Silniční kola

Přes 180 kilometrů, 3 000 nastoupaných metrů, kolem 35 kopců a kopečků a hlavně 11 šotolinových úseků. Tak to je trasa Strada Bianche, cyklistického závodu, ve kterém si neoddechnete. Strmé toskánské výjezdy a sjezdy nic neodpustí. A ty scenérie, ach. Na tohle jsem se od konce února připravoval s tím, že si to už strašně dlouho chci zkusit zajet. Nepodařilo se, na 130. kilometru, kdy se můj tep stále nesnižoval pod 155, jsem jako kardiak doznal, že to stačilo. Prozatím.

ADVERTORIAL Canyon svoje kolo ze závodní řady Ultimate představil už v roce 2004. Jeho nepřekonatelná ovladatelnost a pocit z jízdy činí z Ultimate volbu stovek tisíc jezdců po celém světě, od ambiciózních amatérů až po špičkové světové profesionály. A jelikož vývoj jde stále dopředu, tak Canyon v těchto dnech představil jeho pátou generaci. Nový Ultimate tak nabízí dokonalou rovnováhu mezi hmotností, tuhostí, aerodynamikou a odolností.

Začátek prázdnin je pro mě vždy paradoxně víc tréninkově “lenivý” než zbytek roku. Velké horko, které mě díky operaci srdce drží na krátkém provazu, dovolená, a nebo když k tomu přidáte nařízený týdenní tréninkový klid jsou faktory, které ve mně roztetelí přirozeného lenocha. Takže jaký byl vlastně můj červenec?

Kopce jsem nikdy nemusel, a to protože kombinace průměrné cyklistické fyzičky s kily navíc je smrtící. Jednoduše řečeno, nejede to. Je rozdíl, pokud máte hmotnost 125 nebo 96. Když k tomu přidáte daleko lepší techniku šlapání, skvělé kolo, tak cesta k vrcholu je jaksi rovnější a krajina se stává placatější. Přichází radost.

Tak nám ten trénink na cyklistickou trasu dnes už kultovního závodu Strade Bianche začíná přituhovat. Tatam jsou dlouhé tréninky po lehce zvlněném okolí, protože z úst trenéra Martina Kubaly přišel příkaz: najeď kolem 15 000 výškových metrů za měsíc. Ono se to “tyranovi”, který žije v Čeladné řekne, ale Brno není zrovna vyhlášené horské středisko, takže nastoupat požadované kilometry je holt hodně o čase.

Aby bylo jasno hned od začátku, titulek platí samozřejmě i obráceně, protože “zamindrákovaný” trouba se najde všude. Jedna z prvních otázek, na kterou se mě okolí často ptá, je ta, zda nemám na silnici strach. Strach asi není to správné slovo, spíš jde o směsici respektu a obezřetnosti. Je to pro mě stejné, jako když jdu přes přechod, nebo třeba rozespalý v noci po schodech na malou. Dávám si majzla, snažím se předvídat a nedělám ze sebe neporazitelného. V provozu o to víc.

Petr Jaderný vulgo “Cyklomagor” je kluk z Polabí, který své přezdívce dělá velmi dobré jméno. Vždy si šel tak trochu svou cestou a dělal v tréninku věci, které v moudrých příručkách nenajdete a většina z nás nedělá. Vždycky ale poslouchá své tělo a nejde přes fyzická omezení. Kolo je jeho emoční katalyzátor, skvělý facebookový deník zase ten myšlenkový. Vtipné, čtivé a barvité zápisky života v sedle z něj dělají nejzajímavějšího cyklistického glosátora u nás.

Kdo trochu jezdí na kole, ví, že mít pozadí v co největším komfortu, je prostě základ. Není nic horšího, než když vaše hýždě díky levné vložce v kalhotách zažívají peklo. Někdy mám pocit, že kdyby tam dal výrobce kuchyňskou rukavici, tak by snad udělal i líp. Pokud na kole trávím více jak třihodiny, a to několikrát týdně, zaslouží si můj zadek rozmazlovat. Do tréninku se snažím šlapat, co mi čas a zdravotní omezení dovolí, takže se o svoji tělesnou schránku musím starat co nejlépe. To se totiž vyplatí.

Když váš trénink nese ovoce, tak se cítíte prostě nabuzeně a natěšeně přijímat daleko větší výzvy a nadšenou touhou jít dál. Tohle je pro hlavu neskutečný booster, že je potřeba mít na paměti to zase nepřepísknout. Nejhorší jsou rozhodně ty první měsíce tréninku, než k tomu dojde. Je to trochu pachtění, vy máte pocit, že i když tomu dáváte maximum, tak stojíte na místě. Je to těžší období, ale když přijde ten zlom, tak jste jak nabuzený teeneger, těšící se, jak se v tanečních přimkne ke svému partnerovi. Jste totiž silnější, než jste si původně mysleli.

Vždycky jsem říkal, že trénink doma není ono, že jezdit v obýváku mě nebaví, že si to raději odjezdím venku, byť v mrazu. Člověk se někam podívá, nadýchá se čerstvého vzduchu a je to pořád klasická jízda na kole. Trenažer, kde je kolo na pevno uchycené, ani se nehne a člověk tak kouká maximálně na televizi, mě úplně nelákalo. Měl jsem dokonce úplně obyčejný trenažér, ale znamenalo to opravdu jen šlapat a pustit si u toho film, i tak to byla celkem otrava a přišlo mi, že jde víc o trénink hlavy než těla. 

Táhne mi na padesát, mám kila navíc, častěji hledám výmluvy a už pár let zažívám lehké vyhoření. Jsem prostě obyčejný chlap své generace. Popravdě nejsem v tomto ohledu zase tak výjimečný. Jediné, co mám snad trochu jinak, je velká operace srdce před jedenácti lety.

Máte pocit, že to do kopců netáhne, po rovině nejede a ve sjezdech nesedí tak, jak byste si představovali? Že by to chtělo ubrat nějaké gramy, zlepšit aerodynamiku a možná kouknout, jestli se všechno správně točí? Tak ještě předtím, než začnete drancovat kreditku, vám doporučujeme přečíst následující řádky, ať máte jistotu, že vaše investice do cyklotuningu přinese očekávaný efekt.