Dan Orálek

Kvůli těžké spánkové apnoi nemůžu brát prášky na spaní. Spím mizerně, přes den padám únavou, a přesto se snažím běhat. Cítím se jak zombie, která místo mozků loví poslední zbytky …

S pořádně vytuněnou aortou a pěkně hlasitou chlopní, která o sobě dává vědět v každé situaci, už žiji více než patnáct let. Pořád si na ten zvuk zvykám, stejně tak …

Před půl rokem jsem testoval první karbonovou botu z Decathlonu. Teď se mi do ruky, a hlavně na nohy, dostala druhá, vylepšená verze. Jak napovídá název, který se od první verze liší pouze dvěma písmeny na konci názvu, tak to není úplně nová bota, ale navazuje na předchozí model, který je navíc v obchodě stále k dispozici.

„Kdybych to musel zkrátit, tak loni to nezačalo moc dobře, ale skončilo to o dost lépe. Na článek by to bylo trochu málo, takže to v následujícím textu trochu prodloužím.“ O tom, jak hodnotí uplynulou sezónu, se rozepsal ultramaratonec Dan Orálek.

První úvaha nad tím, co nedělat při běhání mě okamžitě dovedla k myšlence, že nejlépe by vlastně bylo neběhat vůbec. Tím v podstatě chci říct, že každý, kdo běhá, někdy zjistí, že nějakou věc při tom běhání zrovna dělat neměl a pokud není nepoučitelný blbec, tak se tomu příště vyhne. Nicméně jestliže byl Jára Cimrman pionýrem slepých uliček, tak i já jsem jich pár na poli běhu objevil a rád se o ně podělím.

Pro jednoho smrt, pro ultramaratonce zřejmá skutečnost bez špetky emocí. Řeč je o prohlášení běžce Dana Orálka v titulku tohoto článku. Nahlédněte do deníku jednoho z nejlepších českých ultramaratonců. Jak se dostává z operace kolene a zvládá trénink v této zvláštní době?

Jako spoustu dalších, mě v čase pandemie postihla karanténa, což je v podstatě fuk, protože firma, kde pracuji, přešla na home office. Co se týká běhání, tak mě to také moc neomezuje. Hlavním důvodem je, že po loňské operaci kolena stále ještě nemůžu pořádně běhat, i když se o to každou chvíli pokouším.