První sportovní lékaři a trenéři působili už v antice. Počátek pokusů a omylů s tréninkovými plány klademe do poloviny 19. století. Pojďme se podívat, jak se trénovalo napříč historií, kteří sportovci měnili přístup k tréninku a zda je lepší objem, nebo pěstování aerobní vytrvalosti.
Trénink vytrvalostních běžců je z historického pohledu velmi zajímavou linií střídající se nadvlády jednou silového, jednou objemového tréninku. A také – především v počátcích běhu jako čistě sportovní disciplíny – budování tréninkových metod a plánů formou „pokus–omyl“. Jednoduše – co posledně selhalo, to opustíme a vydáme se opačným směrem. Mnohdy to bylo ku prospěchu věci, jindy to sportovce a jejich trenéry uvrhlo do kolotoče dalších omylů. Pojďme se společně podívat na zajímavosti, které historii běžeckého tréninku provázely, i na trenérské legendy, jejichž taktiku kopírujeme dodnes.
Počátky běžeckých dějin
Stejně jako v řecké mytologii, na počátku moderního běhu byl chaos. Ještě dávno před ním panoval ale naopak řád – hádáte správně, bylo to v období prapůvodních olympijských her. O návycích tehdejších běžců se můžeme dočíst ve spisech takových jmen, jakými byl třeba věhlasný lékař Galén. Ten v době her působil v roli jakéhosi „sportovního lékaře“ – a kromě pomoci zraněným sportovcům se věnoval i teorii zdravé výživy a vyváženého tréninku. Ve svém spisu např. odpovídá na otázku, zda je běhání zdravé: Běhání podle něj zatěžuje tělo nerovnoměrně a každé nevyvážené cvičení je nezdravé. Běžcům tedy doporučuje kompenzační cvičení formou posilování celého těla v „palestře“, tehdejší tělocvičně. Dalšími antickými autory, kteří se ve svých spisech věnovali sportu a především běhu, byli Filostratos (který zmiňuje důležitou roli trenéra, jemuž se tehdy říkalo „gymnastos“) a Lúkianos, jenž ve spisu Anachris popisuje techniky běžeckého tréninku, rozvíjejícího vytrvalost – jeho součástí byl běh v písku, se závažím nebo třeba skoky přes příkopy a překážky.
19. století: První pokusy běžeckých nadšenců
Zatímco ve staletích předtím panoval dlouhodobý odklon od antického ideálu rovnováhy zdravého ducha i těla, předminulé století bylo počátkem obnovení myšlenky „anima sana in corpore sano“, která se začala objevovat už v období romantismu. Touha po zdravém duchu ve zdravém těle přiměla zaměřit se na svou fyzičku nejen vojáky, námořníky a další povolání, která by se bez svalů z oceli neobešla, ale také „běžné lidi“. Příprava na závody měla ale od systematického tréninku daleko – až na výjimky. Byli mezi nimi právě běžci a chodci. Jedním z nejslavnějších byl kapitán Robert Barclay Allardice, jemuž se přezdívá „otec závodní chůze“. Jeho trénink sestával z dlouhých procházek, proložených velmi rychlým 1,5mílovým během před snídaní a po večeři.
V roce 1888 se v hlavě Pierra de Coubertaina zrodila myšlenka obnovení olympijských her. Ty první se pak konaly o šest let později, symbolicky v Athénách. Ani tehdejší olympionici nebyli dvakrát připravení a každý měl svůj „recept“ na úspěch – od teorie: „Čím víc se najíš, tím víc energie budeš mít,“ přes „dopování“ přímo při běhu panáky koňaku až po hladovění a hubnutí, aby se běželo lehčeji. Někteří před závody trénovali jen na teoretické bázi, jiní zařazovali neskutečné objemy, aby se jim pak závod vlastně zdál krátký. To často vedlo k vysílení na trati. Na počátku 20. století už ale trénink dostával jasnějších obrysů.
20. a 30. léta: Finský příklad táhne
Doba, kdy bylo možné v rámci tréninku strávit velkou část dne dlouhými pasážemi chůze, byla ta tam. Většina závodících sportovců byli pracující lidé, kteří na takový „luxus“ neměli čas. „Intervaly“ ve smyslu, jak je zavedl kapitán Barclay, byly nahrazeny častými, středně dlouhými běhy a sprinty či rychlejší pasáže se zařazovaly minimálně. Obecně, toto období tréninku by se dalo přirovnat k tomu, co nyní dělají rekreační běžci: Časté pomalejší běhy a nic moc navíc. Podle knihy Lore of Running od Tima Noakse datujeme počátek systematického tréninku až do éry Paava Nurmiho a jeho finské skupiny. Ti se opět vrátili k chůzi, kterou ale zařazovali v rámci zimní přípravy – šestitýdenním intenzivním chodeckým tréninkem (čtyři hodiny chůze denně) se připravovali na běžeckou sezónu.
Klíčovým „objevem“ této doby byl intervalový trénink v moderním slova smyslu. Celkový objem naběhaných kilometrů byl ale z dnešního pohledu poměrně nízký: Typický trénink sestával z běhu na 6 až 8 x 100 metrů, následovaný delším, souvislým během. Délka intervalu zřídka přesáhla několik set metrů; Nurmi zařazoval maximální délku intervalů 600 m a doplňoval ji delším během na jeden až dva kilometry. Svým urputným přístupem sklízel vavříny a inspiroval mnoho běžců, včetně Emila Zátopka, který své tréninky posunul na ještě vyšší úroveň a vložil do nich mnoho svých (nutno dodat že úspěšných) improvizací.
40. a 50. léta: Zlatá éra intervalů
Na počátku této éry si fyziolog Woldemar Gerschler všiml, že finští běžci zařazují velmi málo opravdu výkonnostního běhu. Přišel s intervalovým systémem, kdy běžci v rychlých pasážích dosáhli 180 tepů za minutu, po čemž následoval volný běh s poklesem tepové frekvence k 120 tepům za minutu. To vše v intervalech 80×200 m. Tímto stylem se inspiroval třeba maďarský kouč Mihály Igloi, který myšlenku intenzivních intervalů přenesl do Spojených států, kde působil. Do této éry spadá také Emil Zátopek, praktikující v rámci každodenního tréninku nekonečná opakování čtyřsetmetrových intervalů. Týdenní objem tréninku tehdejších vytrvalců se pak pohyboval kolem 160 km.
Zastáncem toho stylu byl i původem rakouský trenér Franz Stampfl. Uplatňoval intervaly především v tréninku sprinterů a běžců na středně dlouhé tratě. Zařazoval ale delší intervaly a běhy do vrchu a pracoval na budování vytrvalosti. S objemem naběhaných kilometrů to ale tolik nepřeháněl – u běžců na středně dlouhé tratě považoval za důležitou především schopnost to „napálit“ v cílové rovince. Jeho jméno je spojeno s olympijskými šampiony Chrisem Brasherem a Ralphem Doubellem a stál i u překonání pověstné čtyřminutové hranice v běhu na jednu míli, kterou překonal britský běžec Roger Gilbert Bannister. Nutno dodat, že „zběsilost“ intervalů v této době někdy vedla ke ztrátě vytrvalosti a „odpadání“ přetrénovaných závodníků na trati.
60. a 70. léta: První tréninky „moderního typu“
Je zajímavé pozorovat, jak se v historii běžeckého tréninku střídají hlavní proudy každých zhruba 20 let. Šedesátá (a především sedmdesátá) léta byla dobou velkého návratu vytrvalostních tréninků. Jako by už elitní běžci byli unaveni kolotočem intervalů a chtěli zkusit něco nového… Byla to také éra trenérských jmen jako Percy Cerutty, Ernst van Aaken a především Arthur Lydiard, kteří se soustředili na dlouhé aerobní tréninkové běhy. Van Aaken a Lydiard prosazovali prakticky pouze dlouhé běhy a vysoký objem kilometrů v počáteční fázi budování „základu“ kondice, ale i v rámci regeneračních běhů – na ty Arthur Lydiard nezapomínal; věděl moc dobře, že trénink „na krev“ je cestou možná k okamžitému úspěchu, ale také dlouhodobému neúspěchu či přetrénování.
Lydiard přišel s periodizovaným tréninkovým plánem, prvním tréninkovým konceptem, který kombinoval vytrvalostní a intenzivní trénink. Byl založen na delších tréninkových blocích (periodách), kdy dny delších aerobních tréninků střídaly třídenní periody, věnované intervalovému tréninku. Střídání „lehkých“ a intenzivních tréninků převzala od Lydiarda celá řada dalších trenérů, jako byl třeba Američan Bill Bowerman, který pracoval s výchozím a cílovým tempem svých svěřenců a postupným dosahováním cílového závodního tempa – právě i díky „pohodovějším“ (ale objemovým) tréninkovým blokům. Tito průkopníci byli předzvěstí prvních „moderních“ tréninkových plánů, které jsme mohli pozorovat u sportovců v 70. letech.
80. a 90. léta: Britská invaze intervalů
Na rozdíl od hudební scény, sportovní britská invaze se odehrála až v 80. létech. Skvělými výkony na sebe tehdy upozornili běžci na středních tratích jako třeba Steve Ovett nebo Sebastian Coe. A v té době také nastala „bitva“ přístupů k běžeckému tréninku. Oba zmínění běžci měli úspěchy, ale každý trénoval jinak: Coe pod svým otcem, který byl zastáncem nízkoobjemových, ale velmi intenzivních tréninků na vysoké tepové frekvenci, a na druhé straně Ovett s trenérem Harrym Wilsonem, který preferoval rozmanitější plán ve prospěch aerobních tréninků.
Disputace tehdejších trenérů také vedly mnohem více do hloubky, než dříve: Nešlo ani tak o to, jestli zda zařazovat intervaly každý den nebo běhat vzdálenost každý den, ale spíše o to, kolik čeho zařadit a v jaké intenzitě. Coe upřednostňoval o něco menší objem a intenzivnější zápřah, zatímco Harry Wilson a další upřednostňovali o něco vyššíobjem a 2-3 intenzivní tréninky týdně.
| Věda na scénu! |
|---|
| Pokud je něco vědecky podložené, považujeme to za bernou minci. A stejně tomu je i v případě sportu. V této době začali lékaři pracovat se sportovci a zjišťovat, kam až jejich tělo dokáže zajít, a jak se chová při různé zátěži. Na scénu tak přišly „zóny“, které úzce souvisejí s tepovou frekvencí, a které dnes nechybí v žádných lepších sportovních hodinkách či aplikaci – VO2max, prahová, aerobní atd. Tyto poznatky se začaly v tréninku uplatňovat. |
Nové milénium patří Keňanům
Dalo by se říci, že po roce 2000 nastal opět návrat k tréninkům, zaměřeným na progres a postupné dosahování vytýčených cílů. Nastal opět mírný posun směrem k důrazu na aerobní rozvoj (jak u tréninků na dlouhé, tak středně dlouhé tratě) a také pestrost tréninku – touto dobou také mohl pozorovatel poprvé vidět vytrvalce, kteří trénují opravdu ve všech intenzitách, od klasického sprintu až po pomalý jogging. Tréninkový plán, který se zrodil v Keni, dnešní Mekce vytrvalostního běhu, se postupně rozšířil především do USA – prvním průkopníkem, který trénoval s Keňany, byl americký běžec Bob Kennedy.
Svůj podíl na rozšíření afrického tréninku má ale i internet a moderní sdělovací prostředky. Ti, kteří trénovali jako Afričané, měli úspěchy – v USA tak rapidně vzrostl počet běžců, kteří se v závodu na dvě míle dostali pod devět a méně minut. Přístup vedl i k americkým rekordům na 5 a 10 km a v půlmaratonu a velkému návratu amerických běžců na přední příčky běžeckých tabulek. I to byl impuls k přehodnocení pohledu na běžecký trénink i v ostatních koutech světa a „moderního“ pohledu na trénink. Je ale možné, že za pár let bude zase vše trochu jinak…
Co si z toho odnést?
Historie se často opakuje, jen jsme s průběhem let moudřejší a rozumnější – tedy aspoň pokud je řeč o sportovním tréninku. Ačkoli se jednotlivé „názorové vlny“ střídají, ta následující si vždy od té předchozí půjčí to, co fungovalo, opustí to, co nedávalo smysl, a přidá něco nového. Z dnešního pohledu by se dalo říct, že trénink a výsledky vrcholového běhu jsou vypilovány k dokonalosti. Jenže to si mysleli už trenéři, sportovci a fanoušci v 70. letech. Historie běžeckého tréninku zažila chlapíky, kteří naběhali sotva 30 km týdne ve zběsilé intenzitě, ale i „šílence“, kteří za týden nastřádali extrémní objemy, blížící se 300 km. Není divu, že se současný přístup usadil na příslovečném zlatém středu.
Jako hobby běžci si můžeme odnést jednu důležitou myšlenku – není třeba řešit, zda je důležitější objem, nebo intenzita. Asi i z vlastní zkušenosti pociťujeme, že důležité je obojí, stejně jako třeba kompenzace nebo regenerace. Důležité je ale najít balanc, onen „sweet spot“ mezi těmito dvěma běžeckými veličinami, který nás dovede ke kýženému cíli. A pokud je naším cílem běhat pro radost a nezáleží nám na osobních rekordech, nezapomeňme alespoň na moudrého antického lékaře Galéna, který doporučoval prokládat běh pestrým kompenzačním a posilovacím cvičením.