Karel Holub Mezi vytrvalci se občas potkáte s příběhem, který zní nějak takhle: „Běh mi drží hlavu pohromadě. Když neběhám, rozpadne se mi soustředění, nálada, režim.“ Dlouho se to bralo jako folklór, povaha, stres, práce, potřeba rutiny.
Nová studie v časopise Acta Psychologica to zkusila uchopit systematičtěji a udělala screening znaků ADHD u vytrvalostních a ultra-vytrvalostních běžců. Ne diagnostiku, ale screeningový filtr, který má ukázat, že „tady by stálo za to se podívat blíž“.
Tým vedený Volker Scheer oslovil běžce půlmaratonu až ultramaratonu (v součtu 601 lidí, průměrný věk 42,8 roku) a použil krátký screeningový dotazník ASRS-5 (Adult ADHD Self-Report Scale pro DSM-5).
ASRS-5 je nástroj určený k rychlému vytipování lidí, u kterých má smysl uvažovat o klinickém vyšetření a sám o sobě není „diagnóza do kapsy“. Validizační práce ukazují, že jako screening může fungovat solidně, ale pořád platí, že pozitivní výsledek je spíš pozvánka k detailnímu odbornému dovyšetření než nálepka.
9,7 % běžců vyšlo ve screeningu nad hranicí pro ADHD rysy.
Nejvyšší podíl byl u půlmaratonců (14,8 %), zatímco u maratonců 8,0 % a u ultramaratonců 8,7 % (rozdíly ale nebyly statisticky významné).
Bez výrazných rozdílů mezi pohlavími (ženy 10,8 % vs muži 9,0 %).
Bez rozdílů mezi „elite“ a „non-elite“.
Jediný statisticky významný faktor byl věk a vyšší pravděpodobnost pozitivního screeningu u mladších běžců (pod 40 let).
Autoři to zasazují do kontextu. V obecné dospělé populaci se prevalence ADHD často uvádí kolem 3,1 %, u sportovců se v literatuře objevovala čísla 7–8 %. V jejich běžeckém vzorku je screeningový podíl ještě o něco vyšší.
Proč to může dávat smysl (a proč to nepřehánět)?
Je lákavé udělat z toho šokující závěr „běžci mají ADHD“. Ale to by byla chyba hned dvakrát:
- Screening ≠ diagnóza. ASRS-5 zachytává rysy kompatibilní s ADHD, ale bez klinického rozhovoru a posouzení fungování v životě to není vypovídající.
- Sebevýběr. Studie je dotazníková a dobrovolná. Je možné, že se do ní nadprůměrně hlásili lidé, kteří se v tématu poznávají, nebo naopak lidé, kterým sport pomáhá „kompenzovat“ potíže, což může zvednout podíl pozitivních screeningů.
Zajímavější než číslo samotné je ale praktická rovina. Pokud má část vytrvalců zvýšený výskyt ADHD rysů, pak se v komunitě častěji potkají témata jako spánek, přetížení, impulzivní závodění, zranění z „přepálení“ objemu, nebo horší tolerance monotónního režimu bez okamžité odměny. Ne proto, že by ADHD automaticky znamenalo problém, ale proto, že to mění to, co komu funguje v tréninku i v životě.
Autoři doporučují hlavně zvýšit povědomí a u pozitivních screeningů zvážit klinické dovyšetření podle standardních kritérií.
Co si z toho odnést?
Když se u vás opakuje chaos v režimu, problémy se spánkem, prokrastinace mimo sport nebo dlouhodobé přepínání mezi extrémní disciplínou a totálním rozpadem, nemusí to být lenost ani charakterová vada. A pokud vás běh „drží pohromadě“, je to dobrá zpráva, ale je fér vědět, proč a za jakou cenu.
Proto pamatujte: ADHD screening není stigma. Je to jen mapa, která ukáže směr, kudy se ptát dál.
Zobrazit zdroj
Přečtěte si také:
- Běháte dlouhé tratě? Možná máte ADHD (a nebo taky ne)
- Trofeje, které si budete pamatovat: Moderní ocenění pro běžce a cyklisty
- Puchýře z běhání? Zkuste vlhkou metodu i sporné propíchnutí
- Domácí posilovna za 5, 10 nebo 20 tisíc: Co pořídit, když nechcete utratit majlant?
- Psychologické triky olympijských šampionů: Proč se učí prohrávat dřív, než vůbec vyjedou?
