Tomáš Březina z instagramového účtu Čubačkanekončí se stává pomalu legendou v cyklistickém instagramovém světě. Komentuje, glosuje a střílí si ze všeho, co mu není svaté a nebojí se nahlas říct svůj názor. Jeho postřehy jsou trefné a vtipné. Je to prostě Moravák se srdcem velkým a rychlým jako je jeho kolo. Přinášíme podcast a jeho přepsanou část.
Pozn. S Tomášem si normálně tykáme, tak tomu bude i v tomto rozhovoru a rovnou bych chtěl upozornit na jeho občasnou osobitou rétoriku.
Tomáši, vnímám tě jako takového vtipného glosátora současné cyklistiky na Instagramu. Vidím to správně?
Asi jo. Jsem takový vypravěč.
Takový jsi byl vždycky?
To ne, smysl pro humor mám a rád si dělám prdel ze všeho možného, ale založit si stránku a začít věci komentovat, to mě napadlo nedávno. Všechno začala moje cyklistická krize zhruba před třemi roky, kdy mě ježdění na kole přestávalo bavit. V té době jsem začal na kolo vozit mobil a natáčet se, komentoval jsem věci kolem sebe, nebo to, co mě právě napadlo. Popravdě, byly to fakt sračky a spousta lidí kolem mě si myslela, že jsem se zbláznil, psali mi, jestli jsem v pohodě. Ale mě to bavilo (smích). Časem na mě začalo reagovat čím dál víc lidí a další se přidávali. Přestal jsem to dávat na osobní profil a založil @cubackanekonci.
Zpráva
Kolik lidí tě na Instagramu sleduje?
Myslím, že kolem 3 800. Tahle platforma je pro mě ideální, protože se na to nemusím nijak extra připravovat. Vše dělám bez nějakého scénáře, je to improvizace.
Tohle je strašně tenký led. Nebojíš se trapnosti?
Já o tom radši nepřemýšlím (smích). Trapně jsem se cítil dřív, když jsem něco natáčel v místech, kde bylo víc lidí. Ale i to už se zlepšuje.
Trefuješ se do cyklistiky. Proč zrovna ta?
Můj táta hodně jezdil a snažil se mě k ní už v mládí přivést, ale bohužel to posral, protože mi ji vlastně znechutil. Já sám s cyklistikou začal pozdě, někdy ve 22, 23 letech a to tak, že jsem kolo začal používat jako dopravní prostředek pro své dojíždění do skate parku. Při takové jedné cestě jsem si všimnul billboardu na bikový závod tady v Olomouci a řekl si, že bych to mohl zkusit. Bylo to pro mě peklo a dojel jsem úplně v prdeli a sáhnul si na úplné dno. To byl ale paradoxně ten moment, díky němuž jsem zjistil, že to je přesně to, co chci dělat a baví mě to. Najednou jsem v sobě objevil touhu poznávat své limity.
A pak jsi se zamiloval do silničního kola?
No, moje začátky byly na horském kole a jezdil jsem docela dlouho různé maratony, crosscountry. Pak jsem zkusil silnici, střídal to, ale v současné době silniční kolo těžce vede.
Proč vyhrálo silniční kolo?
Mě strašně nebavilo to horské kolo pořád mýt a čistit. Silniční cyklistika je rozhodně čistší, byť taky máte možnost se hezky zasrat. Ale daleko míň (smích).
Vždycky, když vyrážíš na kolo, tak jedeš s tím, že nějaký frk přivezeš? Je to pro tebe pravidlo?
Ne, buď něco vznikne nebo ne. Neumím si říct, dnes Tomáši přivezeš pytel vtipů, kdybych si to řekl, tak vím, že dovezu leda tak hovno. Já nad tím dopředu nesmím přemýšlet, protože všechno vzniká mým vnímání okolí nebo situací, které zažívám.
Takže jezdíš na kochačku a sosáš věci kolem sebe?
To také ne, já jezdím i pilu, tedy rychle. Tohle je jedno, ono mi to tam najednou naskočí a já jsem klidně ochotný se otočit, vrátit kus cesty zpátky a něco natočit. Tohle nemá pravidla.
Je pro tebe něco tabu, co víš, že glosovat, komentovat nechceš?
Na začátku mi to bylo úplně fuk. Ono, když tě začne sledovat víc lidí, tak o tom víc přemýšlíš. Mám v sobě nějakou hranici, kdy si řeknu, to by bylo moc a tohle se nehodí. Nemyslím si, že bych někdy udělal něco, co by bylo vůči někomu špatný. Je mi jasné, že ne každému se to, co dělám, líbí a přijde mu to vtipný. Snažím se nebýt zas tak velký hajzl, byť hajzl vlastně jsem.
Dostáváš reakce typu: ty trapáku?
Musím zaklepat a přiznat se, že za celou dobu, co to dělám, mi nepřišla ani jedna negativní reakce. Je to divný, protože každý pod jakýmkoliv jménem může na netu napadnout kohokoliv. Lidi jsou na mě strašně hodní. To mě překvapuje. Možná to říkají za mýma zádama, protože by bylo divný, kdyby to, co dělám, někoho nesralo. Na druhou stranu, mi to je vlastně jedno.
Tak třeba díky tomuhle rozhovoru se to změní?
No mohlo by, protože je dobré umět přijímat kritiku.
Ok, takže vyzýváme čtenáře a posluchače, aby Tomášovi něco hezkého poslali.
(smích) Děkuju.
To, že jsi stále populárnější mezi cyklistickými fanoušky dokazuje i to, že jsem při jednom komentovaném virtuálním závodě v době koronaviru zaregistroval reakce lidí, kteří si přáli, abys to příště moderoval ty.
Tohohle jsem si taky všimnul (smích). Potěšilo mě to, to zase jo. Já závody komentuji, ale na svém kanálu. Bylo by fajn, to někam posunout, ale myslím si, že bariérou je moje řeč a vyjadřování. To je asi zásadní překážka (smích).
Ale jinak by sis na to troufnul?
Jsem tomu rozhodně otevřený, protože si myslím, že umím na situace reagovat a trošku se i v tom prostředí vyznám. Vůbec bych se nezlobil, kdybych si to mohl ve studiu vyzkoušet.
Sleduješ v televizi úplně všechny závody?
To ne, ale třeba jarní klasiky všechny. Co se týká Tour nebo Gira, tak tam si vybírám jednotlivé, pro mě zajímavé, etapy.
Komu v peletonu fandíš?
Většina mých oblíbenců už bohužel nejezdí. Ať to byl Aberto Contador nebo Fabian Cancellara. Ale mám rád Petera Sagana za to, co udělal a dělá pro cyklistiku. Díky němu je tam sranda a nadhled. To se mi líbí. Obecně mám rád ty jezdce, kteří dělají závod zajímavým. Bohužel často je to celé o taktice.
A nemůže za to třeba i to, že všichni mají vysílačky a vědí, co se kde děje a dostávají do ucha jasné úkoly?
Rozhodně by to bez vysílaček bylo zajímavější, krásnější a divočejší. Teď je v cyklistice strašně moc technologií a už to není o tom, že sám cyklista si ten závod dělal a musel si věci řešit podle sebe.
Tohle považuješ za největší mínus současné cyklistiky?
To se nedá takhle úplně říct. V tom pokroku jsou jak plusy, tak i minusy.
Teď se opět rozvířily vody kolem Lance Armstronga. Co si o něm myslíš?
To byl asi první cyklista, kterého si vybavuji. Toho zná asi každý, i když někdo si ho může plést s tím kosmonautem. Lance je spojený se žlutými náramky, s tím, že x krát vyhrál Tour, že to byl neskutečný borec. Pak se také ví, že neskutečně sypal. Osobně v mých očích se na něj pohled úplně nezměnil. Ano, dělal špatné věci, ale kdo v té době ne. Jeho chyba byla nenažranost a potřeba se vrátit. Prostě nevěděl, kdy přestat. A jak říkám, 99 procent cyklistů v té době v tom jela.
A myslíš, že teď je to v tomhle směru jiné?
Netuším, jaké procento v tom jede a nemyslím si, že by látky na podporu výkonnosti vymizely, jen jsou hůře odhalitelné než kdysi. Za sebe si myslím, že dost cyklistů je stále takovým malým chemikem. Na druhou stranu jsou v téhle době cyklisté daleko víc sledovaní a hlídaní. Ono, pokud máte možnosti, tak ojebat jde skoro všechno.
Spoustu lidí totiž zaráží, jak může cyklista vydržet třítýdenní etapový závod v takovém tempu a nasazení. Jde na to podle tebe natrénovat bez podpůrných prostředků?
Jde. Je to jejich zaměstnání a nedělají nic jiného. Jenom jezdí, mají kolem sebe hafo lidí, kteří se o ně starají. Lidské tělo se umí na takový výkon transformovat. Samozřejmě, že jsou na konci po tak pekelném závodě vyndaní jak chleba z tašky. Když profíka vidíte na živo, tak on už vypadá jinak, jak kdyby byl z jiné planety.
Tebe by bavilo se cyklistice na téhle úrovni takhle věnovat?
Já bych to nezvládnul. Já jsem rád, že jsem se k cyklistice dostal sám, učil se sám, trénoval se sám a nikdo mi neříkal, jak to mám dělat. Zjebat jsem se mohl jen já sám a nedělal to nikdo jiný. Prostě moje povaha by mi takový způsob života neumožnila (smích).
Když vyrážíš na kolo, je to hlavně o tréninku nebo se i kocháš?
Poslední dva roky je výkonnostní ježdění na ústupu, jsou dny, kdy si chci „vypálit kamna“ a tak jedu rychle, ale většinou to vůbec neřeším. Takže jsou vyjížďky, kdy jedu jen na kávu.
Bereš si sebou do bidonu čistou vodu nebo radši ionťák?
Dřív jsem pil tyhle sladký srandy, ale iks let už jezdím jen na vodu. Pokud však jedu něco delšího a náročnějšího, tak si ho vezmu.
A jak jíš?
Teď už tohle neřeším a jím na co mám chuť. Zjistil jsem, že když to řeším, tak celá moje cyklistika stála za hovno a čím víc jsem to řešil, tím to bylo horší.
Je podle tebe cyklistika drahý koníček?
Může být, ale taky nemusí. Záleží, co od toho člověk očekává. Tahle doba nabízí spoustu možností, je tady mraky malých levnějších značek. Dá se rozumně vybrat.
A ty utrácíš nejvíce za co?
Já úplně nepatřím mezi lidi, kteří do kola dále investují. Mám dvě silnice a jednoho bajka. Neřeším hmotnosti jednotlivých komponentů a nemám potřebu pořád na kole něco zlepšovat. Nechci, aby bylo pro mě kolo studna na prachy.
Představ si, že si někdo koupí průměrné kolo. Chytne ho to a chce to „vylepšit“ Čím by podle tebe měl začít? Do čeho ty peníze vrazit?
Ráfky. A pak mít dobré řazení, aby to kolo kmitalo a pastorky lítaly. Levné řazení se častěji rozladí a pořád se v tom hrabete. Já mám Shimano 105, tohle mi stačí a nepotřebuji závodní řady. Stejně hovno poznám.
Elektrické řazení tě fakt neláká?
No, mám teď půjčené kolo, na kterém to je a je to super. Když řadíte, tak je to jak kulomet. Super. Ale osobně pořád nemám problém mít mechanické řazení. Stejně tak brzdy. Kotoučové skvělý, ale klidně budu mít klasické čelisťové.
Po kterém kole prahneš?
Super otázka. Ale popravdě nevím. Před pár lety jsem kola obměňoval a pořídil si italskou silničku Deda, je to menší značka. Chtěl jsem Itala a jsem spokojený.