Jsem emotivní člověk. Spoustu věcí si častokrát moc beru a díky tomu jaký jsem, mám tendence upadat do sebelitování a následně černých myšlenek. Tohle vše se zákonitě přenáší i do radosti ze sportování, běhu, kola, do kupících se zdravotních trablů, které mě poslední měsíce provázejí, do běžného života. Měsíc sám kvůli v srdci v karanténě, svět, kterému úplně nerozumím, pochybnosti o sobě samém, tohle vše mě drtí a podepisuje se na mé radosti ze života.
Přiznám se, že už delší dobu nemám energii, propadnul jsem do jakési letargie, módu hibernačního tranzu. Zjistil jsem, že nestojím na pevných nohách a deprese mě obklopuje čím dál víc. Nikdy jsem si nemyslel, že se tohle budu někdy prožívat, že moje psychika dostane takovou nakládačku.
Bylo mi často strašně smutno a to hlavně v okamžicích, kdy jsem byl několik dnů nebo týdnů doma, z důvodů třeba pracovních schůzek, úplně sám. Přepadala mě bezvýchodnost z událostí ve světě, z toho, že najednou vlastně nechápu, co se tam venku děje. Pomalu jsem cítil, že depka mě doslova požírá, paralyzuje mozek, pohyb, vnímání krásy, radosti. Prostě těch x měsíců nebylo v tomhle ohledu dobrých. Zklamával jsem sám sebe.
Uvědomil jsem si, že jsem v bodě, kdy to takhle dál nejde. Docvaklo mi, že se mračna stahují a mohlo by být třeba i hůř.
Dřív bych situaci řešil svoji horku hlavou a vymyslel si přeběhnutí republiky a vykreslení písmen RG nebo nějakou podobnou taškařici, která vlastně bude nést opět extrémní řešení. Nahrazovat extrém extrémem je prostě zase extrém. A to v mém stavu není ideální cesta.
Proto jsem se rozhodnul, že si předně udělám ve svém denním, ale i nočním životě řád. Začnu si vytvářet svoje drobné rituály a dodržovat je. Brzy ráno vždy ve stejnou dobu vstanu a budu se protahovat a dýchat, jelikož dělám z domu, tak si na každou hodinu nastavím budík a udělám nějaký cvik, protáhnout se ve futrech nebo si jen pár minut prodýchám tělo. Hezky vše pomalu a v klidu, soustředit se jen na to a hlavně na sebe, myslet na svoje nejbližší a přátele. Nenechat mozek zčernat, ale zaměstnat ho jinak.
Některé změny jsem už udělal, omezil jsem sociální sítě, notifikace různých zpravodajství, smazal několik “rádoby přátel” na Facebooku, kteří byli na mě až moc jinde. V jednu chvíli mi přišlo, že nic než informace snad na světě neexistuje. Připadal jsem si jak plavec v oceánu plastu a haraburdí. Místo toho během dne radši sahám daleko častěji po knížkách. Příběhy mi neskutečně pomáhají.
Samotnou kapitolou se pro mě stal i spánek. Usínám relativně dobře a rychle, ale noci jsou neklidné a často se budím. Mockrát, když nemůžu spát, tak jsem vstal a šel si lehnout k bedně a už asi po 151. viděl skvělý seriál Teorie velkého třesku. Ráno však nic moc, co vám budu povídat.
Přes den šest, sedm šálků kávy, to taky klidnému spánku nepřidá. A tak jsem se rozhodnul pro experiment a kávu od 1. září úplně na pár dnů vyřadil. On kofein se odbourává opravdu dlouho a když tohle nezkusím, tak nic nezjistím. Rozhodně se časem ke kávě chci vrátit, jen uvidím v jakém množství a kdy ji budu pít.
A co se týká sportu? Tak tomu chci dát prostor zásadní, protože mě dokázal vždy pomoct se dostat ze srágor. Jen ho budu brát jako součást všech těch drobných kroků, dělat ho pro radost, pro tu možnost, že můžu. Nedělat si těžkou hlavu z toho, když běhání nebo kolo nevyjde. Tak se holt bude protahovat, makat na ”buchtách”, kliky…. A tak je to vlastně se vším, jak jsem si to namyslel. Dělat věci po částech, z ničeho se nepo…., věnovat se tomu podstatnému, být oporou pro lidi kolem a dostat se z psychických trablů, které mám.
Vím, že ne vždy to půjde lehce, ale jako první malé vítězství vidím to, že jsem si tohle všechno uvědomil a podělil se o to s vámi. Někdy se to všechno zamotá, i když si myslíte, že vám se nic takového stát nemůže. Ať se vám vše daří a jste spokojení.