Jmenuji se Marek Odstrčilík a založil jsem kdysi projekt Rungo.cz. Mým cílem bylo vždy motivovat ostatní, inspirovat a ukazovat, že život není jen maraton. A na tom se nic nemění.
Marek
Začátek prázdnin je pro mě vždy paradoxně víc tréninkově “lenivý” než zbytek roku. Velké horko, které mě díky operaci srdce drží na krátkém provazu, dovolená, a nebo když k tomu přidáte nařízený týdenní tréninkový klid jsou faktory, které ve mně roztetelí přirozeného lenocha. Takže jaký byl vlastně můj červenec?
Tenhle rozhovor není o „oné“ události, ale o Danovi Polmanovi (*1979) samotném, o tom punkáči a skejťákovi, který v něm pořád od mládí ještě je.
Kopce jsem nikdy nemusel, a to protože kombinace průměrné cyklistické fyzičky s kily navíc je smrtící. Jednoduše řečeno, nejede to. Je rozdíl, pokud máte hmotnost 125 nebo 96. Když k tomu přidáte daleko lepší techniku šlapání, skvělé kolo, tak cesta k vrcholu je jaksi rovnější a krajina se stává placatější. Přichází radost.
Teče mi mlíko. Přímo tryská a mně je jasné, že tím po pár kilometrech moje cesta z Brna do Čeladné končí. Zadní ráfek se halí postupně do bílého tekutého povlaku. To bych nebyl já, aby se mi něco nestalo. Vždycky to tak je. Jsem jak magnet na nečekané situace. Během pár vteřin je moje bezdušové kolo prázdné, duši, kterou bych tam mohl vrazit, samozřejmě nemám. Sednu si pod strom a volám své Majdě. Ta jedoucí autem s mými věcmi napřed se u Olomouce otáčí a jede si pro mě. Jsem ale v klidu, protože smůlu stoprocentně odkládám u Rousínova a týden v kopcích Beskyd může začít.
Tak nám ten trénink na cyklistickou trasu dnes už kultovního závodu Strade Bianche začíná přituhovat. Tatam jsou dlouhé tréninky po lehce zvlněném okolí, protože z úst trenéra Martina Kubaly přišel příkaz: najeď kolem 15 000 výškových metrů za měsíc. Ono se to “tyranovi”, který žije v Čeladné řekne, ale Brno není zrovna vyhlášené horské středisko, takže nastoupat požadované kilometry je holt hodně o čase.
Hudba se pro mnohé sportující stala nedílnou součástí jejich tréninků a jeden už má skoro pocit, že bezsluchátkový běžec nebo návštěvník posilovny je snad ohrožený druh. Zvláště u těch, kteří se pohybují venku na stezkách nebo v provozu, by měl být výběr sluchátek co nejvíce podpořen rozumem, protože rvát si do uší na plný pecky muziku a navíc ještě se zapnutým aktivním potlačením okolního ruchu (ANC) je čirým hazardem. Zajímavým řešením, jak poslouchat hudbu a přitom mít kontakt s okolím, se jeví třeba hrající sportovní brýle Soundeus Soundglass 5S.
Prodej sportovních výživových doplňků je jeden obří byznys. Výrobci se předhánějí se superlativy u svých produktů, barevně přeplácané produkty nás atakují z regálů nejen ve specializovaných prodejnách a eshopech, ale i v běžných supermarketech. Jeden by si pomalu myslel, že sportovat bez nějakého toho doplňku není snad ani možné. Když už se pro nějaký rozhodneme, tak je to často ruská ruleta, protože složení na etiketě nemusí vůbec odpovídat realitě. Jak se v tomhle všem vyznat, na co si dát pozor, co je pro naše tělo dobré a co naopak? V rozhovoru s produktovým managerem Martinem Vlčkem z firmy Inkospor se vám na tyto otázky pokusíme odpovědět.
Aby bylo jasno hned od začátku, titulek platí samozřejmě i obráceně, protože “zamindrákovaný” trouba se najde všude. Jedna z prvních otázek, na kterou se mě okolí často ptá, je ta, zda nemám na silnici strach. Strach asi není to správné slovo, spíš jde o směsici respektu a obezřetnosti. Je to pro mě stejné, jako když jdu přes přechod, nebo třeba rozespalý v noci po schodech na malou. Dávám si majzla, snažím se předvídat a nedělám ze sebe neporazitelného. V provozu o to víc.
Petr Jaderný vulgo “Cyklomagor” je kluk z Polabí, který své přezdívce dělá velmi dobré jméno. Vždy si šel tak trochu svou cestou a dělal v tréninku věci, které v moudrých příručkách nenajdete a většina z nás nedělá. Vždycky ale poslouchá své tělo a nejde přes fyzická omezení. Kolo je jeho emoční katalyzátor, skvělý facebookový deník zase ten myšlenkový. Vtipné, čtivé a barvité zápisky života v sedle z něj dělají nejzajímavějšího cyklistického glosátora u nás.
Kdo trochu jezdí na kole, ví, že mít pozadí v co největším komfortu, je prostě základ. Není nic horšího, než když vaše hýždě díky levné vložce v kalhotách zažívají peklo. Někdy mám pocit, že kdyby tam dal výrobce kuchyňskou rukavici, tak by snad udělal i líp. Pokud na kole trávím více jak třihodiny, a to několikrát týdně, zaslouží si můj zadek rozmazlovat. Do tréninku se snažím šlapat, co mi čas a zdravotní omezení dovolí, takže se o svoji tělesnou schránku musím starat co nejlépe. To se totiž vyplatí.
Stres, neustálé sledování zpráv, nejistota z toho, co bude nebo složitost pochopení vlastní existence. To vše v poslední době rezonuje mezi lidmi a pro mnoho z nich je to velmi psychicky náročné. Co ale s tím? Jak vše zvládnout? Je třeba sport správným katalyzátorem? O tom všem jsme si povídali se sportovní psycholožkou Veronikou Balákovou.
Každý, kdo alespoň trochu sportuje, ví, že ne vždy se mu chce za špatného počasí ven. Buď se nakonec hecne, nebo ho v tu chvíli napadne, jaká je škoda, že nemá třeba běžecký pás doma. Popravdě, tyhle “domácí vychytávky” nejsou úplně levné, kromě toho, že byste je stejně využili hlavně v zimních měsících. Pokud se vám do nich nechce investovat, je možné si je na určitou dobu prostě půjčit. Jak taková služba vypadá, jsme si povídali s manželi Voženílkovými z firmy pujcovnafitness.cz.