Maraton pod 3:30, půlmaraton za 1:35. To nejsou „jen“ čísla a rekordy, ale taky důkaz, že nic není nemožné. „Obklopte se lidmi, kteří vás podpoří v každé hovadině, pořád hledejte hranice a občas jděte i za ně“, radí Jana Nosková, která díky běhu překonala závažné příznaky nemoci, jež jí na čas způsobila ochrnutí nohou, ale i životní krizi, spojenou se ztrátou dítěte.
Nevyléčitelná nemoc. Nejednoho z nás oblije studený pot jen při pomyšlení na toto slovní spojení. Když už ale verdikt stojí černé na bílém v naší lékařské zprávě, víme, že máme jen dvě možnosti – sesypat se a vzdát myšlenku na plnohodnotný život, nebo přijmout situaci, „hecnout“ se a jít tak daleko, jak nemoc dovolí. A možná i leccos změnit nebo přehodnotit. Jana se diagnózu dozvěděla v době, kdy byla šťastná – po mnoha komplikacích se stala maminkou. Roztroušená skleróza pro ni nakonec znamenala změnu životního stylu a objevení lásky ke sportu, který jí přináší opojné pocity i pomáhá překonávat krize. S Janou jsme si popovídali o tom, kde hledat motivaci, jak se „nastavit“ na ultramaraton, i proč je tak důležité mít běžeckého parťáka.
Děti jsou motor překonat cokoliv
Roztroušená skleróza je jednou z těch nemocí, u kterých nejednoho napadne myšlenka: „Tak, to je konec, teď už bude jenom hůř.“ Jak jste zvládla ten prvotní šok z diagnózy?
Příznaky se projevily necelý rok po porodu vymodleného syna, kdy jsem postupně během pár dní přestala cítit nohy a normálně chodit. Paradoxní bylo, že roztroušenou sklerózu tehdy vyloučili jako první – nebyl to standardní začátek této nemoci. Ve hře tak zůstaly diagnózy typu nádor a rakovina, takže finální ortel, který nakonec přece jen přišel, byl pro mě vlastně vysvobozením. Není to nic, co by člověk chtěl slyšet, ale na rozdíl od všech ostatních variant mi to dalo něco, o co mi šlo vlastně nejvíc – čas. To, jaký bude, a jak bude plnohodnotný, už pak závisí na každém z nás.
Začátky léčby ale byly náročné: Kortikoidy, nejasné prognózy i fakt, že se vám RS přidala k další nemoci, která je pro člověka celoživotním souputníkem – epilepsii. Není to na jednoho už trošku moc?
Nikdo mi nebyl schopný říct, jestli zase budu chodit a budu samostatná, jestli bude svět aspoň trochu jako dřív. Zvednout se ze dna mě donutil můj syn – v roce je dětem totiž úplně jedno, jestli jste nemocní, unavení, jestli se vám zhroutil svět, nebo že vás něco bolí. On začínal chodit, já to zapomínala. Dítě chce vaši pozornost, a tím naprosto nemilosrdně odvede tu vaši od lítosti. Je to na to světě vymyšlené geniálně, děti jsou motor překonat úplně cokoliv! Když jsem se pak jakžtakž oklepala a zvykla si na ‚novou spolubydlící‘ a injekce s biologickou léčbou, pořád ve mně rezonovala vzpomínka na to, jak jsem seděla doma na posteli, sahala si na necitlivé nohy a s pláčem slibovala, že ‚jestli někdy ještě…‘, tak že budu chodit, běhat a skákat i do zásoby, že si budu víc vážit všeho, co zdravému člověku přijde jako absolutní samozřejmost.
Odrazit se znovu, tentokrát doslova, vám už pomohla vlastní vůle, ale také ne úplně vítané vedlejší účinky léčby…
Po skoro roce jsem se dostala do použitelného stavu, ale moje váha se i kvůli léčbě přehoupla k metráku. Hledala jsem cestu, jak se dostat do lepší formy. Jenže chůze není nic pro mě, já na to nemám trpělivost a v okolí nemám žádnou velkou přírodu, do které bych vyrážela. Takový indiánský běh mi přišel perfektní – člověk běží, a když nemůže, tak jde. Nepotřebuju na to žádné drahé vybavení, a když půjdu večer potmě, nikdo těch sto kilo v legínách neuvidí. A neuvidí ani to, že se mi levá noha pořád kroutí dovnitř. Šlo jen o to začít.
Na háčkování je vždycky dost času
Rozběhla jste se i přesto, že lékaři pacientům s vaší diagnózou doporučují spíš jógu, nordic walking, odpočinek, nebo háčkování pro trénink jemné motoriky rukou. Co na to říkali?
Já jsem se bála, co na to řekne můj manžel – přece jen byl se mnou po celou tu dobu a věděla jsem, že se bojí. Ale byl neuvěřitelný: podpořil mě, nikdy mi to nerozmlouval, staral se o prcka, když já utíkala do tmy, a byl mi neuvěřitelnou oporou. To také považuji za klíčovou věc při každé nemoci – obklopit se lidmi, kteří vás podpoří v každé hovadině, budou vás mít rádi i s kulhavou nohou, nebo když jim budete bryndat kafe, protože jste unavení a třesou se vám ruce. Když sedíte v čekárně RS centra a jste tam víceméně jediný, kdo přišel po svých, netřese se, nekulhá…tak vám dojde, že lékaři vidí tvrdou realitu a snaží se jí všemožně předcházet. Proto jsem jim o svém plánu běhat ani neříkala, odkývala jim jógu a tak to šlo dva roky. Lékař ví, co je roztroušená skleróza, ale nikdy nebude vědět, jak ji budete prožívat právě vy, a tak jsem k tomu taky přistoupila. Budu prostě muset zkoušet, kam až mě ta nemoc prostě pustí. Ale to je tak v životě se vším, člověk musí pořád hledat hranice, a občas jít i za ně. Na háčkování je podle mě vždycky času dost…
Každému z nás sedí trošku jiný přístup ke sportu – někdo rád pokouší hranice, zatíná zuby, vyplavuje endorfiny, překonává a sbírá rekordy, další se snaží maximálně poslouchat svoje tělo. Všichni ale máme jedno společné – motivaci. Proč, nebo spíš „pro co“ to děláme. Jaký přístup vítězí u vás, když se třeba ráno probudíte, víte, že můžete, ale nechce se vám ani nazout boty?
Před lety jsem si vyzkoušela rok běhu pod dohledem trenéra. Předem jsme si ujasnili, že tréninky budou psány pro zdravého člověka a já mu budu dávat zpětnou vazbu, jak to zvládám, a jestli to zvládám. Nikdy jsem to nevzdala, vyždímala jsem ze sebe maximum a ono to fungovalo – maraton pod 3:30, půlmaraton za 1:35. Rozdíl mezi zdravým člověkem a mnou byl až v regeneraci, já byla nonstop unavená, vyřízená. Moje tělo to zvládlo, ale ta daň byla příliš vysoká. Ale dokázala jsem si podstatnou věc, že když budu chtít, tak to zvládnu. Moje tělo nicméně mluvilo jasně a já se rozhodla ho nepokoušet. Rok na to jsem odběhla ultramaraton a tím svou pomyslnou hranici našla. Běhám pořád a dost, udržuje mi to váhu, náladu i zdraví, díky pohybu a nastavení hlavy mám s RS velmi přátelský vztah a jsem víceméně pořád v remisi (ústup symptomů nemoci, pozn. red.). V reálu je pro mě ale běh jedinou chvílí, kdy se cítím úplně zdravá a užívám si to, že můžu. Ano, pořád často řeším čísla – mohla jsem dál, rychleji…ale pořád zůstává velká pokora především k tomu, že můžu.
Ke sportu a výkonům patří také únava. Vy s ní máte bohaté zkušenosti navíc i ve spojení s nemocí. Máte recept, jak s ní pracovat?
Já s únavou nebojuju. Když jsem unavená, prostě si lehnu. Často přijdu z práce, na hodinku vypnu a pak můžu jít zase trhat asfalt ven. Ale nevyplácí se únavu přecházet, určitě ne příliš dlouhou. Tělo tím jasně dává najevo, že má dost. Kdoví, kdybych tyhle signály poslouchala dřív, možná bych RS nikdy nezažila. Hodně mi pomohlo srovnat si spánek, chodit spát v podobnou dobu, vstávat v podobnou dobu. Snažím se neponocovat a pak je únava přes den minimální.
První ultra? S přípravou a „srdcem“ neprohrajete
Váš recept na únavu je asi dobrý, protože běháte i dlouhé tratě, na kterých nejednou odpadl i zcela zdravý a trénovaný jedinec. Říká se, že ultratraily jsou „v hlavě“ – díky ní se dostaneme do cíle, ale také nám ji často pomohou „otevřít“. Co se v ní honilo vám?
Můj nejdelší a jediný trailový běh byla Jizerská 50. Z běhání po silnici jsem na ni byla mizerně připravená, takže mi to nohy daly slušně sežrat. I přes to to byl ale můj nejlepší běh v životě. Strávila jsem na trati přes pět hodin jen sama se sebou. Běžců tam není tolik jako na velkých pražských závodech a v průběhu trasy se navíc rozptýlí natolik, že jsem často měla pocit, že běžím úplně sama. Nebo běžím blbě. (smích) Já si za tu srovnala snad celý svůj život, musela jsem se několikrát kousnout, protože další seběh už vážně bolel. Myslela jsem na to, že bych potřebovala čůrat, ale když si dřepnu, už ty nohy nenarovnám, že už nemůžu, ale že tam na mě čekají manžel se synem, že prší a je mi příšerná zima, že ten banán se solí byl chyba, že tu podprsenku už mám na zádech určitě vrostlou, že už nechci…
…a najednou jste byla v cíli.
Přesně. Tohle všechno se mi honilo hlavou a najednou už to byl jen kousek – to byl neuvěřitelný a těžko popsatelný pocit. Ty endorfiny byly úplně jiné, než když si doběhnete pro osobáček při maratonu na silnici s minimálním převýšením. Tady jsem měla pocit, že jsem doopravdy překonala něco uvnitř sebe a rozhodně to stálo za to! Je super občas udělat něco bez větších plánů a očekávání, prostě to zkusit a zažít. Šla bych hned znovu.
Foto: poskytnuto Janou Noskovou 
Foto: poskytnuto Janou Noskovou 
Foto: poskytnuto Janou Noskovou 
Foto: poskytnuto Janou Noskovou 
Foto: poskytnuto Janou Noskovou 
Foto: poskytnuto Janou Noskovou
Pocit v cíli je často „tím“, proč to děláme. Strhující atmosféra, sdílená radost, placka na krku, kterou sice dostali všichni, ale ta naše je jen naše. První ultra ale klade spoustu otázek: Co když to nedoběhnu, co když se zraním, bude mi špatně, nedokončím…jak takové myšlenky překonat a postavit se na start, nebo se překonat a doběhnout to?
Mně v každém závodě pomáhá vzpomínka na to, že nedávno jsem nemohla ani chodit, a jaké to bylo, sahat si na ty ‚mrtvý‘ nohy. Já se vždycky bojím, jak závod zvládnu, ale vždycky chodím připravená. Na všechny dlouhé tratě se prostě připravit musíte. Musíte naběhat objemy, naučit tělo běhat ve stresu i v únavě, naučit se používat gely nebo ionťáky, vědět kdy je potřeba je použít a kdy už je pozdě. Když člověk neodbude přípravu a do závodu dá srdce, nemůže prohrát. Ani kdyby ho nedoběhl! Ono je totiž někdy mnohem těžší závod z rozumných důvodu vzdát, než ho doběhnout. Já se vždycky těším na ten pocit před cílem, kdy mám takovou tu čistou radost, že jsem to zase zvládla, že jsem zase trochu překonala samu sebe.
„Vyběhnu a bude to zase dobrý“
Někdy se říká, že „rozběhat“ se dá všechno – špatná nálada, deprese i životní krize. Vy jste ale zažila něco, kde už běh nepomáhal…
Hlava umí být velký nepřítel, ale věřím, že všechno jde, když se doopravdy chce. Před dvěma lety jsem si dala běžeckou pauzu, protože jsme si přáli další miminko. Pro mě to byla další velká výzva, nicméně zdraví to dovolovalo, kondice byla nejlepší možná, všechno šlo podle plánu. O dceru jsme ale pár hodin po porodu přišli a já se ocitla v podivném vakuu. Tehdy pro mě byly velmi těžké i ty nejběžnější věci – dojít nakoupit, potkat a pozdravit sousedy, vrátit se do práce, odběhnout další závod. Strašně jsem se těšila na běh, protože mi chyběl ten pocit, že vyběhnu a všechno bude zase dobrý. Minimálně na chvíli, protože u mě to takhle vážně funguje. Jenže já vůbec nevěděla, jak začít…
Tehdy musela nastoupit „lidská síla“, moment, kdy i tak silný člověk jako vy potřebuje hmatatelné vědomí, že na to není sám?
Zase se budu hrozně opakovat, ale pořád se obklopujte lidmi, kteří za to stojí, kteří vás mají rádi, a kteří pro vás udělají cokoliv. Já bych to tentokrát asi vzdala, ale ze dna nás oba odrazil manžel. Od té doby běháme spolu a vlastně pořád: Když se nechce mně, donutí mě představa, že by měl víc kilometrů, než já, když se nechce jemu, tak prostě musí. (smích) A když se nechce ani jednomu, tak prostě nejdeme. A to je taky v pořádku. Všechno se dá zvládnout mnohem líp, když se máte o koho opřít! Vždycky jsem běhávala sama, teď jsem strašně ráda, že tam funíme spolu. Občas s námi taky jede syn na kole, ale ten nás brzy užene.
Můžeme úplně cokoliv
Každý z nás se někdy ocitl na „mrtvém bodě“, a i když třeba nebyl zdaleka tak vážný, bylo těžké se z něj dostat. Spousta z nás se teď pohybuje v bezčasí covidu, opouští nás chuť plánovat cokoli od dovolených až po závody, a pořád tak nějak čekáme. Umíte to překonat a žít naplno, i když se vám zrovna „nechce“?
Tohle se mi teď děje poměrně často. Mívala jsem období, kdy jsem se snažila to násilím přeběhat, nefňukat a prostě makat. Někdy to vyjde, ale přijde mi, že jsme všichni v běžném světě tak přemotivovaní, že vlastně společensky nepřipadá v úvahu se ocitnout v mrtvém bodě. Tohle většinou bývá základ dalších problémů, depresí a vyhoření a vidím to všude kolem sebe. Za sebe doporučuju dát si pár dní volna od sociálních sítí, klidně odložit běžecký hodinky a splnit si malé plány – výlet, dočíst knížku, uvařit nějaké strašně složité jídlo… Teď je ale ideální čas na neplánované věci, třeba vstát v pět a jít si užít východ slunce. Zavolat sourozencům a babičkám, a chvíli si s nimi povídat. Dovézt kamarádům oběd do práce. Nebo vyběhnout a neplánovat kam, jak dlouho, jak rychle.
Takže překlopit „nemůžu“ na „nemusím“ a užít si to?
My jsme si zvykli všechno plánovat a teď se soustředíme už jenom na to, co všechno nemůžeme. Všichni jsme ale neplánovaně dostali něco, čeho nikdo z nás předtím moc neměl: čas. Hodně času! Je dobrý nezapomínat, že dokud máme dvě nohy, dvě ruce a kde spát, máme úplně všechno. A můžeme úplně cokoliv.
