Kdo je členem populární facebookové skupiny Běžci, jistě zaznamenal, že se ve změti zaměnitelných příspěvků o různých běžeckých výkonech, bolestech a jiných strastech sem tam objeví básničky. Na svědomí je má Lukáš Adolf (*1979) na sociálních sítích známý jako Máša Kukňáků. A protože se jedná o veselé a promyšlené básně z běžeckého života, které se jen tak nevidí, požádali jsme Lukáše o rozhovor.
Prozraď nám něco sobě.
Jsem voják u jednoho mechanizovaného praporu, kde pracuju jako spojař (předtím jsem mimo jiné učil na základní škole). V prosinci mi bude 43 let, mám manželku a skoro šestiletého synka Lukáška.
Jak začala tvá cesta k běhu?
To bylo asi před sedmi lety, kdy jsem se odstěhoval z rodného města. Do té doby jsem byl zvyklý mít skoro každý den nějakou sportovní aktivitu s přáteli – klidně i pětkrát týdně volejbal, občas badminton nebo tenis, projeli jsme se na kole… To všechno však po odstěhování skončilo. Nové volejbalové nadšence jsem sice sehnal, ale pro slabou účast se náš tým brzy rozpadl a badmintonové a tenisové parťáky jsem nenašel. Možná jsem špatně hledal, v každém případě mi však i můj volný čas přestal dovolovat pravidelné tréninky. Tehdy jsem si začal pohrávat s myšlenkou na běhání. A když mi pak byl běh doporučen i v rámci rehabilitace po mém zranění natržených vazů v kotníku (jak jinak než z volejbalu), bylo jasné, že se stane mým sportem číslo jedna. Dost pomohl i fakt, že běhání nemá pevně stanovené časy začátků tréninků, takže si ho můžu plánovat sám podle okolností. Po narození syna Lukáška se volný čas ještě smrsknul na minimum, ale nedělá mi problém vstát ráno ve čtyři a jít si zaběhat dřív, než začne pracovní doba nebo než se moje rodinka vzbudí. Třeba při východu slunce. Nebo ještě za tmy s čelovkou. Je v tom romantika, kterou miluju. A díky takovým běžeckým ránům je pak celý den o pořádný kus lepší!
Ve Facebookové skupině Běžci jsi už známý tím, že píšeš o svých trénincích básničky. Jak to vzniklo?
Vlastně ani přesně nevím. Básničky jsem začal psát někdy v pubertě (tehdy pochopitelně o „důležitějších“ věcech než o běhání), během studia na vysoké škole jsem psal básničky „na zakázku“ svým kolegům a přátelům – k narozeninám, svatbám, jako pozvánky k různým kulturním událostem…, ale potom jsem přes deset let skoro žádnou básničku nesložil. Až když jsem pak jednou chtěl něčím ozvláštnit svůj facebookový příspěvek o běhání, napadlo mě vymyslet nějaké rýmy. Příspěvek měl docela úspěch a od té doby veršuju téměř každý svůj text.
Předpokládám, že básně skládáš právě při běhu.
Možná se budeš divit, ale ne. Při běhu mě výjimečně napadne jeden nebo dva verše. Hlavně při něm plně vnímám tu atmosféru všeho okolo – jak mi to jde, proč mi to nejde, proč jsem šel běhat až teď, co je cílem tréninku, proč dnes nemám cíl tréninku, nádherný východ slunce, vůně lesa, bolení břicha, bláto na cestě… Prostě nasávám úplně všechno a teprve až po doběhnutí (nejčastěji už ve sprše) si to v hlavě srovnávám a napadají mě první verše a rýmy. I když jsou to všechno básničky „jen“ o běhání, snažím se být kreativní a nenudit. Nejsou to žádná hluboká umělecká díla, spíš jen takové jednoduché veršovánky, ale snad se mi jimi daří pobavit ostatní běžce.
Pamatuji si správně, že jsi v době lockdownu běhal doma v obýváku? Jak to šlo?
Ano, pamatuješ. Jako správného závisláka i mě dostihl běžecký absťák, a tak jsem prostě MUSEL jít běhat, i když jsem k tomu měl podstatně míň prostoru. I když se to s normálním běháním vůbec nedá srovnávat, šlo to líp, než jsem čekal! Tuším, že k běhání v době lockdownu se váže i moje básnička o provádění běžecké abecedy v bytě. Povedlo se mi zrýmovat lifting, skipping, předkopávání… a básnička měla docela úspěch (matně si vybavuji verše jako „běhej líně kolem skříně, z předsíně až do kuchyně…“ apod.).
Co tě baví více – básně nebo běh?
Baví mě obojí. Dnes už si nedokážu představit svůj život bez jednoho, ani druhého. A nejlepší je to spojit!
Máš nějaký tréninkový plán?
Žádný tréninkový plán jsem nikdy neměl a nemám. Občas sice využiju rady automatického trenéra Garmin (Garmin Suggesting), ale nejsem zrovna dobrý žák, zlobím a jeho rady vždy neposlouchám. Nikdy totiž nevím jistě dopředu, kolik budu mít na běhání času a jestli se mi vůbec podaří vyrazit. Většinou tedy improvizuju a jsem rád za každou chvilku, kdy můžu běhat. Možná proto jsem ještě nezažil takový ten pocit vyhoření, kdy už běhání přestává bavit a běžec má pocit, že už mu běh nic nepřináší.
Jaký naběháš zhruba objem?
Měsíčně naběhám asi 200 kilometrů, což se blíží číslu 2 345 kilometrů za rok, které jsem si letos předsevzal uběhnout.
Co bys chtěl v životě ještě dokázat? Máš nějaký běžecký sen?
Chtěl bych dokázat dobře vychovat svého syna a žít šťastný a spokojený život. Přál bych si, aby mě běhání bavilo co nejdéle a abych dokázal k běhání aspoň motivovat druhé, když už sám nebudu moct běhat.
V poslední době si pohrávám s myšlenkou vydat své básničky knižně (často se mě totiž na to ptají ostatní běžci na Facebooku). Sice jsem je sepsal do dvou sbírek a vložil na internet, odkud si je může každý zdarma stáhnout, ale tištěná kniha je tištěná kniha! Už se mi hlásí zájemci (aniž bych je k tomu vyzýval), kteří mi chtějí knihu ilustrovat a napsat k ní anotaci. Nezbývá než sehnat peníze a nějaké vydavatelství, které by se nebálo to zkusit. Fakt, že spolu děláme tento rozhovor, možná svědčí o tom, že by si snad kniha nějaké čtenáře našla…
Složíš nějakou báseň pro Rungo a jeho čtenáře?
Mám takový pocit cizí
že jsem velká hvězda,
která mluví v televizi.
Snad se mi to jen zdá…
Mám takový pocit cizí,
že jsem někdo jiný.
Snad ten pocit rychle zmizí,
mám už pocit viny.
„Nejsi hvězda, buď zas svůj!“
říkám si zas tvrdě.
„Běhej, rýmuj, motivuj,
potom se tvař hrdě!“
Dávám tedy „interviju“
webu Rungo cé zet:
„Jen když běžím, tehdy žiju…
Tak čau, musím běžet!“
- Oblíbený závod v ČR\SK: Novojičínský půlmaraton (protože tam dělám vodiče).
- Běžecký vzor: Emil Zátopek.
- Největší úspěch: Že mě to pořád strašně baví!
- Nejoblíbenější jídlo před závodem: banán.
- Nejoblíbenější jídlo po závodu: nějaká „prasárnička“ (třeba smažák a hranolky s tatarkou).
- Nejlepší regenerace: skládání básniček.
- Nejméně oblíbený trénink: ten, který nestihnu ani začít.