Pokud vás náhoda, osud nebo nějaké nedopatření zanese na Sicílii, udělejte to, co my. Vydejte se do Gibelliny. Odměnou vám bude pohled na jeden k nejrozsáhlejších a nejkrásnějších příkladů land artu neboli umění pod širou oblohou, které do jednoho ze svahů otiskl italský výtvarník, malíř, sochař a lékař Alberto Burri.
Říká se, že tam straší, ale odvážnému štěstí přeje, a tak asi hodinu jízdy směrem na západ od přístavního města Marsala projíždíme vesnicemi a stoupáme zatáčkami utaženými, že by si člověk z rukou umotal vánočky. Upalujeme po silnici o šířce jeden a čtvrt auta a modlíme se, abychom v protisměru nepotkali lokálního závodníka.
Když o něco později zastavujeme na místě, vidíme už jen tak daleko, kam dosvítí světlomety naší dodávky. Na přilehlém parkovišti svým příjezdem rušíme několik potmě stojících aut se zamlženými okny – prostě sicilská romantická klasika. Fotograf Míla mizí pouze s čelovkou a fotobatohem se slovy, že jde udělat pár nočních fotek. Je mi jasné, že se nevrátí dřív jak za dvě hodiny, a tak jdu spát. Dobrou noc.
Ráno nemůžeme dospat. Skáčeme ven z auta, abychom se konečně podívali na slibovaný monument. Alberto Burri ho vykouzlil na půdorysu původního města Gibellina, které v roce 1968 zcela zničilo zemětřesení s epicentrem v nedaleké Belice. Burri, který během druhé světové války prošel bojemi v severní Africe i zajateckým táborem v USA, se do díla pustil v roce 1984 s cílem znovu vdechnout život do místa, kde během tragédie zemřelo víc jak dvě stě obyvatel.
Umělec, který proslul experimentováním s pytlovinou, dřevem, igelitem nebo železnými deskami, vsadil na čistý beton. Na ploše 85 tisíc metrů čtverečních vytvořil stovky bílých bloků z betonu o výšce 1,6 metru. Zachoval přitom obrysy domů a síť ulic, kterými se dnes můžete procházet jako kdysi původní obyvatelé. Burri práci přerušil v roce 1989 a o šest let později zemřel. V roce 2015 – při příležitosti jeho nedožitých stých narozenin – bylo dílo dokončeno a na počest autora dostalo název Cretto di Burri (Burriho trhlina).
I když se to nezdá, v horní části jsou uličky tak strmé, že se i ebiku při výjezdu zvedá přední kolo. Už při prvním průjezdu se ukáže, že stačí odbočit a člověk se v uličkách ztratí jako v bludišti. Zastavím a zatímco se rozhlížím kolem, vnímám ticho, vítr a sílu prostoru. Cítím nutkání vyšplhat se na jeden z bloků, lehnout si na něj a jen tak spočinout.
Míla mezitím šplhá do nejvyššího patra jedné ze zachovaných budov na okraji, aby zachytil monument v celé jeho šířce. Vrací se celý vyděšený – v liduprázdném prostoru ho během focení vystrašilo chrastění, z kterého se vyklubala prázdná plechovka zmítaná větrem.
Gibellina je silné místo se silnou atmosférou. Dron s kamerou sám od sebe několikrát zmizel, za letu škrtal o betonové bloky a natočené záznamy jsou na mnoha místech narušené válkou černých a bílých mravenců.
Jedna noc a jeden den nám stačily. S přijíždějící omladinou uklízíme cajky do auta a opouštíme místo, kterém se můžete přít, zda je víc hřbitovem, pomníkem, bludištěm nebo uměním. Přijeďte to rozsoudit sami.