Petr Škrobák (*1972) pracuje jako chemik-laborant a mimo to také běhá. Svým nadšením dokázal přivést ke sportu také svého nyní jednadvacetiletého syna, který hned na svém prvním závodě prakticky bez tréninku svého tátu předběhl. Přečtete si příběh otce a syna, Petra a Petra, o společném běhání a životě v pohybu.
Sportovní základy již od mala
Petr je od narození prakticky stále v pohybu. V dětství měl nejradši kolektivní sporty, ale hrával i tenis (včetně toho stolního), lyžoval a jezdil na kole. Ve dvaceti si pořídil běžky a in-line brusle a užíval si sportovní nezávislost – nepotřeboval žádné parťáky, nemusel se s nikým domlouvat… Prostě nazul příslušné náčiní a jel. Ve čtyřiadvaceti se Petrovi narodila dcera Lucie. Jméno dostala podle románu Romaina Rollanda Petr a Lucie a posléze do rodiny přibyl také malý Petr.
„Velký” Petr chtěl po narození dcery sport omezit, ale jeho žena Martina (se kterou je mimochodem úctyhodných 26 let) o tom nechtěla ani slyšet. Petr proto pokračoval ve svých oblíbených sportech, ale běh se mu stále vyhýbal. Až o pár let později, když jeho věk již začínal čtyřkou, ho bratranec přemluvil, ať to zkusí. Petr zvládl rovnou třináct kilometrů a bolel ho pak celý člověk. Na běh ale nezanevřel, naopak u něj zůstal. A zlanařil k němu i své děti.
Rozdělené role ve výchově
Jak Petr zdůrazňuje, s manželkou se doplňují ve všem, výchovu potomků nevyjímaje. Zatímco Martina vede děti ke kultuře a vzdělání, Petr je učí lásce ke sportu a k horám. Dcera Lucie docházela na atletiku, kde sklízela úspěchy ve skoku do výšky. Později toho ale nechala, neb ji to táhlo spíše k divadlu. Syn Petr (*2001) přišel za svým tátou ve svých čtrnácti letech s nápadem zběhnout si závodní desítku. Marně ho otec přesvědčoval ke kratší vzdálenosti, a tak spolu po pouhých dvou trénincích stanuli na startu. Petr mladší tehdy svého tátu porazil a tento trend trvá dodnes.
Co by Petr doporučil rodičům, kteří chtějí, aby jejich děti také sportovaly? „Dětem je třeba vše vysvětlovat s nadšením, úsměvem a láskou. A také musí vnímat, jak to rodiče vše baví, vidět krásné zážitky nebo slušné výsledky.” Petr sám o sobě tvrdí, že je takový nadšenec do všeho, že mu nedělá problém někoho strhnout na svou stranu. Minimálně u svých dětí se mu to povedlo.
Táta a syn? Spíše parťáci
Jako je tomu v mnoha dalších případech, i v této rodině funguje běh (potažmo sport jako takový) jako prostředek k utužení vztahů. Petr vnímá svého syna spíše jako parťáka a kamaráda, se kterým nemá obavy cokoliv probrat. Předtím, než začal Petr mladší studovat na obchodní akademii, trénoval se svým tátou téměř pořád. Nyní je pro ně společný čas vzácnější, ale o to více si jej užívají. Když nemohou být spolu, sledují své výkony alespoň na Stravě. Vzhledem k tomu, že zanedlouho syn odjíždí na výměnný pobyt do Slovinska, léto bylo v režii společných běžeckých zážitků.
Petrův syn se pravidelně umisťuje na bedně, v patnácti letech zvládnul ujet na horském kole přes 150 kilometrů a v šestnácti ujel sám 300 kilometrů. Že je Petr mladší rychlejší než jeho táta, Petra staršího nijak netrápí. Naopak syna podporuje a je hrdý na jeho přibývající úspěchy. Již sedmým rokem obrážejí závody spolu a Petr se těší ze synova každého kvalitního umístění nebo času. „Jestli něčeho lituji, tak pouze toho, že jsme v letech 2016 až 2019 neměli hodinky Garmin, takže ze závodů nemáme záznamy.”
Kromě synových úspěchů se Petr těší i z postupného překonávání svých vlastních časů, a to i přesto, že letos oslavil padesátiny. „Běh mě obohacuje nejen fyzicky, ale i duševně. Hlavně miluji běhání v horách, kde se kochám přírodou. Prostě taková duševní očista.” Letos má v plánu absolvovat nemálo závodů a kde to půjde, tak samozřejmě společně se synem. Žádné velké běžecké sny již nemá – dle svých slov si splnil vše, po čem toužil. Jedním dechcem ale dodává, že by si ještě chtěl zkusit 24hodinovku. Buď na oficiálním závodě v Plzni, nebo jen tak sám, od půlnoci do půlnoci. Obdobný záměr má i s cyklistikou, kdy chce 24 hodin ujet na horském kole 400 kilometrů.
Tak ať se daří!
