Zavřít
Jak vzniknul věneček Paris-Brest? Historické okénko do světa sportu. Foto: Nadeykina Evgeniya, Unsplash

8. 11. 2020 5:00

Paris-Brest věneček i cukrovinka svěžejší než vítr z Himaláje. Co se dříve jedlo při sportu?

Energetická tyčinka, gel, ovesný flapjack, proteinový nápoj, hroznový cukr…energii při sportu dnes doplňujeme sofistikovaně i podle chuťových preferencí. Jak to dělali závodníci v historii? Cpali se dorty s krémem, peprmintovými cukrovinkami a jídlem pro astronauty. Objevte s námi nejzajímavější energetická sousta z historie.

Paris–Brest: Dezert na počest cyklistického závodu

Francouzská varianta na věneček, vrcholné dílo pařížského umění patisserie, jedna z kalorických bomb, po které Pařížanky – bůhví proč – nepřibírají ani deko. Křehký kulatý korpus z odpalovaného těsta, plněný lahodným nadýchaným lískooříškovým krémem, posypaný křupavými opraženými plátky mandlí. Dokonalé spojení chutí, které vás s kvalitním espressem vystřelí klidně až na vrchol Mont Ventoux. Nebo do stovky kilometrů vzdáleného normandského Brestu.

Právě toto město totiž dezertu dalo jeho jméno: Na počátku závodní éry cyklistiky bylo mezicílem svého času poměrně slavného závodu Paříž – Brest – Paříž, který se poprvé konal 6. září 1891. Nápad na zorganizování 1 200 kilometrů dlouhého závodu dostal novinář Pierre Giffard, který tak chtěl zpopularizovat cyklistiku a možná si vytvořit i podhoubí pro pár výživných článků do svého domovského listu Le Petit Journal. Závod se uskutečnil a kromě cyklistiky jako takové byl skvělou reklamou i pro první demontovatelné pláště Michelin, jejichž výměna trvala pouhých několik minut, zatímco nebožáci bez michelinek v té době řešili defekt i několik hodin.

Závod nabyl na popularitě a začal se pořádat pravidelně. Roku 1910 už to byla velká akce, která – jak už to v té době chodilo – se neobešla bez všeobecného veselí a hodování. Giffard dostal další skvělý nápad, tentokrát perfektně pasující do počátků zlaté éry propagace. Spojil se s cukrářem Louisem Durandem, který vlastnil podnik na trase závodu, kousek před cílem v Paříži. Zaúkoloval ho výrobou dezertu, podobného kolu z bicyklu, který závodníkům dodá energii po dlouhé cestě. Durand ho tehdy vzal za slovo, protože původní „věnečky“ se svým průměrem 30 až 50 centimetrů podobaly spíš pořádnému dortu. Šlo o slavnostní podobu dezertu, kterou cukrářova choť Marie poprvé vyrobila už o tři roky dříve.

Patisserie Durand dnes najdete pořád na stejném místě. Vede ji Stéphane, pravnuk zakladatele a autora slavného dezertu, s manželkou Dorothy. Pokud byste sem chtěli zajet (třeba stylově na kole během návštěvy Paříže), adresa je 9 avenue de Longueil, Maisons-Laffitte.

Cyklistické hody. První cyklistické závody byly často provázeny nezřízeným obžerstvím. Tak třeba první vítěz závodu Paříž – Brest – Paříž, Charles Terront, se v průběhu jízdy opájel šampaňským a po závodu, který zdolal za 71 hodin a 37 minut snědl čtyři porce jídla a spal 26 hodin. Když se probudil, absolvoval 18 po sobě jdoucích banketů na svou počest. Co je proti tomu jeden nugátový věneček, skýtající v závislosti na ingrediencích „jen“ 300 až 400 kilokalorií.

Kendal Mint Cake: Silný jako vítr z hor

První vysoce sladká cukrovinka s mátovou příchutí vznikla roku 1869 pod rukama cukráře Josepha Wipera ve městě Kendal v Cumbrii, jak to často bývá, omylem. Vytvořil tehdy směs, od které si sliboval vznik ledově průsvitné, hladké polevy. Přes noc mu to nějak zhoustlo a výsledkem byla zakalená, pevná, jemně žvýkavá tabulka, podobná čokoládě. Složení? Cukr, mátový olej, voda a glukóza, která byla v tehdejší cukrařině novinkou. Nazval ji Kendal Mint Cake.

Netrvalo dlouho a praktickou cukrovinku objevili první výletníci. Aby ne – byla placatá akorát tak, aby se vešla do kapsy tvídového saka, nerozpustila se ani ve vytrvalém anglickém dešti a neroztekla se, když bylo náhodou vedro. S čajem nechutnala věru zle a navíc – spořádáním stogramového balení se člověk obohatil o pěkných 379 kcal, čímž získal dostatek energie i pro výstup na Ben Nevis. Ale i výš a dál.

Kendal Mint Cake si pro svou skladnost a energetickou vydatnost pakovali do svých zavazadel i první expedice. Třeba sir Ernest Shackleton, který v letech 1914 až 1917 podnikl první přechod Antarktidy, načež prohlásil, že právě tato cukrovinka byla pro jeho výpravu zásadním zdrojem energie. V roce 1953 pomohl Kendal Mint Cake při výstupu i výpravě Edmunda Hillaryho na Mount Everest. Jeden ze členů týmu později novinářům sdělil: „Byla to jednoduše nejoblíbenější součást našich vysokohorských balíčků. Jediný problém jsme měli s tím, že jí nebylo dost.“

Dnes tuto cukrovinku můžete pořídit od značek Romney’s (která koupila Wiperovu výrobnu v roce 1987), Quiggin’s a Wilson’s. Vyrábí se z bílého i hnědého třtinového cukru, s čokoládovou polevou i v extra silné variantě, která vás nabudí silným mátovým aromatem. Značka Kendal Mint Company popularitu cukrovinky rozšířila na životní styl a v Lake Districtu, Britské mece turistiky, vyrábí energetické tyčinky a gely na bázi této legendy a dokonce i stylové oblečení a doplňky se svým logem.

Není koláč jako koláč! Kendal Mint Cake má sice v názvu slovo cake (koláč, dort), neobsahuje ovšem ani vejce, ani mouku. To způsobilo problémy na celnici v New Yorku v roce 1950. Rozkaz zněl jasně: Když se něco jmenuje „cake“, musí to obsahovat aspoň trochu vajec a mouky. Pokud ne, šup s tím do Atlantiku. A taky to tak dopadlo, celý obsah lodního nákladu skončil v jeho vlnách.

Space Food Stick: První skutečná energetická tyčinka

O tyčince jako náhradě chodu jídla, které člověku dodá všechny potřebné živiny v jednou praktickém, kompaktním a kapesním balení, se začalo přemýšlet spolu s prvními plány lidí na cesty do vesmíru. Američtí potravinářští inženýři pracovali na projektech, které se dostaly až na stoly běžných Američanů – je to případ třeba práškového džusu Tang. Stejnou cestu „z vesmíru na zem“ podnikla i první energetická tyčinka, Space Food Stick od značky Pillsbury, která byla představena jako „energeticky vyvážená svačina ve formě nemražené tyčinky, obsahující vyvážený obsah bílkovin, sacharidů a tuků“.

Tvar tyčinky byl praktický proto, aby ji astronaut mohl zkonzumovat, aniž by si musel sundávat uzavřenou helmu. Značka Pillsbury spolupracovala s NASA a dodávala hvězdným tulákům praktickou pochoutku hned v několika příchutích – vedle čokolády a pomeranče to byla třeba máta a chybět nesmělo ani arašídové máslo. V době vesmírné mánie by byla hloupost nevyužít takového trumfu v rukávu a neumožnit lidem koupit si v supermarketu to, co jedí astronauti (i když ti nakonec dali přednost jiným, „vymakanějším“ vesmírným dietám).

V sedmdesátých létech se tyčinky Space Food Stick dostaly na trh s potravinami a pro svou vyváženost a energetickou výživnost se staly oblíbenou svačinkou sportovců. Balená tyčinka se snadno vešla do kapsičky dresu nebo kraťasů a znamenala možnost, jak se snadno občerstvit při běžeckých závodech pro veřejnost, které v té době nabíraly na popularitě.

Americký sen maratonce Maxwella. Na první opravdu „svou“ tyčinku si ale sportovci museli počkat až do roku druhé poloviny osmdesátých let. Tehdy kanadský atlet Brian Maxwell se svou přítelkyní a nutriční specialistkou Jennifer Biddulphovou doma v kuchyni „upekli“ první nutriční tyčinku pro sportovce. S 55 tisíci dolarů v kapse založili značku PowerBar, která za dobu své existence vydělala 150 milionů dolarů, a v roce 2000 ji prodali koncernu Nestlé za 375 milionů. Podnikatel si pohádkové jmění ale bohužel moc dlouho neužil – zemřel roku 2004 v pouhých 51 letech na infarkt.

Související