Náruživý běžec se srdcem sálajícím na všechny, kteří jsou na dosah. Svou lásku k tomuto sportu předává dál a dlouholeté zkušenosti podpořil trenérskou licencí třetího stupně. Řídí se heslem Žár trvá.
S Jardou Dušilem jsem svého času trénovala v jedné skupince pod společným trenérem – někdy před deseti lety nás tak spojilo mnoho společných zážitků. Poté jsme se dlouhá léta prakticky neviděli. V rozhovoru jsme si tedy tykali a celou dobu nás provázela atmosféra příjemného znovushledání.
Jsi ročník 1970, sám jsi tedy ve věku, kdy se těžko lámou osobní rekordy, pokud s během zrovna nezačínáš. Mají s tím běžci problém?
Mají touhu, chtějí běhat, ale pak se raději nezúčastní závodu. Nebo přejdou na jinou disciplínu, třeba orienťák, aby náhodou neměli porovnatelně horší výsledek, než když byli v nějaké své špičce. Jeden chlapík, co prodává běžecké boty, mi tuhle říkal, že už nepoběží žádnou desítku, protože by se nemohl ztotožnit s tím, že bude mít horší čas než před sedmi lety. Ano, je to těžké stát na startu třeba půlmaratonu a říct si, že to bude horší než před sedmi lety, ale no a co? Ale jsou lidé, co tohle nedokážou… Pro mě osobně je to skvělý mentální trénink a baví mě to.
Nepřemůže tě ego?
Když se nastartuje ego, je to blbý. Člověk může pod jeho vlivem dělat chyby, a to se stalo mně například letos v Kodani. (směje se) Půlroční dřinu jsem zmačkal a vyhodil jen proto, že tam byl krásný stadion a devatenáctileté holky na něm běhaly překážky. A já si zbytečně honil triko, běhal jsem rovinky, které už jsem vůbec běhat nemusel. Dánsko, sever, pět minut déšť, pět minut slunko a na osmé rovince z desíti mě raflo stehno. Věděl jsem, že druhý den sice běžet můžu, ale ne tak rychle, jak jsem plánoval. Na každé druhé občerstvovačce jsem si políval stehno, na 40. kilometru jsem stál pod sprchou a hlavou mi jelo, že je to už jedno, jestli to bude za 3:13, nebo 3:12. Šla kolem babička, chytla mě za číslo a řekla: „Just do it Jaroslav!“ Rozběhl jsem se, ale byly to ty momenty, kdy jsem si říkal, že to byla moje blbost.
A přitom stačilo stát pod sprchou, abys získal pozornost ženy… Co jsi jinak říkal maratonu v Kodani?
Měli to krásně zorganizované. Jdeš si vyzvednout číslo, dají ti dres, občerstvení. Prezentují se tam další jiné maratony, tréninková střediska v Dánsku nebo na Mallorce. Projdeš si to a pak tě to vyplivne ven a wau. Jsi na stadionu AC Sparta Kodaň. Nádherný atletický stadion, měkké mondo, ne jak to tvrdé na VUT. (Brno, pozn. red.)
Ty ses za ta léta, co jsme se od našich společných tréninků neviděli, stal kondičním trenérem třetí třídy. Proč sis licenci pořídil?
Chci pomáhat lidem k jejich běžeckým snům a kromě toho, že má člověk nějaký papír, to přináší i nějaké znalosti fyzioterapie.
Na co jako trenér dbáš?
Na rozcvičení. To jsou ty základní chyby zápalu do běhu – vystoupit z auta a běžet… Když už jdeš trénovat, tak tomu máš obětovat čas navíc, aby tam bylo „3R“, což je rozklusání, rozcvičení, rovinky. Ano, můžeš si dát v sobotu dva kilometry z gauče, ale ne absolvovat vytrvalecký nebo tempový trénink. To je ti líto, když takové lidi vidíš, nejraději bys každého poučoval, ale ono to nejde.
„Pokud stojím na startovní čáře, všechno tichne … a rozbíhám se s tím, že víc jsem nemohl udělat, vše jsem odtrénoval, nic neošidil, tak potom není možné říct si: běžel jsem špatně.“
Jaroslav Dušil
Mohl bys být názorný, co si představit pod prvním R?
Rozklusání minimálně deset minut, aby se tělo zahřálo do provozní teploty, kdy bude připravené podávat výkon. Zahřejí se svaly a pak je prostor zastavit a rozcvičit se.
Co pokládáš za rozcvičení?
To je strečink před. To znamená protažení od hlavy k patě. Přes ramena, běžecké ruce … to, když si lidé netrénují před zrcadlem, tak pak vidíš běžce, jak kdyby nosili melouny mezi pažemi. Jak mi říkal jeden z největších učitelů, Róbert Štefko, ruce do vrecek. Jako kdyby sis chtěla do kapes strčit minci, vyndat minci…
Třetí R?
Rovinky před tréninkem, i z mé zkušenosti, zvedají výkonnost. Čtyři až šest rovinek, nemusí být stometrové, můžou to být klidně šedesátky. Většinou se běhají stupňovaně, aby se tělu nic nestalo. Pak jsi teprve připravená na daný trénink.
Co taková běžecká abeceda?
Abeceda se zařazuje na úseky, kde je speciální rychlost. Trénuji holku, která mi říká, abecedu mi nedávej, mě z toho bolí všechno. Musíš to ale nakoukat, nacvičit.
Když jsme spolu trénovali na ovále, taky jsme vždycky šli nejdřív rozklus, abecedu a rovinky. Pamatuji si, že po abecedě jsem se cítila, jako bych měla už po celém tréninku. Ale když si člověk dvě minutky postál, tak ho to najednou napumpovalo.
Máš pravdu, to jsme dělali. Abeceda se zařazuje do tréninku, ale není tak nezbytná jako ty 3R. Kolikrát se rozcvičuji na cyklostezce a kolem běžící člověk mi říká, to já na to nemám nervy, já hned běžím. Spousta lidí ti to řekne. Ale tak buď chceš tu zmrzlinu dolízat celou, nebo… nechceš, aby ti zhořkla, nebo ne.
A co po tréninku?
Asi nejdůležitější? To si myslím, že je sacharidová složka. Máš vybouchaný sacharidy. Sednout si, v klidu se něčeho napít, pomalu se projít, pak si sednout do toho auta a až se člověku po večeři uleví, tak potom tam zařadit nějaké to protažení. Neosvědčilo se mi provádět strečink hned potom, svaly na to nejsou připravené. Další pěknou vychytávku mi poradil jeden trenér, epsomskou sůl. Je skvělá po těžkém tréninku. To je něco jako koupelová sůl. Mám s tím jediný problém, vydržet ve vaně doporučený čas. Aby ta epsomská sůl, která má veliké množství magnézia, uvolnila nohy, musíš být v koupeli 50 minut. Ale když to dokážu, pak je to totální regenerace.
Máš nějaké svěřence?
Pár jich mám. Na začátku se jich vždycky ptám na důvod, proč jsou tady. Chci běžet půlmaraton, maraton, desítku za určitý čas, je ok. Chci stačit partnerovi, už moc odbočuje od běhu a já rád trénuji lidi, se kterými souzním. Dbám na to, aby si z tréninkového plánu vzali jenom to, co je jim vlastní. Když jim napíšu něco, nad čím si řeknou, tohle ne, tak kvituji, že poslechnou tělo. Nechci, aby dělali stejné chyby, které jsem dělal já.
Jaké chyby?
Nedodržování pravidla 3R, příliš mnoho závodů, stravovací návyky. V určitou dobu člověka běh úplně pohltí a začne se v jídle hlídat. A to není dobře. Ano, hlídejme si, co do sebe dáváme, ale když šestkrát týdně trénujeme třeba na půlmaraton nebo maraton, můžeme pak dostat záhlavec. Tělo spolehlivě pálí všechny kalorie a pokud nejsi zrovna typ strávníka latté, latté, latté a do toho bůček a brambůrky, tak máš jíst volně tak, jak ti to chutná.
Odmítl jsi svěřence, protože měl špatný důvod?
Spíš jsem měl jednu modelku, která chtěla trénovat, ale nechtěla splnit podmínku koupě běžeckých bot. Bylo jí líto do toho investovat peníze, ne že by na to neměla. Když přišla v turistických botách popáté na trénink, tak jsem jí podal ruku a rozloučil se s ní. Chtěla zhubnout a být v kondici a zároveň si u toho „prasila“ nohy.
Strašně mě lákalo zkusit pomoct jednomu 150kilovému pánovi. Provést ho cestou, kdy ho běh bude bavit a zároveň zhubne.
…je to vůbec dobré, aby takový člověk běhal?
Ne. Já jsem mu psal chodecké tréninky a běžecké jen krátké po trávě. Dělal takzvaný chodecký fartlek, kdy zrychluje chůzi a zpomaluje, nebo na 20 metrů popoběhne. To tomu tělu neublíží. Důležitá byla zpětná vazba, jak se u toho cítil. Pak jsem zařadil běžecké rovinky s mezichůzí. Po měsíci zhubnul jen tři kila. V tom těle bylo něco špatně, něco nefungovalo, ale stejně nešel na domluvenou prohlídku, kde mohli zjistit, co mu chybí. Takový lidi pak nemůžeš trénovat.
Přišel za tebou někdo s nereálnými cíli? Co řekneš člověku, který nikdy nesportoval a přijde s myšlenkou za rok uběhnout maraton?
Reálné to je. Tréninková fáze se pohybuje jak pyramida. Musí se prokousat fázemi dlouhých pomalých běhání a tak dále. Pokud ho v průběhu pyramidy nesešrotuje zranění, bude poslouchat svoje tělo a dostane se do fáze ladění cca šest týdnů před maratonem, tak vím, že to zvládne.
A není to škoda dosáhnout tak rychle strašně vysoké mety? Nestává se ti, že jsou následně běžci demotivovaní?
Určitě ano, doporučil bych samozřejmě přinejmenším nejdříve dosáhnout poloviční mety. A začít regionálními závody na kratších tratích.
„Říkal mi jednou kamarád Dušan, že my to s běháním máme jak s chlastem, ale obráceně. Že tomu ožralci to dělá dobře předtím a nám až potom. Obrácený chlast.“
Jaroslav Dušil
Opomíjené téma mezi běžci je běhání pomalu. Zařazuješ ho do tréninků?
Je to nedílná součást tréninkové pyramidy, kdy potřebuješ naběhat dlouhé pomalé tréninky, aby si na zátěž zvykaly vazy, klouby, svalová vlákna. Vlastně na to není složitá odpověď, prostě nic není hop. Ale je pravda, že někteří s tím tempem mají problémy. Znám jednu holku, která tím trpí strašně a říká, že na cyklostezce prostě nepoběží pomalu – ale pak má problémy v závodním tempu. Běhání v pomalém tempu je nedílnou součástí tréninku.
Touha po běhu, po rychlosti, je někdy holt velmi silná. To mi připomíná, mám závodní tričko We Run Prague z roku 2013. Každý si tehdy mohl určit, jaký tam chce mít nápis a můj zní Žár trvá. To heslo mám převzaté od tebe, šíříš ho už dlouho kolem sebe. Vysvětlíš, jak vzniklo?
Na našem první běžeckém kempu ve Vysokých Tatrách se mi a mému kolegovi Mirkovi moc líbil a fascinoval slogan Žár v srdci. Je to z písně Žár trvá skupiny Laura a její tygři. (Zpívá se tam „v těch srdcích pod žebrama, žár trvá, žár trvá, pozn. red.) Takový pocit tě může přenést třeba i přes malou bolest. Dáváš tomu srdce, tak jak když ho dáváš nějaké ženě, prostě v ten moment je tvoje, tvoje milenka. Může to být v srdci taková tvoje milenka, i když obsahuje jen pytel běžeckých bot.
Můj trenér mi říká, že mám běh v srdci. Žár trvá vlastně znamená, že v daný okamžik nás to pohltilo a srdce nám hořelo pro běh. A já věřím, že je jedno, kolik mi bude, ale pokud budu poslouchat tělo, tak ten žár bude trvat, dokud já budu na světě.
Nikdy tě nepřepadl pocit, že plamen začíná pohasínat, že je něco špatně?
Tak když ležíš na operačním sále, a lékař s vrtačkou v ruce dělá návrty do chrupavky, to si řekneš kur… pardon. Ale když máš žár, tak nemáš potřebu to vzdát. Něco jiného je, když máš jinou náplň – kolečkové brusle, nebo si řekneš, naběhal jsem se dost a budu se věnovat četbě, studiu… to je každého švédský stůl. Žár v srdci je ale základ, bez toho to nejde.
Je to takové až poetické. Ostatně tvůj Facebook je toho plný. Nebo jiných přirovnání, třeba vyhlašuješ běžecké soustředění, ale nazveš ho Běžecký tanec na Plese. (Štrbské Pleso, místo konání, pozn. red.) Nebo tam máš Návrat do oblak, což značí běžecké soustředění na výše umístěné chatě Slaměnka v Jeseníkách.
To jsou nápady, které přicházejí samy, třeba v noci, a člověk si je zapíše a pak použije. Když jsem osm týdnů ze zdravotních důvodů nechodil do práce, tak jsem si psal svoje sny. To vůbec není špatný, zkus si to, ale svůj sen si musíš napsat mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, to je takzvaná hodina vlka. Natáhnout si budík a mít tužku u postele. Napíšeš a v tu ránu už nic nevíš. Člověka napadne tolik myšlenek! Tak jsem si je psal, některé jsou ovšem nepublikovatelné. Nebyly vulgární, ale vůbec bych neřekl, že by to bylo kdy možné.
Vážně sis nastavoval budík kvůli snům? Co je s tím deníkem teď?
Jednu dobu ano. Napadlo mě v souvislosti s tím dost nápadů, i těch běžeckých. Někde ten deník mám, jsou v něm třeba nejen sny, nápady, ale i básničky… a něco z toho jsem v životě už použil.
Máš ještě nějaký svůj běžecký sen?
Chtěl bych se ještě jednou rozplakat jako tehdy, když jsem v Košicích poprvé běžel maraton pod tři hodiny.
Jaroslav Dušil
Narozen 13. března 1970 v Brně , kromě běhání je jednatelem a elektromontérem v jedné osobě. Je rozvedený a mluví o sobě jako o veteránském tatínkovi. Nyní má s přítelkyní tříletou dcerku Elišku.
