Dnes si celý svět připomíná Den památky obětí holocaustu. Šoa neboli „zlo“ nemělo slitování s nikým – ani s těmi, které ještě před pár lety národ i svět oslavoval. Připomeňme si osudy sportovců, kteří museli zemřít kvůli „špatnému“ původu, i tři šťastné příběhy těch, kterým se ortelu smrti podařilo uniknout.
Chladně důsledná mašinérie nacistických rasových zákonů neměla slitování a neznala výjimek. Nemilosrdně pozřela i ty, kteří byli před pár tedy miláčky národa a vzory předválečné myšlenky zdravého ducha ve zdravém těle. Myšlenky, která se nové filozofii a jejímu postupujícímu uplatňování už nehodila „do krámu“. Ve spárech nacistů tak skončila třeba Lili Henochová, německá atletka židovského původu, která stanovila světové rekordy v hodu diskem a vrhu koulí a byla desetinásobnou mistryní Německa. V roce 1942 byla násilně dovlečena do ghetta v lotyšské Rize, kde se týž rok stala obětí masové popravy jednotkami Sonderkommando.
Podobný osud čekal i dva nejlepší polské vytrvalce té doby. Janusz Kusociński, olympijský vítěz v běhu na 10 000 m z Los Angeles se přidal k odboji. Záhy byl ale dopaden a zahynul během masové popravy u vesnice Palmiry. Další polský běžec Jozef Noji, pátý na olympiádě v Berlíně, zemřel v koncentračním táboře Osvětim-Březinka poté, co byl přistižen při pašování dopisu. Elitní československý vytrvalec Oskar Hekš, osmý v maratonu z Los Angeles, se hry v Berlíně rozhodl (navzdory velké šanci na medaili bojkotovat). Byl členem Výboru pro přeložení her a usiloval o to, aby se olympiáda nekonala na území Třetí říše. Tyto žádosti ale nebyly vyslyšeny. V roce 1941 byl pro svůj židovský původ deportován do Terezína a následně do Osvětimi, kde v roce 1944 zemřel v plynové komoře.
To jsou jen někteří z mnoha sportovců, které druhá světová válka připravila nejen o kariéru. Jiné zase sport držel při životě a zvedal náladu doslova na pokraji smrti, čehož je dokladem třeba fotbalová liga v terezínském ghettu. Každé neštěstí má ale i své hrdiny a příběhy se šťastným koncem. A ty si teď připomeňme – nejen proto, abychom nečetli jen o hrůzách války, ale také proto, že jde o osudy s neskutečnou dávkou inspirace a motivace pro všechny z nás, ať už sportujeme, nebo ne.
Martha Jacobová: Sportovní „misionářce“ stačil jeden výslech na Gestapu
Mistryně Německa a mistryně Jihoafrické republiky v hodu oštěpem, dvojnásobná stříbrná medailistka z Makabiády (mezinárodních her sportovců židovského původu), vystudovaná trenérka a „kočovná“ průkopnice ženského sportu, která nepřestala vést mládež ke sportu, ani když se kolem ní utahovala smyčka nacistických zákonů.
Martha Jacobová se narodila roku 1911 v Berlíně, kde po smrti obou rodičů vyrůstala u příbuzných. Ve škole si zamilovala sport a v 16 letech se stala členkou židovského sportovního klubu Bar Kochba Berlin. Studovala tělesnou výchovu na univerzitě a přála si stát se trenérkou. Senzačně vyhrála regionální a pak i dvě národní německá mistrovství, čímž se stala pátou nejlepší oštěpařkou světa. V roce 1931 si ji britský olympijský výbor pozval, aby trénovala ženský tým na nadcházející olympiádu v Los Angeles. Stala se miláčkem médií a vůbec první zahraniční koučkou v Británii. Po návratu z angažmá zpět do Berlína zjistila, že už zde pro ni není místo – zrušili jí členství v klubu a znemožnili reprezentovat zemi na sportovních soutěžích.
Martha se vrátila do Británie, kde navzdory předchozí velké oblíbenosti nezískala pracovní povolení. Odešla do Francie, kde zatím byla v relativním bezpečí a mohla vykonávat svou práci. Stala se trenérkou v nové sportovní škole Grand Centre d‘ Education physique a měla být trenérkou francouzských atletek pro olympiádu v Berlíně 1936. Kvůli svému původu ale tuto práci nezískala. Odstěhovala se do Nizozemska (kde nebylo třeba pracovní povolení) a dál trénovala i závodila – na Makabiádě v Tel Avivu roku 1935 získala pro německou výpravu stříbro v hodu oštěpem a vrhu koulí. To v ní probudilo touhu účastnit se turnaje i doma v Německu. V obou disciplínách tentokrát vyhrála a navštívila rodinu v Berlíně. To stačilo pro zatčení Gestapem a mnohahodinový výslech.
Po této zkušenosti Martha na rozdíl od milionů jiných neváhala ani minutu a usoudila, že na bezpečí se v Evropě nemůže spolehnout. Přes Belgii a Nizozemsko pak společně se svým snoubencem Leo Kerzem emigrovala do Jihoafrické republiky, kde roku 1937 získala národní titul v hodu oštěpem a dál se věnovala vzdělávání v oblasti tělovýchovy. Z celé její berlínské rodiny přežila jen sestra Pauline, která se v padesátých létech stala Marthinou sousedkou v Johannesburgu. Martha zemřela v září 1976. Její odkaz a archiv spravuje její dcera Hazel, která i dál šíří dobré jméno své matky a stojí i za iniciativou přejmenování náměstí v Berlíně-Charlottenburgu, nedaleko od místa, kde Martha prožila mládí. Nyní se místo jmenuje Martha-Jacob-Platz.
Agnes Keletiová: Zlatá gymnastka za války odklízela mrtvoly z ulice
Pětinásobná olympijská šampionka ve sportovní gymnastice se sbírkou celkem deseti medailí z olympiád v Helsinkách 1952 a Melbourne 1956, mistryně světa z Říma roku 1954, šestinásobná medailistka z univerziády z roku 1947. Trenérka národního týmu australských gymnastek. Profesorka tělesné výchovy na univerzitě v Tel Avivu. Druhá nejproduktivnější olympijská medailistka židovského původu a nejstarší žijící olympijský vítěz vůbec.
Agnes Keletiová se narodila roku 1921 v Budapešti. Od dětství se věnovala tanci, hře na violoncello a také právě gymnastice. Už v šestnácti se stala mistryní Maďarska. Byla želízkem v ohni pro olympiádu v Tokiu 1940, která ale byla kvůli válce zrušena. O rok později bylo Agnes zrušeno členství v atletickém klubu pro neárijský původ. Aby se vyhnula totálnímu nasazení v pracovním táboře, provdala se narychlo za svého kamaráda, maďarského gymnastu Istvána Sárkányho. S jeho pomocí pak získala křesťanské doklady a celou válku prožila v utajení přímo „pod svícnem“ – jako děvečka v maďarské rodině, sympatizující s nacisty, a také jako kožešnice. V průběhu bitvy o Budapešť v zimě 1944 až 1945 byla součástí „jednotky“, která nad ránem obcházela ulice a sbírala mrtvá těla k odvozu do hromadných hrobů. „Dá se na tohle zapomenout?“ řekla v rozhovoru pro deník Haaretz.
Její matka a sestra také měly štěstí: Staly jedněmi ze sta tisíc židů, zachráněných švédským diplomatem Raoulem Wallenbergem. (Stejné štěstí měl třeba i Ralph Klein, budoucí trenér hvězdných basketbalistů týmu Maccabi Tel Aviv.) Martin tatínek a všichni ostatní příbuzní ale zahynuli v Osvětimi. Po válce se Agnes vrátila ke gymnastice. Znovu začala trénovat a hned roku 1946 vyhrála maďarské mistrovství a její kariéra úspěšné gymnastky strmě stoupala. V jednatřiceti letech získala své prví olympijské zlato v Helsinkách, které hned čtyřikrát obhájila o čtyři roky později v Melbourne – v říjnu roku 1956, tedy v době sovětské invaze do Maďarska. Spolu s dalšími 44 sportovci tehdy požádala o politický azyl.
Stala se trenérkou australských gymnastek a o rok později – poté, co se jí povedlo vyřídit doklady i pro matku a sestru – emigrovala do Izraele. Sport ji provázel dál: Znovu se provdala za učitele tělocviku Roberta Bira, působila jako profesorka na fakultě tělesné výchovy v Tel Avivu a sama se dodnes denně věnuje sportu. Na důchod se přestěhovala zpět do Budapešti, kde letos v lednu oslavila 101. narozeniny. Pravidelně chodí plavat a každé ráno začíná baletním cvičením. Jen už prý na nedávné doporučení lékaře vynechává provaz a rozštěp. „Cítím se na šedesát. Mám se krásně a je skvělé, že jsem pořád zdravá. Miluju život,“ řekla v rozhovoru k loňskému životnímu jubileu pro list Times of Israel.
Shaul Ladany: Šampion, který unikl z pekla Bergen-Belsenu i ze spárů teroristů
Reprezentant Izraele ve sportovní chůzi, dvojnásobný olympionik, držitel dodnes nepřekonaného světového rekordu v chůzi na 50 mil, osmadvacetinásobný mistr Izraele, šestinásobný mistr USA, pětinásobný zlatý medailista z Makabiád, veteránský šampion v chůzi, laureát medaile Pierra de Coubertaina za vynikající sportovní výsledky a šíření olympijské myšlenky. Ale také profesor průmyslového strojírenství a managementu na Ben Gurionově univerzitě, autor desítek odborných publikací a skript pro budoucí inženýry, autor vlastní biografie a polyglot, který se dohovoří devíti jazyky.
Život Shaula Ladanyho započal v roce 1936 v Bělehradě a podle plánu mocných měl skončit velmi brzy. Zachránila ho ale prozíravost jeho rodičů i souhra šťastných náhod. Po útoku Luftwaffe na Bělehrad utekla rodina do Maďarska, v té době ještě ostrůvku naděje pro židovské obyvatelstvo. Ladany se zde schovával v klášteře až do roku 1944, kdy byl i s rodiči odvezen do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Pro mnohé konec, pro rodinu Ladanyových „pouze“ přestupní stanice. Ještě téhož roku v táboře zastavil tzv. Kastnerův vlak, který zde přibral několik cestujících. Úplatkem za židovské, švýcarské a americké peníze a diamanty našlo v jeho vagónech štěstí na 1 700 převážně maďarských židů, kteří nakonec bezpečně dorazili do Švýcarska – včetně Ladanyho a jeho rodičů.
V roce 1948 Ladanyovi emigrovali do Izraele a Shaul začal vedle studia s vytrvalostním během. Když později vysvětloval, proč se nakonec přeorientoval na sportovní chůzi, napůl žertem odpověděl, že běhat nemohl: „V padesátých létech? Lidi si mysleli, že jsem cvok. Židi přece neběhají. Smáli by se mi!“ Vybral si ale dobře – po třech letech tréninku se stal poprvé mistrem Izraele, o další tři roky později poprvé prolomil americký rekord na 50 mil. Na olympiádě v Mexico City v roce 1968 skončil na 24. místě. Trenéra neměl, poháněla ho jeho tvrdohlavost a umíněnost a rád provokoval. Na hrách v Mnichově v roce 1972 se připravoval v mikině s velkou Davidovou hvězdou na hrudi, a když se ho němečtí soupeři ptali, kde se naučil tak skvěle jejich řeč, odpověděl jakoby nic: „U vás, v Bergen-Belsenu.“
V závodě na 50 km skončil devatenáctý a s dobrým pocitem šel spát do pokoje v olympijské vesnici. Když ho ráno probudil týmový kolega se slovy: „Mošeho zabili teroristi,“ myslel si, že to je nejapný vtip. Trenér zápasníků Moše Weinberg byl prvním z deseti izraelských sportovců, kteří zahynuli při únosu teroristy z organizace Černé září. Ladany s kolegou stihli proklouznout, vyskočit z okna a zachránit si život. Zarputilý sportovec od té doby každé září navštěvuje hroby sportovců, kteří to štěstí neměli. Také každý rok na své narozeniny ujde tolik kilometrů, kolik mu je let. V roce 2019 tak ušel 83 km, v následujících dvou letech ale nemohl. Důvod byl prostý: kvůli pandemii a přísným pravidlům lockdownu nemohl tak daleko od domova… Když se ho ptali, co ho na chůzi nejvíce baví, odpověděl: „Ten pocit v cíli.“
| Kam dál… |
|---|
| Pokud vás osudy zmíněných a dalších sportovců s podobným osudem zajímají více do hloubky, můžete sáhnout po některém z těchto pramenů: – Dokument o životě Shaula Ladanyho z produkce Deutsche Welle, dostupný na YouTube – Shaul Ladany: King of the Road: From Bergen-Belsen to the Olympic Games – Sándor Dávid a Dezső Dobor: The Queen of Gymnastics: 100 Years of Agnes Keleti – Berno Bahro a kol.: Forgotten records. Jewish athletes before and after 1933 (včetně příběhů M. Jacobové a L. Henochové) Sportovci – hrdinové: Atlet Oskar Hekš. Dokument z produkce ČT, dostupný na iVysílání |