Rádi sportujete a chcete si pořídit štěňátko, aby s vámi sdílelo vášeň pro pohyb? Nebo jste si právě štěně přivezli a říkáte si, co s ním zkusit nějaký ten sport? Ať už máte pejska doma nebo vás výběr vhodného plemene teprve čeká, následující text vám přinese několik rad, jak toho pravého parťáka na sport najít a jak se štěnětem začít sportovat. Na moje všetečné otázky odpovídal šéfredaktor časopisu Psí sporty Jakub Štýbr.
V první řadě je potřeba si uvědomit, že vy a váš čtyřnohý parťák jste tým. Musíte být jeden na druhého navázaní, mít ten správný vztah. Protože v psích sportech nejde o to, jestli jste oba výkonní sportovci, ale jde o souhru a správnou komunikaci. Od samého počátku tedy můžete pracovat na budování vašeho vzájemného vztahu a motivaci štěňátka k pohybu. „Osobně si myslím, že nás (mne a mého psa) musí vybraná aktivita bavit oba. U mnoha psů pro naplnění této podmínky stačí ‚pouze‘ to, že to baví jeho majitele, troufám si dokonce říct, že toto platí u většiny psů, kteří mají s majitelem dobrý vztah. Ovšem jsou i psi, kteří prostě nějakou činnost rádi nemají nebo se pro ni jednoduše nehodí,“ říká Jakub Štýbr.
Snažte se tedy se štěnětem trávit aktivně volný čas, hrajte si s ním, cvičte s ním přiměřeně jeho věku. Nezapomínejte ani na socializaci, voďte psa mezi lidi, do města, projeďte se s ním tramvají. Všechny sociální dovednosti se vám pak na „cvičáku“ vrátí. A pokud si s výchovou a výcvikem nejste jistí, navštivte kynologické cvičiště a absolvujte základní výcvik.
Jak si tedy vybrat to správné štěně?
Máte již vytipovaný sport a uvažujete o pořízení štěněte, které by se k tomuto sportu nejlépe hodilo? V zásadě je možné dělat sport s jakýmkoliv plemenem. Nicméně určitá plemena mají pro daný sport určité předpoklady, a naopak pro jinou pohybovou disciplínu je nemají. S jorkšírem nepůjdu dělat obrany, a naopak s dogou nebudu provozovat agility.
„Vlohy jsou často typické pro plemeno či určitou skupinu plemen. Dále je ale třeba hledět i na výběr konkrétní linie, vrhu či štěněte. Nikdy samozřejmě dopředu nevíte, jaký nakonec vybraný pes bude, ale správným výběrem se k pomyslnému ideálu dá dost přiblížit,“ radí Jakub Štýbr a upřesňuje „také záleží, na jaké úrovni se sportu chcete věnovat. Určitý výběr je třeba v každém případě. Čím jsou však naše ambice vyšší, měl by být výběr užší. Je ale na každém, jaký mix ambicí a třeba obliby určitého plemene v sobě má. Znám mnoho špičkových kynologů, kteří by ve svém sportu mohli vynikat, ale protože mají náklonnost k určitému plemenu, které je třeba pro daný sport také vhodné, nicméně nemůže konkurovat těm nejlepším, nikdy na vrchol nedosáhnou. A to platí v různých sportech. Mělo by totiž platit, že pes není sportovní náčiní, ale živý tvor a sportování s ním je jen součástí našeho společného života. Vybraný pes by nám proto měl sedět i v osobním (nesportovním) životě.“
Pokud jste už vybrali plemeno, které je pro váš vysněný sport vhodné, můžete se začít zabývat výběrem konkrétní chovatelské stanice. Výběr není dobré uspěchat, na ty nejlepší štěňata se totiž někdy čeká i roky. Opět záleží na tom, jaké máte zkušenosti a ambice a kolik času, energie a peněz jste ochotni do svého vysněného pejska investovat. Na tomto místě je nutné varovat před nejrůznějšími množírnami – jedině průkaz původu vám může zaručit, že si kupujete štěně s těmi správnými fyzickými a povahovými předpoklady.
Náš odborník má jasno v tom, jak tedy správně postupovat: „Základem je pochopit a uvědomit si, co od psa očekávám, co s ním mohu a budu dělat a následně pátrat po povahových vlastnostech plemene, které by to splňovalo. Pokud je podobných plemen víc, mohu si vybrat i podle vzhledu. Nikdy ovšem nemít vzhled jako první kritérium. Následně zkusit nějaké jedince potkat, zjistit, zda to odpovídá tomu, co jsme si nastudovali, potkat a seznámit se s komunitou daného plemene, zjistit, jaká jsou specifika různých chovných linií a podle toho si vybrat chovatele a chovný pár. A pokud narazíte na osvíceného chovatele, nechat ideálně výběr konkrétního štěněte na něm, protože chovatel je se štěňaty každý den a zná je nejlíp. Zájemce může mít z dvou třeba i dvouhodinových návštěv velmi zkreslenou představu. Ale samozřejmě někdy prostě funguje i láska na první pohled… Pokud jste ale vybrali dobrý chovný pár, většinou už nevyberete špatně, zbytek pak už bude na vás. I to nejlepší štěně se dá zničit, a naopak z průměrného štěněte může být mistr světa.“
Starého psa novým kouskům nenaučíš!
Tak tohle pořekadlo rozhodně pro psy neplatí. Psi se rádi učí novým věcem a na věku, kdy se psem začnete, prakticky nezáleží. Respektive záleží pouze tehdy, máte-li ambice „to někam dotáhnout“. Pokud se ale neplánujete stát mistry světa, začít sportovat můžete v pohodě i s tříletým psem.
„Myslím, že psi jsou za jakoukoliv aktivitu vděčni a učí se rádi. Ovšem opět s tou podmínkou, kterou neustále opakuji – pokud mají ten správný vztah s majitelem. A třeba pes, který do tří let nic nedělal, bude určitě za pozornost vděčný. Je ale potřeba rozlišit jinou věc – pokud se se psem chcete nějakému sportu věnovat „vrcholově“, může to být pozdě. Prostě mu budou nějaké základy a návyky chybět. A to už se nemusí podařit nikdy dohnat,“ říká Jakub Štýbr a dodává „kdy začít je v kynologii věčná otázka. Já začínám v podstatě od chvíle, kdy si štěně přivezu, ale přiměřeně jeho věku. Je spousta aktivit a dovedností, které lze učit a nezatěžují pohybový aparát mladého psa. Tyto aktivity nám navíc pomáhají budovat si vztah. Příprava by se měla směřovat tak, aby pes začal závodit mezi 18. měsícem a 2. rokem života, určitě ne dříve, spíš malinko později. Čím víc ho ušetříme extrémní zátěže v tomto věku, tím déle s námi pak bude moc se danému sportu věnovat.“
Psí sporty jsou pro každého
Kdo tedy může se svým psem sportovat? No přece každý. Se čtyřnohými parťáky sportují jak děti, tak senioři. „Psí sporty jsou většinou o dvojici člověk + pes. A v tomto vztahu je nekonečně mnoho proměnných. Takže třeba v agility známe dvouleté psy i jedenáctileté psy, kteří se stali mistry světa. Známe čtrnáctiletou slečnu, která se stala mistryní světa či pětasedmdesátiletého medailistu z MČR. Na letošním MS FCI IGP v Roudnici nad Labem reprezentovala Japonsko osmdesátiletá žena. A podobné příklady by se jistě našly i v dalších psích sportech,“ říká Štýbr a dodává, že to může být na jednu stranu tím, že kynologie není tak profesionalizovaná, jako třeba atletika nebo tenis, ale svou roli bude hrát i ten fakt, že jde o týmový výkon člověka a psa, kde nezáleží pouze na sportovních dovednostech, ale i vzájemném vztahu a umění komunikace.
A jak je to s argumentem, že psí sporty jsou drahé? Opět záleží, jaký sport a na jaké úrovni chcete dělat. Jestli se svému oblíbenému sportu budete věnovat jen pro radost a pro zábavu, budete ho moct dělat „za pár kaček“. Pokud se ale ze sportování stane závislost a začnete vyhledávat špičkové trenéry a obrážet možné i nemožné závody, pak se asi „prohnete“. Ale tak je to se všemi sporty a ty psí nejsou výjimkou. Náš odborník k tomu říká: „Například dogdancing si mohu trénovat doma nebo na zahradě a pomůcky, které se k nácviku používají, lze vyrobit svépomocí. Na dogfrisbee si stačí za pár desítek korun koupit frisbee (na něm prosím nešetřit a určitě si z bezpečnostních důvodů pořídit disk určený pro psy) a zajít na louku. Na canicross je třeba pořídit postroj, sedák a šňůru. To jsou, myslím, minimální náklady, které lze zvládnout.
Další náklady ovšem vznikají tím, když se něčemu chceme věnovat pořádně – dojíždění autem, poplatek trenérům, pronájem prostor. A ještě další náklady vznikají závoděním – další dojíždění, startovné, ubytování. Těžko říct, který sport vyjde nejdráž, i to je ale relativní a opět záleží spíš na tom, co si kdo může dovolit. Agiliťák chce mít skvělé zázemí po celý rok, tak si postaví vlastní agility halu. Ipař si vybuduje vlastní areál velikosti fotbalového hřiště, musher jede na zimu do Skandinávie… Možnosti jsou dnes neomezené. Myslím, že pro většinu lidí, kteří se věnuje psím sportům, je to hobby na ‚plný úvazek‘ a investují do toho většinu času a prostředků, které si vyčlenili na volnočasovou aktivitu. Hlavně ale myslím, že nikdo z nich toho nelituje.“
