Celé dětství a dospívání se běhu vyhýbala, jak jen to šlo, a nechápala, co na tom všichni okolo mají. Vztah k běhu se jí změnil úplnou náhodou, díky jednomu kolegovi, šílenému nápadu a šibeničnímu termínu. Příběh, který nám poslala čtenářka Veronika je jeden z mnoha. Ale může to být právě ten, který povzbudí právě vás poprvé vyběhnout.
Běhám. Jezdím na kole. Chodím ven. Našel jsem sílu a postupně se vymaňuji z klinče svých démonů. Každý den je pro mě vlastně výzva a přiznávám, že ne vždy ale řeším svoje chmury ideálně. Spoustu věcí se učím řešit nově a jinak. Spousta věcí se povedla, řekl jsem „NE“ času na sociálních sítích a omezil je na minimum. Zvednul jsem zadek a dal se pohybu. Konečně.
Jsem emotivní člověk. Spoustu věcí si častokrát moc beru a díky tomu jaký jsem, mám tendence upadat do sebelitování a následně černých myšlenek. Tohle vše se zákonitě přenáší i do radosti ze sportování, běhu, kola, do kupících se zdravotních trablů, které mě poslední měsíce provázejí, do běžného života. Měsíc sám kvůli v srdci v karanténě, svět, kterému úplně nerozumím, pochybnosti o sobě samém, tohle vše mě drtí a podepisuje se na mé radosti ze života.
Jak jsem si na začátku června slíbil, tak jsem, doslova udělal. Rozhodl jsme se v sobě přeprat lenost a dát pohybu pravidelnost. Nešlo mi ani tak o množství hodin a kilometrů, ale o to se prostě vykopat za každou cenu a pracovat na sbé přípravě na půlmaraton.
Je 5:30. Nemůžu spát, a tak vstávám. Teď přijde scéna, kterou zná skoro každý. Procházím kolem zrcadla, sjedu se pohledem a hned vím, že je na čase zase začít něco dělat. Tuším to popravdě už o dost déle, ale teď se ten impuls nějak zhmotnil a mám toho právě DOST! Nejdřív ale espresso. Sedím a dumám nad superplánem. Ten přichází a já vás chci strhnout sebou. Jste na úplném začátku nebo o rozběhnutí se přemýšlíte? Tak pojďte do toho se mnou.