Adéla Svobodová Prázdnotu po závodě prý nejlépe zaplní laskavost, analýza a… dortík. Přečtěte si rozhovor se sportovním psychologem Davidem Kunešem o tlaku, motivaci, (ne)překonávání i o tom, jak sport formuje naši osobnost.
Profesionálové mívají mentální přípravu v rámci „pracovní doby“. Ale amatéři, kteří běhají nad rámec svých každodenních povinností, možná řeší víc výzev najednou. Pracujete s nimi jinak?
V podstatě ano, ale hlavně proto, že se na mě obracejí v jiné fázi. Profíci se chtějí „preventivně“ rozvíjet nebo připravit na konkrétní závod, zatímco hobíci většinou přicházejí, až když se něco pokazí. Totéž platí i pro děti.
Ty asi vyžadují úplně jiný přístup…
Hlavně je potřeba pracovat i s dospělými v jejich okolí. Děti totiž do určitého věku neumí zpracovávat emoce a tlak, který je na ně ve sportovním prostředí vyvíjen. A tak vznikají různá traumata. Zároveň je to o načasování a celém soutěžním systému. Už desetileté dítě se dneska dostane na mistrovství Evropy nebo světa, což vytváří iluzi vrcholového sportování a rodiče se tím nechají strhnout.
Takže se snažíte ambiciózní rodiče krotit?
Ano. Drtivá většina to samozřejmě myslí dobře. Snaží se, platí spoustu peněz, vozí děti na tréninky, chtějí z nich mít dobré sportovce. Jen prostě neví, jak na to. Takže je učím vést děti tak, aby to fungovalo.
„Sportovní výkon stojí na čtyřech pilířích.“
Z čeho při práci se sportovci vycházíte?
V úvodním dotazníku zmapuju čtyři základní pilíře výkonu – trénink, regeneraci, výživu a psychiku. U někoho odhalíme dlouhodobé přetížení, u dospívajících dívek třeba může být problém v tlaku na nízkou váhu a někdo zase neumí odpočívat. Většinou tak získám pár oblastí, na kterých s klientem dále pracujeme.
Všímáte si nějakých trendů? Je něco, s čím lidi přichází častěji než dřív?
Hlavně jsou obecně otevřenější a ochotnější řešit svoje psychické problémy. Dřív bylo jít k psychologovi stigma, dnes to bereme jako běžnou péči o sebe a ve sportovním světě i jako neodmyslitelnou součást tréninku.
Ale s tím roste i počet samozvaných koučů. Může to být nebezpečné?
Když pracují se zdravým člověkem, tak to může fungovat. Potíž ale nastává ve chvíli, kdy se k nim dostane člověk s hlubším problémem – třeba s depresí nebo poruchou příjmu potravy. Psycholog s odborným vzděláním zná své hranice a ví, kdy už má klienta poslat k psychiatrovi nebo nutričnímu specialistovi.
„Přibývající věk je důvodem, proč trénovat jinak, ne proč úplně skončit.“
Pojďme tedy k problémům, které s lidmi řešíte – napadá mě třeba limitující přesvědčení, že už jsem na něco moc starý/á? Nebo je to spíš výmluva?
Člověk se přirozeně snaží zachovat rovnováhu. A změny ji narušují. S přibývajícím věkem si pak svou komfortní zónu chráníme ještě víc a každý krok do neznáma je náročnější. Ale schopnost učit se a adaptovat neztrácíme. Jenom se z té rovnováhy musíme cíleně vyvádět. Jinak zpohodlníme a zakonzervujeme se.
Celoživotní sportovci se zase srovnávají se svým mladším já. Probíráte s klienty i to, že je potřeba stárnutí a limity těla respektovat?
Určitě. Když to nerespektujeme, tělo nám tu stopku stejně vystaví. Já sám teď trénuju na maraton pod 3 hodiny a vím, že už nemůžu makat jako před třiceti lety. Stačí to trochu přepálit a tělo mě hned zastaví. Takže je opravdu důležité být k němu a jeho limitům vnímavý. U běhu mluvíme hlavně o rychlosti, která s věkem klesá. Vytrvalost se dá držet poměrně dlouho.
Jak poznat, jestli zrovna respektuju své tělo, nebo se prostě vymlouvám na lenost a chybí mi motivace?
Motivace je podle mě přeceňovaná. Když mě něco opravdu baví, nepotřebuju se přemlouvat. A pokud se musím nutit, tak se možná zbytečně tlačím někam, kam nepatřím. Vždyť přece nemusím běhat, můžu klidně střílet z luku, pokud je mi to bližší. Na lenost funguje spíš disciplína – mít jasný tréninkový plán a držet se ho. Ale i tak bych se ptal: Proč vlastně potřebuji překonat nějakou hranici? Když někdo trénuje jenom proto, že si prostě řekl nějaké číslo, nebo se chce vyrovnat kamarádům, tak by se nad tím možná měl zamyslet.
Někdo chce být prostě jen lepší než minule…
V tomhle je zase běhání skvělé. Když s ním člověk začne, tak se docela dlouho pořád jenom zlepšuje. A pak, právě kolem těch padesáti, kdy to najednou začne jít dolů, spousta lidí přestane. A tehdy se ukáže, kdo to dělá pro výkon a výsledky, a kdo sportuje, protože ho to baví a žije tím.
Takže je potřeba přehodnotit, co od vlastního těla očekávám?
Vůbec se zamyslet, co mi to dává. Já třeba běhám proto, že se rád pohybuji v přírodě, kam bych šel stejně. A díky běhání poznám za kratší dobu víc míst. Ale je mi jedno, jestli to proběhnu za 4 hodiny nebo, až budu starší, za 6 hodin. Dokud budu moct běhat, tak dobrý, až nebudu moct, tak to půjdu pěšky.
„Při běhu se dostávám na psychické dno a zkoumám, co všechno tělo i hlava dokáže.“
Promítá se ve vašem tréninku vaše psychologická praxe?
Baví mě ultra běhy, kdy můžu zkoumat, kam to ještě jde a co to s psychikou dělá. Když jsem ve 3 ráno ve výšce 3000 m nad mořem, všude je tma a já jsem úplně zničený, protože už mám za sebou 80 km běhu, dostávám se psychicky na dno. A občas se přistihnu v takové té pozici pozorovatele – cítím se úplně mizerně, ale jsem jakoby někde nad tím a sleduju to z vrchu. Takže to je taková trošku psychologická úchylka, si myslím.
Odosobnění radíte i klientům? Jsou nějaké další techniky, jak překonávat bolest a krize?
Člověk musí umět poznat, co to je za typ bolesti – jestli už to musíte vzdát, nebo ji ještě můžete překonat. A to nejde jinak než zkušenostmi, náročnými výzvami a budováním psychické odolnosti. Sportovce, kteří běhají třeba dvoustovku nebo čtyřstovku, což jsou fakt nepříjemné běhy, kdy tělo jede na maximum, pak učím nějaké věty, které jim pomohou odvést pozornost od bolesti do hlavy. A ta už je žene dál. Takže vlastně taky taková disociace.
Můžeme se na bolest i adaptovat?
Podle výzkumů mají někteří ultramaratonci nižší práh bolesti – jsou na ni míň citliví. Ale neví se, jestli je to proto, že tuhle disciplínu vyhledávají lidi, kteří to takhle přirozeně mají, nebo jestli se to vlastně mění tím sportem.
Sport může být i únik. Kdy se z něj stává závislost?
Není to oficiální diagnóza, ale setkávám se s lidmi, kteří sportu obětují všechno – rodinu, práci, peníze. Často je za tím nenaplněnost jinde v životě. Když se pak ve sportu začne dařit, přijde uznání a lajky, člověk se v tom snadno zacyklí.
„Chyba není selhání, ale cenný zdroj dat.“
Dočasný pocit prázdna ale často přichází i po velkých závodech. Jak zmírnit „pozávodní blues“?
Nejen po závodě, ale třeba i když dokončím nějaký dlouhý trail. Člověk se půl roku připravuje a najednou nic. Doporučuji se zastavit, poplácat se po rameni, oslavit to, dát si dortík, dopřát si volno. Změnit prostředí, zkusit jiný sport. Uzavřít kapitolu a až pak začít plánovat další cíl.
A když to nedopadlo podle našich představ? Jak zvládat neúspěchy?
Pomáhá mít i menší „béčkové“ cíle. Abychom neměli pocit, že je konec světa, když se ten hlavní nepovede. Ale především – chyba není selhání, ale cenný zdroj dat. Když si ji zanalyzuju, vím, na čem makat. Často to říkám hlavně mladým sportovcům: Dovolte si dělat chyby. Je to nejlepší způsob, jak se posouvat dopředu.
Tenhle mindset je koneckonců výhrou i v životě.
Ano, sport umí skvěle formovat celou naši osobnost. Stáváme se disciplinovanějšími, pozornějšími k detailům a tak dále. Nejvíc je to vidět u dětí – když dáte dítě na sport, tak se naučí spoustu věcí, které jsou pak zásadní pro jeho život. Třeba že mi nic nespadne do klína a abych něčeho dosáhl, musím pro to něco udělat.
„Když nemůžeš, tak nepřidávej. Ale zpomal a vnímej.“
Napadá vás nějaká rada, kterou byste zakázal?
Spousta. Když nemůžeš, přidej. Musíš se posunout za každou cenu. Prostě to zvládneš. Tyhle rady už napáchaly spoustu škod. Sportovci by se měli respektovat tam, kde právě jsou. Empatie a snaha o pochopení toho druhého jsou podle mě přínosnější než slepé tlačení na výkon. Pak má člověk mnohem větší šanci se posunout dopředu – svou vlastní cestou.
Je s vámi potřeba spolupracovat dlouhodobě, nebo pomůže i jednorázová konzultace?
Obojí může být fajn. Ale drtivá většina lidí přijde jednou, dvakrát, třikrát. Rychle vyřeší, co je nejvíc pálí, a odnáší si i nějaké techniky nebo úkoly, aby na sobě mohli pracovat dál.
Jaké úkoly si odnášejí nejčastěji?
Čím dál častěji se týkají pozornosti. Obzvlášť u mladších sportovců je to velký problém. Vlivem sociálních sítí a celkovou přehlceností nejsou schopní zaměřit a udržet pozornost déle než na pár sekund. Cvičit to jde jednoduše – třeba se dívat do plamene svíčky. A když myšlenky utečou, jen si to uvědomit a vrátit se. Nebo jíst bez telefonu a opravdu vnímat chuť jídla. Zní to banálně, ale je to skvělý trénink pozornosti i schopnosti být tady a teď. Díky tomu si pak i zdánlivě obyčejné okamžiky mnohem víc užijeme. A to je možná to, o co vlastně ve sportu i v životě jde.
PhDr. David Kuneš, Ph.D., je sportovní psycholog, který pracuje s profesionálními i amatérskými sportovci napříč věkovými kategoriemi. Své odborné znalosti doplňuje osobní vášní pro vytrvalostní sport – je aktivním běžcem a ultramaratoncem.
Bohaté zkušenosti sdílí i na osobním webu eurunner.eu. Chce tak motivovat ostatní a ukázat, že nikdy není pozdě začít, posouvat své hranice a radovat se z pohybu.
Přečtěte si také:
- Dovolte si dělat chyby a po závodě si dejte dortík, radí sportovní psycholog David Kuneš
- Pružnější vždy neznamená lepší. Jak na rozcvičku při hypermobilitě?
- Na ionťáky po tréninku zapomeňte! Nápojem šampionů je čokoládové mléko
- Za rozkoší do posilovny? Vyvrcholení při sportu je běžnější, než se zdá
- Léčí dotykem a čte 600 slov za minutu. Slepej masér vám změní pohled na svět
