Veronika Dvořáková Něco, co se jmenuje Mistrovství světa Spartan Ultra, zavání (doslova) dechberoucím dobrodružstvím a výhledy, pořádnou výzvou i sebepřekonáním. Ale taky mozoly, bolavými stehny, lýtky v ohni a vůní thajské masti linoucí se koupelnou po závodě. Co z toho jsem zvládla přetvořit ve skutečnost? Pojďte si se mnou aspoň v pár řádcích zažít, jak vypadá mistrovství tohohle relativně mladého sportu, které ovšem nedá nic zadarmo.
Na začátku července jsem se vydala do francouzského Morzine – nádherného alpského městečka, sevřeného štíty okolních kopců, ze kterých je vidět samotná střecha Evropy Mont Blanc. Úžasné prostředí, ale jak už to tak bývá, pro výhledy je třeba trpět. Zvláště, když se najdou masochisti, kteří v tomhle prostředí běhají závody.
Jak to – celé a u mě – začalo?
Nejdříve ale pro kontext celé události krátký exkurz do historie a hierarchie těchto závodů. Spartan (a obecně OCR = překážkové závody) je na poměry sportovní historie relativně mladý sport. Novou překážkovou závodní značku založil v USA v roce 2010 Joe de Sena a jeho Spartan Race si brzy dobyl srdce závodníků po celém světě. O 3 roky později se poprvé běželo v Česku.
A jako všude, nestačí jen dokončit. Je třeba růst, bít se o umístění, vyhrávat! Postupně se přidávaly další závodní formáty a distance a s nimi i mistrovství – regionální, kontinentální, světové. A tak teď máme mistrovství světa na vzdálenosti na 100 m, Sprint (5 km), Super (10 km), Beast (21 km), Ultra (50 km) i Trifecta (Sprint, Super a Beast ve 2 dnech), k tomu i regionální varianty. Ano, je toho hodně, ale na druhou stranu – najde se v tom opravdu každý. Já jsem po dlouhá léta propadla hlavně Ultra, dneska už na nich tolik nelpím a baví mě hlavně pestrost.
V roce 2019 jsem absolvovala svoje první Mistrovství světa Spartan Ultra. Tehdy bylo ještě ve starém formátu: 24 hodin, jeden okruh (cca 8 km s překážkami) a naběhej toho co nejvíc. Výzva to byla pořádná – závod se totiž konal v listopadu ve švédském lyžařském středisku Are. Teploty se pohybovaly okolo – 20 stupňů, nahoře byl hluboký sníh, dole led. Hrozné podmínky, do toho by šel jenom naprostý idiot. No, bavilo mě to vlastně dost! Tehdy jsem se umístila na 8. místě v elitní kategorii (i celkově mezi všemi ženami) a chtěla jsem víc. To jsem ještě netušila, že to bude na dlouhou dobu moje poslední mistrovství tohoto formátu.
Kdo si počká, ten se dočká
Dodnes mě mrzí, že jsem nezažila i předchozí dva ročníky MS Spartan Ultra, protože ty proběhly na Islandu v ještě šílenějších podmínkách. Jak říkám, závodit by tam chtěl jen naprostý blázen. Bohužel rok 2020 byl zrušený kvůli covidu, ročník 2021 se odehrál v USA, kam bylo z Evropy opět kvůli covidu prakticky nemožné vycestovat.
2022 měl být opět ve státech, a to v Lake Tahoe. Znovu 24hodinový formát na svazích nad horským jezerem, těšila jsem se moc. 2 dny před odletem přišel e-mail, že závod se ruší z důvodu rozsáhlých lesních požárů v lokalitě (bohužel to v téhle oblasti není žádná výjimka). 2023? Mistrovství se ruší, žádné další nebude. Až loni v roce 2024 se mělo vrátit – do francouzského Morzine! Lokality, kde jsem byla do té doby na Spartanu pětkrát, z toho čtyřikrát Ultra. Bohužel ten rok jsem závodění na takhle dlouhé distance na chvíli odložila, a dočkala se toho opět až letos.
Příprava? Šílenost střídá šílenost
Konec vyprávění o historii, pojďme do současnosti! Morzine je místo, kde se v zimě lyžuje, v létě jezdí na horských i silničních kolech (vede tu jedna etapa Tour de France), a tomu odpovídají i místní svahy. Rozhodně to celé utrpení stojí za to, protože ty výhledy, nádherná příroda, svišti, horská jezera, Mont Blanc v pozadí i výborná francouzská kuchyně to vyváží.
Mistrovství světa Spartan Ultra mělo docela drsné parametry:
- 50 km (reálně asi 54 km)
- 3500 m převýšení (reálně přes 4 tis.)
- 70 překážek
- časy dokončení v rozmezí 6–14 hodin
Přípravě jsem věnovala hodně času i pozornosti. Oproti všem předchozím rokům jsem ji hodně změnila. V zimě jsem doslova ujížděla na hybridních závodech typu Hyrox, a tak byl trénink hodně silový. Mnohem víc hodin v posilovně než kdy jindy, ale také i víc kompenzace. Nikdy jsem se necítila tak silná jako letos.
Abych se nepřechválila – letos jsem pro změnu měla méně naběháno. Zatímco v minulosti jsem v přípravě na ultra absolvovala hlavně běžeckou přípravu a naběhala přes 300 km měsíčně (+ objemy na kole a ručkování, lezení), letos to bylo slabší. Jeden měsíc jsem navíc kvůli rázové terapii (léčení staršího zranění) naběhala úplnou tužku. Přesto bylo v půlroce před závodem poměrně dost výškových metrů, tréninkových výletů do hor, dlouhých běhů i zkušebních závodů tak, abych si byla jistá, že jsem přípravu nepodcenila. Asi i díky silové přípravě jsem se cítila fakt dobře v kopcích a na překážkách.
Tak jdeme na to?
Závod začínal výjimečně v pátek a elitní startovní vlna byla nabitá těmi nejlepšími. Na Spartanu se rozlišují tři kategorie: elita (bez rozdílu věku, absolutní vítězové), age group (samostatná kategorie, ve které se výsledky vyhlašují dle věku v rozmezí po 5 letech) a open (nevyhlašuje se, pravidla jsou volnější). Mám ráda výzvy, a navíc jsem poslední roky běhala Spartana jen v elitě, a tak jsem se rozhodla porovnat síly. Věděla jsem, že na bednu to v této konkurenci nebude, ale alespoň TOP 10 byl můj sen.
3, 2, 1…start!
A jak to bylo dál? Startujeme ráno v 7 hodin do zatažené oblohy a mlhy nad kopcem. Na zádech mám vestu plnou hlavně zásob pití, gelů a rýžových kuliček, povinné výbavy a rukavic. Prvních 12–13 km je jen do kopce, a to hlavně po štěrkové cestě, místy po trailu. Stoupáme z náměstí Morzine až na nejvyšší vrchol trasy (Pointe d’Angolon, 2090 m n. m.). Po cestě nás čekají jen asi 4 překážky, jednou z nich je okruh s kládou podél „jezera“, které přeplaveme a hned po něm se ještě plazíme pod ostnáčem. Byla jsem tu den předtím a to dotyčné jezírko byl spíš kachňák, takový, jako bývá vedle ohrady s kravičkama. Ono totiž je hned vedle pastvy pro krávy. A jeho obsah nevypadal vůbec vábně.
Hned po odložení klády nás čeká velké příkré stoupání na nejvyšší vrchol. Začínám cítit kravské a ovčí bobky a zvedá se mi žaludek. Za chvíli vystoupáme nad pastviny a jdeme hřebenovkou (místy trochu technickou) na vrchol. Zvířata nikde, ale pořád to tu smrdí… Za chvíli mi dochází, že to tak smrdíme my všichni. Z jezírka. V tu chvíli už se mi žaludek zvedá docela dost a motá se mi hlava. Moc si nepamatuju, jak jsem na vrchol došla, ale dobře mi u toho nebylo. Nahoře je mlha, a tak výhledy dnes nebudou. Nevím, co se děje, ale ani seběh dolů se nekoná, musím jít pomalu. Tohle bude ještě zábavné. Dostáváme se na louku pod druhým nejvyšším vrcholem trasy, kde budeme opět plavat s kládou, tentokrát je to naštěstí nádherná čistá nádrž. Zle je mi pořád, doufám, že mě voda probere.
Hledání muže i posledních zbytků sil
Začínáme prašnými úzkými cestičkami opět stoupat a musím se každých pár metrů zastavit. Tohle není to, jak by to mělo být. Zcela reálně přemýšlím, že skončím. Jenže jak? Dolů stejně musím po svých, odsud mě nikdo sundávat nebude. Nahoru měl z druhé strany lanovkou dojet můj drahý muž, a tak doufám, že ho nahoře potkám a pak vzdám závod a dolů pojedu s ním. Tak přesně to bude.
Dolezu nahoru, hodím očko na Mont Blanc (tady už mlha není) a rozhlížím se okolo. Muž nikde. Začneme klesat druhou stranu ke stanici lanovky, stále nic. Hm, tak dolů jdu asi pěšky. Nejde mi moc běžet, protože mi vadí otřesy žaludku, a tak prostě jdu. Nevadí, vzdám to až dole, někde se potkáme. Nemám totiž klíče od pokoje ani mobil, měli jsme se potkat až v cíli. Hint: to bude můj argument, proč nemůžu skončit hned, až do konce.
Překážky šly jako po másle, ale co ten zbytek?
Doplazím se dolů, ale nedokážu si moc představit, jak budu pokračovat. Ok, tak to zabalím v tranzitní zóně, která je nakonec na 31. kilometru. Nikde nikdo. Dám si trochu rýže, colu, prášek na žaludek a holt to asi zkusím doklepat. Vydávám se na zbytek trasy, který opět vede nahoru, naštěstí už ne na ty nejvyšší vrcholy. Sice nevím jak, ale nějak se tam dohrabu. Jen mě mrzí, že se nemůžu rozběhnout. Překážky jdou v pohodě, nohy nebolí, to by šlo. Jenže nejde. A ultra (vlastně každý závod) je vždycky komplex všeho.
Dohrabu se do festivalky podruhé, absolvuji závěrečné kolečko překážek, kde konečně potkávám muže. Tak teď už do cíle dojdu, i kdyby to mělo být po čtyřech. To naštěstí není, a tak přeskočím oheň a pro finisherskou medaili jdu po dvou. Trvalo mi to 11 hodin a 57 minut, což je (kromě úplně prvního roku, kdy jsem ještě neměla tolik natrénováno) můj nejhorší čas tady. Vlastně nejhorší čas za poslední dobu. Ale je mi to úplně jedno. 16. místo v elitě není to, pro co jsem si přišla, ale hlavně, že jsem došla.
Když nejde o život…
Doteď nevím, co se vlastně stalo. Do cca 12. kilometru se mi šlo fakt dobře, i když to bylo celé do kopce, tak se mi dařilo částečně běžet. Pak jsem se možná nalokala špinavé vody v jezírku, nebo mi zůstala na lahvičce/kelímku, nevím. Také to mohla být kombinace horka a závodu, která mi nesedla, protože žaludek mám trochu citlivý. I tohle je sport – stávají se různé scénáře a je dobré se s nimi umět vyrovnat. Však dokud nejde o život…znáte to.
Na koupenou láhev francouzského vína (konečně po dlouhé době!) i jídlo jsem na pokoji jen smutně koukala, žaludek jsem dávala dohromady ještě nějakou dobu. Ale už je dobře a musím s odstupem konstatovat jeden fakt. Zajímavé je, jak je lidská paměť selektivní vůči špatným zážitkům. A je jedno, jestli jde o porod, kocovinu nebo utrpení během závodu. Bolest pomine a člověk si říká…tak kdy znovu?
Na závěr jedna poznámka pro milovníky utrpení, zvláště v kombinaci s výhledy. V roce 2026 bude nakonec Mistrovství světa Spartan Ultra opět v Morzine, a tak můžete vyzkoušet tuhle ďábelskou, ale překrásnou trasu na vlastní nohy. Stojí to rozhodně za to!
Přečtěte si také:
- Letní pauza: Dva týdny jsem neběhala a tohle se stalo
- Bolest, pot a slzy v srdci francouzských Alp: Jaké bylo Mistrovství světa Spartan Ultra?
- TEST: Mizuno Wave Rider 29 – Klasika se dočkala upgradu, ale… zlepší i vaše výkony?
- Deník robotické cyklistky: Kaktusový odér, plavba na voru, rána cibulí i ocelová tečka
- Xiaomi otevírá první oficiální kamenný obchod v České republice
