Kardioman: Sejmulo mě kuří oko, dorazila rýmička

Když se to, tak se to. Říjnová příprava na maraton byla samá katastrofa. Foto: vytvořeno pomocí AI Gemini.

Tak jo, fakt to chcete slyšet? Já myslím, že jo. Možná to potřebuju slyšet spíš já. Hlavně já. Fajn. Tak tady to máme: celý říjen stál za prd, jsem troska, přitahovač neštěstí a katastrof. Držte se raději ode mě co nejdál. To je on – Marek, co chce příští rok běžet ten maraton na dvoukilometrovém okruhu a vůbec mu to zatím nejde. Jediné dobré na minulém měsíci je to, že jsem ho přežil.

Ono i to přežití je hodně silný výraz, možná až moc pozitivní. Hodím sem důležitou poznámku: dal jsem si na začátku příslib, že tohle moje putování bude plné radosti, inspirace, fórků a motivace. Opravdu byl – a stále je – takový plán. Nekecám. Ok, mám od začátku nějaké zdravotní trable, bla bla bla, o tom píšu pokaždé a už si připadám jak prolhaný dlužník, který vám pokaždé řekne: „Zítra, fakt zítra vám to pošlu. Posílám. Fakt.“ Jenže já takový nejsem, nikdy jsem nebyl, a proto mě to tak s…

Takže jaký že byl ten říjen?

Zavřete oči a představte si, že máte zlomené nohy. Na nich plápolající žabky o tři čísla menší, jednu obráceně. Start je 1. 10., cíl 31. 10., cesta pouze hlubokým bahnem – nahoru a dolů, vše prudší. Jo a koulíte před sebou vlastní mozek. Přes ústa hadrovou roušku, abyste dali trochu zabrat i svému dechu. A nesmíte moc spát, nejlépe hodně přerušovaně. To vše s nadšením, úsměvem a kreativními, neotřelými nápady, jak tu trasu zvládnout lépe a radostněji. To se cení. Takže – přesně takový ten minulý měsíc byl.

Na tichu uprostřed noci je pro mě nejšílenější ten hluk, který má šanci se rvát do popředí. Proto radši vstávám před pátou, abych tomu utekl. Většinou mám pocit, že energii mám, pozitivní myšlení taky, a tak mi nic nebrání v tom se jen obléknout a vyběhnout. Přesně v ten moment mě ale chytí velmi energicky za rameno paní Únava a zařve mi do ucha: „Tak ty chceš machrovat?“ Asi šestkrát za říjen jsem se rozhodnul s ní porvat. To jsou ty dny, kdy jsem byl klusat. Tak málo bylo těch vítězství.

Třikrát se mi dokonce stalo, že jsem už nějak po páté byl převlečený do běžeckého, udělal si kafe a sednul si na pohovku. Vypiju, beru psa a vyběhnu. Jasný jak facka šprtovi. Vlhké plácnutí přes obličej mě pokaždé přivedlo k životu zhruba ve 6:45. Na toho psa se dá perfektně spolehnout – ten ví, kdy se chodí venčit a že to páníčkovo nečekané ranní zdřímnutí prostě končí. Třikrát za říjen tedy přepírám běžecké triko od kávy. Jsem fakt z té únavy už unavený.

Kuří oko, (ne)těší mě!

A víte, co je na tom minulém měsíci úplně nejlepší? Netušíte, co? No přece to, že to není zdaleka všechno. Znáte kuří oko? Já ho neznal. To se však změnilo ve chvíli, kdy už píchání z boku malíčku na noze nešlo dál snášet. Nechápu, skoro dva a půl měsíce jsem s tím celkem pěkně fungoval, a najednou už to fakt nešlo. Divný, že jo?

Tady v tom místě bych mohl poprosit moji Majdu, aby k tomu napsala pár řádků o tom, jak tyhle věci u nás fungují, ale obávám se, že internet nemá tolik stránek. Zkrátím to – jelikož jsem opět něco zanedbal, musel jsem prohledat botník, najít opravdu pohodlné boty a započít s léčbou.

Běhání? ZAPOMEŇTE. Strašná bolest!!! Venčení Tuly? To muselo být, jinak by se strašně urazila a naštvala. A co je horšího, než když s vámi nemluví váš milovaný pes? NIC. Ranní šourání jsem čtrnáct dnů dával. Místo na noze jsem přelepoval speciální náplastí každý den a díky svým skvělým kutilským schopnostem jsem vyrobil i několik – dle mého i designově vyvedených – změkčovacích polštářků do boty.

Slibem, že si zajdu – jako fakt zajdu, jako opravdu skutečně – na pedikúru a nechám si nohy zkontrolovat, jsem se s kuřím okem rozloučil a nadechoval se do poslední třetiny října. Nešťastný sám ze sebe, ze svých patálií, jsem vydechoval, ale s nadějí a odhodláním, že teď se do toho opřu. Přitom jsem se rozkašlal.

Místo při běhu jsem se potil v posteli

No fakt jo. Stalo se to. Ladným krokem jsem z kuřího oka přešel do nachlazení. Krk v jednom ohni, klouby jak na skřipci. Každý, i nepatrný pohyb, se stal signálem pro tělo: začni se potit! Myslím, že to bylo zatím moje nejvlhčí období v životě. Pračka jela naplno dvakrát denně.

Pokud je horko něco, co fakt nemusíte, tak je vám asi jasné, že jsem trpěl jako zvíře. Doslova jsem proplul do listopadu. Rozlámaná, omlácená, potopená a opět vyvrhnutá bárka na hladinu. Ale dám ruku do ohně za to, že v té vší mlze jsem zahlédl zelený břeh. Určitě tam byl. Musí.

Projekt Kardioman powered by Xiaomi

Osobní roční výzva Marka Odstrčilíka, která vznikla patnáct let po jeho velké operaci srdce.

Cílem je uběhnout maraton (42,195 km) netradiční formou – na vybraném okruhu, kde Marek odběhne 21 koleček a k tomu závěrečných 195 metrů.

Projekt Kardioman powered by Xiaomi vznikl jako návrat k běhání po dlouhém období vyhoření, boji s úzkostmi a nově i spánkovou apnoe. Marek chce ukázat, že i přes všechny překážky lze najít cestu zpátky – a že pohyb může být tou nejlepší medicínou.

Příprava potrvá jeden rok ve spolupráci s firmou Xiaomi a trénink začíná doslova od nuly. Důraz bude na nízkou tepovou frekvenci, postupné budování kondice, vytrvalost a hlavně pravidelnost. Na cestě má velkou oporu – pomáhá mu elitní ultraběžec Dan Orálek, tým RUNGO.cz, rodina, kamarádi i komunita fanoušků.

Celý projekt můžete sledovat na webu Rungo.cz, ale hlavně na Instagramu, kde vznikl speciální profil @kardiomanKardioman není jen o jednom maratonu – je to příběh o hledání síly, návratu na začátek a překonávání vlastních limitů.

Marek věří, že jeho cesta inspiruje i ostatní, aby našli odvahu začít znovu a postavit se svým démonům – ať už jde o běh, zdraví nebo životní výzvy.

Přečtěte si také:

Podobné příspěvky

Deník robotické cyklistky: Po návratu z Brna sejmula mě srna!

Kardioman: Psychiatr mi sebral prášky na spaní. Zombie trénink na maraton začal

Dovolte si dělat chyby a po závodě si dejte dortík, radí sportovní psycholog David Kuneš