Úvod Inspirace Silné momenty nejsou zadarmo. Ani tak “obyčejná” věc, jako je východ Slunce

Silné momenty nejsou zadarmo. Ani tak “obyčejná” věc, jako je východ Slunce

od Marek Odstrčilík

Většina z nás prahne po dobrodružství, zážitcích a silných momentech. Z někoho tyhle věci dělají šťastnějšího, z jiného silnějšího nebo oboje. Pro někoho může být radostí běhat dál a rychleji, pro jiné zase třeba to, že se odmění dortíkem nebo žejdlíkem piva. Samozřejmě není problém to spojit dohromady a navrch si ještě přidat cíl v podobě krásného výhledu nebo místa, kde zažijete třeba východ (nebo západ) Slunce.

Tenhle moment bývá opravdu silný, protože se něco začíná a na svět se klube teplo a světlo. Rodí se nový den, naděje. Není to ale zadarmo, musíte se brzy vykopat z postele a nastavit na to hlavu. Tělo není ještě pořádně zahřáté a vy se musíte dát do pohybu. Zažít to může být pro vaši psychiku balzámem, protože nejen že něco dokážete, ale vy se hlavně přemůžete.

Večer jsem opravdu tvrdě usnul, když jsem se probudil, kouknul na telefon a zjistil, že je šest. Kromě téhle informace na mě vybafla večerní zpráva od mé ženy: “Zítra má být prý poslední den fakt hezky. Jdeme s Karolínou na východ Slunce. Nepůjdeš taky? “ (Majda je s redaktorkou Karolínou na horách na Dolní Moravě).

Co vám budu povídat, nápad je to takhle na telefonu krásný. Zavřel jsem oči a představoval jsem si, co bych pro to ale musel udělat. Vstát, vzít si prášky, vyčistit zuby, najít oblečení, zkusit WC, dát si kafe, znovu zkusit WC, několikrát si zdůvodnit proč bych to měl dělat, pohladit kočky, ještě jednou to WC. Tolik úkolů a tak málo času, abych viděl vycházet obyčejné Slunce? Mozek se začíná zahřívat a slyším, jak mi něco říká: “Udělej to, ať máš krásné ráno a celý den. Běž se pokochat tím momentem.”

Foto: Marek Odstrčilík

O ničem už nepřemýšlím a vše mám (opravdu vše) hotové do 15 minut. Vybíhám, venku už není tma a já cítím, jak se nohám nechce. Zpomalím a kochacím pohybem lunárního vozíku pokračuji dál. Je mi jedno, jak rychle běžím, je mi postupně fuk, že jsem se nepodíval, zda nás nečeká tvrdý lockdown, že večer hraje Slavie o postup s Leicestrem a že mě jinak trápí a svírá současný světem. Jsem jenom já, tvor, který nechce pohnout Zemí, ale touží být její součástí. Cítím se svobodný ve svém myšlení a pohybu.

Na místo, odkud chci vidět východ Slunka, dorazím s úsměvem. To, že jsem vstal, vykopal se z pod duchny a udělal tolik brzkých úkonů, mě děla šťastným. Mám úsměv na tváři tak veliký, že cítím, jak se mi napíná tunel přes ústa. Jsem tu dřív. A tak stojím a čekám. Koukám na oblohu, uvědomuji si studený vzduch, který mi naplňuje plíce a mně po chvíli začíná být lehce zima. Ale není to nepříjemné, ba naopak. Je mi fajn, že si světlo, chlad, vítr dokážu uvědomit. Je to opravdu osvěžující.

Slunce se někde fláká a pořád nikde. Koukám na moje město a přehrávám si, co jsem v něm všechno prožil a jak ho mám rád. Pak mě napadne, že by bylo fajn šlápnout do té bahnité louže, která je přede mnou. Ani na chvilku nezaváhám. Čvachtám si v tom mazlavém bahýnku (samozřejmě jsem se předtím rozhlédnul, aby mě nikdo neviděl, nejsem přece malý kluk) s radostí a vůbec mi nevadí, že hnědnu (opravdu jsem ráno zvládnul vše). Boty se vyčistí přece, oblečení vypere, nic neřeším. Je to tak uspokojivé, tak uvolňující. Vše jsem nechal daleko od sebe.

Foto: Marek Odstrčilík

Po 30 minutách příjemného nicnedělání Slunce začne vykukovat v dálce zpoza stromů. Zírám na to, jako kdybych to viděl poprvé. Fandím mu: “Pojď. Dělej, To dáš!”. Je to drama. Co když tentokrát nevyleze celé? Co když začne couvat zpátky? A co když se příroda rozhodla, že ji to s námi nebaví a zařadí zpátečku? Jsem netrpělivý a věřím. Tak moc si to přeju, že moje fandění asi nese úspěch. Slunce se překulí přes obrysy lesa a zalije moje oči. Mžourám a tělem projíždí teplo a klid. Slyším jen tlukot svého srdce. Za tohle všechno to stálo, to nikde nekoupíte. Ještě než se rozeběhnu dál, otočím se abych ho ještě jednou viděl, šlápnu samozřejmě naschvál do bahna a dám se do pohybu.

Majda: Stačí nápad vyslovit a mít po boku někoho, kdo vás nezklame

Pozorovat východ Slunce patří mezi mé oblíbené činnosti. Dokonce můj první článek na Rungo byl o tom, jak jsem si došla pro Slunce. Nikdy jsem to ale ještě neabsolvovala v zimě. A tak v rámci kreativně-pracovního pobytu na horách navrhuji plná sil hned po příjezdu na Dolní Moravu nápad, vstaneme a přivítáme den na rozhledně Klepáč. A ten hodláme opravdu ráno zhmotnit. Píšu zprávu svému Markovi. Sice každý na jiném místě, ale pojďme ve stejnou chvíli koukat na to samé Slunce.

Při ranním budíčku 5:00 vidíme tenhle nápad úplně jinou optikou, ale touha po dobrodružství je tu a kope nás z postele. Stoupání na klepáč je náročné o to víc, že terénem je namrzlý sníh, který buď klouže, nebo se krusta proboří o několik desítek centimetrů. I do půlky stehna jsme zajely. V neprobraném těle letí tepovka nahoru a k cíli se blížíme pomaleji, než jsme plánovaly. Stíháme tak tak, abychom právě dorazily na Klepáč ve chvíli, kdy divadlo začíná. A je to krása. Je to tak nabíjející. V tuhle chvíli neexistují starosti, jen my a tahle chvíle, kdy se vše barví zlato-oranžově. Jsme brzy ráno čerstvé na kopci a máme už toho tolik za sebou a uvědomujeme si, že celý den je přitom ještě před námi.

A já vám stejně jako tehdy ve svém prvním článku před léty vzkazuji, vstaňte a dojděte si pro ranní Slunce.

0

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky

Naše stránka používá soubory cookies k zajištění kvalitního obsahu. Pokud budete pokračovat s využíváním stránky, tak automaticky souhlasíte. OK