Jak jsem stará, tak jsem blbá. Můj první půlmaraton zhatila školácká chyba

10,9K

Trénuji na maraton takřka rok. Jdu na to postupně, tak jak se má a na řadu přišel první půlmaraton. Velká psychická meta, kterou jsem měla dobře rozeběhnutou, a přesto neklapla. Ale to předbíhám…

Sledujte celou přípravu Andie na maraton.

Takže můj plán do Vánoc půlmaraton a do konce roku pětadvacet nevyšel. Myšlenku jsem si sice do hlavy pustila, ale… Nezvládla jsem to! Naplánovala jsem si tu moji předvánoční jedenadvacítku na den, kdy bylo krásné počasí. 

Po konzultaci výbavy v posilovně s Honzou jsem tentokrát vyrazila s plně nabalenou ledvinkou, protože ten speciální batůžek na běhání mi přinesl až Ježíšek od maminky. Vzala jsem si dokonce i lahev s pitím, ač jsem zatím neměla potřebu ji během mých výběhů používat. K tomu rychlé cukry ve formě Trinutky – lískooříškového krému v kapsičce, Magnesium od Herzpharm, rychlou B12 a kapesníčky, kdybych si potřebovala odskočit. 

Přesto, že zima není taková, jaká by měla být a já nemusím vytahovat tenisky s hrubším vzorkem a můžu běhat stále v mých Asicsech, vzala jsem si ty druhé. Dlouho jsem v nich neběhala, a tak mě napadlo, že bych si je mohla připomenout dřív, než zase přijde zima a nasněží. Na posledních asi deset kilometrů jsem si tentokrát domluvila kamarádku tak, jak mi Honza doporučil. Ať neběžím sama. 

Tři, dva, jedna…

Rozběhla jsem se v dobrém tempu, první třetina utekla v dobré náladě. Ale desítka byla zlomová. Blížila jsem se k místu, kde jsme se měly potkat a vrhnout se na druhou půlku. Najednou mi to zpomalilo, v hlavě naskočil mód, že se plížím a začala jsem se opravdu plížit a další mód, že se mi nechce běžet dál a nechtělo se mi. Když se kamarádka, která byla plná energie, připojila, měla jsem chuť jí říct, že po dvanácti kilometrech končím, a že si raději půjdeme sednout na kafe. Vnímala jsem jen, jak ona běží lehce a já se nějak táhnu.

Miluje dva sporty, o kterých jste možná neslyšeli a šije batohy třeba i na svářečskou helmu. Živel Zuzka Zorníková

Běžely jsme v pomalejším tempu. Já si nějak špatně naplánovala trasu a nevycházelo mi ani to, že bychom měly skončit tam, kde byla zaparkována naše auta. To znamenalo udělat pak od parkoviště ještě nějaké kolečko navíc. Povídaly jsme si. Zadýchaná jsem nebyla, unavená taky ne, a přesto jsem se táhla jako slimák a záviděla lehkost nohou mé parťačky. V hlavě mi lítala samá negativa.

Nebyly jsme zdaleka u místa, kde bychom měly končit, když jsem se podívala na hodinky a řekla si, že to aspoň zaokrouhlím. Jak se na displeji objevilo 17,0 kilometrů, zastavila jsem se a jako Forrest Gump, když se rozhodl, že přestane běžet a řekla si: „Dost, dneska končíme. Toho půl kiláku k autům dojdeme.“ Bylo mi to tak trochu líto kvůli kamarádce, kterou jsem navnadila na to, že se mnou dá tu desítku, což je její maximum, které je ochotna se mnou běžet. Hlava se mi prostě sekla a řekla, že stačí. Parťačka to okomentovala, jak je přece skvělý, že jsme šly, vždyť „KKD“ – každý kilák dobrý! U aut jsem si daly čaj z termosky, oblékly se do peří a odjely.

Mnohonásobná mistryně ČR v maratonu začala běhat až se syny. Ostravanka Petra Pastorová

Doma jsem při sundávání tenisek zjistila, že jsem si levou botu utáhla nějak moc. Ale jakože opravdu moc. Sundala jsem boty a najednou jsem nemohla na nohu pomalu stoupnout, jak mě bolel nárt. Zamyslela jsem se nad tím během a měla jasno. Asi tak po prvních dvou kilometrech jsem si uvědomila, že mě něco na noze trošku tlačí. Ale nechtělo se mi zastavit, byla jsem tak krásně rozběhnutá. A říkala jsem si, že je to asi nezvyk, když jsem po dlouhé době, po více než půl roce, vytáhla jiné tenisky. Ta pomalost nohou nebyla teda z hlavy a mých negativních myšlenek. Já, člověk žijící s chronickou bolestí, totiž nevnímám malé bolesti. Takže necítím, že se mi třeba rozedírá pata do krve, necítím, když se říznu. A tak jsem necítila, že mě bolí nárt. Večer jsem pak tradičně po dlouhém běhu skočila do sauny, nebyla jsem nijak zmožená, ale ten nárt jsem pořád cítila, bolel. 

Za chybu platím dosud

Bolel i další den ráno, bolí pořád. Cítila jsem ho ve sněhulích, když jsem šla o Vánocích na krátký výlet na horách, cítila jsem ho v lyžácích, když jsem lyžovala, cítila jsem ho na skialpech. Cítím ho pořád. Musela jsem si naordinovat pauzu od běhání, nenapadlo mě, že bude až tak dlouhá. Někdy to vypadá, že je vše v pořádku, což bylo při jednom z výběhů, kdy jsem zařadila kratší úseky do kopce dle tréninku, co mi předepsal trenér Honza. A někdy zjistím, že to opravdu nejde. Například když dojíždělo moje nachlazení, venku studený vzduch, a tak jsem naplánovaný padesátiminutový běh šla odklusat do fitka na pás. Pro nárt to nebylo úplně nejlepší, takže jsem pak další tři dny potřebovala chodit nejlépe bosá.

Úplně nevím, co bránilo tomu, abych si tenkrát před Vánocemi tu tenisku hned na začátku běhu povolila. Ne, nechápu, proč jsem si tu tenisku při obouvání tolik utáhla, když vím, že při delších tratích nohy otékají a je potřeba je mít volnější. Jak jsem stará, tak jsem blbá a jakože stará jsem dost. Dávám noze klid, mažu si všelijaké mastičky a už se nemůžu dočkat, až se zase rozběhnu směrem na jih na nějaký delší běh. Ježíšek mi ten běžecký batůžek, o který jsem mu napsala, opravdu přinesl!

O čem budu psát příště? Přelom ledna a února pro mě znamená jedno velké téma – bude to rok od začátku mé přípravy na maraton.

Autorka textu: Andrea Zelená