Celé dětství a dospívání se běhu vyhýbala, jak jen to šlo, a nechápala, co na tom všichni okolo mají. Vztah k běhu se jí změnil úplnou náhodou, díky jednomu kolegovi, šílenému nápadu a šibeničnímu termínu. Příběh, který nám poslala čtenářka Veronika je jeden z mnoha. Ale může to být právě ten, který povzbudí právě vás poprvé vyběhnout.
Dětský vzdor
Odpůrcem běhu jsem byla už od základní školy. Kila navíc dělala své, fyzička nic moc a pravděpodobnost, že na jakoukoliv běžeckou vzdálenost budu vždy mezi nejhoršími, hraničila s jistotou. V hodinách tělesné výchovy se běhalo pouze na venkovním oválu, tedy v jarním/letním období, kdy vše kvetlo. Tak jsem se s pomocí svých alergií mohla ze všech delších běhů vymluvit. Povinně jsem musela absolvovat pouze běh na 60 metrů, ten přece zvládnu i s alergií. Zvládla jsem to každý rok a pokaždé s tragickým výsledkem.
Situace se nelepšila ani v průběhu studia na gymnáziu. Sportů sice postupně přibývalo, kil ubývalo, ale běh samotný byl stále největším nepřítelem. Občasné výběhy do kopce na Petřín během tělocviku, kdy byl profesor a téměř všechny spolužačky o 100 až 200 metrů vpředu a já za nimi funěla jako lokomotiva, rudá jako rajče a zpocená jako dveře od chléva, na sebevědomí nepřidávalo. Gymnaziální léta skončila a s nástupem na vysokou školu konečně i povinný tělocvik a běhy na čas. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár let budu mít uběhnutý první půlmaraton (a dalších pár později přidám), ve skříni dvoje běžecké boty a v obývacím pokoji běžecký pás, vysmála bych se mu z celého srdce.
Šílený nápad
Čtyři roky starý hovor s kolegou z práce, který si pamatuji dodnes téměř slovo od slova, proběhl zhruba takhle:
Ahoj Verčo, hele ty hodně sportuješ, viď?
Ahoj, no nevím, jestli hodně, ale sportuju, proč?
Poběž se mnou v Praze půlmaraton, bude to sranda!
Ses zbláznil?? To je asi 20 kilometrů ne?
Néé…21,5!
No to jsi mě teda uklidnil… to nedám, běh odjakživa nesnáším..
Ale dáš, běží se 1. dubna, počítám s tebou!
Bylo 19. ledna. Ještě ten den jsem sedla k počítači a šla hledat informace pro běžce začátečníky a tréninkové plány na půlmaraton. Vážně bych to mohla zvládnout? Kolega se trefil se svým hovorem a šíleným nápadem do nejcitlivějšího období po těžkém rozchodu, kdy má asi člověk potřebu si něco dokázat, aby neměl pocit, že celý život skončil a nic už nemá smysl. Možná nebýt téhle životní situace, tu myšlenku bych ani nezvažovala. Když jsem ale navíc objevila tréninkový plán pro začátečníky na deset týdnů, což prakticky přesně vycházelo, bylo rozhodnuto. V noci jsem udělala registraci, zaplatila kvůli dost pozdnímu přihlášení nemalé startovné a začala se připravovat.
Tréninkové začátky
První “trénink” byla katastrofa, sotva čtyři kilometry šnečím tempem, se zastavováním snad po každých 100 metrech. Tréninkový plán ten den zcela určitě splněn nebyl. Měla jsem chuť se na to rovnou vykašlat, ale přece to nevzdám tak snadno. Asi se nedalo čekat, že po letech vyhýbání se této aktivitě v tom budu ze dne na den profík. Vyrazila jsem koupit pořádné běžecké boty, vhodné oblečení a další tréninkový den byla po práci nachystaná na cyklostezce u Vltavy s odhodláním splnit plán na daný den. Nepovedlo se. Běželo se mi těžce, vzduch byl ledový, dýchání přes šátek bylo po chvíli příšerně nepříjemné. Mokrý šátek se lepil na pusu, boty podkluzovaly na sněhu a ledu, v boku mě píchalo. Odběhla jsem opět něco kolem čtyř kilometrů a měla plnou hlavu obav. Jak to můžu zvládnout, když neodběhnu ani pětinu?
Na tréninky se ke mně začal připojovat kamarád, který na rozdíl ode mě běhal rád a dobře. Měla jsem pocit, že ho zdržuju, ale jemu výletní tempo nevadilo. Běželi jsme pomalu, povídali si a najednou jsem si uvědomila, že už jsme proběhli kolem místa, na kterém jsem se původně otáčela a běžela zpět. I jemu vděčím nemalou měrou za svou probuzenou lásku k běhu.
První závod
Skoro každý den jsem hledala další a další články a informace pro běžce, až jsem narazila na server rungo.cz, tehdy ještě pod iDnesem. Objevila jsem propozice k Závodu přes ty tři tydýty 18. března 2017. Běželo se nedaleko mého tehdejšího bydliště. Zdálo se mi, že vzdálenost by tou dobou měla být už pro mě zvládnutelná a přece si musím tu závodní atmosféru vyzkoušet!
Těsně před závodem začalo pršet, nervozita stoupala, uklidňující byl ale pohled na maminku, která jako můj doprovod vytrvale stála u startu s deštníkem nad hlavou a úsměvem na rtech. Odstartováno, snažila jsem se držet si nějaké tempo, ale to vzalo už na prvním „tydýtu“, kopci, který tam postavil do cesty nějaký tydýt, za své. Druhý a třetí jsem vyšplhala a při seběhu dolů si říkala, že už to bude jen lepší. Nebylo, začalo píchání v boku, docházel dech, panika stoupala. Přešla jsem do chůze a říkala si, co to proboha dělám. Do cíle mě dotlačil pohled na mámu, která skandovala jako bych snad běžela na olympiádě. Startovní číslo i s perníkovou medailí mám pořád schované.
Foto: se svolením Veroniky Pražské 
Foto: se svolením Veroniky Pražské
Půlmaraton
Tréninku jsem dala, co to šlo, pořád jsem si opakovala jednu myšlenku z přečtených článků “K běhání se musíte proběhat!” A tak jsem stála každý tréninkový den na značce a dělala, co se dalo.
Poslední trénink před půlmaratonem jsem zaběhla své dosavadní maximum 15 kilometrů, což pořád nebylo pochopitelně dost. V den závodu jsem měla neskutečné obavy, že to nezvládnu a budu muset odstoupit. Aby toho nebylo málo, vyšlo zrovna krásné počasí, ale na takový závod až příliš, teplota okolo 26 stupňů a přímé slunce, obloha bez mráčku.
Krizí bylo po cestě spoustu, ta největší přišla na patnáctém kilometru, kdy jsem věděla, že víc jsem ještě nikdy v životě neuběhla a chybí mi ještě celých 6,5 kilometru do cíle. Vědomí, že na mě v cíli čeká tentokrát nejen maminka, ale i sestra se švagrem a synovcem, mě hnalo dál, musela jsem to zvládnout stůj co stůj. Svůj první půlmaraton jsem nakonec doběhla v čase 2:23:59 a nebudu lhát, slza dojetí ukápla.
Pokračování v běhu?
Po uběhnutí půlmaratonu jsem si dala automaticky pauzu, co jsem chtěla, to už jsem si přece splnila. Ale ono se mi po těch běžeckých botách začalo stýskat. A když už v té skříni stejně jsou? Tak jsem se přihlásila na další Rungo závod. A pak další půlmaraton. A ještě jiný závod. Běhání jen tak je pro mě sice pořád ještě trochu o přemlouvání, ale když vím, že je to součást tréninku na nějaký závod, jde to skoro samo. Závody samotné jsou pak už vysloveně za odměnu. A umístění? Na tom nakonec vůbec nezáleží.
Na každý závod se mnou jede minimálně mamka, která fandí a podporuje jako bych byla pořád malé dítě. Její radost z mého úspěchu a moje radost z její pýchy při každém proběhnutí cílem je víc než sebelepší umístění v jakémkoliv závodě. Proto už jsem od roku 2017 běžecké boty na příliš dlouho nikdy neodložila. A protože se mi v létě běhá venku špatně, pořídila jsem si domů běžecký pás, abych si mohla popobíhat kdykoliv se mi zachce.
A proč ještě neběháte vy?
První běh jen tak po lese, v parku, mezi domy, vás možná bavit nebude, zkuste to ale alespoň párkrát překonat, klidně v obyčejných botách, teplákách a tričku. Když zvládnete (a ono zvládnete) tři až čtyři kilometry pomalým tempem, přihlaste se na pětikilometrový závod, ideálně nějaký rovinatý. Adrenalin udělá svoje a těch pět kilometrů zaručeně zvládnete. Pocit v cíli, kde čeká třeba někdo z rodiny, partner, kamarádi, ale vlastně i ostatní fandící, kteří tleskají, skandují a podporují všechny, kdo do cíle přibíhá, pocit ze sebe sama, že jste to zvládli, takové pocity vám nic jiného nedá a já vám slibuju, že jsou to pocity krásné a opravdu nenahraditelné. Pak už jen zbývá zapsat si na startovní číslo závodní čas a další rok zkusit překonat sám sebe! Protože když jsem to zvládla já, pak už musí každý.
Autor textu: Veronika Pražská
