Ujet 200 kilometrů za den není nic složitého. Ujet 200 kilometrů denně celý měsíc už je trochu náročnější, i když se jedná „jen“ o průměr. Cíl to byl vskutku ambiciózní, ale nakonec přálo nejen počasí, ale i kalendář – na srpen vyšlo pět víkendů. Dala jsem si za cíl ujet 6000 kilometrů, ideálně ovšem 6200, právě aby to vycházelo průměrně na 200 na den…
Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!
Trápení měsíce
Okamžiků, kdy mi nebylo úplně do smíchu, jsem pochopitelně zažila povícero. Naštěstí většinou poměrně rychle pominuly. Jedna jízda mi ale přece jen připadala jako jedno velké stokilometrové utrpení – přesun na turnaj do Stádlce. Přišlo mi, že bylo nějak všechno špatně. Na první pohled to přitom mohl být pěkný výlet…
Jenže to bych nesměla vyrazit v pátek odpoledne. Kdykoli jedu na nějaký turnaj ve scrabblu, vyrážím buď brzy ráno, nebo v extrémních případech už ve čtvrtek večer. Jenže tohle bylo „trapně blízko“, tak jsem se vyspinkala do růžova. Když už jsem vyjela v tuto nepraktickou hodinu, kdy vyjíždějí z Prahy všichni, asi jsem tomu měla přizpůsobit i trasu a vybírat si ideálně cyklostezky nebo méně frekventované silnice. To jsem ale samozřejmě neudělala a prakticky až někam k Čestlicím jsem kličkovala mezi kolonami aut.
Nevím, proč jsem dostala ten blbý nápad jet výjimečně z Petrovic na Pitkovice ujistit se, že ten tankodrom je ještě horší, než si ho pamatuju z dob, kdy jsem se rozhodla, že už po něm jezdit nebudu :-) Kromě toho, že tam je hnusný povrch, je silnice (dá-li se to tak ještě nazvat) tak úzká, že se tam vedle mě dvě auta nevyhnou, a co teprve když kvůli dírám nejedu třeba úplně u kraje…
Když jsem v Čestlicích minula nájezdy na D1, kam se většina aut uklidila, musela jsem se vyhrabat na kopec do Nebřenic. To jsem najednou cítila váhu podsedlové brašny, kterou jsem si nabalila místo batohu. Ještě jsem kvůli tomu na poslední chvíli sháněla ochrannou fólii na sedlovku, která nakonec ani není úplně bezbarvá a na mém bílém rámu působí jako pěst na voko. Na něčem tmavším by to jemné kouřové zabarvení asi nevadilo, ale tady mi bylo jasné, že i kdybych měla brašnu příští víkend nasazovat znovu, fólie na ten týden musí pryč :-P
Do kopce to nejelo a ve sjezdu mě překvapila kolona aut na „téčkové“ křižovatce před Štiřínem. Asi všichni jeli do Velkých Popovic na pivo :-P Když to šlo, opatrně jsem se tlačila dopředu, když to nešlo, trpělivě jsem čekala. V Kamenici jsem si dala ledovou tříšť, jejíž „multivitaminová“ příchuť mě příliš nenadchla, tak jsem si ještě před stoupáním na Neveklov spravila chuť zmrzlinou v Týnci nad Sázavou. Tam už jsem šla na jistotu.
Sotva jsem z Týnce vyjela, začalo pršet. Cože? Nic takového nehlásili… Koukám na oblohu, ze které se na mě škodolibě šklebil jeden jediný mrňavý mráček. Jako by říkal: „To máš za tu zmrzlinu. Kdyby ses v Týnci nezdržela, nespláchnul bych tě.“ Naštěstí to bylo opravdu jen pár kapek a za chvíli jsem z deště vyjela vstříc dalšímu svému „oblíbenému“ tankodromu přes Soběšovice a Ouštice. Ten přes Neveklov objíždím nenápadnou boční uličkou na Tloskov, kterou Neveklov úplně minu.
Za ním mě ale vyděsí značka varující před uzavírkou na 105ce. Že prý to za pár kilometrů bude slepé. A sakra… No ze značky nepoznám, kde přesně ta uzavírka bude, jak dlouhý úsek je uzavřený, ani jestli se to dá třeba nějak obejít. Rozhodla jsem se, že se zrovna dnes cítím být vozidlem stavby, která měla ze zákazu vjezdu výjimku, a nelitovala jsem. Aspoň něco pozitivního jsem na této utrápené jízdě našla – zákaz vjezdu byl za Vlkonicemi a za ním byl úplně čerstvý asfalt. Naštěstí ne až tak čerstvý, že bych se do něj bořila.
Pořád jsem se trochu bála, jestli to zůstane takhle sjízdné, aby třeba dál nebyl asfalt čerstvý až moc, případně aby ho nebyl jen kousek a další kilometr nebyl vyfrézovaný, nebo aby mě odtamtud nechtěl někdo vyhnat. To se naštěstí nestalo a uzavírku, která končila až někde před Křečovicemi, jsem projela bez ztráty kytičky. A bez potkání živáčka, nebo spíš plecháčka :-)
Další kapitolu svého trápení jsem nepochopila. Trasu jsem měla naplánovanou kamsi na západ od Sedlčan, přestože bych na Vysoký Chlumec mohla jet normálně po 105ce pořád rovně. V duchu jsem si říkala, že jsem tam asi chtěla posbírat nějaké čtverečky, ale místa jsem tam poznávala, jinými slovy už jsem tam určitě byla. Bylo to sice dál, ale o to horší to byla cesta… A ani u ní ještě nebyly zralé ostružiny! Takže ne, tudy příště ne.
Odbočka na Obděnice a Nálesí už byla plánovaná, tam jsem opravdu nikdy nebyla. A když jsem viděla, jak to tam vypadá, ani jsem se tomu nedivila :-) Definovala bych to jako zbytečný kopec :-) Asfalt tam byl chvílemi perfektní, ale samozřejmě ve chvílích, kdy jsem si nejvíc chrochtala, se krásná silnička vždy změnila ve strašný tankodrom. Naštěstí se pak změnila zase zpět v silničku. I tak se mi docela ulevilo, když jsem se vyskytla na hlavní silnici vedoucí na Milevsko, které už bylo pár kilometrů od vesnice, kde jsem měla zařízené ubytování.
Tam jsem jen odložila těžkou brašnu – chvíli jsem zvažovala, jestli se mi ji tam pak chce znovu upevňovat, ale usoudila jsem, že to bude menší zlo než ji dalších 100 kilometrů tahat s sebou. Ještě tu tedy byla varianta vyházet z ní jen věci a těch 100 kilometrů ji s sebou vozit prázdnou a v rámci možností třeba i srolovanou. Beztak už do tmy zbývala asi hodina a půl, tak bych moc velkou ostudu nedělala :-)
Nakonec tedy brašna zůstala na pokoji a já jsem si nalehko vyrazila objet krátké kolečko, které jsem si naklikala dopředu. Oproti plánu jsem ho tedy zkrátila, protože jsem samozřejmě dorazila později, než jsem očekávala. Usoudila jsem, že bude lepší vymést spíš hlavní silnice, kde jezdí auta, než ty menší, po kterých by se mohly prohánět srnky nebo prasata. Na jedné ze silnic I. třídy nastalo další trápení, tentokrát jsem ovšem já trápila jednoho řidiče. Bylo tam zúžení řízené semaforem, když jsem se na něm rozjížděla, nic za mnou nestálo, to bych auta pustila před sebe.
Úsek byl ovšem tak dlouhý, že mě na něm auto dojelo, a tak úzký, že mě prostě nemělo šanci předjet, i když jsem se snažila uhýbat. No pokusila jsem se aspoň přidat, abych řidiče co nejmíň zdržovala, ale ono mu bylo asi fakt jedno, jestli jedu 25, nebo 30 km/h, když chtěl jet 90. Naštěstí byl trpělivý…
Teleport měsíce
Cestu zpátky jsem si dopředu nepřipravila. Vždyť ji beztak skoro celou znám a jde prakticky o to, nějak se dostat k Benešovu, Sedlčanům nebo Týnci nad Sázavou. Nakonec jsem si vzpomněla, že už jsem dlouho nebyla na řetězovém mostě u Stádlce, tak jsem se rozhodla vyrazit přes něj směrem k Táboru.
Z toho jsem chtěla jet aspoň kousek po I/3 s tím, že někde u Bystřice odbočím na méně frekventované silničky. Nakonec to bylo úplně naopak :-) Výjezd z Tábora jsem (zase) netrefila a dala jsem si neplánovanou zajížďku přes Mladou Vožici. Vzhledem k tomu, že se tam jedna vesnice jmenovala prostě Hory, asi jsem si zajela i vertikálně :-P
Turnaj ve scrabblu skončil kolem šesté hodiny, takže jsem do tmy moc času neměla, navíc jsem se přes ty kopce plazila fakt pomalu, navíc opět s plnou brašnou, i když o pár plechovek energy drinku lehčí než cestou tam. Se setměním jsem byla někde u Votic, tak už jsem nic nevymýšlela a jela po „trojce“, tedy přesně po té hlavní, kterou jsem v Táboře netrefila a v těchto místech už jsem se jí chtěla pomalu začít vyhýbat.
Trochu nešťastné bylo, že jsem kvůli brašně nemohla mít na kole radar. Měla jsem ho tedy uvnitř brašny uložený tak, aby mi auta hlásil. To tedy zrovna na I/3 bylo celkem zbytečné, protože bylo celkem jisté, že za mnou něco jede. Spíš jsem byla nervózní z toho, že mi Garmin nezahlásí, že má „normální“ blikačka slabou baterku. Mám pro jistotu na brašně připevněné dvě a nervózně se ohlížím pod zadní kolo, kde vidím odraz jejich světla na silnici. Zrovna tady bych fakt nerada jela „na ninju“.
Provoz byl na hlavní kupodivu docela velký i pozdě večer, trochu jsem sázela na to, že sobota by tak hrozná být nemusela. Jako vždy se našli i jedinci, kteří měli dojem, že na silnici I. třídy cyklista nemá co dělat, ale tentokrát jsem to dala takzvaně „na dva klaksony“. Brala jsem to spíš jako nutný přesun než jako vyjížďku, která by mě měla kdovíjak bavit. Teleport to byl ale slušný, rozhodně jsem byla doma rychleji, než kdybych to z Benešova brala třeba na Vlašim nebo na Týnec. Výhodou jízdy po hlavní silnici je, že plynulý provoz zpravidla zajišťuje minimum zvěře…
Kopanec měsíce
Já jsem žádný naštěstí neinkasovala, naopak ho ode mě jeden neopatrný jedinec schytal. To je tak, když se nerozhlédnete, kam skáčete… Jela jsem pomalu, zrovna jsem se rozjížděla z křižovatky, kde jsem měla stopku. Sice už byla tma, v kuželu svého světla jsem ale naprosto zřetelně viděla středně velkou žábu vyskočit poměrně vysoko. Hned mi bylo jasné, že jestli po dopadu bude hned stejným skokem pokračovat, mám ji v drátech a dopadne, jako by skočila do mixéru. A kam bude po kouscích dopadat doslova, nechci ani domýšlet.
Na poslední chvíli jsem ještě strhla řídítka směrem od ní, abych jí dala prostor, a doufala, že si to s dalším skokem rozmyslí… No nerozmyslela a skočila. A já jsem ucítila mocné plesknutí o pravou tretru. Nezbývá než doufat, že se žába odrazila jak hopík a odskákala někam do trávy. Úplně se mi srážce zabránit nepodařilo, ale takhle měla snad větší šanci na přežití, než kdyby mi skočila do drátů… Tak snad jsem nenakopla zakletého prince!
Improvizace měsíce
Většina mých vyjížděk podléhá určitému „matrixu“. Do Poděbrad přes Český Brod, do Poděbrad přes Sázavu, do Poděbrad přes Lysou… Občas mám ale náladu z matrixu vybočit a poslat to někam, kde to zas až tak dobře neznám. To v mém případě zpravidla znamená „někam do kopců“. Tentokrát jsem to zkusila na jih.
Až po Příbram jsem beztak znala každou díru v silnici. Přímo v ní mě uzavírka na I/18 donutila k drobné improvizaci přes Obecnice. Objížďkové značky mě sice posílaly zpátky na Příbram poměrně brzy, ale já jsem se rozhodla dát šanci silničce směrem do Brd. Sice už od pohledu měla trochu hrubší asfalt než mé oblíbené „dálnice“, ale výměnou za zákaz vjezdu motorových vozidel a kila ostružin po ruce jsem to byla ochotná podstoupit.
Dlouho to vedlo pořád mírně do kopce, nepříjemné bylo, že byl vidět dlouho dopředu, protože tam nebyly zatáčky. Potřebovala jsem se nějak dostat do civilizace, tedy zpátky na silnici I/18, naštěstí byla „správně“ kterákoli odbočka doleva, tak jsem si mohla vybrat tu s nejlepším povrchem. Na hlavní silnici jsem moc dlouho nesetrvala, na mé poměry na ní byl v neděli odpoledne docela velký provoz. Tak jsem si vylosovala náhodnou odbočku na Vysokou u Příbramě, zlákal mě pěkný asfalt.
V této obci už jsem takové štěstí neměla, čára, kterou jsem si vyhlédla v mapě, nakonec asfaltovou silnici nereprezentovala. Sice to podle všeho po polňačce měl být jen kousek, ale byla opravdu ošklivá a kamenitá, navíc to rozhodně nebyla jediná možnost, jak se z Vysoké směrem na jih dostat. Tak jsem to bez váhání otočila a objela to přes Třebsko. V těchto místech už se běžně nevyskytuju, tak jsem ani neměla zmapováno, kde najdu stánek se zmrzlinou, kebabem, pizzou, grilovanými kuřaty apod. Vsadila jsem na Březnici, dokonce jsem kvůli tomu zajela do centra a udělala si na trase nevzhledný ocásek :-P
Melounová tříšť byla výborná, jen jsem na poslední chvíli zjistila, že nemám cash, tak jsem ještě narychlo přejela na druhou stranu náměstí zmlátit bankomat. Jó, to jsou ty klobásy u Hruškova, kde neberou karty. Z Březnice už jsem to chtěla začít stáčet zpátky na sever, tak vyvstala otázka, kde přejet Vltavu. Hlavně netrefit ty příšerné kostky někde kolem Orlíku. Nechtělo se mi googlit a z hlavy jsem nevěděla, která z těch silnic přes Vltavu je tato no-go zóna. Nakonec jsem se rozhodla využít Žďákovský most, na silnici I/19 by kostky snad být neměly, na to je to moc hlavní tah :-) No byly na silničce od hradu, po které jsem se k ní přiblížila, ale těm pekelným se mi podařilo vyhnout.
Kudy to vzít domů? Možností se nabízí povícero. Najet někde na II/105 a přes Sedlčany, Křečovice, Neveklov, Kamenný Přívoz a Jílové po ní dojet až do Jesenice… Výhody? Přijatelný asfalt, znám to tam… Nevýhody? Pořád nahoru a dolů, docela dost zkušeností se zvěří, kostky v Jílovém. Další variantou bylo jet z Neveklova na Týnec nad Sázavou, kde je ovšem část silnice přes Soběšovice a Ouštice v tak tristním stavu, že se mi tam potmě fakt nechtělo. Navíc pak nutnost jet přes rozbitou Kamenici, přes kopec na Nebřenice… Další variantou bylo v Neveklově jet na Benešov a pak po „sebevražedné“ I/3 na Mirošovice, z nich na Mnichovice, Všestary, Tehov… Ne, po té jsem jela minulý týden z turnaje ve Stádlci, to mi jednou za rok stačilo.
Nakonec jsem se i vzhledem k pokročilé hodině a nepříliš pokročilé teplotě rozhodla pro nejkratší variantu po 105ce přes Kamenný Přívoz a Jílové. Po přetrpění kostek jsem ovšem dostala spásný nápad, že si ušetřím „houpačku“ přes les, ať už bych jela přes Psáry, Libeř, nebo Okrouhlo, a pošlu to dolů na Davli. I tam sice sem tam potkám nějakou tu srnku, tentokrát mi do cesty vkročili jen dva ježci. Po sešupu do Davle jsem už sice chladem skoro necítila prsty na rukou, ale domů už to bylo aspoň po rovině. Na II/102 podél Vltavy ani nebyl moc velký provoz, Strakonická byla na svém standardu.
Extrémně nepříjemné byly tentokrát kostky u Národního divadla, protože jsem je musela přejet rychle. Semafor za mostem jsem totiž projížděla na oranžovou, protože jsem měla strach, že ten taxikář za mnou nehodlá zastavovat (taky že nehodlal a projel tu oranžovou ještě za mnou). Auta i tramvaj z kolmých směrů už se pomalu rozjížděly… Taxikář mě nemohl předjet ještě celý úsek k Máji (nebo jak se ten obchoďák teď jmenuje), to měl asi velkou radost. Aspoň že na ty Příkopy už za mnou nejel :-P
Sobec měsíce
Každý si chce urvat trochu toho prostoru ve veřejném prostranství. I proto vznikají tradiční konflikty nejen mezi řidiči aut a cyklisty na silnicích, ale i mezi chodci a cyklisty na smíšených stezkách. Bezohlední jedinci, kteří – ať už pěšky, nebo na kolech – zabírají celou šířku stezky, aniž by se dali předjet, už jsou dávno součástí koloritu a nejspíš se na tom nic nezmění.
V šoku jsem ovšem na cyklostezce podél Rokytky zírala na jakousi supermatku, jejíž dítě smí přece všechno. A tak když si chtělo pinkat „supermarketový tenis“, nenapadlo ji nic lepšího než se s tím utábořit přímo na cyklostezce! (Snad si příště nebude chtít plácat bábovičky na dálnici, to by mu tam jistě nechala navézt písek a běda vám, jak mu nějakou bábovičku přejedete autem!)
Další desítky minut jsem přemýšlela, jestli je vůbec někde ošetřeno, jakým způsobem se osoba definovaná jako chodec smí nebo nesmí na takové stezce chovat. Měla jsem za to, že se v podstatě jedná o prostor určený k pěšímu či cyklistickému přesouvání, nikoli ke statickému pobytu (tím samozřejmě nemyslím zastavení za účelem rychlé svačiny). Nicméně na cyklostezce u Berouna jsem loni v létě viděla i regulérně rozbalený piknik přímo na asfaltu…
Chlazení měsíce
Vypadá to, že léto letos doručovala Česká pošta ve spolupráci s Českými drahami, že dorazilo až v srpnu. Ale dočkali jsme se! Naštěstí nepatřím k těm, kdo v zimě nadávají, že je zima, a v létě na to, že je vedro. Týká se mě jen ta první část, teplo prostě miluju. Což ovšem neznamená, že se během vyjížďky občas ráda nezchladím. Ne, do vody nelezu, chladím se zásadně zevnitř…
Kupříkladu desátého srpna jsem si dala první zmrzlinu v Červeném Újezdě už asi po třiceti kilometrech jízdy, a v rámci doplnění pití ve Velké Dobré, kde jsem si vyžádala naředit do bidonu ledovou tříšť vodou, jsem neodolala a poslala jsem tam další zmrzlinu :-) Kokosovou a peprmintovou, těm jsem prostě nemohla odolat!
Rekord se mi v tomhle ohledu podařil ale někdy kolem poloviny měsíce, kdy jsem na zmrzlinu zastavila už asi po 3,5 kilometrech :-)
Ziminka měsíce
Srpen není zrovna měsícem, kdy bychom čekali ziminku :-P Ale to je tak, když Pražák jede do hor! Původně jsem měla jet na turnaj ve scrabblu do Třince. Dost věcí se v tomto ohledu pokazilo – předpověď počasí byla všelijaká, ale to nebyl ten největší problém.
Nepodařilo se mi sehnat ubytování, kam by mě pustili s kolem – dobře, zkusila jsem napsat asi do tří ubytoven/penzionů a nedočkala jsem se ani jedné odpovědi. Jinými slovy uznávám, že jsem se na to spíš vyprdla, než že bych kdovíjak usilovně sháněla. Navíc se na tak dlouhý výlet necítila ani kamarádka, sama jsem měla nějaký zablokovaný krk… Do toho mi to ještě kolidovalo s akcí Festky v Bedřichově, ze které jsem se kvůli turnaji omluvila.
Nakonec jsem se tedy rozhodla vynechat i turnaj, tak už mi bylo blbé na poslední chvíli hlásit, že tedy nakonec do Bedřichova můžu přijet. Koneckonců, stejně to celkově nebyla akce vhodná pro mě – vyjížďka se skupinou 60 kilometrů někde v kopcích není úplně ideální disciplína pro mé dispozice :-P Pár dní předem ale přece jen přišel ještě dotaz, jestli jsem si to nerozmyslela :-D
Po krátkém smlouvání jsem dostala na výběr přijet buď mezi 13. a 14. hodinou, nebo mezi 16. a 17. Trasa Praha – Bedřichov po prvním nástřelu se zohledněním uzavírek činila asi 133 kilometrů, což v severozápadním větru může být klidně na šest hodin, k tomu nějaké ty přestávky, plus bych měla počítat s tím, že z Liberce do Bedřichova to bude asi pořád do kopce. První časový interval by znamenal vyrážet tak v šest, jinými slovy je celkem jasné, že to budu směřovat na ten druhý :-P
Ambiciózní budík na sedmou nějak nedopadl a z postele se hrabu nějak po osmé, takže po deváté sedím na kole. Odhadem mi příjezd vychází kolem té čtvrté hodiny. Cesta jde podle plánu a kolem půl čtvrté jsem v Liberci, to mi to pěkně vyšlo… No… Jak se to vezme. Průjezd městem mi připadá nekonečný, už přes něj docela dost nastoupám a o tom, co následovalo, bych nejradši nemluvila. Napíšu to jednou větou: Prostě tam byl kopec jako kráva, víc než 10 kilometrů pořád do kopce. Na místě jsem tedy asi ve čtvrt na pět, což je pořád v pohodě.
Asi tak na deset vteřin. Přesně po takové době se spustil naprosto brutální slejvák! Tak to mi to tedy vyšlo opravdu přesně. Kluci chválili můj odhad, že jsem si to vypočítala, abych to stihla, než začne pršet. Já jsem ale věděla své – měla jsem kliku jako prase. Za celou cestu jsem se ani jednou nepodívala na radar a ten černý mrak na obloze jsem prostě registrovala, ale nijak neprožívala. Stejně mám dáno, kam mám jet, v těchto místech moc nejde měnit trasu, tady ta síť silnic není tak hustá jako třeba v Polabí a každá zajížďka by nejspíš znamenala kopec navíc, ne-li dva.
Kolem páté hodiny jsem usoudila, že nastal čas vyrazit zpět. Přece jen chci objet 300 kilometrů, takže k těm 140, na které mi nakonec vyšla cesta tam, potřebuju přidat ještě 160. Severní vítr je sice studený, ale aspoň ho budu mít do zad. Když už jsem byla tak daleko od domova, chtěla jsem si projet nějaké neprojeté silnice, tak jsem si dala ještě drobnou zajížďku na severu. V jejím rámci jsem neomylně dojela ten mrak, který nás po čtvrté hodině spláchnul.
Během chvíle jsem mokrá durch, klepu se zimou, a to jsem si úplně náhodou na poslední chvíli vzala dlouhý dres, protože přece „jedu do hor“. Garmin mi ukazuje osm stupňů a mně v nekonečných sjezdech mrznou prsty i v dlouhých rukavicích. A to mi ještě známá půjčila svou teplou vestu! Radši si nepředstavovat, jak by se mi jelo bez ní, to by asi do Jablonce sjel jeden velký rampouch.
Někde pod kopcem jsem zahlédla stánek s burgery, no ne že bych si nedokázala představit, že tam jeden pošlu. Ale najedená jsem byla z předváděčky dost. Poprosila jsem nakonec tedy jen o čaj. Pánové pořád nějak nechápali, že se chystám ještě dnes dojet do Prahy, když už se skoro stmívá. Ale já už jsem zvyklá :-) Jeden z nich mi dokonce půjčil mikinu na zahřátí, jako vždy pro mě byl největší problém mu ji vrátit :-) Dokonce mi umožnili i „odložit platbu“ až na moment, kdy se mi vrátí cit do prstů :-)
Po hlavní jsem trochu přišlápla, abych se dostala na provozní teplotu. To mi trochu zkomplikovalo čekání na semaforem řízeném zúžení, připadalo mi nekonečné. Stejně jako průjezd Turnovem. Musela jsem ho objet asi tak dvakrát dokola, než jsem trefila správný výjezd. Nemůžu se zbavit dojmu, že od té doby, co jsem jím projížděla naposled, tam nějaké silnice přibyly :-D Zrovna tady jsem s průjezdem nikdy problém nemívala, tak teď už mám :-)
Byla mi taková zima, že už jsem dokonce zvažovala i variantu, že se vzdám třístovky a pojedu domů nějakou kratší cestou. To jsem ovšem nedokázala, aniž bych si překřížila trasu, tak jsem se rozhodla, že radši zmrznu! :-) Ze 610ky tedy odbočuju kamsi na východ a přes nějaké temné lesy se doplácám do Dolního Bousova, odkud už to znám poměrně dobře. Kudy přesně jsem jela, se mě neptejte, byla tma a nebyly tam žádné viditelné orientační body a vlastně ani moc civilizace. Ale trasa (23. 8.) je na Stravě :-)
Čím blíž jsem Praze, tím blíž jsem provozní teplotě. Třístovka nakonec padne ještě s drobnou rezervou, zmrzlá jsem až tak moc, že už ani neobjíždím „kopec“ z Milovic na Lysou a tankodrom na Náchodské přes Horní Počernice. A dokonce i těch posledních 10 kilometrů jedu stejnou cestou jako těch prvních 10!
Korýtko měsíce
Ke korytu by se chtěl dostat každý. A mně se to konečně povedlo, aspoň tedy na chvíli. Jak? Začalo to obyčejným defektem… V pátek 29. srpna, kdesi mezi Císařskou Kuchyní a Přerovem nad Labem cítím pod zadkem měkkejše. Utíká to pomalu, tak si ještě vyberu plácek, kde se mi duše bude měnit dobře. Provedu standardní proces a do 15 minut pokračuju v jízdě.
Zkusila jsem najít i dírku v píchlé duši, ale marně, žádná louže po ruce nebyla, a dírka byla tak malá, že jsem ji bez vody nenašla. No co, mám ještě jednu záložní duši a sadu lepení, dřív nebo později nějakou louži najdu.
Ujedu pár kilometrů (dobře, přesněji asi čtyři páry) a ve Velence mám zase prázdno. Vždyť jsem ten plášť prohlédla důkladně a ostrý kamínek, který byl pravděpodobným viníkem, jsem vytáhla. Nic jiného jsem v něm nenašla… No už je dost sjetý, tak jsem to asi píchla znovu. Vytahuju z kapsy poslední duši a vyhlížím louži. Jako na potvoru zase nic. Tak si ji holt dám jako příští cíl. Louže, kašna, rybníček, cokoliv se stojatou vodou, abych mohla najít díry ve svých duších…
Z branky jednoho z okolních domů vychází pán s horským kolem a ptá se, jestli s defektem nepotřebuju nějak pomoct. Tak automaticky říkám, že si snad poradím, ale že děkuju. Ale když už se teda zeptal… „Leda byste tam měl po ruce nějaký lavor s vodou…“ Vysvětlila jsem mu situaci a on mi nabídl, že má na dvoře korýtko s dešťovou vodou, ze kterého pijí kočky. Ujistím se, jestli kočkám nebude vadit, že jim voda bude chutnat po butylu, a pozvání přijímám.
Obě duše si u pána zalepím, krátce si popovídáme o tom, kdo jak a kam jezdíme, a můžu pokračovat. Výborně, začíná se stmívat a já mám teprve něco přes 50 kilometrů. A to jsem v tu chvíli ještě netušila, že odpoledne přijde série bouřek a další celkem hodinu strávím ve vlakové zastávce v Ovčárech a pod stříškou benzinky v Kostelci nad Labem…
Uzavírka měsíce
Rozkopáno je všude, někdy je dost těžké optimalizovat trasu tak, abych se nemusela rochnit žádným staveništěm. Zvlášť když třeba potřebuju přejet Labe. Samozřejmě tam a zpátky, samozřejmě po různých mostech. V druhé polovině srpna tento problém nastal i s dálnicí D11.
Uzavřený, nebo spíš chybějící most u Jiren, rozkopaná silnice z Nehvizd do Horoušan, a aby těch možností náhodou pořád nebylo moc, nějaký traktor to podle všeho napálil do sloupu vedení vysokého napětí, kterému teď hrozí pád na cyklostezku z Klánovic do Horních Počernic. Tak ji taky zavřeli.
Naštěstí se dá u Jiren najet na sousední most u průmyslového areálu. Tedy teoreticky ne, ale v praxi ano, samozřejmě bych tu k tomu neměla nabádat, ale asi všichni víme, že zákaz vjezdu není zeď :-) A ta závora je tam určitě jen pro auta, když je vedle ní metr místa! ;-)
Bilance:
- Za měsíc najeto: 6 331 km
- Od začátku roku najeto: 37 903 km
- Nejdelší jízda: 304,9 km
- Počet defektů: 4
- Počet pádů: 0
Když už nejspíš neposunu roční nájezd (nebo aspoň nijak zásadně), konečně jsem si posunula svůj měsíční rekord. Na 6000 kilometrů jsem pomýšlela už loni, také v srpnu, ale nakonec to nedopadlo a zasekla jsem se někde těsně pod jejich hranicí. Letos to klaplo s rezervou a na příští srpen mám laťku nasazenou zatraceně vysoko! Pro letošek už nastává podzimní útlum…
Kat Secteur
Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů. V letech 2021, 2023 a 2024 překročila hranici 50 000 kilometrů za rok a nevypadá to, že by se chystala polevit. To vše při práci na plný úvazek, pracuje v médiích.
Se svými „čísly“ si ráda hraje a sleduje například svůj celoživotní nájezd, mezi sebou porovnává jednotlivé měsíce či roky. Její zatím nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, taková vzdálenost ovšem není žádným vyčnívajícím extrémem. Už několik let drží tradici jet aspoň jednou za rok z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah, což čítá minimálně 500 kilometrů. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, několikadenní organizovaná vyjížďka o délce 1228 km. Ta už se ale bez pár dvouhodinových šlofíků neobešla.
Na Stravě vystupuje pod přezdívkou Kat Secteur a s přibližně 6000 followery patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole, samozřejmě venku. V každém počasí. Někomu její ježdění a odhodlání může připadat šílené, někomu zbytečné, někomu nezdravé… Ale najdou se i tací, pro které je inspirující či motivující. I proto jsme Katku požádali o vhled do toho, jak vypadají nejen její vyjížďky, ale i do toho, co ji na nich potkává a co se jí při nich honí hlavou.
Přečtěte si také:
- Deník robotické cyklistky: Nakopnutá žába, záchrana v korýtku a konečně přes 6000 kilometrů
- Imunita není o zázračné pilulce. Tohle všechno potřebujete, abyste zůstali zdraví
- 7 věcí, které po běhu děláte špatně
- Nosní pásky: Placebo, nebo tajná zbraň pro lepší výkon?
- Úzkosti, apnoe, vyhoření… Zabere léčba maratonem?