Vítejte u nové série článků, v nichž si postupně představíme běžce z kategorie „hobby+“, tedy amatérské sportovce, kteří jsou ale na výborně úrovni. Jelikož jde pořád o hobíky, mohou nám posloužit jako skvělý příklad a inspirace.
Ondra Pavlů (*1989) je český ultra běžec a běhá odmala. Začínal na dráze, dorůstal v lese s orientačním během a v posledních letech propadl horským ultramaratonům. Sledovat ho můžete například na Stravě.
Můžeš nám popsat své začátky a říct, jak se stalo, že jsi začal běhat ultra a co tě na tom tak baví?
Běhám v podstatě od té doby, co chodím. Začínal jsem v atletické přípravce, kterou jsem pak kombinoval s orientačním během a zhruba od čtrnácti už přesedlal plně na orienťák. Z téhle kombinace mimochodem těžím dodnes. Atletika mi dala správnou techniku běhu a orienťák zase cit pro běh v technickém terénu. K ultramaratonům jsem se dostal během života v Austrálii, kde jsem nejdřív bral dlouhé běhy jako efektivní způsob prozkoumávání tamější nekonečné přírody a pak jsem zjistil, že se v tom dá i závodit. No a potom se ty tratě začaly postupně prodlužovat (smích).
Jsi hobík, během se tedy neživíš. Vyhovuje ti to tak? Co bys musel ještě udělat, abys vykročil mezi profesionály?
Víc makat, víc regenerovat a začít tímto způsobem přemýšlet před deseti lety. Jenže pak by to nebyla ta čistá zábava jako teď. Takhle mi to naprosto vyhovuje.
Co bys poradil dalším hobíkum, kteří chtějí své běhání ještě pozvednout? Je důležité mít trenéra, nebo si lze poskládat kvalitní tréninkový plán svépomocí? Kladeš v přípravě velký důraz na objem naběhaných kilometrů?
To je hodně individuální. Někdo potřebuje autoritu, která ho vykope každý den ven. Někdo nad tím nechce nebo neumí přemýšlet. Někdo chce prostě jen trénovat maximálně efektivně. Já měl trenéra naposledy ve čtrnácti na atletice a ta volnost mi vyhovuje, byť jsem to v posledních letech už párkrát taky zvažoval, právě abych zvýšil efektivitu svého tréninku. Různých tréninkových příruček jsou mraky (pro ultra běhaní například Jason Koop), spousta věcí se dá vypozorovat na Stravě, ale ve výsledku si to prostě každý musí ozkoušet, protože na každého bude fungovat něco trochu jiného.
Když se chystám na závody typu UTMB (170 kilometrů kolem Mont Blancu), tak hlavní důraz kladu na dlouhodobý konzistentní objem. A to nemusí být jen běhaní, ale třeba i běžky, kolo nebo dlouhé túry. Sekundární důraz pak kladu na specificitu vzhledem k závodu. V případě UTMB jsem třeba věděl, že mě čeká několik brutálních seběhů a na ty jsem se hodně zaměřil.
Podařilo se ti běžet spoustu „světových“ závodů v čele se zmiňovaným UTMB. Jak se na takové závody dostává? Musí přijít nějaká pozvánka, nebo stačí „jen“ splnit kvalifikační limit?
Na většinu závodů se prostě včas přihlásíš a jedeš. Konkrétně UTMB je ale ve světě trailového běhaní naprostá mega akce, takže tam je to trochu komplikovanější. Nejdřív je potřeba nasbírat dostatečné množství bodů na kvalifikačních závodech, což v případě UTMB znamenají tři až čtyři náročné stovky v horách během dvou let. Pokud nejste elitní závodník, tak pak se ještě musíte přihlásit do slosování, ve kterém máte vzhledem k převisu poptávky nad nabídkou relativně malou šanci. Závodníci takhle čekají pět i víc let, během kterých si musí pořád držet ty kvalifikační body.
Jako neprofesionál si asi musíš platit startovné a další věci sám. Je to hodně finančně náročné?
Levné to určitě není, ale pracuji na plný úvazek, peníze zásadní problém nejsou a když se mi nějaký závod líbí, tak tam prostě jedu. Většinou se to snažím spojit s nějakou dovolenou, má tolerantní manželka by vám o tom mohla vyprávět (smích). Jako ambasador několika značek sportovního vybavení se navíc občas někam vetřu i bez placení startovného. Třeba na UTMB jsem takhle byl jako ambasador značky Columbia, která zároveň byla po mnoho let titulárním partnerem UTMB.
Dlouho jsi žil v Austrálii. Poznal jsi nějaké rozdíly mezi tamní a tuzemskou běžeckou komunitou? V Česku je ultra běh stále jen pro fajnšmekry a není příliš mediálně sledován. Jak je to v Austrálii?
Austrálie je pár let napřed, ale i v Čechách už se ultra běhání dostává do mainstreamu. V obecné rovině se to moc neliší, závody tam jsou od těch malých lokálních až po obrovské podniky typu Ultra-Trail Australia, který svého času byl co do počtu účastníků největší ultra závod na světě. Závod, který by lákal i mezinárodní elitu je něco, co nám zatím v ČR chybí, byť pár závodů na to ten potenciál určitě má.
Kolik času běhání věnujes? Děláš ještě nějaký sport?
Když si zrovna neválím šunky po závodě, tak tréninku dávám kolem 12 hodin týdně, v objemové přípravě o něco víc. V zimě jezdím na běžkách a letos jsem začal víc zařazovat i kolo.
Dan Orálek za účelem úspory času běhal do práce, případně v polední pauze. Co ty?
Pracuju z domova, takže do práce toho moc nenaběhám. Ale při lehkých bězích pravidelně vyzvedávám balíčky, nakupuju, běhám do hospody, na návštěvu, do servisu, prostě když to dává logisticky smysl, tak tradiční formy dopravy nahrazuji během (smích).
Jak je to na ultra závodech s občerstvovačkama? Předpokládám, že s ionťákem a banánem si tam člověk nevystačí… Je v tomto nějaký závod specifický? Máš nějakou oblíbenou položku na občerstvovačkách, nebo jedeš striktně jen osvědčené gely a doplňky?
Čím delší závod, tím větší chuť i na něco jiného než gely. Na alpských závodech tradičně najdete všemožné salámy a sýry, to fakt můžu. Rád si také dám pizzu nebo když je kosa, tak vývar. Z hlediska gelů se ale držím svých ozkoušených GU gelů a nezkouším nové. Na občerstvovačkách také vždycky vypiju fakt hodně coly, rád si dám i pivo.
Kolik párů běžeckých bot máš a kolik z nich reálné používáš?
Tak to jsem musel jít spočítat. V rotaci jich mám momentálně 11 a k tomu pár krabic v železné zásobě. To je asi hodně co? Reálně je ale používám fakt všechny, něco je na objem na asfaltu, něco na intervaly, na závody, do lehkého terénu, do hor, na krosy, na pás v posilce… Seběhané boty pak vždycky ještě chvíli používám na krátké výklusy, než je vyhodím úplně. Mít vícero párů bot v rotaci je důležité i z hlediska prevence zranění, otlaků.
Dlouhé trailové závody v horách musí být specifické i co se týče značení a nutnosti znát trasu. Je běžné, že člověk zabloudí?
No jéje. Nicméně musím zaklepat, že jsem ještě nikdy seběhnutím z trasy neztratil víc než nízké jednotky minut. Základem je mít nahranou trasu v hodinkách, které na vás začnou řvát, když z ní seběhnete. Člověk občas vypne nebo se ztratí v myšlenkách a je schopen přeběhnout i úplně blbuvzdorně označené odbočky. V Čechách se pak bohužel pravidelně setkávám s úmyslně přeznačenou trasou nějakým záškodníkem.
Máš ještě nějaké běžecké nesplněné sny? Co máš v plánu dále?
K plánování na příští rok jsem se ještě nedostal. Ale na seznamu mám samozřejmě spoustu závodů, které bych chtěl postupně zaběhnout a užít si. V merku mám i nějaká FKT a vícedenní přeběhy horských trailů. Letos v červnu jsme takhle s Ondrou Švirákem a jeho Expedition Clubem přebíhali ukrajinské Karpaty. To se mi hrozně líbilo – sbalíš si malej baťůžek, spíš na horských chatách, jíš co je k mání, a na týden úplně vypneš z běžného života.
Ve zkratce:
- *1989, žije v Praze a pracuje jako marketingový manažer
- Oblíbený závod v ČR: Pražská stovka, Čertovskej wintertrail, Velká Kunratická
- Běžecký vzor: Dylan Bowman, François D’Haene
- Největší úspěch: UTMB za 28 hodin
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: Kuskus a pivo
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: hamburger a hodně piva
- Nejlepší regenerace: spánek
- Nejméně oblíbený trénink: dlouhé intervaly do kopce (např. 5×6 minut s meziklusem zpět dolů)
- Ostatní: ambasador značek Columbia, LEKI, 100% a GU a když má čas, píše pro RUNGO.cz
Ondrovi děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů!