Stoneman na vlastní kůži, jeden z nejdrsnějších MTB okruhů v rakouských Alpách

Už je to nějakej pátek, kdy se jel poslední etapák MASIV a já měl možnost vydat se na něj se svým kámošem a ortopedem v jedné osobě. Doktor Pavel Cinegr už mě několikrát kuchnul a zachránil mě v několika krizových situacích, kdy jsem potřeboval rychlou pomoc. Naštěstí mu nemusím volat jenom v nouzi. 

Naposledy jsem jeho číslo vytáčel s nápadem vydat se do Rakouska, abychom společně objeli trasu zvanou Stoneman Taurista. Další závod MASIV je, zdá se, v nedohlednu, a tak jsme jeli na své sportovní výkony zavzpomínat do rakouských Alp. 

Stoneman Taurista je jedním z nejnáročnějších MTB okruhů v Alpách. Vede skrze Salcbursko přes osm vrcholů, kolem horských pastvin, hor a jezer. Na cestě nás čeká překročení alpského průsmyku a šestnáct metrů vysoký vodopád. Když jsem se podíval na profil tratě, řekl jsem si, že moje freeridové kolo asi nebude tou správnou volbou, ale už bylo pozdě a bylo jasné, že zas budu skřípat zubama. Před námi bylo 123 kilometrů a k tomu 4500 výškových metrů. Účastníci je mohou ujet za libovolnou dobu, ale po cestě musí projet všemi kontrolními body a na důkaz si tam nechat orazit speciální kartičku, kterou si vyzvednou na začátku.

Věděl jsem, že doktor šlape, ale když jsem zjistil, co má zase letos natočeno, spadla mi čelist. Došlo mi, že jsem zase upsal duši ďáblu a že mi shoří nohy. Zatímco on našlapal 4 000 kilometrů, já je najel tak leda v autě. 

Pavel s výrazem pozitivního doktora prohlásil, že to dáme lehce. „Na pohodu do tří dnů, ne?“ Věděl jsem, že bude zle, ale mohlo by být i hůř, protože existují magoři, kteří tuhle trasu ujedou za den. Tohle určitě není cíl na bikovou dovolenou s bábovkou, ta by vám po několika kilometrech dvanáctiprocentního stoupaní a následném tlačení za Oberhutte hodila kolo na hlavu.

Nejsem fanda šlapání do kopce, ale musím uznat, že tady je na co koukat. Tohle prostě z okna kanceláře neuvidíte, a nakonec mi nevadil ani štiplavý pot v očích nebo pohled na dešťové mraky tříštící se o štíty Vysokých Taur. Smířil jsem se s tím, že neustále uhýbám volně se pasoucím kravám i koňům, a odpustil jsem jim i tu pneumatiku plnou hoven. 

Nikde žádný mobilní signál a na dohled stará dřevěná chata, kde vám paní nalije polévku rovnou z plotny, pak vám zahraje na harmoniku a pan domácí vám dá koštnout vlastní borovičku. Člověk by tady strávil celý den, ale nemůžeme si dovolit jen tak vysedávat.

Pokud máme výlet stihnout za dva dny, není čas ztrácet čas, a musíme sakra šlapat, abychom projeli všemi kontrolními body a nechali si tam orazit kartičky s visačkou, které jsme si vyzvedli  v informačním centru na začátku trasy. Checkpointy se nacházejí převážně na vrcholcích nebo hřebenech, takže získat je není vůbec zadarmo. Kartička přesně zapadne do cvakačky (Stamp Spot), která udělá dírku, a zas můžeme letět dál. Díky záznamům na kartičce vidíme, co už máme za sebou, a co nás teprve čeká. 

Snad do smrti nezapomenu na nekonečný stoupák ke kříži Hochgrundeck (1827 metrů), kde mi už docházela i slova. Cvaknout kartičku u horské hospody, studený radler a pak zas tou samou cestou dolů. Po takovém stoupání byl návrat po široké šotolinové cestě okamžikem, kdy se mi pot v očích změnil v slzu. Techničtější a tím pádem zábavnější sjezd by ale spolkl víc času, který nemáme, protože přichází podzim a s ním i kratší dny. Jsme hladoví, ale zvládli jsme to a dojeli si pro trofej v podobě stříbrného butru. Vzhledem k tomu, že Stonemanů je po Evropě víc, budu doufat, že něco podobného Pavla nenapadne za příští rok.

Autor textu: Adam Maršál