Běhání po historii města. Komentovaná trasa nadchla i rodilé Brňáky

Cizí města nejraději vnímám pomalým couráním se zvednutou hlavou a vychutnáváním atmosféry. Přesto mě jako rodilou Brňačku povídání běžce Zbyňka absolutně vtáhlo. Zastávky komentovaného běhu vedly totiž méně tradičními místy.

Budu upřímná, nabídka komentovaného běhu mě zaujala převážně proto, že ji měl vést Zbyněk, kterého znám již z brněnských společných Rungovýběhů jako zábavného společníka.

Místa a příběhy, které většinou v brožurách nenajdete

Sraz je u sochy Jošta. Zbyněk taktně přechází skutečnost, díky které se jezdec na koni dostal až na stránky britského Guardianu a místo hledání falického tvaru tasí méně známou skutečnost. Že Jošt vlastně na koni vůbec nejezdil, což nasazuje korunu již tak diskutovanému novodobému umění v našem městě. 

Přestože chodím i Brnem s hlavou vzhůru a obdivuji nádheru starých domů, odhaluje mi náš průvodce detaily, kterých jsem si nikdy nevšimla a ke každému má i příběh. A nejde o žádné drmolení textu nazpaměť, každá otázka z řad běžců otevírá nové kapitoly zajímavostí a zjišťujeme, že Zbyněk nemá jen v nohách.

Na výběr jsou dva okruhy, první má šest kilometrů, zato vede přes Špilberk, což je zdejší hrad. Již předkové stavitelů Špilberku zjistili, že lépe se na nepřátele metají hliněné koule shora dolů, než je tomu naopak, a tak využili k jeho stavbě místního prudkého kopce. Což dává zabrat průvodci při výkladu, ale měli by na to myslet také běžci, kteří se do této taškařice chtějí přihlásit. 

Kočárky vítány

Já si vybrala druhý, desetikilometrový, který má na své trase pouze jednu „vlnku“. Bát se nemusíte, slibuje se tempo osm minut na kilometr, a to je opravdu přizpůsobováno zdatnosti nejslabšího kusu. Někdy je to rychleji, do kopce naopak pomaleji. 

Běží s námi dokonce rodinka s kočárkem a nikomu nečiní problém vybočit z trasy kvůli schodům. Zkrátka, jak je to mezi běžci obvyklé, nikoho nepřekvapuje tvář barvy českého rubínu, mokré spánky a panuje vzájemný respekt k individuálním potřebám. Všem potřebám, vše se řeší za pochodu. Běžci jistě pochopí…

Míjíme i místo, kde bydlíme, a tak se dostáváme ke kostelu, jehož zvony od malička slýchám a jehož hodinami na věži jsem se kdysi řídila, abych byla včas doma. I tak mně Zbyněk otevírá nový pohled na to, co jsem si myslela, že dobře znám.

Jedna z potřeb běžce je i příjem tekutin, obzvlášť v tako horkém počasí, ve kterém dnes vykonáváme pohyb my. K jednomu zajímavému povídání tak usedáme na travnatou stráň s mokem, ke kterému má každý konzument nejblíže. V areálu Nové Zbrojovky se dozvídám, jaká byla auta, která se v Brně vyráběla a co stojí za názvem Zetor. Osvěženi pokračujeme v pouti.

Kruh se uzavírá opět u Jošta. Ani jednou jsme neběželi stejnou cestou a mohlo by se podle mapy zdát, že památek jsme navštívili málo. Je tomu tak. Zastavili jsme se ale na spoustě nenápadných míst, kde byla historie o nic méně zajímavá a spoustu jsme se toho dozvěděli. A navrch přidali 10 regeneračních kilometrů do svého tréninkového deníku. 

Záměrně nezacházím do všech detailů navštívených míst, nechci vás připravit o případné překvapení (i když fotky napoví), pokud se na komentovanou prohlídku někdy dostanete. Na září a říjen jsou prý vypsány nové termíny a já v to doufám, že i vy budete mít šanci poznat náš „Štatl“, jako jsem měla možnost já.