Běžecká reportáž: Dechberoucí podzim v Zapomenutých horách

Jsou závody, které vás nechají v klidu. Závody, které vás zaujmou. A pak závody, na které prostě musíte jet. A do téhle poslední kategorie se řadí i ultramaraton Zapomenuté hory v Česko-polském pohraničí, který učaroval našemu redaktorovi.

Zapomenuté hory

Název Zapomenuté hory není náhodný. Rychleby, nebo také Rychlebky, jak se jim říká, jsou opravdu zapomenutý kraj v severním cípu republiky obklíčeném vysokými kopci s mizernou dopravní dostupností. A přece se už několik let najde hezkých pár stovek běžců, kteří se tam vypraví bez ohledu na mnohahodinovou cestu. Ptáte se proč? Odpověď zní „podzimní Rychlebky“.

O krásách Rychlebských hor se moc nemluví. Bajkeři ale vědí své, jelikož Rychlebské stezky patří mezi nejstarší a zároveň nejoblíbenější (ne náhodou) bajkparky v ČR. Lidé kolem Zapomenutých hor (ZH) se pak starají o to, že kouzlo Rychlebek mohou naplno obdivovat nejen borci na celoodpružených kolech s integrálkou na hlavě ale i běžci. A že je co obdivovat.

Zlatý podzim ve smíšených lesích

Volba termínu na konci října jistě není náhodná. Smíšené lesy jsou plné zlatého listí, všude klid a panuje ideální běžecké počasí. Už samotný příjezd na místo pomalu vyrazil dech, když nad hlavním hřebenem Rychlebek byl tak krásný západ slunce se zespodu podsvícenými mraky, jaký jsem snad nikdy dřív neviděl. Mít po ruce foťák, tak zaparkuju u krajnice a stojím tam ještě teď.

Závod v době covidové

Covidová sezóna pořádně zamávala s účastí na nejednom závodu a v průběhu roku to byl občas velmi smutný pohled na prořídlé startovní pole. Tam, kde se dřív scházely stovky závodníků, jich letos často dorazilo jen několik desítek. ZH musely bohužel loňský ročník zrušit a startovné se převádělo na letošek. Nikdo tak dopředu pořádně nevěděl, kolik lidí se vlastně objeví. Celkově se překlenutí ročníku 2020 na rok 2021 lehce podepsalo na celé akci, kdy sami organizátoři avizovali, že jsou především rádi, že se závod může uskutečnit a na novinky, experimenty, nebo zásadnější změny zkrátka letos nebude prostor. Někdo tak mohl být lehce zklamaný z absence něčeho, co by se dalo nazvat doprovodným programem, ale to hlavní – vytyčení a značení tras, zázemí závodu a občerstvovací stanice fungovalo na výbornou. Snad s výjimkou delších front při registraci, ale to se jistě podaří do budoucna vyladit a urychlit.

My zvolili přespání přímo v Račím údolí v místě zázemí závodu, takže se žádný předstartovní stres nekonal. Během večera jsme zvládli ve volnější chvíli akreditaci, vynikající guláš a jedno čtyřpivo. Zkrátka ideální naladění před sobotním startem 46 kilometrů dlouhého závodu.

Ráno bylo jasné, že ZH má věrnou základnu příznivců, protože celá louka vyhrazená pro parkování byla narvaná k prasknutí a počet běžců tak bude stejně vysoký jako v předhcozích letech, kdy bylo vždy vyprodáno dávno před datem samotné akce.

Předstartovní příprava

Nemám moc rád brzké vstávání, takže mě potěšilo, že “moje” prostřední trať startuje až v devět hodin, a tak je dost času na klidnou snídani a nachystání všeho vybavení. Počasí vypadalo rozporuplně s poměrně nízkou teplotou, silným větrem a rizikem deště a dokonce i sněhu kolem poledne. Realistický odhad počítal s pěti hodinami na trati, takže jsem nechtěl počasí úplně podcenit. Z toho důvodu padla volba na dlouhé elasťáky a triko s dlouhým rukávem. Do běžecké vesty pak pro jistotu ještě triko s krátkým, lehkou nepromokavou bundu, šátek a rukavice. Dohromady ani ne 250 gramů navíc, ale zato jistota, že i při razantní změně podmínek nebudu muset nic řešit.

Po nedávných zkušenostech z přeběhu Jeseníků jsem vsadil na kompresní kalhoty pro podporu chatrných šlach kolem mých kolenou. Přece jen v poslední době běhám hlavně po asfaltu a výrazně kratší distance, takže každá pomoc, která mě udrží fyzicky pohromadě, je vítána. Zpětně můžu říct, že to byla dobrá volba, i když absence dlouhých horských běhů byla mezi třicátým a čtyřicátým kilometrem znát.

Trasa známá i neznámá

Větší část trasy jsem znal, protože byla shodná s kratší (26 km) variantou, kterou jsem běžel předloni. Velkou neznámou byla dvacetikilometrová smyčka ve střední části závodu, která nás zavedla za Polské hranice. To už ale předbíhám.

Start v devět hodin mě společně s 250 dalšími běžci vystřelil vstříc několikahodinové zábavě. Veděl jsem, že nenaběhaný objem mi bude chybět, a že trénink celkově nestál v posledních týdnech za moc. Z toho důvodu byl plán jasný. Běžet si svoje, nenechat se vybláznit a hlavně si to dneska užít. Okamžitě po startu vystřelil dopředu pozdější vítěz Matěj Beníček a podle jeho pověstí i tempa bylo předem jasné, že nemá smysl ani přemýšlet o tom běžet s ním.

Start na předních pozicích

Po několika kilometrech vesměs do kopce jsem byl ale docela dost překvapený z toho, že i když to tam nervu, tak se držím na druhém místě a široko daleko nikdo v dohledu. To mi vydrželo až k první kontrole na devátém kilometru, kde jsem za sebou zahlédl v dálce několik vlčáků. Dokud ale byla trasa běhavá a stoupavá, tak jsem si, aniž bych se musel víc hecnout, držel pohodlný náskok. Naivní představa, že si to odklušu na bednu ale vzala za své a bylo mi jasné, že tak jednoduché to dneska v žádném případě nebude.

Po první kontrole nás trať zavedla na hřebenovku mezi Koníčkem a Černým vrchem. Jeden z nejkrásnějších trailů, jaké jsem kdy běžel. úzká pěšina plná kamení, utopená ve vysokém borůvčí všude kolem. Krása střídala nádheru a seběh také vystřídal stoupání, takže bylo jasné, že vlčáci za chvíli přiletí ze zadu a mě nechají za zády. Seběhy, obzvlášť ty technické, zkrátka nejsou mou nejsilnější disciplínou. Spíše naopak.

Vlčák ale přiletěl jenom jeden a společně jsme vydrželi na druhém a třetím místě ještě dvanáct kilometrů. Což jsem uvítal, protože pak všechno rychleji utíká a člověk si může popovídat. První občerstvovačku na patnáctém jsme vpodstatě minuli a už nás čekala kritická pasáž polské části závodu. Stoupání po sjezdovce a následující táhlý kopec až ke druhé občerstvovačce na vrcholu Czernica. Až dosud šlo všechno dobře a i průběžný mezičas s tempem pod šest minut na kilometr vypadal solidně. Jenže pak začala být trať hodně z kopce, hodně technická a taky hodně dlouhá (pro člověka, který za celý rok neběžel nic delšího, než třicet kilometrů za dvě hodiny a to navíc po rovině).

Seběhy, aneb začátek konce

Kousek za občerstvovačkou mi kolega zamával a v seběhu zmizel za zatáčkou. Já s už trochu jetýma nohama jsem si šnečím tempem scupital nejprudší pasáže a začal cítit první náznaky křečí (mého odvěkého parťáka na horských bězích). Zároveň se dostavilo něco, co by se dalo označit malou maratonskou zdí, což v kombinaci s technickou pasáží kolem Špičáku znamenalo, že jsem se pořadím propadal až někam k desátému místu.

Obvykle mě technický terén neskutečně deptá, protože se v něm neumím pohybovat rychle a vůbec mi to neutíká. K fyzické krizi se tak přidává i krize psychická a celkově to není nic moc. Nic takového se ale tentokrát nekonalo. Stezky v Rychlebech jsou zkrátka neskutečně krásné, že si člověk drží čelist, aby mu nevypadla z pantů. Vrcholem všeho byl výhled z kontroly na Špičáku. Zbývajících pět kilometrů na občerstvovačku jsem tak šel dost pomalu, ale uteklo to pocitově překvapivě dobře.

„Znovuzrození“ na občerstvovačce

Na občerstvovačce jsem se tentokrát zdržel trochu déle a dopřál si kolu, sůl a čokoládu. Nejsvětější trojici, která zachraňuje vytrvalecké životy. Lehké zdržení mě sice stálo další místo až dvě, ale do cíle zbývalo něco přes deset kilometrů hodně běhavé trati po širokých cestách se svažitým profilem. Sůl naštěstí zabrala a křeče odezněly, takže jsem se dokázal rozběhnout solidním tempem a vydal se na stíhací jízdu, která vyvrcholila pátým místem a časem lehce pod pět hodin. Pořadí příjemně překvapilo a čas byl přesně dle očekávání. Navíc jsem se vyhnul největším dešťovým přeháňkám a volno bylo i ve sprchách. Značka ideál.

Značení bylo po celou dobu naprosto perfektní a bez potíží bylo i označení všech povinných kontrol na trase. I tak jsme v posledním seběhu potkali v protisměru běžce, který se, chudák, vracel z cíle kilometr a půl na poslední kontrolu, kterou v zápalu závodění minul. Tohle všechno ale k horskému běhání patří a navigace po trase i teoretická příprava (poslední „krpál“ skoro každého prvoběžce nemile překvapil) jsou naprostý základ.

I přes lehký energetický deficit kolem třicítky se znovu osvědčila dlouhodobá strategie s jedním gelem co 45 až 50 minut. Co mi chybělo, byly solné tablety a možná jonťák místo čisté vody do lahve v batohu.

Díky a příště zas

Celkově bych ale nic neměnil. Tenhle závod zkrátka neměl chybu a i když to občas bolelo a šla se hrana, tak pět hodin uteklo jako voda a po dlouhé době jsem měl ze závodu opravdu radost. Pomohl k tomu i pěkný výsledek, ale především kouzlo podzimních Rychlebek. Na tak krásných trailech se snad člověk nemůže ani rozčilovat. Co dodat? Snad jen – díky! A příště zas.