Úvod MastersMasters inspiraceCestování Cyklistické cestopisy, které si musíte přečíst: Labužnická Tour, na kole do Toga pro kávu a z Prachatic až do JAR

Cyklistické cestopisy, které si musíte přečíst: Labužnická Tour, na kole do Toga pro kávu a z Prachatic až do JAR

od Karolína Hornová

Když je venku na kolo příliš nevlídno, nastává ideální čas, zavrtat se pod deku a skrze poutavé řádky zdolávat Alpské průsmyky, saharské vedro, guinejské deštné pralesy, vydatné francouzské porce, kalorické croissanty, bagety s majonézou i kávu, podávanou v igeliťáku. Přinášíme vám recenze tří cyklistických cestopisů, které vás nakonec z toho gauče stejně zvednou!

Felicity Cloake: Ještě jeden croissant na cestu

Proč knihu přečíst: Suchý britský humor, britsko-francouzské národnostní škádlení, vysoká míra sebeironie, skvělé recepty i tipy na cestu

Autorka labužnického cestopisu pracuje jako food bloggerka a novinářka pro deník The Guardian a časopis New Statesman. Psaní má v krvi úplně stejně jako debužírování (a ochotu dát svůj žaludek všanc s vidinou následného poučení i pobavení čtenáře). Jak sama v úvodu předesílá, není sice žádný Geraint Thomas, ale do cyklistiky se i tak „zamilovala kvůli ní samotné, a nejen kvůli množství jídla, které při ní můžete sníst pod záminkou, že doplňujete palivo“. V úvodu knihy si autorka pořizuje nové kolo, které pojmenovává Eddy po cyklistovi Mercxovi (to proto, že nade vše miloval zákusky) a vyráží na svou Tour de France. Po cestě na kole (a částečně vlakem) doplňuje spálené kalorie croissanty (samozřejmě v zájmu vyhlášení toho nejlepšího z celé trasy) a ochutnává regionální pochoutky.

Jídlo je středobodem celé knihy, rozdělené na „etapy“, z nichž v každé si autorka jede pro jednu francouzskou specialitu. „Ochutnáme“ tak od půlkilových ústřic přes palačinky a hovězí po burgundsku až po tarte tatin, k nimž se Felicity prokousává deštěm, větrem, Eddyho defekty, humornými i frustrujícími zážitky z cesty a také vzdálenostmi i výškovými metry, na nichž překonává sama sebe. Kniha není jen cestopis a sonda do francouzské gastronomie, ale zároveň kuchařka a průvodce francouzskými reáliemi. Součástí každé „etapy“ je originální recept na související pokrm a také podkapitolky o místních (nejen) kulinářských zvyklostech a vrtoších. Vzhledem k množství historek a popisů mě zamrzelo, že součástí publikace není obrazová příloha – vyřešila jsem to ale vyhledáním autorčina účtu na Instagramu a dohledáváním fotografií z cesty, která tak ještě nabyla na autentičnosti.

Knihou se stejně jako trasa cesty line nitka suchého anglického humoru. Autorka si umí udělat legraci ze sebe (a třeba ze svého velkolepého entrée do michelinské restaurace v upoceném cyklistickém dresu), z Angličanů, ale samozřejmě i z Francouzů a jejich prototypických vrtochů – třeba „národního sportu“ ve formě vychutnávání si svého pracovního volna, přes které nejede vlak (bez ohledu na to, zda zaměstnanci dráhy právě stávkují, či nikoli). I méně bedlivý čtenář ale bohužel při čtení narazí na nejedno zaseknutí řetězu v soukolí překladu – asi největší z nich svítilo z popisu autorčiny přípravy na výšlap horského pasu Col de Joux Plane: „Každopádně u ‚nejhoršího výstupu celých Alp‘, jak ho popsal Peter Winen, holandská horolezecká legenda, jsem průvodce přestala číst.“ Otrocký překlad výrazu „climber“, který v angličtině znamená jak horolezce, tak vrchaře, mě praštil do očí hned. Celkový dojem a chuť vyrazit na kole do Francie to ale rozhodně neohrozilo.

Markus Maria Weber: Coffee To Go v Togu

Proč knihu přečíst: Afrika i Balkán v jedné knize, „průvodce“ pro cestovatele začátečníka a důkaz, že to pravděpodobně také zvládnete, pokud opravdu chcete

Markus Weber pracoval jako finanční poradce v korporátu. Měl skvělou pracovní pozici, nebylo mu ještě ani třicet, ale zároveň už pociťoval náběh na vyhoření. Z práce, i z toho, že pořádně neví, kdo je. Aby na to přišel, rozhodne se nezcestovalý německý mladík (a podle knihy i trošku maminčin mazánek, i když spíš v tom dobrém slova smyslu) podniknout dobrodružnou výpravu na kole. Na kávu. Do Toga. Oklikou přes Balkán. „Se spoustou elánu, ale bez plánu,“ jak píše v úvodu knihy. Tyto indicie mě hned zpočátku přiměly k prolistování napříč knihou a dovedly mě ke zjištění, že autor do Toga skutečně dojel, dojel celý a víceméně zdráv, dal si zde „coffee to go“, podávané stylově „po africku“ v igelitovém sáčku, a zaplatil 15 eury a flaškou rumu šamance vúdú za protikouzlo, které nakonec odvolalo uřknutí hrbatou čarodějnicí po cestě. Letmé prolistování knížky poodhalilo příslib dobrého počtení a nic mi tak nebránilo se na knihu vrhnout pěkně od začátku.

Ani zpočátku nepochopitelné „zahřívací kolečko“, při němž autora čekalo 3 000 km podél celého toku Dunaje a zpátky na Gibraltar přes Turecko, Řecko a Španělsko, nebylo nezáživným vyprávěním. Zabírá celou polovinu knihy (a také polovinu trasy) a popisuje přerod cykloturisty-začátečníka s neskrývanými předsudky a obavami už ve Východní Evropě (do které mimochodem zařadil i Slovensko), v ostříleného poutníka, kterého nerozhodí ani ranní probuzení mužem s brokovnicí uprostřed Libérie a potěší i to nejhorší kafe, které v životě ochutnal. Pro mě jako čtenáře, kterému by bohatě stačila ta cesta kolem Dunaje (a to by ještě musela končit v Budapešti), to bylo místy až fantaskní čtení. Pokud naopak sami o takové cestě uvažujete, může být Weberovo podrobné vyprávění a reálné zprostředkování zážitků skvělou průpravou na to, co vás čeká. Pokud od takové cesty potřebujete odradit, čtěte také…

Autor cestu popisuje se vším, co k ní patří: Od téměř smrtící otravy jídlem, léčby malárie po telefonu s německou lékařkou a překvapivě otevřených popisů nepříjemných, leč nevyhnutelných zdravotních obtíží, které po několikatýdenním kontaktu se sedlem kola čekají každého, kdo nemá zadek ze železa, přes popisy slastí a strastí osamoceného cestovatele (včetně těch psychických) až po obligátní byrokracii, kterou zažijete jen na afrických hraničních přechodech a neuvěřitelná setkání s místními i dalšími cestovateli. Popis jednotlivých afrických zemí a toho, jak to v nich chodí, byl mnohdy až poučný, velmi často ale i zábavný: „Mezi stánky se našly opravdové rarity, jako třeba ‚Guinée Portable Charge‘, kde se nabíjely mobily: stačil jeden podnikavý Afričan, dlouhá zásuvková lišta, dieselový agregát a spousta prastarých nabíjecích kabelů k mobilům […] Nabíjení jednoho mobilu přes noc nestálo ani deset centů a před stánkem se tvořila dlouhá fronta.“

Foto: Karolína Hornová

Tadeáš Šíma: Na kole přes Afriku

Proč knihu přečíst: Český autor; kniha, ve které se mnozí „najdou“, realisticky popisované zážitky i pocity, všeříkající obrázky z autorova deníku

Další cesta do Afriky, ale tentokrát pěkně přes celý kontinent až k mysu Dobré naděje. A navíc od českého autora, což s sebou nese vždycky „něco navíc“, pohled našince, s nímž se v mnohém shodneme. Tadeáš Šíma se na trasu vydává po prvním neúspěšném pokusu. Tady je potřeba vyjádřit respekt – ne každý z nás by se znovu vydal na stejnou cestu, přes úplně stejné město v Maroku, kde byl posledně velmi nepříjemně přepaden, okraden a málem znásilněn… Tadeáš se tehdy vrátil do Prachatic a po roce shledal, že špatné zážitky jsou minulostí a může vyrazit znovu. Tentokrát vyráží už z Barcelony, odkud pokračuje rovnou trajektem do Maroka. Trasa Tadeášova afrického putování je ve své severní části shodná se stopami Markuse Webera. Pro čtenáře, který německou knihu četl, to ale vůbec není nuda – už proto, že každý z cyklistů sbírá jiné zážitky a vnímá různé situace různě: Přes Západní Saharu se například nesveze s vojáky, ale vydává se nebezpečné území na vlastní pěst.

„Mou slabinou a malinkým neduhem je, že se bojím tmy,“ přiznává zkraje knihy autor, který pak tráví mnoho nocí ve stanu v africké divočině, obklopen přinejmenším divokou zvěří. Zároveň ale nejednou během své cesty projeví vysokou míru odolnosti a hlavně pro čtenáře důležitou všímavostí, představivostí a vtipem, jehož terčem se nejednou stává on sám: „Ve městě zaslechnu, jak si pár lidí špitá: ‚Tubab on a bicycle,‘ [Běloch na kole!] čemuž se upřímně pousměju, jelikož mi to evokuje scénu z jedné tarantinovky, kdy Django přijede do města na Divokém západě, a lidé si špitají: ‚Nigger ona  horse!‘“ Ani v této knize nechybí gurmánské zážitky – zatímco předchozím cestopisům kralovaly croissanty a káva, zde jdou to bagety s vajíčky a majonézou, pokrm, o němž autor doufá, že „vstoupí a nenapáchá žádné škody“, případně méně riziková verze s Nutellou, která se ukáže jako ideální palivo pro prokousávání se africkými kilometry v sedle kola.

Tadeáš Šíma popisuje svých 13 000 kilometrů poutavě od startu do cíle a nenechává si pro sebe (někdy poměrně niterné) pocit – třeba co se týká představ o ženách, které cestou potkává, a dalších osobních zážitků, nevyjímaje samozřejmého pokuřování hašiše s místními. A to je dobře, o to lepšího vcítění čtenáře do dobrodružné mysli cestovatele je dosaženo. Čtenář se ani chvíli nenudí, občas se bojí tmy nebo výsledku testu na malárii spolu s autorem, občas jeho cestovatelské pohnutky nechápe, ale většinu času má chuť vyrazit s ním. V knížce chybí fotografie, ale zato zde nechybí názorné obrázky z autorova cestovního deníku. Cestovatel je navíc aktivní na Instagramu a Facebooku, kde je možné si dohledávat spoustu dalších informací a právě také fotografií z cesty (a dalších výprav, které na kole podnikl).

Všechny cestopisy spojuje průzkumnická touha po objevování nových světů a dobrodružství, jaké člověk může zažít pouze, vyrazí-li na cestu sám. A je už vlastně jedno, jestli se vydáte do Afriky, na Balkán nebo do „bezpečné“ Francie – na začátku vždycky stojí to první šlápnutí do pedálů, jež roztočí soukolí cestovatelského snu, který se stává skutečností, a z něhož se „probouzíte“ moudřejší a zkušenější, ale také bohatší o nespočet zážitků, které stojí za to vyprávět. Pokud máte podobné choutky, nebojte se svou velkou cestu zrealizovat – zážitky autorů vás „nanečisto“ připraví na krize i nepříjemnosti a zároveň jsou důkazem, že nebudete litovat.

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky