Vánoce v Sydney: vedro, běh, světýlka a perníčková magie

Vánoce v Austrálii mě donutily změnit úhel pohledu. Foto: Laura Alluri

Do Austrálie jsem přiletěla koncem října a ocitla se přímo v epicentru sváteční sezóny. Překvapilo mě, jak se místní tradice liší od těch českých, a zároveň jsem objevila kouzlo, které jsem na Vánoce nikdy moc neprožívala. Hrdě jsem se vždy hlásila k týmu Grinch, ale letos se mě opravdu dotkl duch Vánoc. Celé to šílenství jsem musela prokládat jógou a pravidelnými běžeckými tréninky, abych si udržela balanc. Připravte se na cestu plnou barev, vůní perníčků a letního vánočního šílenství v Sydney.

Halloween Down Under

Do Austrálie, jak už víte z první kapitoly deníku, jsem dorazila na konci října, kdy tu vládl Halloween. Překvapilo mě, že tady nemá tak silnou tradici, jak bych čekala – alespoň ne v mé rodině. Samozřejmě ale záleží na každém, jak k tomu přistoupí. Děti tu chodí koledovat podobně jako v Americe. Obecně prý platí, že pokud je dům ozdobený, jeho obyvatelé jsou vybaveni sladkostmi a připraveni na trick or treat, tedy na koledu.

Haloween v Austrálii. Foto: Laura Alluri

Listopad je takové přechodové období. Někteří Australané začínají zdobit své domy už v této době, protože většina z nich Vánoce opravdu miluje. Není se čemu divit – mají je v létě (a já jsem stoprocentně tým léto). Ale mají tu prý ještě jedny v zimě, tedy v červenci.

S prosincem to všechno vypuklo naplno. Ozdobené ulice, osvětlené domy i nákupní centra, do kterých dorazil Santa Claus. Místní děti Santu Clause milují, a proto je pro ně možnost ho navštívit, posadit se mu na klín a pošeptat všechna svá přání stejně důležitá jako v Čechách psaní dopisu Ježíškovi. Rodiče či prarodiče tomu pečlivě přihlížejí a doma si pak rozšiřují sbírku fotografií svých ratolestí se Santou z jednotlivých let.

Tým Grinch

Vánoce jsem nikdy moc neprožívala, možná i proto jsem se ocitla přímo v jejich epicentru. Přijde mi to jako takový paradox života – nebo spíš zákon: co odmítáš, to přitahuješ. Moje australská rodina je miluje, a tak mě už od listopadu každý den vítalo osm vánočních stromečků a barevná světýlka vinoucí se po obvodech domu. Když jsem tuhle blikající show viděla poprvé a ovanul mě vánek teplého letního vzduchu, mé grinchovské srdce jako by začalo roztávat.

Vánoce v mém životě byly vždy spojené se spoustou stresu, velkým množstvím práce, uklízením, vymýšlením a nakupováním dárků – a také s otřesnou zimou. Byla to prostě další velká povinnost, která si vyžadovala energii navíc. Tady jsem si ale hluboce uvědomila, že jsem Vánoce vnímala negativní optikou. Ale každá mince má dvě strany. A tak jsem se rozhodla dát Vánocům druhou šanci.

Vánoční terapie začíná

Na začátku prosince nás čekala rodinná vánoční party, na které se mělo sejít všech patnáct členů rodiny. V Austrálii je běžné, že se širší rodina sejde s předstihem a společně oslaví blížící se Vánoce. Je to i praktické, protože samotné vánoční svátky jsou pak spíš o oslavách v úzkém rodinném kruhu. Rodina je v Austrálii opravdu velmi důležitým pilířem – v tom je to stejné jako v Čechách. Jen tady jsem to vnímala zase trochu jinak, možná i proto, že moje česká rodina byla v tomhle ohledu trochu specifická. Ale o tom třeba někdy jindy.

Vánoční party byl pro mě jako takový „trial“ (na zkoušku). Členové rodiny si dávají drobné dárky pod stromeček, jen tak pro radost. A to byla moje chvíle. Nejde prý o velké dary, ale o drobná gesta – a hlavně o nápad. A jestli je něco moje silná stránka, pak je to kreativita.

Perníčková magie

Během svých běžeckých tréninků jsem tedy pustila uzdu kreativní mysli a přemýšlela, čím bych mohla všechny potěšit. „Co je na Vánocích nejdůležitější?“ ptala jsem se sama sebe. Čas, kdy se rodina sejde u dobrého jídla a pití v krásně nazdobeném domě. Říkala jsem si, že by to chtělo přesně tohle, jen ve zmenšené verzi – takový X-mas kit. Nakonec jsem sehnala krásné vánoční hrnečky se vzorem zimního domečku a perníčků v K-Martu (takový australský Primark). Přidala jsem čerstvý sypaný australský čaj a tradiční červeno-bílé peprmintové lízátko. Vrcholem všeho byly perníčky, které jsem sama upekla. A právě tohle byla moje vánoční terapie.

Perníčky, kreativita a radost z maličkostí. Foto: Laura Alluri

Překvapila jsem samu sebe, kolik času i energie jsem do pečení perníčků vložila – a navíc mě to opravdu bavilo. První pokusy o zdobení sice vypadaly hrůzostrašně, ale praxe dělá mistry. Nakonec se mi povedly obstojné perníčky, které všem chutnaly. Nejvíc mým synovcům, což mi dodalo velkou motivaci upéct další várku. Ta byla mistrovským dílem mého dosavadního pečení – přehlídka perníkových mužů v červených lacláčích s knírkem ve stylu anglických gentlemanů. A vlastně mi došlo, že přesně o tom Vánoce jsou – dělat si navzájem radost. Nejde o veledary, dárky na splátky, stres ani fronty v supermarketech.

Komínový paradox Santy Clause

A pak to přišlo naostro – Santa Claus se měl spustit komínem. Nebylo mi úplně jasné, jak to se svou nadváhou dokáže, ale prý má magický prášek, který mu pomůže udělat kouzlo, řekl mi strýc :-), když nechával na verandě mrkev pro soby a mléko a sušenky pro jejich majitele.

Na štědrý den jsme měli klasickou rodinnou večeři, která se skládala z tradiční vánoční šunky s tzv. glaze, sladko-kořeněnou polevou, a mangového dipu s cibulkou a chilli, který byl překvapivě velmi dobrý. Na menu byl také salát s italskou šunkou, potato bake se sýrem a asijské nudle. Máme v rodině členy s italskými i asijskými kořeny, proto vánoční tabule obsahovala také tato jídla. A za české kořeny nechyběl tradiční bramborový salát. No a co se týče dezertů, hvězdou byla moje milovaná pavlova (tradiční australský dezert) s passion fruit, jahodami a borůvkami od tety, vánoční čokoládový dort a druhá várka mých perníčků s knírkem.

Australsko-mezinárodní vánoční hostina. Foto: Laura Alluri

O pár dní později jsem také měla příležitost ochutnat vánoční pudink – hutný čokoládový dezert se sušeným ovocem namočeným v rumu či brandy, ořechy a vánočním kořením zalitý tradičním krémem, kterému říkají custard. Dal by se připodobnit k vanilkovému krému – šodó. Můj strejda ho miluje. Tahle tradiční pochutina mi přivodila gastro demenci takového typu, že jsem to na druhém odstavci své knihy zalomila sedící v posteli a spala až do rána :D.

Kalorie sem, kilometry tam

Během vánočního šílenství jsem se soustředila také na balancování – aneb calories in, calories out. Snažila jsem se proto svátky prokládat pravidelnou jógou a běháním. Přece jen jsem poprvé v životě prožívala Vánoce v létě, a tak jsem toho chtěla využít.

V Austrálii se nejlépe běhá ráno nebo večer, aby se člověk vyhnul největšímu vedru. Je to podobné jako během českého léta. Mně vyhovují spíše rána, kdy mám po výživném spánku čerstvě nabité baterky. Nově si ráno před během dávám alespoň banán jako rychlý zdroj energie, abych neběžela úplně na lačno. Snažila jsem se pravidelností nevypadnout ze cviku. To mě vždycky na české zimě štvalo – že jsem o svou letní, vydřenou formu postupně přišla.

Ale je to přirozený proces těla, které se na zimní měsíce více stahuje do sebe, stejně jako se to děje v přírodě. Často jsem proti tomuto cyklu bojovala a snažila se jet bomby i v zimě. Došlo mi ale, že tímto pomyslným plaváním proti proudu se zbytečně vysiluju.

Až když jsem ten fakt přijala – že se moje tělo na zimu přirozeně obaluje tukem – výrazně se mi ulevilo. Moje zimní strategie tedy spočívá v tom, že aktivitu přizpůsobuji zimním podmínkám, respektuji své tělo a mozek „krmím“ faktem, že jde o přirozenou součást cyklu.

Byla jsem hodně zvědavá, jak bude moje tělo reagovat na dvě léta po sobě, která nyní prožívám (Praha červen–září, Sydney prosinec–březen). A opět se mi potvrdilo, že tělo je skvělý nástroj, který s tím nemá vůbec žádný problém. Jeho největším nepřítelem je naopak přechytračená hlava – aneb jak praví jedno moudré buddhistické učení: „Největší bojovník je ten, který překonal sám sebe.“

Letní Vánoce jsou mnohem víc balanc-friendly. Foto: Laura Alluri

New Years Eve

Bujaré prosincové oslavy zakončil legendární ohňostroj u Sydney Opera House a Harbour Bridge, do kterého stát New South Wales, ve kterém se Sydney nachází, každoročně investuje přes 110 milionů korun (7–8 mil. AUD). Letos jsem se rozhodla vše sledovat z pohodlí obýváku mé milované australské rodiny.

Novinkou pro mě bylo, že se konají dva ohňostroje. Jeden kolem 21:00 je spíše verze pro děti. Druhý, tradiční, se koná o půlnoci. Letos trval 12 minut a jeho dominantou byla světelná show nad Harbour Bridge, který občas žije ve stínu své architektonické sestry – Opera House.

Celý večer doprovázel novoroční koncert, na němž vystoupily velké australské hvězdy. Takže jsem se i kulturně edukovala. Potěšilo mě, že nejslavnější australská zpěvačka Casey Donovan, která se zde objevila, má své kořeny v původním australském obyvatelstvu (Aboriginals). Australani berou původní národy jako sobě rovné. Jejich vlajka se na Harbour Bridge tyčí hned vedle té australské a mají své zastoupení i ve vládě. Tento přístup – všichni jsme si rovni – je něco, co na Austrálii miluju nejvíce.

No a pak to přišlo – půlnoc v Sydney. První půlnoc na světě nastává na Chatham Islands na Novém Zélandu, kde je oproti Praze +12 hodin, a hned poté následuje Sydney, které je oproti Praze +10 hodin. V Čechách tedy byla půlnoc Sydney v 10:00 dopoledne, takže všechno bylo pěkně vypočítané. A ještě před obědem dorazila krásná přání z Čech.

Vše nejlepší do nového roku i vám! Foto: Laura Alluri

Fun Facts: Zvířátka v Austrálii

Před odjezdem do Sydney jsem dostala nejen od svých přátel snad tisíc varování a jako bonus několik reels s pavouky lezoucími z bot či toalet. Podle obav některých lidí to vypadalo, že mě všechna ta havěť přijede přivítat už na letiště. Myslím si, že média to dost přifukují.

Je pravda, že v Austrálii žijí nejjedovatější živočichové světa, jako je například had (inland taipan), medúza (box jellyfish), chobotnice (blue-ringed Octopus), ryba (stonefish), mořský šnek (geographer cone snail) či pavouk (Sydney funnel-web spider). Zároveň je ale také pravda, že většina těchto zvířat žije v oceánu nebo v buši a člověku se spíše vyhýbá – zejména pokud respektuje pravidla a pohybuje se po vyznačených trasách.

Ve městě, jako je Sydney, člověk narazí spíše na pavouky, ještěrky či ještěry, jako jsou water dragon, blue-tongue nebo penny lizard, kteří nám běhají po zahradě. Osobně jsem na velkého pavouka ještě naštěstí nenarazila. Nejčastěji tu potkávám papoušky, jako jsou kakaduové nebo lorikeeti, případně ibisové – ptáky s dlouhým černým zobákem. V Praze je máme v zoo, zatímco v Sydney vybírají odpadkové koše. Odtud vznikla i jejich přezdívka „bin chickens“.

Nejnebezpečnější zvíře, na které jsem tu zatím narazila, je bezpochyby racek, který na mě v centru města udělal nálet a chtěl mi sebrat sushi s tuňákem. Naštěstí jsem ho ubránila :-).

Autorka: Laura Alluri

Přečtěte si také:

Podobné příspěvky

Deník robotické cyklistky: Překročená padesátka, rodeo na kostkách, zásah solí i první vyměknutí

Velký bratr na zápěstí: Co o nás ví Garmin za rok 2025?

Australské jógové dobrodružství: Když už změna, tak pořádná