Je načase se důkladněji zamyslet nad výživou a vybavením během delších tréninků. Poprvé jsem totiž zvládla 20 kilometrů v kuse. A tak pokračuji ve svém snu zaběhnout si do 50. narozenin maraton.
Sledujte celou přípravu Andie na maraton.
Než přikročím k tomu, abych se s vámi podělila o moji velkou radost a novou metu, nemohu nezmínit osobnější aspekty mých posledních týdnů, které měly na trénink velký vliv.
První den v měsíci listopadu mi ze sklepa ukradli kolo. To, jakým způsobem se krádeži věnovala policie, a zjištění, jak jsem v tom bezmocná, mi dvakrát nepřidalo. Představte si, kolo bylo viděno! Můj známý ho zahlédl, poznal a volal na policii. Ale dle instrukcí policie člověk nesmí udělat nic, nesmí toho člověka zastavit, nesmí ho z kola shodit, nesmí si ho vzít, nesmí nic. Může jen zavolat na policii. Tam vás vyzpovídají, pokud nejste majitel, tak vám kladou různě nesmyslné otázky docela dlouhou dobu a nakonec vám řeknou, že by to měl nahlásit poškozený. A teprve potom vyjede hlídka tam, kde kolo bylo viděno. Ale to je už dávno fuč.
Žádné větší aktivity ze strany police nečekejte. Když jsem se na začátku ptala, jak budou postupovat, policista řekl: „Budeme se dívat po inzerci a objedeme zastavárny. A po dvou měsících vám dáme vědět.“ „Dáme vědět, že jsme nic nenašli“, doplnila jsem jeho odpověď. „No víte, je toho moc, takových krádeží kol.“
To, že kolo někde někdo viděl nebo že by měla policie aktivněji pátrat, by představovalo práci. A tu policie nechce. Dál jsem při povídání s přáteli zjistila, že i když by se kolo náhodou objevilo v nějakém servise a vy jste to řešili s policií, tak se k tomu kolu taky dostat nemusíte. A tedy, prosím vás, když uvidíte oranžový bike, značky Bergamont, celoodpružený s fialovými pedály, velikost rámu M, napište, prosím, obratem zprávu na FB Rungo. Na policii nevolejte, je to k ničemu.
Napadne vás jistě, že bych měla mít dobrou pojistku a dalo by se to vyřešit s pojišťovnou. Pojištěné vše mám, domnívám se, že kvalitně. Přiznám se, že jsem ještě pojistné podmínky pořádně nepřečetla a nevím, jak má pojišťovna ošetřenou krádež. Nechávám to, až budu mít od policie po dvou měsících zprávu, že nic nenašli. Když jsem mluvila s kamarády, došla jsem k závěru, že se pravděpodobně dozvím, že pokud nedošlo k násilnému vloupání, pokud nebyly poškozeny zámky, mám smůlu. A tak se chystám prostudovat pojistné podmínky jiných pojišťoven a případně hledat nějakou dobrou pojistku. Nejen na kola, ale i další sportovní náčiní, třeba lyže.
Start měsíce v psychostavech jsem chtěla vylepšit likvidováním kostlivců. Naplánovala jsem si, že udělám šatnu. Doma mi už rok leží nakoupené komponenty, takže to půjde rychle! Jak naivní představa! Začala jsem šatnu vyklízet a zjistila, že mám plesnivou zeď. Paráda! Místo hledání informací užitečných pro mé běhání nejen v zimních měsících jsem hledala informace o boji s plísní, svůj volný čas, ve kterém bych mohla běhat, nebo si vybírat tenisky na zimu, trávila nakupováním protiplísňových nátěrů a termoregulačních barev, čištěním, natíráním, malováním, vysoušením zdí a na běhání mi čas vůbec nezbýval. A nejenže čas nezbýval, ale venku začínalo být více škaredě a více tma a já byla jaksi bez energie a nejraději bych byla zalezla pod peřinu do postele.
Trénink na maraton
Chodila jsem dál kolem lístečků s kostlivci, šatnu ještě neodtrhla a neodtrhla dodnes, ale vyskakovala mi tam dvacítka. Ne mladá baba, ale číslo a za ním kilometry. Tak tu v listopadu uběhnout chci a potřebuji, abych se zase posunula dál. Trenér Honza mi na jeden týden naplánoval dlouhý běh s vysvětlením: „ Poběžíš tak dlouho, dokud se nezastavíš.“ Ale to bych taky mohla dopadnout jako Forrest Gump a trvalo by hodně dlouho, než bych se byla zastavila.
Jedno odpoledne před večerní saunou jsem se nadopovala vitamínem B12 (objevila jsem skvělý doplněk B12 Vita – Energie Doppel herz, který má pod názvem napsáno „Energie + výkonnost pro tělo i duševní funkce) a vyrazila na dlouhý běh po rovině na jih, tam, kde byl viděn můj bajk s tím, že bych chtěla uběhnout tu dvacítku. Podařilo se, ukradené kolo jsem sice nepotkala, ale v pomalém tempu a na pohodu tu dvacítku dala! Zadýchaná jsem nebyla, nohy mě nebolely. Ještěže jsem si naplánovala dvacítku, protože bych byla schopna běžet dál. Doběhla jsem spokojená a nadšená z toho, že mám svůj nejdelší běh v životě za sebou a vůbec to nebolelo! Sauna mi udělala dobře a v tom týdnu jsem pak zvládla všechny tréninky dle tabulky od Honzy.
S Honzou jsme pak v posilovně probrali to, co mám mít při dlouhém běhu s sebou a srovnali s tím, co jsem skutečně měla, pak taky co jsem jedla, zda jsem pila a jak všechno fungovalo a nefungovalo. Po deseti kilometrech jsem do sebe natlačila svůj první gel, ENERGY GEL s kofeinem od firmy Inkospor, který jsem na ochutnání dostala od Marka z Rungo, a nasypala do sebe granulát s hořčíkem, Magnesium 400 direct s vitamíny B6, B12 a kyselinou listovou Doppel herz. Nepila jsem nic, neměla jsem potřebu. Ano, vím, že je to špatně, s pitím se to musím naučit. Jsem ještě stará škola, která se napije pořádně před tréninkem a pak po tréninku.
Na základě tohoto hovoru s Honzou ve fitku jsem napsala Ježíškovi o běžecký batůžek s vakem na vodu. Velikostně takový, abych do něj dala lehkou bundu, nějakou tyčinku nebo gel, telefon, občanku a kartičku pojišťovny, kdyby se se mnou stalo cokoliv, platební kartu, nějakou hotovost a klíče. Nebudu mít problém s tím běhat, protože každý pátek běžím šest kilometrů do sauny s větším batohem, ve kterém mám osušku a prostěradlo, havajanky, olejíček a hřebínek, tričko, čepici a péřový kabát. Na kratší běhy mám buď malou kapsičku kolem pasu, nebo šikovně kolem pasu ovázanou bundu a v ní věci v kapsách.
Trenér Honza byl spokojený a tu moji první dvacítku okomentoval slovy: „Tak dobrý, to už začíná být opravdu běh!“ A při jeho nadšení změnil svůj plán tak, abych kolem Vánoc uběhla osmadvacet kilometrů. Ale my jsme si to přece naplánovali původně jinak?! Nejdříve jednadvacet kilometrů do konce června, pak přišla operace a zdravotní pauza, tak posun a jednadvacet do Vánoc. Plány jsou věc jedna, ale skutečnost věc druhá. Říká se, že „chceš – li Boha rozesmát, něco si naplánuj.“ A já musím říct, že si v tom listopadu ze mě opravdu dělal srandu. Nejenže šatnu nemám ještě kvůli plísni hotovou, ale nemám odběháno to, co jsem si naplánovala. Neustále jsem to běhání kvůli práci, plesnivým zdem odsunovala, byla nucena dodělat pár kostlivců, kteří nemohli zůstat zakopaní. Do toho na mě skočila viróza, takže jsem nanejvýš střílela párkrát z luku a chodila na rychlé procházky.
A tak je v tabulce za listopad více prázdno. Ale svítí tam ta dvacítka! Ještě ten den v posilovně jsem si pustila do hlavy myšlenku, že mi bude stačit do konce roku pětadvacet, a do Vánoc půlmaraton. Uvidíme. Začala jsem se pomalu rozhýbávat, můj první běh byl kilák na páse v posilovně na rozehřátí. Dala jsem si ale rychlejší tempo, kilák za šest a zvládla to. Den po prvním cvičení v posilovně mě bolelo celé tělo, nohy daleko víc než po té dvacítce. A to mi přišlo, že cvičení bylo v pohodě! Těším se, jak si obuju tenisky a půjdu se proběhnout. Přišla jsem na to, že jednou z příčin mých psychostavů bylo to, že jsem přestala běhat. To, že jsem byla bez nálady, unavená, bez energie, bylo proto, že jsem měla absťák, fakt absťák. Tentokrát jsem totiž vůbec nezařadila moji vizualizaci. Nevím proč mě to nenapadlo. Že by to bylo tím listopadem? Ale tu Svatomartinskou husu jsem podruhé v životě upéct zvládla!
Autortextu: Andrea Zelená
