Richard (*1982) o sobě říká, že je obyčejný kluk z vesnice. Je svobodný, bezdětný a přes 14 let pracuje jako lesní projektant. Mimo to již pátým rokem každý den běhá. Jemu a podobným bláznům se říká streak runneři, tedy běžci, kteří dlouhodobě dennodenně vybíhají a postupně vytvářejí úctyhodnou a obdivuhodnou sérii.
Jak to začalo…
Práce lesního projektanta je fyzicky náročná, ale taky Richardova vysněná. Denně ujde deset až dvacet kilometrů těžkým lesním terénem a cestuje tak po lesích v celých západních Čechách. Zde se Richardovi hodí průprava z dětství, kdy lesní turistiku miloval. K běhu a sportu jako takovému si Richard však hledal cestu dlouho, až si jednoho krásného dne koupil kolo a vyjel. Postupně se z cyklistiky stala vášeň a závislost a Richard zjistil, co to je radost z výkonu. V té době si párkrát do měsíce vyběhnul, ale to ho až tak nebavilo. Koncem roku 2017 dostal nápad, který mu změnil život: co kdyby zkusil celý následující rok běhat každý den?
Nastavil si pravidla (alespoň tři kilometry denně) a zkušebně vyběhl. Bylo 21. prosince 2017 a od tohoto data Richard běhá každý den. Sám přiznává, že začátky byly náročné a občas se k vyběhnutí musel hodně nutit. Ale už po pár krocích svou původní lenoru hodil za hlavu a nechápal, proč to vlastně neudělal dříve. Z běhu se stala každodenní rutina, bez níž si Richard nedovede život představit. Rok se pomalu chýlil ke konci, ale Richarda ani nenapadlo v započaté sérii přestat. Takto se zařadil mezi streak runnery a objevil svět plný skvělých lidí a inspirace. Přečtěte si rozhovor, v němž Richard prozradí, jak trénuje, co ho nejvíce motivuje či jak se běhá na výletní lodi.
Vedeš si o tom přesné statistiky a přehledy, nebo ti stačí prostě vyrazit a samotný běh nijak nezaznamenáváš?
Mám samozřejmě, asi jako většina sportovců, sportovní hodinky a každý svůj běh mám zaznamenán. Vedu si i běžecký deník a statistiky. Bohužel jsem zatím „otrokem“ svých hodinek a musím mít vše změřené a zaznamenané. Nicméně čím dál více přemýšlím nad tím, že jednou sporttester prostě nezapnu a jen vyběhnu. Když vezmu v úvahu, že oficiálně má nejdelší běžecká řada 19 401 dní (to je více jak 53 let) a před 50 lety nic takového jako hodinky s GPS neexistovalo, tak je to jen o důvěře. A já už dnes vím a věřím, že běžci, co běhají každý den, opravdu každý den běhají, bez ohledu na to, zda své aktivity zaznamenávají nebo ne.
Jaké běháš vzdálenosti?
Oficiálně se za streak running považuje běh o minimální vzdálenosti jedné míle každý kalendářní den. Já začínal na třech kilometrech, ale to bylo jen ze začátku a byla to spíše minimální vzdálenost. Dnes už je to alespoň pět kilometrů. Objem naběhaných kilometrů se postupně také navyšuje, pohybuje se momentálně kolem 300 kilometrů za měsíc a druhý rok mám stanovený cíl alespoň 3 000 kilometrů za rok. To je momentálně pro mě optimální a nějak už to vlastně ani neřeším, jestli budu běhat více nebo méně.
Mají tvé výběhy i nějakou strukturu?
Ze začátku jsem vše podrobně sledoval, tempo, čas, vzdálenost, tepy atd. a snažil se samozřejmě všechno zlepšovat. Trénoval jsem rychlost, běhy prokládal intervaly a stupňovanými tempy, ale postupně jsem to vše sledovat přestal a začal si užívat jen pocit svobody při běhu. Dnes prostě nazuju běžecké boty, zapnu na začátku hodinky a víceméně se na ně podívám až na konci. Neřeším tempo ani čas (ten spíše jen podle aktuálních možností) a jen poslouchám své tělo – ono už si samo řekne, jakým tempem chce běžet a jak daleko. Je ale pravda, že poslední dobou si hraju s čísly: 5,55; 6,66; 7,77; a podobně.
A co se povrchu a terénu týče?
Nejraději mám samozřejmě lesní cesty, pěšiny a traily, ale nedělá mi problém běhat ani po silnicích a ve městě. Nerad běhám krátké okruhy dokola, občas spíše z časových nebo prostorových důvodů. Jeden příklad za všechny – loni jsem byl v květnu na dovolené na replice pirátské plachetnice ve středozemním moři. Jeden den jsme vůbec nepřistáli na břehu, takže jediné místo, kde jsem mohl běhat, bylo na střední palubě lodi, byl to čtverec zhruba 10 krát 5 metrů. To byla opravdu spousta koleček na tři kilometry. Tohle mě na tom ale taky hrozně baví – najít si na běh nejen čas, ale i prostor.
Loni na jaře jsem kdesi v aktivitách nějakého běžce zahlédl, jak vybíhá obrazce v ulicích města, to se mi hrozně zalíbilo a chtěl jsem to zkusit. Ale šel jsem cestou psaní textů na volném prostranství, a tak se zrodilo běhopsaní, kterým si občas zpestřím běhání. (Obrázek najdete ve fotogalerii níže, pozn. red.).
Kdy jsi měl největší krizi?
Největší „závodní“ krizi jsem měl v roce 2020 při čertovském ultratrailu (66,6 kilometrů), byl to druhý ročník, který jsem běžel, tenkrát od rána pršelo a při výstupu na Bezděz se spustil velký liják a do toho studený vítr a prostydla mi kolena. Dalších 15 kilometrů někam do půlky závodu jsem to opravdu protrpěl a chtěl to vzdát. Už už jsem se otáčel, že to vzdám a najednou ze zatáčky vyběhly dvě holčiny, doslova mě sprdly, otočily mě zpět správným směrem a nakonec jsem doběhl s úsměvem na tváři.
Druhá osobní krize, kdy jsem to opravdu poprvé vzdal, nastala v můj tisící den běžecké řady. Chtěl jsem to oslavit svou první stovkou. Prvních 60 kilometrů bylo v pohodě, ale někde kolem 70. kilometru jsem začal mít krizi a bojoval sám se sebou a hlavně svojí hlavou a nakonec jsem běh ukončil na 85 kilometrech. Nicméně i z takových proher se člověk poučí a občas jsou potřeba.
A je nějaký běh, který se ti zapsal nesmazatelně do paměti v tom pozitivním slova smyslu?
Pro mě je každý běh krásný, jedinečný a má svoje kouzlo. Nicméně jeden z nejkrásnějších byl ranní běh okolo jižního okraje Grand Canyonu v době, kdy vycházelo slunce a na cestách nebyli žádní turisté. To byl pocit, ze kterého mi ještě teď při psaní běhá mráz po zádech. Je to něco, co se nedá popsat, ale musí se to zažít.
Co bylo tvou největší motivací, když se ti fakt nechtělo?
Hlavně rodina, báječní kamarádi a skvělí lidé, kteří mě podporují a motivují. To, že se mi nechce, se mi stávalo ze začátku, teď už je to možná jednou do roka. Během těch let jsem poznal a potkal spoustu báječných lidí, z nichž se někteří stali mí dobří přátelé a je pro mě čest je tak nazývat a občas si s nimi zaběhat. To je asi pro mě ta největší motivace, ta skupina všech těch bláznů, kteří nazujou boty a vyběhnou.
Co by se muselo stát, abys jeden den nevyběhnul?
Přiznám se, že nad tím jsem už dlouho nepřemýšlel. Občas mě napadne, kde až je moje hranice, za kterou bych nešel. Za ty roky jsem samozřejmě měl nějaké lehčí nachlazení, ale vždy jsem tomu akorát přizpůsobil oblečení, tempo běhu a vzdálenost. Sem tam nějaké oděrky a puchýře, ale to ani nestojí za řeč. Zranění si vůbec nepřipouštím a ani nad tím nechci nějak moc přemýšlet, prostě si to jen užívám.
Jak se udržuješ ve zdraví, abys mohl každý den vyběhnout? Bereš nějaké doplňky stravy?
Nejsem žádný sportovec, který si hlídá váhu, kalorie, co a kdy jí nebo nejí. Jím rád a všechno, mám rád pivo a nebo skleničku něčeho dobrého. Je pravda, že před závody se hlídám a jím s rozumem – ovoce, ovesná kaše či rýže, ale jinak jídelníček opravdu neřeším. Díky práci mám velký výdej energie, takže vlastně jídelníček ani řešit nemusím. Nicméně nejsem žádný vysportovaný atlet, ale prostě jen obyčejný kluk, co rád běhá. Doplňky stravy samozřejmě používám, hlavně kloubní výživu a nějaké vitamíny, ale to je asi tak vše. Díky práci mám opravdu dostatek pohybu a hodně toho nachodím, občas vytáhnu kolo, sem tam si zajdu do bazénu. Rád chodím na čundry s batohem na zádech (kde samozřejmě nechybí běžecké boty a oblečení), nebo si prostě udělám nějakou dlouhou procházku a pak si jdu zaběhat.
Máš nějaké nesplněné běžecké sny? Čeho chceš v běžeckém životě ještě dosáhnout?
Největší sen a přání je bez zranění mít možnost dále běhat každý den, dokud mě to bude bavit a dokud mi budou stačit síly, takže co možná nejdéle. Mám samozřejmě pár met, které bych rád pokořil. První je asi těch 100 kilometrů, což se mi, doufám, povede letos na Beskydské sedmičce. Vzdálenostně je asi největší sen pokořit 100 mil, ale na to nijak nespěchám a buď se někdy podaří, nebo nepodaří. Rád bych se taky posunul v čase na půlmaratonské a maratonské vzdálenosti. Nicméně tyhle věci nejsou mojí prioritou. Tou je možnost každý den si nazout běžecké boty a vyběhnout a užívat si ten pocit svobody a potkávání úžasných a skvělých lidí a poznávání jejich příběhů. Už dávno jsem přestal sledovat čas a tempo, nemám ani potřebu se s někým srovnávat a závodit. Běhám, protože mě to baví, naplňuje a jsem za tu svobodu vděčný každý den.
Ve zkratce:
- Oblíbený závod v ČR\SK: Čertovský ultratrail na Kokořínsku.
- Běžecký vzor: Asi každý člověk, který nazuje běžecké boty a vyběhne, protože to je na tom někdy to nejtěžší.
- Největší úspěch: To že můžu běhat každý den.
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: Ovesná nebo rýžová kaše a ovoce.
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: Smažák a k tomu dobré pivo.
- Nejlepší regenerace: Přeci běh.
- Nejméně oblíbený trénink: Netrénuji, ale běhám pro radost.
