Úvod TréninkCyklistika Jak jsem „urvala“ medaili v dráhové cyklistice na mistrovství ČR ve sprintu bez sprintu

Jak jsem „urvala“ medaili v dráhové cyklistice na mistrovství ČR ve sprintu bez sprintu

od Magdaléna Ondrášová

Hobby běžkyně se stala redaktorkou běžeckého magazínu – to je už mnoho let zpátky. Po zranění přesedlala na cyklistiku, a při výkonu práce vyzkoušela před necelými dvěma lety tu dráhovou. Ta ji o víkendu dovedla až na stupně vítězů mistrovství České republiky. A teď přijde to „ale“.

Tyto řádky se mohou zdát bizarní, radím vám ale ve čtení setrvat. Tahle moje placka na krku není metál, není to medaile, je to hlavně zpráva o tom, že nikdy nejste dost staří na to, abyste přestali hledat to, co by vás mohlo bavit. Jsem jediná běžkyně, která získala medaili na mistrovství České republiky v dráhové cyklistice za sprint bez sprintu. A není to kachna. To ale předbíhám. 

Před necelými dvěma lety jsme dělali rozhovor s olympionikem Tomášem Bábkem. Tou dobou se svým parťákem Robinem Wagnerem již úspěšně rozjížděli v Brně Akademii dráhové cyklistiky. Zkrátím to, zanedlouho jsem seděla na kole bez brzd s furtošlapem a svůj adrenalinový zážitek jsem rozepsala tady. Jestli chcete něco zažít, přečtěte si ten článek.

Přestože rychlost dráhového kola v kombinaci s velodromem rozdráždila mou dobrodružnou povahu, kočovný život neumožňoval navštěvovat brněnské tréninky. Byla jsem možná na dvou, třech. Před rokem jsem se ale vrátila do Brna na stálo a návštěvy se začaly zpravidelňovat, až jsem nakonec zapadla do téhle party. Začala jsem makat, a to od podzimu i v posilovně. 

V lednu jsem v rozhovoru zpovídala mou kamarádku a cyklistickou kolegyni Zuzku, je to silný životní příběh a rozhovor. Narazily jsme i na téma, zda si váží svého nového titulu mistryně České republiky v dráhové cyklistice v team sprintu, když byla v jediném ženském týmu účastnícím se mistrovství. Váží, a já ji teď už velmi dobře chápu. Pojďme se přesunout na můj start, abyste mohli pochopit i vy.

Vibruji. Vnitřně cítím slabost a chvění a hodně mlčím. Není mi vůbec do řeči, nevšímejte si mě, nechte mě být. Startuji za hodinu? Hlavně nespadnout, plzeňský velodrom není beton, ale smirek. Když to položíš, tak než dokloužeš, je tě půlka. A na dráze se občas padá.

Jezdíme na kole bez brzd s pevným převodem. Když přestaneš točit nohama, točí ti jimi pedály, a když se nepoddáš, vykopne tě tvůj koník ze sedla. Přibrzdit nemáš čím. Jezdí se vysokou rychlostí, ti silnější ukrutnou rychlostí. Tyhle betonové panely navíc nejsou v top stavu, je to jako jet vlakem, tudum, tudum, tudum…

Za hodinu, za dvě pojedu svoji první jízdu v rámci MČR, kvalifikaci na sprint. Pojedu 200 metrů letmým startem, mám to nacvičené, už jsem to jela i dvakrát na závodech, ale vždy jen v Brně. Teď jsem v Plzni. Jiný velodrom, s jiným sklonem, delšími zatáčkami, kratšími rovinkami. Budou na mě koukat profíci! Jsem o deset let starší, než nejstarší závodnice a ta je asi o 13 let starší než druhá nejstarší. Mládí tady dupe do pedálů. Je mi fakt nervozitou zle.

Cvak, cvak. Konečně přichází uvolnění, sedím na kole a začínám se soustředit pouze na výkon, který za několik chvil přijde. Kroužím u bariéry a balancuji mezi nabíráním rychlosti a šetřením sil na měřený úsek. Jdu ze sedla, spouštím se dolů a nohy kmitají. Slyším příboj hlasů, cíl. Osobák z toho není, ale jsem na jeho hranici. Štíplo to, takže spokojenost, odevzdala jsem, co jsem mohla.

Se mnou jsou v kategorii výše zmíněné závodnice. Zajíždí očekávaně lepší čas a rozhodčí určují, že dvě lepší závodnice pojedou rovnou finále, stávám se tak bez další jízdy sprintu bronzovou, víc nás tady totiž není. Počkat, není? Proč? Protože profesionálku máme jen jednu, Veroniku Jaborníkovou, a juniorky ještě nedorostly. Jsem tu tak ještě já a Zuzka, aby Veronika mohla jet team sprint, kde jsou potřeba tři, to je můj úkol, doplnit stav. Disciplíny navíc jsou bonus a zkušenost, které tu sbírám.

Team sprint jsme neměly možnost spolu nazkoušet. Jedu na první pozici a mám za úkol to holkám v závěsu rozjet. Je to pro mě vlastně čistá čtyřstovka z pevného startu, po prvním kole odstupuji a sleduji, jak Zuzka nejen, že se snaží dovézt mou rychlost o kolo dál, ale ještě ji zvyšuje, je dobrá. Poslední kolo zůstává na osamocené Veronice a při protnutí cílové čáry se stáváme mistryněmi, více týmů tady není. Ale mohlo by…

Čeká mě další disciplína, 500 metrů s pevným startem. Je to současně moje premiéra na tak dlouhém sprintu, vždy jsem jela o sto metrů kratší. Je mi opět nevolno už hodinu předem. Vím, že tohle bude hrozně bolet a bolí. Prvních 200 metrů si užívám dřiny dynamického pohybu a nabírání rychlosti ze sedla, kolem mě je ticho, tunel. Vědomě dupu dál už do bolesti, posledních sto metrů je ukrutných a je to boj s hlavou nepoddat se pohodlí a dokončit s co nejvyšším a nepolevujícím úsilím. Bolí to ještě dlouho po cílové pásce. Setrvačností dokroužím a v prostoru startu, kde se už chystá další závodnice, mám problém vycvaknout. Když se to povede, mám slabost v nohou, jdu si lehnout na trávu, nazdar moje stehna. Hurá, mám to za sebou a spokojenost se mi rozlévá hlavou a tělem směrem dolů, kde kontrují pulzující nohy a vrací ji zase nahoru.

Poslední den mě čeká keirin. Derna, tedy motorka, udává zvyšující se tempo závodnicím, které ji následují ve vylosovaném pořadí. Jedu třetí a mám fakt strach z ostudy, že po dvou kolech, kdy derna odstoupí a začne se závodit, já už tam nebudu. Zvláštní, jak když jde o cizího, chlácholím ho, jak je odvážný, že vůbec závodí, jak nejde o čas, ale vlastní výkon, a že někdo musí být poslední… A když jsem já sama tím posledním, žádné z těch vět neplatí. 

Uvisím dernu, i kdybych měla chcípnout! Poprvé a naposledy jsem jela keirin v tréninku na podzim a tam to přesně takhle bylo, než derna při padesátikilometrové rychlosti odstoupila, já už tam nebyla… Držím se v háku za druhou Zuzkou, visím jí na zadním kole, schovávám se do pytle, co to jde a je to tu, já už můžu slavit, derna odstupuje a já jsem pořád v závodě, cha, zimní posilka i kolo mě právě odměňují. Ještě asi třičtvrtě kola se „nic“ neděje a jedeme pospolu, holky mi vrací důstojnost. Zuzka to s nervy ale nevydrží a vyráží. Verča, profesionálka, je silnější, ale Zuzka má v hlavě velkou nálož touhy, houževnatosti, odvahy a je tak trochu střelec. Končí druhá. (Ten rozhovor s ní si přečtěte.)

Je jasné, že dojedu tak jak tak třetí a beru bronz, pokud tedy nespadnu, ale nevypouštím to, nezáleží na tom, kolik sekund odskoku budu mít, já jsem já a jsem tu za sebe a svůj vlastní výkon. Každý do toho dáváme těch svých sto procent, i když jsme na škále výkonnosti jinde.

Bilance? Tři závodní dny, tři bronzové medaile, jedna zlatá. Zuzana Rychnovská, také amatérská jezdkyně, tři stříbrné a jedna zlatá. Profesionálka Veronika Jaborníková čtyři zlaté.

Mrzí nás, že více žen nesedne na dráhovku, netrénuje, neudělá si licenci a je nás tu tak málo, ale ony prostě nejsou. Jsme až na výjimky obklopeny muži amatéry. Na silničce jezdí stovky, tisíce žen, ale když jim řeknu, ať jdou na dráhu, řeknou, že jsem se zbláznila, že na kolo bez brzd nevlezou, bojí se. Dochází mi, že stupně vítězů jsou naše, ne proto, že by ženy o tomto sportu nevěděly, ale protože tak málo žen je ochotných vlézt na ten ďáblův stroj, řítit se rychlostí a bez brzd, přitom je to krásný sport, kdyby zkusily… Stojíme na stupních vítězů zaslouženě. Také tu mohly stát, ale nestojí.

Děkuji Tomášovi Bábkovi a Robinovi Wagnerovi za péči, možnost a nabranou zkušenost v Akademii dráhové cyklistiky i MČR, děkuji Zuzce za trpělivost a péči, když naši trenéři sami závodili, všem svým kolegům z Akademie, kteří mi pomáhají a povzbuzují, mému Markovi za podporu a společnou radost z mých úspěchů a děkuji Dukle Brno za to, že mě přijali, směla jsem u toho s nimi být a nakoukla do bubliny, ve které žijí a závodí. Cítila jsem se s vámi skvěle.

Okomentovat

Vyplněním tohoto formuláře souhlasíte s uložením a používáním Vašich dat na našem webu

Související příspěvky