací stanice nezklame.
Fouká zase od Kremlu, i tak to ještě kousek na východ vezmu. Poslední dobou se mi moc nelíbí silnice přes Loukonosy, tak zkusím nadějnou odbočku k dálnici. Úzká asfaltka ji kopíruje a rozhodně je jetelnější než silnice přes vesnici. Vyděsí mě kousek šotoliny, ale je to opravdu jen asi pět metrů a už se to neopakuje. Dobrá zkratka, vyhodila mě kousek před Chlumcem.
V tom už to konečně trochu stáčím na sever, i když teď už spíš severovýchodní vítr je pořád cítit. V Novém Bydžově ostře odbočuju na západ a užívám si vítr v zádech. Bohužel ne dlouho, brzy zaznamenám, že se dál otáčí a mám ho spíš z boku, někde u Činěvsi už je mi bohužel jasné, že teď už ho nemám ani z boku, ale zase v ksichtě. Koukám na Garmina a ten mi směr větru ze severozápadu potvrzuje. Posledních 60 kilometrů teda jedu proti větru, posledních 25 ještě k tomu do kopce.
10. června – Závod s vláčkem
https://www.strava.com/activities/11622691846
Z práce vezu nákup, tak počítám s otočkou doma, kde vysázím obsah ranečku do ledničky a vyrazím. Místo toho mi ale upadlo tělo na gauč, tělo se má poslouchat, tak ho tam nechám chvíli ležet. Nevím, jak se to stalo, ale je osm hodin. Nejvyšší čas na odpolední kilíčko, abych přijela domů nějak rozumně… Aspoň snad nebude takový provoz.
V tom jsem se tedy trochu spletla. Nevím, kam všichni jeli, ale byl boj se dostat už do Karlína. Ze zoufalství tam tedy najedu na cyklostezku, tam už by taky mohla být odpolední špička pryč. No možná byla, o plynulém provozu ovšem nemůže být řeč. A tak potkávám klasické výjevy jako dva bruslaře vedle sebe, vodítka přes celou stezku, volně pobíhající psy a děti, ale i protijedoucí rádoby závodníky, kteří objížděním těchto existencí ohrožují nejen je, ale i mě.
Jsem tak zpruzená, že mě předjíždí nějaký bajker, tak se za něj aspoň háknu. Ne že bych se za ním tak moc chtěla svézt, ale jako beranidlo se hodí. U Zámků ale odbočí a já pokračuju na Klecany. Ten kopec fakt nemám ráda, jezdila jsem ho několik let po práci skoro denně.
Odevzdaně se plazím nahoru, dokonce i na malou pilu dojde, když vtom mě předjíždí chlapík na gravelu obaleném brašnami. Tak to už jedu teda hodně zoufale. Pípne mi radar a zjišťuju, že za mnou je ještě jeden. Docela dlouho mi vlaje za zadkem, ale nakonec mě taky předjíždí. Kopec se ale utahuje a on zpomaluje, tak chvíli váhám, jestli ubrat taky, ale už nemám převody, tak ho předjíždím zpátky a jedu si svoje. Za mnou se ozve „sh*t“, říkám si, jestli se mu něco nestalo, ale vypadá to, že jede dál, tak ho asi jen někde píchlo.
Pánové jedou na návsi doleva, já pokračuju rovně a odbočím až o pár křižovatek dál. Je to sice delší, ale stoupání je pozvolnější. Doplazím se před Větrušice a před sebou vidím dvě figurky s koly už od pohledu obalenými brašnami… Aniž bych se kdovíjak snažila, nakonec je dojíždím. Tentokrát jedeme po rovině, tak je bez váhání předjedu a „sh*t“ se ozve podruhé. To má někdo vážně problém s tím, že ho předjede žena, i když má od pohledu rychlejší a hlavně míň naložené kolo?! Nezbývá než doufat, že je to náhoda a nadává si sám pro sebe celou jízdu a já jsem byla svědkem jen dvou ze sta „sh*tů“… :-P
V Hošticích už naštěstí jedou definitivně jinam a já se můžu dál nerušeně plazit na sever. Foukat mělo ze západu, přijde mi, že nefouká spíš vůbec. V Neratovicích mi spadly závory, kupodivu až ty druhé. A zrovna tam voní nějaká pekárna! To je mučení. Kdyby aspoň utrousili nějakou koblihu :-P Sakra, ať už ten vlak jede!
Dočkala jsem se a projelo něco jako vlak. Mělo to jeden vagón a jelo to asi tak mojí rychlostí. Hned to mělo zastávku, tak jsem tomu ujela. Jak tak jedu postupně slyším, jak se rozcinkávají další přejezdy. Trať vede podél silnice… V Lobkovicích už mě ta věc skoro dojíždí, ale má tam další zastávku, tak mám zase náskok. Příští zastávka je ale až v Jiřicích, no svádí mě to dát si s tím prdítkem závod, ale pak si uvědomím, že je tma a srnky nikdy nespí. Nebo možná někdy jo, ale rozhodně ne v době, kdy se vyskytuju na silnicích. Navíc je to před vesnicí mírně do kopce, tam bych jela rozhodně pomaleji.
Tak si pokračuju na pohodu na Kostelec, z něj na Brandýs, Zápy a Mstětice, kde si sice zanadávám, že na nový most přes trať je to do kopce :-P Ale na druhou stranu jsem ráda, že už tam nemusím čekat na přejezdu jako dřív. Pak už jedu pořád rovně až na kraj Úval, po Českobrodské tradičně až do Běchovic, kde odbočuju na Dubeč, přes kterou najedu na Kutnohorskou. Někde ve Strašnicích mě překvapí rozkopávka, ze značek nepochopím, jestli je objížďka vedená protisměrem, nebo větší oklikou. Tak to pro jistotu objedu nějakou myší dírou, která mě vyplivne zpátky přesně za rozkopávkou. Přikázaný směr není zeď a o půlnoci tu ani nikoho nepohorším tím, že ho budu ignorovat :-P Teď už můžu opravdu jet domů…
11. června – Na divoký západ s bodyguardem
https://www.strava.com/activities/11633203328
Meteoradar mě opět poslal na západ. Skoro bezbolestnou trasu už mám sice najetou a trefím ji bez navigace, i tak se ale nenápadně ozvu svému „západnímu domestikovi“ Davidovi, jestli třeba zrovna nepojede z práce v odpovídající dobu. A kupodivu jel :-)
Co si budem, moc nám to spolu na kole neklape. Přece jen jsme rychlostně každý někde jinde, zvlášť v zatáčkách a kopcích je rozdíl hodně znát. Ale jednou za čas to spolu přežijem, aniž bychom se vzájemně zabili. Do Hostomic se trápíme, pak už se nám celkem podaří tempo sladit. V Nižboře mě ale bodyguard opouští a já se vydávám potmě do kopce přes les úplně sama :-)
V duchu si libuju, že jsem nepotkala žádné srnky, před Prahou už je ani nečekám… Ony teda ani nepřijdou… Přišlo něco horšího, prase jako kráva. Naštěstí jsem mu nijak nevadila a silnici mezi Břvemi a Sobínem prostě nezaujatě přecválalo, jako bych tam nebyla.
To se bohužel nedalo říct o mně, prakticky až k ceduli, kde začíná Praha, jsem se klepala, jestli tam někde nemá ještě kamarády. Naštěstí už se to obešlo bez dalších zvířátek a já jsem se jako vždy po Plzeňské sesypala na Smíchov, přejela Vltavu, probila se opilými turisty na Příkopech a vyhrabala se na kopec.
12. června – Voda, kam se podíváš
https://www.strava.com/activities/11638712620
Meteoradar nic moc, ale doma na zadku sedět nebudu. Míň srážek slibují na východě, tak jedu svoji klasiku na Český Brod a Sadskou, v té to stáčím zpátky na západ. Někdy tou dobou se setmí, takže ztrácím přehled o mracích. Hvězdy nevidím nikde, ale jestli jsou zakryté bílým, nebo černým mrakem, nepoznám.
Nakonec mě jedna přeháňka přece jen spláchne, a to na 101ce mezi Brandýsem a Kostelcem. Nepříjemně mě to ochlazuje a jsem ráda, že za Kostelcem je po všem. Jako bonus je ještě z Proseka do Libně pokropeno (na sjezd ideální), ke všemu mě ta oranžová příšera ještě cestou do Karlína brzdí.
Sotva kropicí vůz předjedu, vjedu u Masaryčky do louže přes celou silnici. Co to sakra zase je? Koukám, že nejspíš porouchaný kanál… Po dvou předchozích metodách opláchnutí už je mi tak nějak jedno, že si to šplouchám na záda i do ksichtu.
13. června – Omrknout dávné tankodromy
https://www.strava.com/activities/11646478311
Jedna z obvyklých cest z práce, nic mimořádného. Úvaly, Nehvizdy, Čelákovice… Tam přece jen drobnou změnu udělám a dám po dlouhé době šanci „silnici“ od kruhového objezdu u Mochova do Sedlčánek. Zavrhla jsem ji už před spoustou let, protože tam byl strašný tankodrom, tak jsem si říkala, že možná nastal čas se ujistit, jestli to tak pořád je… Ano, je :-D
Ještě jsem si udělala oblouček přes Sedlčánky, kde mě taky nic nenadchlo, a pokračovala jsem standardně na Přerov, Lysou, Starou Lysou a Předměřice ke Staré Boleslavi. Z té opět po obchvatu na Konětopy, Všetaty a Kly. Od Neratovic už jihovýchodní vítr trochu štípe, ale domů se nějak doplácám.
14. června – Čím později jedu, tím míň potkám aut
https://www.strava.com/activities/11653704344
Z práce vezu nákup, tak se před vyjížďkou ještě stavuju doma. To je vždycky průšvih, protože se tam strašně vyzevlím. Není to o tom, že by se mi na kolo nechtělo – kdyby se mi nechtělo, tak nejedu. Jen se mi prostě chce udělat ještě tohle nebo tamto. Všechno by se dalo udělat až po návratu, zatímco na kolo by bylo logičtější vyrazit co nejdřív, abych toho co nejvíc objela za světla. Jenže to by na mě bylo moc normální :-)
Jedu tak nějak standardně, i když přece jen trochu severněji než běžně. Nakonec se ale stejně vyskytnu v Lysé, kde přejíždím Labe a za ním to stáčím na západ. S údivem zjišťuju, že vyfrézovali tankodrom Dvorce – Sojovice. Konečně se dočkáme nového asfaltu i tam! Vlastně mi ani nevadí po tom vyfrézovaném jet, pořád je to rovnější než předtím…
Ze Staré Boleslavi dávám kratší verzi své obvyklé objížďky dalšího tankodromu na stejné silnici jen o kousek dál a ze Všetat už tentokrát zamířím rovnou na jih. Přece jen už je dost hodin. Ale aspoň není takový provoz, jako kdybych jela v šest odpoledne.
15. června – Aspoň ty značky by měly být česky!
https://www.strava.com/activities/11661564872
Co se týče trasy, nenastává nic až tak mimořádného. Z Prahy vyrážím po 12ce, Plaňany objíždím severem, drobná zajížďka na Kolín, kde výjimečně nezabloudím, a pak už hurá do Poděbrad na pizzu. Z nich na Činěves a Městec Králové, v tom na sever na Kopidlno. Silnice na Sloveč a Kněžice je pěkná, kolem toho Kopidlna už to stojí za prd.
Hlavou kroutím nad značkami. Spojení „mimo dopravní obsluhy“, resp. „mimo rezidentů“ apod. potkávám tak často, jako by to snad bylo správně česky. Že to někdo plácne v hospodě, ještě pochopím, ale lidi vyrábějící oficiální značky by snad měli respektovat, že se předložka „mimo“ pojí se čtvrtým pádem… V jedné vesnici tomu ovšem nasadili korunu a nejspíš tak dlouho váhali, jestli napíšou „mimo dopravní obsluhu“, nebo „dopravní obsluze vjezd povolen“, až nakonec napsali „mimo dopravní obsluze“…
Návrat po pěkném asfaltu na Rožďalovice, pak už do lesa na Seletice, Mcely, Loučeň a Lysou. Tam se člověk nejlíp schová před západním větrem, ostatně stejně jako mezi Přerovem a Čelákovicemi po přejetí Labe.
16. června – Nálety roháčů
https://www.strava.com/activities/11669709042
Do Poděbrad jedu tradičně jižní cestou, tentokrát dokonce ještě o kousek jižněji než běžně. V Brodě to ale naopak vezmu na sever na Sadskou a pak zase na jih na Velim. V té mě potěší zmínka, že je uzavřená silnice na Cerhenice. Stejně jsem ji nevyužívala, protože tam jsou dost hrozné kostky. Co jiného by se tam mohlo dít, než že je vytahají a nahradí asfaltem? ;-)
Někde za Sokolčí cítím, že mám měkké přední kolo. Utíká to pomalu, zatím nejsem na ráfku, tak pojedu, dokud to půjde. Přece jen stánek s pizzou má jen do sedmi, to prostě potřebuju stihnout, tam už si tu duši vyměním… Těsně před Poděbradami nakonec přece jen musím vytasit kapesní kompresor a dofouknout aspoň na 60 PSI. Na dojetí ke stánku mi to stačilo a tam už jsem defekt vyřešila.
Z Poděbrad jedu vlastně dost podobně jako včera, spoluprací náhody a live tracku potkávám u Městce Králové kamaráda Milana. Namířeno má do Luštěnic, tak ho tam doprovodím. Konverzujeme o všem možném, když se ale těsně vyhnul srážce s chroustem a postěžoval si, že je to hrozný randál, když mu proletěl kolem ucha, utrousím něco ve smyslu, že roháč by byl ještě větší hukot. Na to mi odpoví, že roháče viděl jednou v životě, a jedeme dál.
Neuplyne ani půlhodina a cestou do kopce do Seletic najednou vidím na silnici roháče. Zastavím a na Milana počkám, konstatuju, že teď už ho vidí podruhé. Tak ho vyfotíme ze všech úhlů, se světlem, beze světla… Pak ho dostrkáme pryč ze silnice a pokračujeme.
Sotva se rozjedeme, zjišťujeme, že to byl nejspíš nějaký slabší nebo zraněný jedinec. Narážíme na další a další roháče, někteří lezou po silnici, jiní létají vzduchem. Teď už Milan opravdu ví, že je to o dost větší hukot než „pouhý“ chroust. Opět ho prý jeden minul hodně těsně. Já jsem před nimi uhýbala jak Neo v Matrixu před kulkami :-) Dosud jsem roháče viděla jen jednotlivě, netušila jsem, že se pohybují v tak velkých hejnech, rojích, stádech, nebo jak se tomu u brouků říká :-P
Pokračujeme skoro stejně, jako jsem jela včera, až do Mcel, kde to vezmeme na Luštěnice. Tam se rozloučíme a já pokračuju po 38ce na Vlkavu, z ní na Všejany, Straky, Milovice a Lysou. V té opět přes Labe a zase přes Čelákovice domů.
17. června – Nic výjimečného, tradiční dvoukilo
https://www.strava.com/activities/11677190079
Dnešní dvoustovka vlastně ani nestojí za řeč :-) Nic výjimečného se nestalo, k žádné zásadní změně trasy taky nedošlo. Vyjela jsem zase pozdě, takže do Poděbrad nejkratší cestou, zpátky „zkratkou“ přes Chlumec a Bydžov, do Prahy po druhé straně Labe přes Nymburk, Lysou, Čelákovice a Brandýs.
18. června – Zákon schválnosti
https://www.strava.com/activities/11685167882
Včera jsem si zapomněla vzít návleky na ruce, po setmění mi byla docela zima. Dneska jsem se soustředila na to, abych je nezapomněla, a samozřejmě na ně nedošlo, protože bylo dostatečně teplo i pozdě večer. No nemůžu říct, že bych byla překvapená. Návleky naštěstí v kapse zas až tak moc místa nezabraly, kdybych si vzala batůžek s péřovkou, štvalo by mě to asi víc :-)
19. června – Na rozhovor do Brna
https://www.strava.com/activities/11696273331
Někdy v zimě mi Marek – zdejší kápo, kdyby někdo nevěděl – navrhl, jestli s ním nepřijedu udělat rozhovor do Brna. Nejspíš si v tu chvíli dělal legraci, ale kdo mě zná, ten ví, že jízdu Praha – Brno – Praha mám stejně na seznamu každoročních tradic. Mám týden dovolenou, má být hezky, dny jsou teď nejdelší… Tak proč to odkládat?
Budík chci rozdrtit na atomy. Jako vždy jsem se do postele dostala dost pozdě, takže jsem ve výsledku spala asi hodinu a půl. Kdybych na dnešek Brno neslíbila, asi bych ho bývala odložila. Vize další probdělé noci mě děsí. Jedna se dá, když se člověk tu předchozí pořádně vyspí…
Chtěla jsem vyrazit ideálně ve čtyři, nakonec se mi to podařilo až před pátou, ale co už, pořád je to asi tak o osm hodin dřív, než bych jela běžně. Jeden Monster do sebe, další dva naředit do bidonů, není čas na hrdinství, po tak krátkém spánku mě ionťák nespasí. A ještě RedBulla do kapsy. Toho krásně zelenýho. Sice bude brzo teplý jako ch… ehm, čajíček, ale křídla mi snad dá i tak.
A sakra, v traťovkové klenotnici mám poslední tyčinku, tak do kapes kromě ní a klasiky v podobě dvou duší, kapesního kompresoru, montpák, peněženky, telefonu, klíčů, powerbanky se třemi různými kabely, záložní blikačky, návleků na ruce a elektrikářské pásky nacpu ještě pytlík gumových medvídků, gel a sušené maso. A pro jistotu žvýkačky a mentolové bonbony jako pomocníky v boji proti mikrospánku. Tomu se nevyhnu, to je mi jasné.
Sotva vyjedu z Prahy, zjišťuju, že fouká z jihovýchodu. Včera sice foukalo ze západu, ale překvapená samozřejmě nejsem… Přece mi nebude foukat do zad. No snad cestou zpátky… Nezastavujeme, máme zpoždění! To mi vydrží někam ke Žlebům, kde už jednak začínám mít hlad, a jednak volá příroda. První zastávka po 85 kilometrech? Budiž, jestli to takhle půjde dál, Brno bude mojí třetí zastávkou. Něco mi ale říká, že to nedopadne.
Od Žleb mě začala strašit cedule varující před uzavírkou za Ronovem, no objíždět se mi to nechce… Tak přibrzdím u chlapíka, který si natíral plot, z čehož jsem tak nějak vytušila, že bude asi místní, a zeptám se ho, jak to tam vypadá. Říká, že na pohodu, že už tam je nový asfalt, jen to ještě neotevřeli. Tak sláva…
Do Ronova opravdu dojedu po novém asfaltu, v něm ale nový asfalt teprve pokládají… Přes vesnici se to dá naštěstí objet boční uličkou, v centru ale skončí a já vidím, že hlavní silnice je rozkopaná ještě daleko za Ronov. Objížďková trasa je značená zpátky, kam už se mi nechce, to bych do toho Brna taky mohla dojet příští týden. Na mapě vidím jakousi silničku vedoucí jen drobnou oklikou souběžně s hlavní správným směrem, tak jí dám šanci.
Zatímco pozvolna stoupám, nevraživě se dívám na hřeben před sebou a doufám, že ta silnička nevede až nahoru. Až nahoru ne, ale moc nechybělo. Když už se konečně začala svažovat zpátky k hlavní, změnila se v takový tankodrom, že jsem si říkala, že jsem snad radši měla kličkovat mezi bagry po té vyfrézované… To bylo ovšem rouhání, protože mě neminulo ani to – tankodrom mě na silnici vyplivl v místě, kde byla ještě pořád rozkopaná. S provinilým výrazem jsem se protáhla mezi dvěma bagry (nebo co to bylo za příšery) a jejich obsluhou a vyskytla jsem se v Třemošnici.
Už jsem docela potřebovala doplnit vodu, tak jsem ocenila přítomnost stánku se zmrzlinou, kde jsem si sice koupila malou zmrzlinu, ale o tu vodu jsem si říct zapomněla :-P Tak tohle byl slušný zásek… Snad to takhle nepůjde dál.
Vodu nakonec doplňuju po dalších 40 kilometrech v Chotěboři. Na okamžité osvěžení tam na ex posílám modrou „zonku“ jako zamlada. Na výjezdu z města ještě fotím „čerta hrajícího šachy“ od Michala Olšiaka a pokračuju vstříc dalším nástrahám kraje Vysočina.
Mám dojem, že jedu furt do kopce, hlavně už mám docela hlad. V Chotěboři jsem se snažila koukat po nějakém kebabu nebo jiném rychlém občerstvení, ale byla to tam samá cukrárna, na sladké už jsem chuť neměla. Ždírec byl marný úplně, tak jsem spoléhala na Žďár. Ještě jsem záměrně jela po cyklostezce, protože jsem předpokládala, že bude obsypaná stánky s párky, klobásami, langoši… A ono nic. Vedla přes les, bylo to tam krásné, ale „chcíp tam pes“.
Ostatně jako v celém Žďáru. To byly samé stavebniny, koupelny, pneuservisy, ale klobásu aby člověk pohledal. Ani na jakémsi plácku s obchody nebyl jediný stánek s něčím k jídlu.
Ze Žďáru už to bylo víceméně dlouho z kopce, v Radostíně nad Oslavou po projetí naprosto chaotické křižovatky nakonec dávám pauzu pod břízou, natlačím do sebe půl pytlíku gumových medvídků a trochu nakrmím i radar. Na sladké už sice nemám chuť, ale na sušené maso také ne, protože už mi zase dochází pití.
Sjíždím do Vídně, samozřejmě ne do té rakouské, a vzpomenu si, že tam byl stánek s vaflemi. Najednou je mi nějak jedno, že nemám chuť na sladké, i po letech si pamatuju, že ty vafle za to přemáhání stojí :-) Jsem nějaká vyřízená, naprosto bez názoru, a tak když po mně prodavačka chce, abych jí z asi tak 30 surovin vyjmenovala, co na tu vafli chci, nic ze sebe nedostanu. Pak vidím pod seznamem řádek o vafli nazvané „dnešní specialita“, tak jen v rychlosti zkouknu, jestli tam není něco „jedovatého“, a poručím si tu. A nechám si doplnit vodu.
V příští vesnici samozřejmě potkávám stánek s kebabem. Na ten už nemám místo. V domnění, že silnice vedoucí podél dálnice by měly mít minimální převýšení, jedu z Velkého Meziříčí po 602ce přes Domašov a Říčany. Někde tam opět doplňuju do bidonů „zonku“ naředěnou vodou, a ještě dostanu jako pozornost podniku zmrzlinu, protože jsem pánovi neprozřetelně prozradila, odkud kam mám namířeno.
Průjezd Brnem je docela peklo. Nejspíš jsem trefila odpolední špičku a všude byla spousta aut. Nezbytná fotka u cedule, pak se ještě probít do centra k „černému monumentu“, nazývanému všelijak, ale oficiálně je to prý orloj. Tam si fotím kolo každoročně, právě v rámci tradice Praha-Brno-Praha. A pak už opravdu zbývalo jen najít v Brně Marka, to přece nebude takový problém, zas tak velké to Brno není :-)
Počítám, že rozhovorem strávíme tak hodinu nebo dvě, nějaký ten pokec k tomu, no předpokládám, že z Brna vyrazím nejpozději v osm hodin. Nakonec se ale zakecáme trochu dýl (aspoň jsme stihli dobít všechny mé přístroje), do toho přišla ještě bouřka a suma sumárum nakonec vyrážím až někdy po desáté. Sice mi byl nabídnut nocleh, ale jsem prostě rozhodnutá to dát na jeden zátah.
Toho začnu litovat už někde před Adamovem. Najednou se mi chce strašně spát – aby ne, když jsem skoro nespala ani tu předchozí noc. Je teprve jedenáct, ale deficit se hlásí o slovo. Snažím se v kapse nahmatat mentolové bonbony, ale mám v nich moc věcí a ruličku nenacházím.
Usínám ale natolik, že radši zastavuju a bonbony hledám pořádně. Když je konečně vyhrabu, zvednu hlavu od kapsy a málem jsem se z leknutí pos*ala! Přímo přede mnou stála uprostřed silnice liška. Zírala na mě, jako by se mě chystala v příštích vteřinách sežrat :-D Na přízračnosti jí nejspíš dodával i kužel mého předního světla. Matně si vzpomínám, že jsem někde četla radu, že se šelmám nemám dívat z očí do očí, ale na to už bylo pozdě. Čuměly jsme na sebe několik vteřin, než se liška odporoučela do křoví. Asi na mně poznala, že bych taky něco sežrala :-)
Běžně pěkná cesta lesem mi najednou připadala strašidelná, v podjezdech pod tratí navíc po bouřce byly louže vody. Z lesa se ozývalo praskání větví jako varování, že já jsem v něm na návštěvě a patří zvířátkům. Ospalá jsem pořád, dávám šanci eukalyptovým žvýkačkám, ty by mě měly aspoň trochu probudit. Ale bude to stačit na dalších 200 kilometrů?
Pozornost nemůžu udržovat ani přemýšlením o trase, tuhle už totiž znám až moc dobře. Vždycky mám ambice vyjet z Brna jinudy, abych si projela něco neprojetého, nakonec ale vždycky jedu tudy, protože je to nejkratší a nejplacatější. Změnu udělám až v Březové nad Svitavou. Jestli k lepšímu, těžko říct… Běžně tam jezdím podél řeky, teď jsem si to zkrátila po hlavní. Ten kopec jsem ale nečekala. Ten stál za to. Jestli mě něco na chvíli probudilo, byl to nejspíš on :-)
Ještě před Svitavami se do mě dává brutální zima a zase se mi chce spát. Žvýkačky už nepomáhají, tak se rozhodnu zkusit štěstí u benzinky. Paní prodavačka je ovšem nekompromisní a s kolem mě dovnitř pustit nechce. Sice je kolem třetí hodiny v noci, ale zrovna u této pumpy je poměrně živo, asi je široko daleko jediná otevřená.
Osazenstvo laviček rozhodně nevypadá dostatečně důvěryhodně na to, abych nechala kolo venku. Asi bych to neudělala, ani kdyby tam nikdo nebyl. To by ta moje krize musela být asi ještě větší. Nakonec tedy jen chvíli posedím na jedné z laviček, ze které mě s kolem nevyhodili, snažím se odpočívat a pošlu do sebe půl pytlíku kyselých gumových rybiček z vlastních zásob.
Jak už to tak bývá, jsem oslovena jedním ze štamgastů. Zvažuju, jestli si ho nepošlu dovnitř pro energy drink, ale nakonec se cítím rybičkami docela probuzená. Ze zdvořilosti mu odpovím na pár dotazů, moc nechápe, uprostřed čeho že mě to zastihl. A poněkud direktivně mi radí, že si mám v Litomyšli najít ubytování a přespat tam. Vysvětluju mu, že to už by byla houby výzva, tak mi dává pár mouder do života o tom, jak mám poslouchat své tělo a nenutit ho být vzhůru, když zjevně nechce, a pokračuju na Litomyšl.
Hlavní silnice bývá běžně celkem masakr, takhle v noci na ní moc aut není. Ale je fakt, že když už něco jede, je to nějaká velká obluda. U Litomyšle potkávám další otevřenou benzinku a znovu zkouším, jestli mě pustí dovnitř s kolem. Tentokrát se na mě usměje nejen štěstí, ale i prodavač, a mám dovoleno se svou Festkou v prostorách benzinky obřadně posnídat. Dobře, ve čtyři hodiny, nebo kolik bylo, běžně spíš večeřím, ale donuty a kakaíčko jsou prostě snídaně i v tuhle hodinu :-) Jeden Monster jako dezert a druhý pro jistotu do bidonu :-)
Najedená jsem, probuzená jakžtakž taky, jen se do mě dala strašná zima. Garmin mi ukazuje 25 °C, ale mé nevyspalé tělo se dožaduje péřovky. Snad ji brzy zastoupí sluníčko. Těch 150 nebo kolik kilometrů už musím nějak zvládnout.
S rozedněním přibývá kamionů a mně už se na hlavní okolo Vysokého Mýta moc nelíbí. Před Holicemi z ní tedy sjíždím a na Pardubice jedu o něco jižnější cestou. U Kunětic se nechám zlákat odbočkou na toho času prázdnou cyklostezku, která mě, světe, div se, provede celými Pardubicemi po poměrně pěkném asfaltu. Jen ten úsek okolo semtínské chemičky je za trest. Ale nechce se mi nic vymýšlet, tak tam prostě jedu. No příště to zkusím po druhém břehu…
Dala bych si zmrzlinu… Ale je mi tedy pořád zima, tak nevím, co by to se mnou udělalo. Přestože už je pár hodin světlo, všechny stánky jsou ještě zavřené. V Rohovládově Bělé na mě po dlouhé době přijde mikrospánek, tak to zkusím na chvíli zalomit v autobusové zastávce. Nemůžu usnout, protože je mi zima. Budu se muset rozplácnout spíš někde na sluníčku…
To jsem vlastně zkusila někde před Pardubicemi a hned jsem měla „na krku“ bezdomovce žebrajícího o peníze. Naštěstí zabrala výmluva, že už u sebe hotovost nenosím. Není to tak dávno, co mi na to jeden ještě drze poradil, kde je nejbližší bankomat.
Zastavuju čím dál častěji. Prakticky kdykoliv se za jízdy „probudím“ z mikrospánku. Ale usnout se mi ani na chvilku nepodaří. Snažím se vždy povzbudit tím, že už to mám domů kousek, ale tělo neposlouchá. Pak mi došlo, co mu chybí… Projíždím Poděbrady… Bylo něco po deváté a já si matně vzpomínám, že pizzař nedávno říkal, že má sice oficiálně od jedenácti, ale bývá tam mnohem dřív… Tak ke svému oblíbenému stánku zajedu a má otevřeno!
Pizzař je nadšený, že jsem výjimečně jeho prvním zákazníkem, když běžně bývám tím posledním. Dávám tradičně dva kousky žampiónové pizzy odhodlaná dojet posledních 56 kilometrů na jeden zátah. To ovšem nedopadlo a ještě někde cestou, už ani nevím, jestli to byla Sadská, nebo Starý Vestec, zastavím v autobusové zastávce na další neúspěšný pokus o šlofíka.
Ač jsem původně předpokládala, že budu doma někdy brzo ráno, nakonec jsem dojela nějak po dvanácté. Co mi sakra trvalo tři hodiny na cestě z Poděbrad?! Asi už jsem na nějaké zastávky zapomněla… Tu poslední jsem udělala na Harfě, kde jsem si nakoupila duše do zásoby.
Chtěla jsem to udělat už asi týden, ale nikdy jsem si nevzpomněla v době, kdy jsem byla poblíž nějakého otevřeného cykloobchodu. A když náhodou ano, neměla bych nákup kam dát. Na ty poslední čtyři kilometry jsem si holt ten pytlík pověsila na řídítka a doufala, že mě nikdo neuvidí :-P Beztak už jsem na nich měla druhý pytlík s koblihami, o nichž jsem neměla tušení, kde jsem k nim přišla :-D
Bylo to náročné jako vždy, ale stálo to za to, tradice je tradice. Tak zase za rok!
20. června – Jen šušeň pro pořádek
https://www.strava.com/activities/11715879947
Sice jsem dnes jela asi 200 kilometrů, ty jsou ovšem započítány do včerejší jízdy. Strava by mi to označila jako nulový den, což přece nemůžu dopustit. Původně jsem měla vizi, že si zajedu aspoň do Poděbrad, ale nějak jsem si ani nestihla nařídit budík, jak rychle jsem po dojezdu z Brna vytuhla. Tak jsem se vzbudila v jedenáct odpoledne…
Pořád jsem nebyla vyspinkaná dostatečně dorůžova na to, abych se pouštěla do nějakých větších akcí. Říkám si, že si radši srovnám denní režim, objedu nějaký šušeň a půjdu zase spát. Jenže to bych po objetí šušně nesměla venku potkat sousedy a jejich „lavičkovou party“…
21. června – Přes Prahu tam a zpět
https://www.strava.com/activities/11718238964
Kdo někdy jel přes Prahu, asi tuší, že my, co v ní bydlíme, se z ní na kole snažíme většinou co nejrychleji vypadnout a městem projíždět co nejméně… Jsou mezi námi ale i masochisté, kteří si průjezd Prahou naordinují jako zkratku. Což o to, kilometry jsem si asi ušetřila, o minutách, natož hodinách, ale asi řeč být nemůže.
Sotva jsem z Prahy vyjela, spustila se pořádná vichřice, naštěstí ze západu, tak jsem toho využila, a byť jsem chvílemi měla problém se na kole udržet, pěkně jsem se s ní popovezla až do Poděbrad. Odpoledne jsem ale měla sraz na západě, tak koukám na radar, kudy se žene ta bouřka, před kterou jsem díky vichřici zdrhla…
Zjišťuju, že jde spíš jihem, tak to pošlu na Nymburk a Lysou. Proti větru se mi ale jede pochopitelně blbě, tak dostanu spásný nápad se před ním schovat do Prahy. Ono by to beztak přes Kralupy bylo o dost delší a jinde Vltavu nepřekonám. Sotva vjedu do Prahy, přichází pořádný průplach. Ne že bych z ní ven netrefila, ale potřebovala jsem nějakou přímou cestu, tak jsem měla zapnutou navigaci. Hlavně kvůli Stromovce a okolí, z té vždycky vyjíždím špatným směrem :-)
Ta mi ale byla dost k ničemu, protože jsem si jednak v dešti nemohla přiblížit displej, jednak mě to stejně z nějakého důvodu pořád posílalo na Plzeňskou, přestože bylo evidentní, že se po ní jet nechystám…
Na sraz přijíždím samozřejmě dost pozdě, ale ono už to u mě asi nikoho nepřekvapí. Někde u Unhošti konečně přestává pršet, mokro je ale pořád. Milé překvapení přichází za Nižborem, kde vyfrézovali hlavní silnici na Hýskov, což mě donutilo jet po cyklostezce po druhém břehu s tím, že holt nějak přežiju ten kousek po šotolině… Žádná šotolina už tam ale nebyla a stezka už je komplet asfaltová! Teď už jen vytunit silničku přes Stradonice… Dojíždím už klasicky po stezce podél vody, pozdě večer už tam bylo docela prázdno.
22. června – Půlnoční zpestření
https://www.strava.com/activities/11715887544
Zase se mi nechtělo z pelechu, zase jsem do Poděbrad jela jednou z nejkratších cest… Z nich jsem nějak spontánně vyrazila na severovýchod prozkoumat místní silnice, jejichž stav byl v posledních letech dost žalostný. Co kdyby mi náhodou uniklo, že na některé z nich položili nový asfalt? Když to zkrátím, neuniklo mi nic :-D Tankodromy jsou tu pořád stejné a „nadějné“ polní asfaltky s pěkným povrchem většinou končí někde u hnoje.
Hlavou kroutím nad „silnicí“ od Běchárek na Běchary, která byla v tak strašném stavu, že ji „opravili“ tím, že ji komplet zasypali štěrkem… Oproti tomuto experimentu mi najednou tankodrom z Kopidlna na Ledkov připadal jako poměrně hladká silnice :-)
Pokračuju už tak nějak standardně – Libáň, Dětenice, Prodašice, Mcely, Loučeň… Namířím to na Lysou, a když už mám zapnutého autopilota s tím, že už se domů nějak doplácám, přijde půlnoční zpestření. V autobusové zastávce v Ostré vidím sedět cyklistu se silničním kolem, v duchu si říkám, jestli tam jen odpočívá, nebo jestli třeba nemá nějaký problém…
Vyhodnotím to tak, že asi odpočívá, a jedu dál, pak se mi to ale rozleží a říkám si, že kdybych o půlnoci měla někde problém já, někdo kolem mě projel, a ani nezastavil, asi bych byla dost naštvaná… Tak to přece jen otočím a kluka se zeptám, jestli je všechno v pohodě. Dozvím se, že ano, že tam jen svačí, že za sebou má dlouhou jízdu a nabírá síly na poslední kilometry. Chystám se tedy pokračovat, ale přichází dotaz, kam jedu, a když to zkrátím, po krátkém rozhovoru zjistíme, že můžeme jet příštích 30 kilometrů společně. To také učiníme a aspoň se potmě sami tolik nebojíme :-)
V Jenštejně svého „bodyguarda“ zanechám a dojíždím už opravdu na autopilota. Z tohoto módu mě vytrhne až křižovatka u Bulhara, kde jsou vypnuté semafory a vládnou tam zákony džungle. Sice jsem na hlavní, ale ostatním je to tak nějak jedno. Holt jsem menší a zranitelnější, tak prostě chvíli počkám… No na to, že jsou skoro dvě večer, je pořád solidní provoz!
23. června – Neplánovaně společenská jízda
https://www.strava.com/activities/11724130475
Teda ne že bych absolvovala nějakou davovou záležitost, jen jsem cestou do Poděbrad potkala několik známých. Napřed jsem potkala na 12ce jednoho ze svých nejvěrnějších followerů Oldu, na hlavní silnici moc nebyl čas na pokec, tak jsme na sebe jen mávli. Hodinu poté jsem vystalkovala českobrodskou partu na zahrádce hospody. Prohodili jsme pár slov, ale ani tam nebylo času nazbyt, na dojetí z Brodu do Poděbrad mám necelou hodinu, to je tak akorát. Pro jistotu hlásím pizzaři, že přijedu až těsně před zavíračkou, aby mi dva kousky žampiónové pizzy schoval :-)
Mimochodem je vždycky dobrá loterie někoho přes live track „pronásledovat“ ve chvíli, kdy se někde na delší dobu zastaví. Na Garminu není poznat, jestli je na dané adrese hospoda, nebo jestli je jen u někoho na návštěvě :-) Ale co už, kdyby mě „stopa“ zavedla k „uzavřenému“ objektu, prostě pojedu dál :-)
Nějak se nemůžu rozhodnout, kudy pokračovat z Poděbrad, kousek ještě jedu na severovýchod. Cestou do Činěvsi přemýšlím, kudy to vezmu zpátky, severní vítr rozhodl, že zpátky pojedu jihem, přece se nebudu plácat proti větru z Chlumce na Bydžov. Nakonec z něj tedy jedu na Týnec a přes Svatou Kateřinu a Starý Kolín k 38ce.
Před Kolínem opět vybočím ze svého matrixu a nejedu ani po 12ce (tam už jsem přece dneska byla, nemůžu jet stejnou cestou!), ani delší a placatější cestou přes Velim a Pečky. Opět „zavelel“ severní vítr a vzala jsem to po 125ce na jih s tím, že domů dojedu po Kutnohorské. Docela mě překvapilo, že to na ten jih moc nejelo, ale ono je to asi celou dobu mírně do kopce. Jezdívám to obráceně a většinou to tam frčí pěkně :-)
24. června – Romantika jako prase
https://www.strava.com/activities/11731222753
Jedna z tradičních cest z práce, trasu netřeba specifikovat :-) Ovšem kdo v těchto dnech nejezdíte pozdě večer, o hodně přicházíte. Kouzelné jsou nejen západy Slunce, ale i východy Měsíce. Fascinuje mě, jak se vždy znenadání na obzoru objeví ta velká rudá „koule“, která bohužel velmi brzy vybledne a opticky se zmenší. Postupně ho ubývá, i tak ten pohled stojí za to. Fotku bohužel nemám, to telefonem prostě nezachytím, to se zkrátka musí vidět na vlastní oči :-)
25. června – Konec dalšího tankodromu
https://www.strava.com/activities/11739982606
Kdybyste mě před nějakými pěti lety vyzvali, abych s vámi jela tuto trasu, nejspíš bych vás poslala někam hodně daleko. Odmítla bych jet po tankodromu z Čelákovic do Přerova, asi i po tom z Neratovic na Jiřice, za prd to stálo i z Jiřic na Novou Ves, z Měšic na Hovorčovice a koneckonců i přes Třeboradice… A není to tak dlouho, co byl dost strašný asfalt i z Dubče do Běchovic, cesta přes les z Klánovic do Úval také není asfaltová moc dlouho… Posledním přírůstkem mezi novými silnicemi je úsek 331ky ze Sojovic na Dvorce, který otevřeli minulý týden. Tam už to opravdu nový asfalt chtělo.
Všechny tyto silnice se za posledních přibližně pět let dočkaly nového koberce a další se podle cedulí chystá mezi Kostelcem a Mratínem a Kostelním Hlavnem a Hlavencem. V posledních týdnech se asfaltuje jako o život. Že by měli asfalt v akci v Globusu? :-) Budeme to tu mít krásný! Až si jednou budu stěžovat na středočeské silnice, připomeňte mi tohle kilíčko po práci. Stav silnic se opravdu zlepšuje.
26. června – Lidi, používejte mozky…
https://www.strava.com/activities/11750308344
Netuším, co se to na těch silnicích a cyklostezkách dneska dělo, ale přišlo mi, že tahle cesta z práce byl jeden velký bizár. Už po pár kilometrech v Žitné jsem kroutila hlavou nad týpkem, který jel bez helmy. Navíc střídavě po silnici a střídavě po chodníku podle toho, jak zrovna stála auta nebo co padlo na semaforu. Osobně bych bez helmy nejela ani kilometr uprostřed noci po prázdné cyklostezce přes les, natož v odpolední špičce po silnici mezi kolonami v centru Prahy. Řídítka přes celý jízdní pruh, no není divu, že to při jednom manévru narval do kontejneru na plast. Nejbližší auto ani nemuselo zastavovat, protože v té koloně stejně stálo, týpek se navíc poměrně rychle zvedal, tak jsem se do záchranné akce nemíchala. Pevně doufám, že se chlapík poučí a příště už si tu helmu vezme.
Bavorák oprasivší rozjetou tramvaj už mě ani nepřekvapil, ti mají přednost přece všude. A dvě baterkářky jedoucí po cyklostezce u Zdic vedle sebe, jako by jim patřila? No comment. A pes bezprizorně pobíhající po Hýskově, který bez páníčka vypadal celkem spokojeně. V Nižboře mi pro jistotu ještě skočilo do cesty dítě, které se do té doby naprosto nehybně schovávalo před deštěm pod stromem. Ale zrovna v tu chvíli se rozhodlo přeběhnout stezku za svým kamarádem, který se schovával pod stromem na druhé straně stezky…
27. června – Se zelím, nebo se šípkovou?
https://www.strava.com/activities/11756464666
Dnes jsem se na základě meteoradaru rozhodla opět pro západ. Dešti jsem se sice vyhnula, ale nakonec přišly možná ještě horší věci. Zaprvé se mi pořádně neuložil záznam! Asi tušíte, že to je pro mě skoro jako konec světa, zvlášť když jsem jela trasou, kterou běžně nejezdím a asi hned tak zase nepojedu…
Záznam mi končí v Letech, ze kterých jsem pokračovala na Rovinu, Hlásnou Třebaň a Karlštejn, oproti standardnímu matrixu jsem v Srbsku odbočila na kopec přes Hostím. Okolo Svatého Jana pod Skalou jsem jela na Loděnice, kde tedy nebyl nic moc asfalt, ale místa tam byla krásná. Taková úzká malebná silnička, a ani to nebylo moc do kopce, což je v těchto místech skoro zázrak.
V duchu si říkám, proč tudy nejezdím častěji… A přesně v tu chvíli mi do cesty naběhlo asi třicet chrochtajících důvodů, proč tudy častěji jezdit nebudu! :-D To stádo pořád nekončilo a já jsem váhala, jestli to otočit a zdrhat, nebo zůstat stát na místě a tvářit se, že tam nejsem. To šlo s plamenometem na mých řídítkách dost těžko, ale snaha byla. A tak se stalo, že stojím potmě úplně sama pár metrů od početné rodinky divokých prasat a čumím na ně jak tele na nový vrata. nesebrala jsem odvahu ani na vytažení telefonu kvůli fotce.
Součástí stáda bylo i dost úplně malinkých selátek, o to víc jsem se bála, že svou přítomností některou z jejich maminek naštvu… Dusot nakonec ustává, já ale bohužel vím, že minimálně jedno prase zůstalo na původní straně silnice a vydalo se podél ní směrem, kam jsem měla v úmyslu pokračovat. Následuje bobřík odvahy… Vesnice už není daleko, tak se rozhodnu pokračovat a neustále pošilhávám doprava, jestli už se zatoulané prase neodhodlalo silnici přejít. Naštěstí pro mě už jsme se nesetkaly a do Loděnic vjíždím sice rozklepaná a s husí kůží, ale celá.
Pokračuju na Chrustenice a Nenačovice, v lese za nimi jsem po čerstvém zážitku dost nervózní, naštěstí tam potkám jen jednoho zajíce a spoustu šneků. Tady asi přece jen pršelo. Přede mnou se rýsuje vesnice, čekala jsem Rudnou, ale byly to Úhonice, je mi to teda vlastně jedno, tak z nich jedu na Ptice, odkud se ještě vydám prozkoumat odbočku na Svárov (testem neprošla, je to hrozný tankodrom) a v Unhošti už najíždím do svého tradičního matrixu na Červený Újezd, Břve a Sobín. Sjezd do centra po Plzeňské a přes Příkopy domů.
28. června – Výjimečně mezi lidi
https://www.strava.com/activities/11763169913
Každoroční akce pořádaná Festkou. Výlet do Karlových Varů na zahájení festivalu. Loni jsem měla trochu problém balíku stačit, tak jsem z toho právem nervózní. Nehledě na to, že loni jsem se asi trochu víc vyspala. Za první dílčí úspěch tedy považuju vstát a být včas na startu. Tentokrát se jede ve dvou skupinách a raději jsem se nechala zařadit do té pomalejší, což ovšem znamenalo dřívější sraz. Aspoň jsem měla pojistku pro případ, že bych sraz nestihla – o 45 minut později startovala rychlejší parta.
Nějakým nedopatřením jsem sraz stihla, jeden energy drink v sobě, další dva v bidonech – prostě jsem se rozhodla, že cestou neusnu :-) Na srazu ještě rychle převlíct dres za „týmový“ a vyrazit… V lese mě ale čeká šok, naštěstí o dost příjemnější než včera – po pěšince se přiblíží běžkyně, ve které poznávám svou kolegyni! Tak se v údivu pozdravíme a dlouho se vzájemně nezdržujeme, přece jen se uvidíme v pondělí. A v úterý. A ve středu…
S pomalejší skupinou se mi jede celkem dobře a mám dobrý pocit z toho, že se na mě na rozdíl od loňska na každém druhém kopci nečeká. V pelotonu panuje dobrá nálada, potkávám lidi, se kterými jsem se na stejné akci poznala před rokem, ale i nové tváře. Jako jediná žena v balíku si pozornost užívám, občasné pozice na špici ovšem ušetřena nejsem :-) Vzhledem k volnému tempu mi to ale nijak nevadí.
Asi na 90. kilometru nás dojíždí rychlejší skupina. Zrovna jsme s jedním klukem vepředu a tohle je vysvobození :-) Dva z rychlejších to vezmou za nás a my řešíme dilema, jestli přišlápnout a pokusit se za nimi udržet, nebo dál bojovat s protivětrem sami. Zuby nehty se držíme, jen konverzovat jako dosud už moc nezvládáme :-) Vlastně už si nezvládáme ani hlídat lidi za sebou, a tak na občerstvovací stanici s údivem zjišťujeme, že jsme dezertovali a zbytek pomalejší skupiny jsme někde ztratili, stejně jako pár unavených kusů z té rychlejší.
Po krátkém obžerství uprostřed louky pokračujeme na Vary všichni pohromadě. Je nás hodně, tak se nám docela daří probíjet se davy. Pózovačka na červeném koberci a trochu chaotické rozloučení. Trochu zoufale v pulzujícím městě hledáme dodávku, která nám cestou tam vezla věci, abych si z ní mohla vzít, co potřebuju na cestu zpět. Co to asi bylo? Samozřejmě dvě plechovky energy drinku a pytlík gumových žížalek :-D
Rozloučím se s kluky, poděkuju za super akci a vyrážím domů. Hezky „zkratkou“ přes Kadaň, bude to tam placatější. Kolem nádrže na Žatec a Louny… Z těch už se mi to nechce prodlužovat podél Ohře, což byla ovšem zásadní chyba. Přímou trasou přes Peruc a Šlapanice si přidám nejen tankodromy, ale i nějaké ty kopce. A jeden trapas jako bonus!
Už jsem byla na suchu, marně jsem vyhlížela nějaký stánek nebo hospodu, kam by se dalo aspoň nějak dovnitř vzít kolo. Žatec nic, Louny nic… V dalších vesnicích už jsem ani nic nečekala, ono už bylo i dost hodin. Když vtom se objevila otevřená hospoda! Nápis „Poštovická hospůdka“ nade dveřmi, rozsvíceno, u okna paní s pivem a cigaretou… V duchu si říkám, že tam asi moc neřeší nějaká nařízení, ale vodu prostě potřebuju.
Vezmu za kliku a vejdu i s kolem, to nechám v chodbě a nesměle otevřu další dveře. Uvnitř to moc jako v hospodě nevypadá, tak trochu znejistím a (asi) manželského páru se zeptám, jestli jsem tam správně v hospodě. Dozvím se, že „hospoda už je zavřená“, nicméně se zeptají, co bych potřebovala. Tak jim řeknu, že vodu nebo něco jiného k pití, tak nakonec vyfasuju nějaký rozpustný nápoj.
V rámci zdvořilostní konverzace ze mě dostanou, že jedu trasu Praha – Karlovy Vary – Praha, což nějak nemůžou pobrat :-) Já se naopak dovídám, že hospoda není zavřená třeba od deseti, jak jsem původně pochopila, ale už několik let! A pomalu mi dochází, že jsem těm lidem prostě normálně vlezla do bytu… Utěšuju se tím, že když mají nad vchodem pořád nápis „hospůdka“, asi nebudu jediná, komu se to stalo… Tímto těm dobrým lidem ještě jednou děkuji za doplnění tekutin i za to, že na mě nezavolali policajty :-) Něco mi říká, že ten barák asi začnou na noc zamykat :-)
Pán mě varoval, že na mé plánované trase je několik uzavírek, to se mám ještě na co těšit… Naštěstí je všechny v pohodě projedu, na té první u Kralup se mě ještě jeden řidič ptal, jak to tam vypadá, tak jsem ho ujistila, že to asi projede. No zpětně mi došlo, že jsem si nebyla úplně jistá, jestli třeba někde nebyly zákazové značky a zábrany moc blízko u sebe, ale žádná díra, ve které by se ztratil i s autem, tam nebyla…
Úsek Klíčany – Zdiby už byl také skoro hotový, rozkopaný byl jen „hraniční“ kruhový objezd a pak už byl nový asfalt. A žádná auta :-) Pak už se jen probojovat přes Prahu, což pozdě večer až takový problém nebyl, a upadnout do postýlky.
29. června – Vyspinkat se do růžova
https://www.strava.com/activities/11771186974
Spánkový deficit se ozývá ve velkém. Sice se vzbudím už ve dvanáct, ale po snídani si tělo říká o další spánek. A to dost neúprosně, usnula jsem na gauči. Po probuzení si dám další snídani – první jídlo po probuzení je vždycky snídaně, ne? :-) Vzpomenu si, že bych mohla ještě před vyjetím dát aspoň trochu dobít přední blikačku, tak ji odnesu k posteli, kde mám nabíječku, a… Po dalším probuzení si dávám další snídani :-)
Najednou je pět hodin a mně je jasné, že pizzu v Poděbradech už dneska nestihnu. Motivace vyrazit na kolo je zase o něco nižší :-P Ale to bych to nebyla já, abych si nějakou nenašla :-) Aspoň třeba vyčmuchám nějaký nový stánek, který jsem dosud kvůli tomu s pizzou v Poděbradech ignorovala.
Fouká z jihovýchodu, tak dostanu blbý nápad vyrazit směrem k Sázavě, kde se před větrem schovám. Před Žernovkou se snažím kličkovat, jak to jen jde, abych proti větru nejela přímo. Pak už opravdu zapluju do lesa. A vzpomenu si na jeden ze svých dříve oblíbených stánků v osadě Hruškov mezi Hradcem a Stříbrnou Skalicí. Moc šancí, že bude ještě po osmé hodině mít otevřeno, mu nedávám.
Překvapil a otevřeno měl. Sice už docela vyžráno, ale hermelín a RedBulla jsem ještě dostala. Pokračuju do Sázavy a cestou na Talmberk už začínám litovat snah se schovat v lese, protože je tam tma jak v pytli už krátce po deváté. Na kopec nad Rataje se mi moc dobře nejede, asi ty Vary přece jen v nohou trochu cítím. Od Ratají už ale pokračuju s větrem v zádech, tak to jede pěkně. Navíc víceméně z kopce. Jihovýchodní vítr sice postupně slábne, i tak mě ale domů dostrká. V kolik, se radši neptejte… Tma ještě byla :-)
30. června – Důkladně propláchnuta
https://www.strava.com/activities/11778655518
Dneska už do těch Poděbrad prostě pojedu. Na odpoledne varují před „velmi silnými bouřkami“, tak si budík ambiciózně nařídím na desátou. Udělám s ním ovšem rychlý proces a z postele se hrabu někdy po jedné. Tak holt zmoknu no… Do kapsy si přibalím šusťákovku, která je většinou zárukou toho, že pršet nebude. Nebo naopak bude, ale takovým způsobem, že už je jedno, jestli jsem ji měla, nebo ne.
Ať koukám, kam koukám, všude je modrá obloha, maximálně drobné bílé načechrané mráčky. Co to mleli o bouřkách? V Poděbradech dávám pizzu, vyrazím z nich na východ, kde ovšem vidím velký černý mrak a říkám si, že to asi bude to, před čím meteorologové varovali. Měním kurs a beru to na Nymburk a z něj na SSV. Po 32ce na Kopidlno s tím, že za ním se podle mraků rozhodnu, jestli pojedu „klasicky“ na Osenice, Rokytňany a Domousnice, nebo jestli to vezmu jižnější cestou na Prodašice, Mcely a Loučeň.
Vyjíždím z Libáně a vtom to přijde. Rozhodnout už se nestihnu, apokalypsa přichází ještě dřív, než se mé možnosti rozvětví. Zvedla se strašná vichřice, až ty kroupy lítaly skoro vodorovně. Měla jsem strach, že mě to sestřelí z kola, tak jsem se schovala pod strom. Jenže to bych to nesměla být já, abych nezačala vymýšlet ty nejčernější scénáře, které zahrnovaly to, že vichřice ten strom zlomí. Zrovna zdravě nevypadal…
Schovávat se na závětrné straně jsem tedy vyhodnotila jako špatný nápad a radši jsem jela dál. Sice jsem „cestovala“ po celé šířce silnice, ale řidiči byli shovívaví. Takhle jsem aspoň měla šanci, že z toho nejhoršího buď vyjedu, nebo dojedu do příští vesnice dřív, než to skončí, a budu se tam moct někde schovat.
Než jsem vjela do Kozodírek, kroupy ustaly a změnily se v „pouhý“ déšť, tak už nezastavuju a jedu dál ve snaze mraku ujet.
Projíždím Dětenice, kde se na terase zavřené cukrárny schovávalo asi pět bajkerů, no koukali na mě jak na exota, že v tom drobném deštíku jedu. Podle stavu oblohy se rozhodnu poslat to „mezi mraky“, takže ani na Mcely, ani na Domousnice, ale zlatou střední cestou na Ledce. Přes ty když jsem před lety jela poprvé, osvítil mě duch svatý a konečně mi došlo, že příjmení Janka Ledeckého nejspíš opravdu nevzniklo žádnou zkomoleninou Ledče nad Sázavou :-)
Pršet nepřestává, deštík už je ale opravdu drobný. A mně už je to stejně tak nějak jedno, protože mám jezírka v tretrách, čerstvě umyté kolo zas*ané jak jetel a sama mám cop zralý na ždímání. Aspoň jsem si po dlouhé době projela trasu Ledce – Dobrovice a zjistila, že tam z velké části udělali nový asfalt. Tam už to bylo potřeba. Jen ty šikmé koleje, které ani nikam nevedou, tam pořád zůstávají nejspíš ve funkci retardéru.
Z Dobrovic najíždím na 38ku, po které už toho takhle pozdě ani moc nejezdí. A už na ní jsou vidět i suché fleky. I tak z ní sjedu už první odbočkou na Brodce. V Benátkách oslovím snědého pána sedícího před stánkem s kebabem, jestli mi ještě prodá něco k pití, tak vyfasuju nějaký nounejm energy drink a jedu po 610ce na Starou Boleslav.
Z té se mi nechce ani po kostkách na Brandýs, ani mou obvyklou zajížďkou přes Všetaty a Kly, tak to pro změnu pošlu na Lysou, když je ten nový asfalt mezi Sojovicemi a Dvorci. Přejedu Labe a přes Čelákovice a Zeleneč zamířím do Prahy, kde mě čeká ještě bonusový slejvák.
Myšlenka, že už jsem skoro doma, mi moc platná není, z Horních Počernic, kde jsem do Prahy vjela, to přece jen bylo ještě asi 15 kilometrů… Ano, přiznávám, ten dojezd už mě nebavil :-) A přistihla jsem se i při myšlence, jestli bych na Černém Mostě třeba ještě nestihla poslední metro. Ale stejně už jsem byla (zase) durch, tak už to nemělo smysl.
„Když to shrnu, červen byl sice o den kratší než květen, ale hranici 5000 kilometrů jsem opět překonala. Nejlepším měsícem vůbec byl v tomto ohledu loňský červenec se 5678 kilometry. Na těch 6000 samozřejmě pomýšlím, ale to bych musela začít o pár hodin dřív vstávat… Na to, že v červnu poměrně dost pršelo, si myslím, že můžu být s kilometry spokojená.“
- Pohyb bez bolesti. Proč vaše chodidla trpí a jak to změnit?
- Přestaňte brzdit a naučte se běhat z kopce jako profesionál
- Test: proč běžci milují Mizuno Wave Daichi 8? Zjistěte, jak tyto boty změní váš běh
- Tajemství keňských šampionů. Proč běhají rychleji než ostatní a svět jim kouká na záda?
- Ze sedla, nebo v sedle? Jak nejlépe jezdit na kole v kopcích
2 komentáře
Vám asi pěkně hráblo, amaterská cyklistka s nájezdem 50 000km za rok , to znamená cca140 km každý den opravdu každý den,čas cca 5 hodin každý den v létě v zimě.přez zimu je světlo cca 8-9 hodin a chodila do práce!!! Já jsem závodil cca 7 let Král Šumavi do 60 sátého místa, chodil do práce a dal jakš takš 16 000 km, doma jsem nevyměnil ani žárovku protože nebyl čas. Tak neblábol o amatérce!!!!!!!!!!!!!!!
S těmi doplňkovými značkami je to nějak mimo. Když tedy mimo plus 4. pád, tak obsluhu, ne?