Když se proti vám Eva Kiesler Klementová posadí, tak okamžitě víte, že máte co do činění s neskutečně silnou ženou. Postavou sice menší, ale energie, optimismus a nadhled z ní vyloženě čiší. Eva si prošla v dětství mentální anorexií, před nedávnem rakovinou, nečekaným osobním zklamáním. Jeden by tloukl asi hlavou o zem, ale ne ona. “ Když je opravdu všechno totálně v jeteli, tak furt ještě můžeš běžet nebo sednout na koně,” říká.
V rozhovoru si tykáme, protože se známe a máme podobný osud.
Evo, ty jsi před rokem a půl přeprala jednu vážnou chorobu, prozraď, o co šlo.
Bylo to nádorové onemocnění, karcinom střev, který jsem zřejmě podědila po tatínkovi. Já měla kliku, že mi to našli brzy. Musela jsem si to ale u doktorů vyřvat.
Jak to myslíš?
No, přišla jsem tehdy za lékařem, že mám různé trávící potíže a on mi řekl, že mám alergii na lepek. Dostala jsem dietu a odebrali mi krev. Tahle diagnóza se ale nepotvrdila, zato přišla jiná, a to že mám alergii na laktózu. Opět odběr krve, který to opět nepotvrdil. Trvala jsem na vypátrání důvodu mých potíží – jejich verdikt byl, že to mám od psychiky. Nabídli mi antidepresiva, ty jsem odmítla, protože jsem se necítila důvod je brát. Následně jsem si “vyřvala” kolonoskopii, byla jsem sice označena za hysterickou, ale dostala jsem ji. Tam odhalili, že mám karcinom a naštěstí hned začala léčba.
Jak dlouho to trvalo?
Několik měsíců. Přiznám se, že bych si toho asi možná ani nevšimla, kdybych nebyla poslední rok s tátou, který na to zemřel. Naštěstí jsem se nedala, a díky tomu můžu teď běhat, žít a pracovat.
Co léčba a pak následná rekonvalescence?
Chirurgové mi toho vzali celkem hodně, takže v nemocnici to bylo docela náročné. Vynikající péče se mi dostalo od gastroenteroložky a ve VFN Karlovo náměstí. Moc jim děkuji, že mi zachránili život. Následnou rekonvalescenci jsem pojala docela rychle – na první čtyřkilometrovou procházku jsem vyrazila po zhruba deseti dnech po návratu z nemocnice, za tři týdny jsem začala klusat po indiánsku.
Šlo to dobře?
Docela ano, až na moment, kdy se mi přihodila jedna zajímavá věc. V nemocnici jsem dostávala docela silné opiáty proti bolestem a poslední prášky mi dali den před odchodem z nemocnice. Nedlouho poté jsem šla po lese se psem a najednou byl hafan zelený a z pařezu lezli hadi. Očividně šlo o nepatrné abstinenční příznaky. Mimo to jsem ztratila spánkový cyklus a usínala v pět ráno, a to ještě třeba na půl hodiny. A jak už to tak chodí, do toho přišly i osobní problémy, netušila jsem, že přítel už po diagnóze věděl, že s nemocnou ženskou nechce být.
Co byla větší rána, rakovina nebo rozpad vztahu?
To druhé. Ohledně rakoviny jsem byla docela optimista a věřila jsem, že to dobře dopadne a přežiju to. Těšila jsem se, že pak půjdu domů a budu spokojená. Vzpomínám si, jak jsem přišla z nemocnice a bylo mi špatně. Hodila jsem tašky na postel a řekla si, že to mám za sebou a vše bude teď už dobré. A ono ne. Na to jsem nebyla vůbec připravená, protože jsem všechnu svoji vůli vymlátila ve špitále.
Dávala sis rozpad vztahu za vinu?
Určitě. Já jsem skutečně nevěděla, že už to měl naplánované v době, kdy jsem šla do nemocnice. Po čtyřech týdnech, co jsem byla doma, mě v pět ráno oznámil, ať odejdu z domu.
Prosím tě a jaký důvod uvedl?
Že není šťastný.
Deprese z toho všeho nepřišly?
Deprese v klinickém smyslu toho pojmu ne, ale strašná bolest, beznaděj a ztráta smyslu všeho. Uvažovala jsme o tom všechno skončit. Ale naštěstí mi pomohlo běhání. Já jsem totiž zjistila, že když je všechno, ale opravdu všechno totálně v jeteli, tak furt ještě můžeš běžet. To dokážeš. Nejdříve sto metrů, pak o kousek víc a tak dál. Dává ti to sílu, protože to je něco, co můžeš ovlivnit, ovládat svou vůlí. U mě dvě věci, a to vylézt na koně a rozběhnout se. Nejde o výkon, je to o té možnosti.
Takže se řadíš mezi běžce?
To úplně ne. Já jsem spíš taková andská indiánka, hodím si na záda lamu, manžela a odcházím do přírody. Já nikdy nebudu běhat rychle, ale to je mi fuk.
Ty jsi běhala i před operací?
Snažila jsem se (smích). Asi dva roky před nemocí jsem si řekla, že se do toho pustím systematicky, protože se na mě z neznámých důvodů začal vytvářet tuk, což mě štvalo. Našla jsem si i trenéra, který mi sestavil plán a naučil mě i správně běhat. Váha šla dolů a pak rakovina vystavila stopku. Nemoc s mojí váhou zahýbala směrem dolů ještě víc a já, jako bývalá vyléčená anorektička, se zaradovala. Když jsem se podívala ale do zrcadla, tak mi došlo, že nemám vůbec svaly a není to ideální. Úplně jsem se sebe lekla.
Ty sis v mládí prošla mentální anorexií?
Bylo mi 14 let, měla jsem 36 kilo.
Jak k tomu došlo?
Já mám totiž maminku, jejíž klíčová věta byla: nenaplnila jsi svoje možnosti. Tedy i tatínek měl na mě určité spektrum nároků, ale maminka byla v tomhle ještě lepší. Snažila jsem se vše splnit a udělat jim radost. Když se ohlédnu zpět, tak to bylo v podstatě nereálné. Nejlépe to vystihuje věta z jedné mé povídky: „Byl postaven před nesplnitelné nároky, a když je vskutku nenaplnil, byl označen za sabotéra.“ Maminka chtěla, abych byla hezká, upravená, chodila do baletu, dobře vařila, pečlivě uklízela. Tatínek zase chtěl, abych se dala na vědeckou kariéru, publikovala. Já se opravdu snažila, ale to prostě nešlo. Nevěděla jsem, zda mám nejdřív leštit koupelnu, nebo psát článek pro vědecký časopis. A mentální anorexie je důsledkem toho, že jak nezvládáš nároky, tak si vybereš něco, co máš pod kontrolou.
A ty sis vybrala.
Maminka jednou přišla a řekla mi, že ta moje kamarádka je takové štíhlounká, kdežto já se nějak kulatím. A co hůře, řekla mi to před ní. Naštvala jsem se, přestala jíst a začala cvičit. Váha šla krásně dolů. Úspěch mě povzbudil, konečně jsem byla v něčem dobrá a jedla jsem ještě méně a více cvičila.
Jak jsi se z toho vyhrabala?
Koně mě zachránili. Začala jsem jezdit, a když mě viděl můj trenér, tak mi stanovoval podmínky: sněz ten rohlík nebo nebudeš jezdit. Tímto způsobem mě postupně mě rozkrmil.
Měla jsi to rodičům za zlé?
Měla jsem jim za zlé spíše jiné, ale postupem času stejně zjistíš, že s tím nic neuděláš.
I přesto, vyříkala sis to s maminkou někdy?
Ne. Chtěla jsem, ale maminka vždycky při takovém náznaku propadala hysterii a popadala se za srdce. Takže to nešlo.
Tvoje maminka přežila koncentrační tábor v Terezíně. Myslíš, že to vše může pramenit třeba z toho?
Do značné míry ano. Maminka tam byla jako malinká a emočně ji to určitě poznamenalo.
Evo, ty působíš velmi aktivně, energicky, naživo je to až nakažlivé. To jsi zdědila v genech?
Asi ano, protože mamince je teď osmdesát a chce se vdávat, takže mě asi čekají růžové družičkovské šatičky (smích). Maminka pořád cestuje, nedávno byla v Kanadě, letos se chystá do Tyrolska, původně to měla být Čína, ale tu odložili. Maminka je schopná v podstatě skoro všeho (smích).
Jak teď spolu vycházíte?
V pohodě. Udělala jsem tlustou čáru a přestala ty věci z minula řešit. Už má svůj věk, tak to nechávám být.
Dvacet osm let děláš terénní veterinářku, je to náročná profese?
Říká se, že životnost prvoliniového veterináře je kolem pěti až sedmi let a já se pořád držím. Potřebuji činnost, které má viditelné výsledky a má nějaký přesah a smysl. Dovolím si teď trochu zabrousit do judaismu, jestli nevadí. Chasidští židé mají takový “hlavní program”, který se jmenuje tikkun haolam a to je v překladu oprava/náprava světa, který říká, že po vzniku světa došlo k rozbití božských nádob a z nich unikly jiskry nešama elokit a ty se rozletěly po světě. Oprava světa spočívá v tom, že se je snažíš zachránit a vracet zpět. Smysl života má být v tom, že opravuješ svět. Nejde udělat vše, stačí jednu malou jiskřičku vrátit a o to se snažím. Jsou to jiskry Všemohoucího, prostě něco z vyššího světa. Jako příklad uvedu třeba moje vnouče. Na jeho zrození jsem se samozřejmě nepodílela, ale přesto ze mě něco má, smích, je mi podobný a já se snažím abych mu něco dala dál. Život má přeci smysl. A tak to mám i se zvířaty. Je skvělé někam přijet a slyšet: tohle je hříbě po té kobyle, kterou jste kdysi zachránila.
Jak zvládáš současný svět kolem sebe? Štve tě na něm něco?
Začala jsem si ho selektovat, co si k sobě chci pustit a co musím. A co mě štve? Třeba to, když někomu říkáš, že je něco špatné a on ti odpoví, že to je přece relativní. Naprostá relativizace pojmů dobro a zlo. Setkávám se s tím, jak lidé tvrdí, že tyhle věci neexistují. A to přece není pravda. Dobro je to, co svět zlepšuje, co má potenciál růstu. Zlo je destrukce, rozklad. Myslím, že lidé ztratili vizi dobra. Je potřeba přece mít sen, cíl. Je potřeba vidět svět, který tě přesahuje. Realita je daná, musíš ale vidět svoji existenci do budoucna. Koukat dál. To, co tě k ní posunuje je dobro, a co naopak, je to zlo. Mám dojem, že nám chybí cit, že spousta lidí se neumí ani autenticky radovat nebo být nešťastní. V tomhle je to dobré v Izraeli, na Východu nebo jihu Evropy. Střední Evropa je taková zatažená a USA je kapitola sama pro sebe, tam z lidí opravdové emoce snad dostane jen psychoterapeut.
Má svět podle tebe šanci?
Vždycky má šanci. Život si cestu vždycky najde, bohužel to může být bez nás.
Ty kromě toho všeho píšeš také knihy…
‚Píšu knihy‘ je trošku nadnesené. Většinu života se snažím o poezii, já si tím totiž ulevuji. Dokonce mi vyšla kniha, která se vyprodala, což jsem vůbec nečekala. Během nemoci jsem pro vnuka napsala knížku dětských básniček. To se vydalo zrovna v okamžiku, když jsem ležela na JIP. Z té mám strašnou radost, protože to děti oslovilo. Moje kamarádka má chlapečka, který je autista a vůbec nemluví. Četla mu ty básničky a on je začal opakovat. Ten klučina recituje oblíbené básničky, které jsem napsala. To je ten přesah, o kterém jsme mluvila. To jsou ty jiskřičky, které mají v životě smysl.
Plánuješ další?
No něco mám, ale podle reakcí je to moc depresivní. Aby taky ne, když jsem to psala při rekonvalescenci po rakovině. Nick Cave je prý proti tomu skalní optimista. Ráda bych napsala nějakou prózu. Uvidíme, protože próza je víc práce. Básně si píšu u žlabu, když jsem u koní.
Jsi také celkem aktivní na Facebooku, kde jsi založila motivační skupinu Hobyt Carcinoma Kriplteam. Jak to vzniklo?
Občas jsem tam napsala, že jsem uběhla deset kilometrů, čas neuvádím, bylo by to trapné, a najednou se postupně začali přidávat lidi pod heslem: když běháš ty, tak to už může každý. Začali to zkoušet taky a přidávali svoje zážitky. Máme tam autoimunitní onemocnění, utržené vazy, nadváhu, roztroušenou sklerózu a další různé divné choroby. Někdo chodí, někdo běhá. Prostě slušná parta.
Proč Hobyt?
Podle mého kocoura, který už měl být minimálně třikrát mrtvý, ale neustále sveřepě žije a je optimistický.
Eva Kiesler Klementová
54 let, profesí terénní veterinářka (především koně), 2 dospělé děti, jeden maličký vnuk, čtyři psi, pět koček, dva potkani, činčila, králík, kůň. Autorka dvou básnických knížek – Pusťte mě domů a Praštěné básničky mešuge babičky.
1 komentář