Jeho první závod v Měděných kaňonech důkladně popsal v knize Můj dlouhý běh a je také zobrazen ve filmu RunFree, který vznikl na základě zážitků šestičlenné výpravy, jejíž byl členem. Nyní se ultramaratonec Dan Orálek rozepsal o čerstvých zážitcích, kdy si tento běh po deseti letech zopakoval.
Spolu s kamarády, se kterými jsem v roce 2012 závod v Měděných kaňonech absolvoval, jsme se rozhodli, že po deseti letech je čas na návrat do Urique. Tahounem nápadu byl Milan Daněk, který se navíc rozhodl, že tímto způsobem oslaví své 60. narozeniny. Dalšími letošními účastníky byli Lenka Horáková, Alena Žákovská (maraton), Zdeněk Novák a Jan Charvát (maraton). Jako doprovod s námi jela ultramaratonská legenda Tomáš Rusek a Sandra Felixová.
V roce 2022 se závod konal 6. března, což je termín, ve kterém se závod pravidelně koná už nejméně deset let (s výjimkou loňska, kdy nebyl kvůli čínské chřipce). Pro neznalé: Závod se původně běhal pod názvem Copper Canyon Ultramarathon a pořádal ho legendární Micah True, který byl známější pod svým indiánským jménem Caballo Blanco a byl jedním z hlavních hrdinů knihy Born to Run od autora Christophera McDougella. Po jeho předčasné smrti v roce 2012, kdy se Micah pouhé tři týdny po závodě v Urique ztratil při svém tréninkovém běhu v Novém Mexiku, aby ho dobrovolní zachránci našli již mrtvého až po třech dnech hledání, byly další ročníky závodu přejmenovány na Ultra Caballo Blanco.
Pravda a výmysly o Tarahumarech
Závod pokračuje v duchu, ve kterém ho Micah zakládal. Mezi jeho hlavní myšlenky, se kterými závod pořádal, bylo upozornit na těžkou sociální situaci indiánů kmene Tarahumara a cenami v podobě kukuřičné mouky je jednak motivovat k běhání a zároveň jim moukou pomoci. Kdo četl Born to Run, tak ví, že indiáni Tarahumara (nebo jak se sami nazývají Raramuri) jsou skvělí běžci, kteří ovšem svoje běžecké umění rozvíjejí ve hře s míčkem, které říkají Rarajipari. V této hře soutěží dvě družstva proti sobě a cílem je dostrkat dřevěný míček co nejdříve do cíle závodu pomocí nohou a dřevěné hole. Hra se běhá na desítky kilometrů a nejsou výjimkou i závody třeba na 200 kilometrů.
Hru provozují i ženská družstva s jediným rozdílem, že místo míčku používají kroužek. Pokud přijedete do Měděných kaňonů, identifikujete indiány poměrně snadno, protože většina stále obléká svůj tradiční kroj, což je u mužů bílá bederní sukně a košile v zářivé oranžové, červené, zelené nebo modré barvě. Ženy potom mají dlouhé barevné sukně, často šátek na hlavě a také barevnou košili. Nechodí bosi, jak by se mohlo po přečtení knihy zdát, ale nejčastěji obouvají tradiční obuv místních chudých obyvatel, tedy sandály huarache, které se vyrábějí z pneumatik a kůže. Je ovšem běžné, že závodníci, kteří mají tu možnost, používají i běžné sandále nebo i běžecké boty.
Poněkud zavádějících informací v knize Born to Run, která stála za zvýšeným zájmem o indiány, je samozřejmě trochu více. Rozhodně není těžké indiány potkat kdekoliv ve státě Chiuhuahua, protože všude, kde se potenciálně dá potkat turista, prodávají indiánské ženy své tradiční výrobky. Také navštívit indiánskou vesnici v Creelu nebo v okolí historického města Batopilas není nic extrémně náročného, protože kdokoliv z místních obyvatel vám rád ukáže cestu.
Pravdou je, že většina indiánů je poměrně plachá a nedávají se s cizinci zrovna do hovoru. Na druhou stranu spousta z nich již odhodila zábrany a bez problémů komunikuje i s lidmi, které vidí poprvé v životě. Příkladem budiž vítěz legendárního závodu v kaňonech Arnulfo Quimare, který porazil Scotta Jureka. Před letošním závodem se klidně nechal fotit a s každým, kdo projevil zájem, prohodil pár vět. Možná, že to bylo i proto, že na tržišti se prodávaly jeho vlastní podepsané upomínkové předměty. Jo a také semínka chia rozhodně v pohoří Siera Tarahumara neuvidíte a indiáni vůbec netuší, co to je.
Návrat do Urique
Naše letošní cesta do Mexika začala díky pracovním povinnostem až ve středu 2. března odpoledne odjezdem na letiště do Vídně. Mexiko nemá v současné době žádná omezení cestování ohledně čínského viru, takže jsme bez problémů doletěli ve čtvrtek večer přes Madrid a Mexico City do města Chiuhuahua. Původní plán použít vlak Chepe nevyšel, protože na rozdíl od naší minulé návštěvy jezdí jen v některé dny. Celkem snadno jsme ovšem koupili lístek na autobus, který nás v pátek ráno dopravil až do vesnice Bahuichivo. Tady navazoval klasický školní autobus jak z amerických filmů a dopravil nás po rozbité mlatové cestě až do Urique. Náročnost této cesty si dokážete představit sami dle následujících parametrů: Z 2100 metrů nad mořem jsme museli klesnout během 60 kilometrů do 600 metrů, což trvalo asi tři a půl hodiny jízdy.
Kvůli závodu, na který byl přihlášen rekordní počet závodníků, byly všechny hotely v Urique plné. Ovšem majitelka hotelu Paraiso, kde jsme bydleli před deseti lety, si nás nejen pamatovala, ale také nám zajistila pronájem domku nedaleko místního letiště, odkud bylo na start závodu jen asi 400 metrů. Tím pádem se stany, které jsme pro jistotu vezly s sebou, staly zbytečnými. Pro mě bylo rovněž potěšující, že i po deseit letech si mě stále pamatovalo několik lidí, kteří roce 2012 viděli můj souboj o první místo s Miguelem Larou.
V sobotu ráno se konaly závody dětí a mládeže za mohutné účasti místních a spousty indiánů. Pro nás tu byla příležitost rozklusat se na trati závodu a poté si prohlédnout městečko i okolí. Tábory, kde bydleli indiáni – většinou pod širákem, byly tentokrát na dvou místech a pořadatelé tam vařili polévku a také rozdávali indiánům deky pro přespání, protože většina z nich dorazila i ze vzdálenosti několika desítek kilometrů jen s trochou jídla a nejnutnějším vybavením na cestu. V odpoledních hodinách jsme zašli na registraci a dostali startovní číslo, čip a triko, čímž mohla začít finální příprava na závod v hospodě u Mama Tita (pivo a menu del dias).
Trať závodu Ultra Caballo Blanco
Závod, který měl letos dvě oficiální tratě, maraton a ultramaraton na 50 mil, začínal v šest hodin a ještě před tím bylo potřeba získat pásku na ruku. Systém pásek zavedl už Micah v roce 2012. Jde o jednoduchý princip, kdy při proběhnutí velkých kontrol získal závodník pásku a v cíli se potom kromě důkazu, že proběhl všechno, co měl, také přidělovala mouka indiánům podle počtu pásek na ruce. Cílem bylo motivovat indiány k závodění a zároveň je nenutit k velkému přetěžování, protože spousta z nich nebyla v kondici na těžký závod v terénu a v délce téměř 80 kilometrů. Takhle dostali odměnu za každou pásku, kterou přinesli do cíle, přestože neběželi celou trasu.
Protože byl dav závodníků už v 5:30 připraven na startu, musel jsem přelézt plůtek, abych se mohl zařadit hned za startovní čáru. Start byl proveden formou odpočítávání od čísla deset, ale pokud by tam byl přísný rozhodčí, tak by ho neuznal, protože závodníci vyběhli už při čísle pět. Stejně jako minule začal doslova masakr, protože zvláště indiáni se rozběhli, jako by šlo o závod na pět kilometrů a ne ultramaraton.
Trať závodu se běží hvězdicově s centrem v Urique. První část se běží do vesnice Guadalupe, kde se získá první páska. Po stejné trase se běží zpět až k mostu přes řeku Urique, kde se odbočí vpravo a náročným terénem se běží až na nejvyšší bod závodu ve vesnici El Naranjo, kde je druhá páska. Po dlouhém seběhu po cestě zpět k mostu se pokračuje dále do Urique pro třetí pásku, kdy běžci pokračují na druhou stranu až do obrátky na kopci u ranče Los Alisos, kde je další páska. Mezitím maratonci už otočili svůj závod do cíle po necelých pěti kilometrech ve směru Los Alisos, které je až 17 kilometrů daleko po skutečně náročném stoupání. Po návratu do Urique následuje poslední část závodu opět do Guadalupe a zpět.
Můj závod
Po startu v šest hodin byla ještě tma, a tak se teplota držela na příjemných 17°C. Mojí taktikou bylo držet svižnější tempo, dokud to půjde, protože bylo jasné, že později bude horko velmi těžko snesitelné. Nebylo to úplně snadné, jelikož byla tma a běžel jsem v poměrně velkém davu. Cesta byla plná prachu, díky kterému atmosféra výrazně zhoustla. V pořadí jsem se postupně začal posouvat vpřed až někde kolem sedmého kilometru, což vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval kolem první stovky, bylo už téměř pozdě.
V Guadalupe bylo po získání pásky ještě potřeba oběhnout kostel a vrátit se na trať zpět. Zároveň zde bylo k dispozici občerstvení, které bylo po celé trati zhruba v odstupech po pěti až šesti kilometrech. Kromě vody, banánů a dalšího standardního občerstvení je místní specialitou pinole čili kukuřičná mouka ve vodě. Pokud vás to láká, tak si klidně nechejte zajít chuť, protože polknout hrubou mouku s vodou je pro netrénovaného Evropana poměrně náročný úkol, který nechcete v závodě zkoušet.
Od mostu přes řeku Urique, začínalo stoupání po cestě, která asi po deseti minutách odbočila směrem do náročného kamenitého stoupání v terénu. Bohužel už se také přes vysoké stěny kaňonu začalo objevovat slunce, které pomalu stoupalo po jasné obloze a způsobovalo rychlý nárůst teploty. Stezka stoupala postupně až do výšky 1160, kde byla kontrola ve vesnici El Naranjo a zároveň začalo dlouhé klesání. Ve stoupání se mi podařilo posunout asi o deset míst dopředu a v klesání ještě o další tři místa. Zároveň jsem od místních diváků slyšel, že jsem první Gringo mezi indiány a dalšími Mexičany. Při seběhu jsem bohužel zjistil, že se mi začínají odírat klouby na prstech na obou nohách, což byl následek zánovních bot a kombinace ponožek s velmi silnou vrstvou prachu, kterou jsem stihl do bot nabrat. Při průběhu startem v Urique do směru na Los Alisos už začalo skutečné horko, kdy teplota ve stínu atakovala 30°C a neuvěřitelně ostré paprsky silně oslňovaly oči podrážděné prachem a potem.
Nesl jsem sebou láhev na vodu s obsahem cca 0,65 litru a na každém občerstvení jsem ji doplnil. Zároveň jsem tam na sebe vylil dost vody, abych se udržel co nejvíc mokrý, a pokud možno se co nejvíce ochladil. Následovala rovinka až ke zlomu trati do prudkého stoupání, který nastal hned za vysutým mostem přes Urique. Po dvou kilometrech se mi začaly objevovat křeče do stehen, což mě donutilo ubrat v úsilí. Současně jsem ve stoupání mohl vidět běžce, kteří běželi proti mně po otočce v Los Alisos. Poměrně náročným výpočtem na všech prstech svých rukou i nohou jsem dospěl k závěru, že běžím asi na 15. místě. A potom že IQ běžců při ultramaratonu klesá – stále jsem zvládal s vypětím sil počítat skoro do dvaceti.
Kromě křečí se barva špiček na obou mých botách začala k mé nelibosti barvit do hnědorudé, což znamenalo, že klouby jsou už odřené na kost. V kopcích jsem musel dvakrát zastavit, abych narovnal stehna zkrácené křečí. V té chvíli mě předběhla vítězka kategorie žen, což mě nepotěšilo. Zároveň jsem v protisměru viděl Lenku, která se držela na skvělém pátém místě. Na rovině se mi povedlo vrátit trochu do tempa, což mě posunulo asi o tři místa dopředu.
Poslední část do Guadalupe jsem běžel už velmi opatrně, protože jsem každou chvíli čekal, jestli mě křeče zase nedonutí k delší pauze. Znamenalo to vyjít prudké kopce pěšky a pokoušet se běžet po rovině nebo z kopce. Na poslední otočce jsem zřejmě vypadal dost mizerně, takže mi obsluha nabízela nejen občerstvení ale i židli. Jako zkušený běžec už dávno vím, že pokud bych si sedl, bylo by znovu si stoupnout už extrémně těžké.
Při své oblíbené zábavě počítání běžců, kteří běželi proti mně, jsem zjistil, že jsem mezi muži 12. a celkem 13., protože nejlepší žena je jen kousek přede mnou. Na zpáteční cestě směrem do cíle jsem potkal Lenku na 4. místě poměrně malý kousek za 3. ženou. Horko, začínající křeče a únava se podepsaly na mém tempu a pouhé tři kilometry před cílem mě předběhl další indián. Byl jsem natolik demoralizovaný, že už jsem nesebral dost sil na odpověď, a už jsem ho pouze sledoval do cíle. Nakonec s rozdílem pouhých 30 vteřin.
Můj čas 8:14:29 byl téměř o hodinu a půl horší než v roce 2012, ale musím konstatovat, že jsem měl pocit, že počasí je mnohem horší, kopce mnohem vyšší a všichni kromě mě běhají lépe. Bohužel deset let a zřejmě nulová aklimatizace si vybrala svoji daň. V cíli jsem dostal medaili na krk, a byl šťastný, že už nemusím dál běžet. Křeče v celém těle mě držely po zbytek dne a odřené prsty na nohách mě bolí i po dalších 14 dnech, ale stálo to zato.
V závodě na 50 mil se nakonec Lenka Horáková umístila na skvělém čtvrtém místě v čase 8:51:17, Milan Daněk na 137. místě s časem 12:27:32, Zdenek Novák potom na 147. místě za 13:02:39. V maratonu se na 25. místě mezi ženami umístila Alena Žákovská s časem 6:32:01 a Honza Charvát uběhl 32 km za zhruba 12 hodin – do poslední části už ho pořadatelé nepustili. Garmin mi ukázal téměř 77 kilometrů s převýšením 2500 metrů a o náročnosti trati svědčí i to, že v limitu 15 hodin doběhlo do cíle 187 běžců, kdy více než 600 se jich do cíle nedostalo.
Závěrečné vyhlášení bylo na velkém pódiu před radnicí a bylo zakončeno malým ohňostrojem, po kterém následovala vystoupení tanečního souboru a živé hudby jedné z mnoha kapel El Mariachi. Po večeři a pivě jsme šli spát do našeho pronajatého domku, ovšem v Urique oslavy povedeného závodu pokračovaly ještě dlouho do noci.
Autor textu a fotek: Dan Orálek
O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.